Jatka k.9

12. ledna 2018 v 17:35 | Lee Child
09 KAPITOLA
CESTOU JSME SE STAVILI NA STANICI, KDE MI VYZDVIHLA SÁČEK s osobními věcmi, v němž jsem měl peníze. Pak jsme pokračovali do centra Margrave a tam mě vysadila. Byli jsme domluveni, že se za dvě hodiny opět sejdeme u stanice. Vystoupil jsem na chodník do prudkého žáru nedělního dopoledne a zamával jí na rozloučenou. Cítil jsem se mnohem lépe. Opět jsem byl pánem svého osudu. Chtěl jsem se pokusit zjistit něco o Slepém Blakeovi, vzít Roscoe na oběd a pak vypadnout z Georgie a už se nikdy nevrátit.
Takže jsem nějakou dobu strávil prohlídkou města, bloumáním po ulicích a vůbec věcmi, které se spíše hodí dělat v pátek odpoledne. V městečku toho příliš k vidění nebylo. Ze severu na jih jím procházela stará okresní silnice a asi čtyři bloky nesla název Hlavní třída. V prostoru těchto čtyř bloků se nacházely malé obchody a úřady, hledící na sebe přes šířku silnice a oddělené úzkými provozními uličkami, jež vedly dozadu za budovy. Byl tu malý obchod s potravinami, holičství, pánská konfekce, lékařská ordinace, právnická kancelář a zubař. Za těmito budovami se rozkládal městský park s laťkovým plotem a okrasnými stromy. Obchody a úřady měly z čelní strany umístěné markýzy, vysunuté nad širokými chodníky. Na chodnících
byly rozmístěny lavičky, nyní však opuštěné. Vůbec celé to tu bylo opuštěné. Nedělní ráno, odevšud na míle daleko.
Hlavní třída, rovná jak pravítko, pak směrem na sever vedla několika sty metry parku až k policejní a hasičské stanici; asi půl míle za nimi se nacházelo Enovo bistro. Po dalších pár mílích přišla odbočka na západ, směrem na Warburton, kde byla věznice. Za touto křižovatkou jste jeli už jen pustou krajinou, dokud jste nedorazili ke skladům a k mimoúrovňové křižovatce, nějakých čtrnáct mil od středu města.
Na jižním okraji města bylo vidět malou náves s bronzovou sochou a ulicí, která vedla na západ do obytné čtvrti. Vydal jsem se k ní a spatřil diskrétní zelenou tabulku, na které stálo Beckman Drive. Hubblova ulice. Nedalo se dohlédnout příliš daleko, protože kousek odtud se ulice rozdvojovala a vedla po obou stranách širokého náměstí uprostřed s trávníkem, na kterém stál velký bílý dřevěný kostel. Okolo kostela byly zasázeny třešně. Podél trávníku v úhledných řadách parkovala auta decentních barev a s dokonalým lakem. Z kostela zaznívaly hluboké tóny varhan a sborový zpěv.
Socha na návsi představovala muže jménem Caspar Teale, který tu před nějakými sto lety zřejmě to či ono vykonal. Na druhé straně návsi, víceméně naproti Beckman Drive, se nacházela další obytná ulice, směřující na východ, na jejímž rohu osaměle stál malý krámek. A to bylo všechno. Město se tomu příliš říkat nedalo. Nic moc se tam
nedělo. Zabralo mi ani ne třicet minut, abych si prohlédl všechno, co se nabízelo k vidění.
Bylo to však to nejudržovanější město, které jsem kdy viděl. To bylo úžasné. Jeden každý dům byl buď zcela nový, anebo krátce po rekonstrukci. Silnice hladké jako sklo, chodníky rovné a čisté. Žádné výmoly, žádné trhliny, žádná vzedmutá vozovka. Malé úřady a obchody vypadaly, jako by je každý týden malovali. Trávníky, keře a stromy byly perfektně zastřiženy. Bronzová socha dávného Caspara Tealea působila dojmem, jako by ji každé ráno někdo olízal. Nátěr kostela byl ve slunci tak oslnivý, že mě z něj bolely oči. Všude vlály vlajky: zářivě červená a modrá s neposkvrněnou bílou. Ulice byly tak čisté, že jste při chůzi měli strach, abyste někde nenechali špinavou šlápotu.
*****
V krámku na protějším rohu se prodával takový sortiment zboží, aby byl dost dobrý důvod v neděli dopoledne otevřít. Otevřeno, ale prázdno. Nebyl tam nikdo kromě chlapíka za pokladnou. Měl ovšem kávu. Sedl jsem si k malému obslužnímu pultu, objednal si jí velký hrnek a koupil si nedělní noviny.
Prezident byl stále na titulní straně. Teď se nacházel v Kalifornii. Vysvětloval vojenským dodavatelům, proč proud štědrých zakázek po padesáti skvělých letech vyschl. Stále doznívaly reakce na jeho šokující prohlášení z Pensacoly, týkající se Pobřežní stráže. Její čluny se v sobotu večer vrátí
do přístavů a nevyplují, dokud se neseženou nové peníze. Všichni komentátoři tím byli pobouřeni.
Přestal jsem číst a vzhlédl, když jsem uslyšel, jak se otevřely dveře. Dovnitř vstoupila žena. Sedla si na stoličku na opačném konci pultu. Byla starší než já, možná čtyřicet. Tmavé vlasy, velmi štíhlá, nákladně oblečená do černého. Měla velmi bledou pleť. Tak bledou, že vypadala téměř průsvitná. Pohybovala se s určitým nervózním napětím. Šlachy v zápěstí jí vystupovaly jako tenké provázky. Obličej měla jakoby stažený strachem. Muž za pultem se k ní přisunul a ona si objednala kávu tak slabým hlasem, že jsem ji stěží slyšel, ačkoli byla dost blízko a v místnosti bylo ticho.
Nezdržela se dlouho. Kávu dokončila jen z poloviny, přičemž neustále vyhlížela z okna. Pak venku zastavila velká černá otevřená dodávka a ona se zachvěla. Bylo to zbrusu nové auto a zjevně nikdy nepřeváželo nic hodného převážení. Zahlédl jsem řidiče, když se kabinou natáhl, aby odemkl dvířka. Vypadal na ostrého hocha. Dost vysoký. Široká ramena a masivní šíje. Černé vlasy. Černými chlupy porostlé dlouhé šlachovité paže. Asi třicetiletý. Bledá žena sklouzla jako duch ze stoličky a postavila se. Naprázdno polkla. Když otevřela dveře krámku, uslyšel jsem bublání motoru naprázdno. Nastoupila do dodávky, ale ta se nepohnula. Jen tam stála u obrubníku. Otočil jsem se na stoličce směrem k muži za pultem.
"Kdo je to?" zeptal jsem se.
Chlapík na mě pohlédl, jako bych byl z jiné planety.
"To je paní Klinerová," řekl. "Vy neznáte Klinerovy?"
"Slyšel jsem o nich. Nejsem odtud. Klinerovi patří ty sklady u silnice, viďte?"
"Ano. A kromě toho spousta dalšího. Je to velký zvíře, pan Kliner."
"Vážně?" řekl jsem.
"Jistě," odvětil chlapík. "Slyšel jste o nadaci?"
Zavrtěl jsem hlavou. Dopil jsem kávu a přistrčil jsem k němu hrnek, aby mi ho znovu dolil.
"Kliner založil Klinerovu nadaci," vysvětloval. "Přináší městu užitek v mnoha směrech. Přišel sem před pěti lety a od té doby působí jako Ježíšek."
Přikývl jsem.
"A co paní Klinerová, je v pořádku?" zeptal jsem se ho.
Potřásl hlavou, když mi doléval kávu.
"Je nemocná. Velice nemocná. Strašně bledá, viďte? Jako bezkrevná. Má nějakou vážnou nemoc. Možná tuberkulózu. Viděl jsem pár lidí, co s nimi tuberkulóza tohle udělala. Bývala moc pěkná, a teď vypadá jako nějaká kytka, co ji nechali zavřenou ve sklepě, viďte? Velice nemocná, to je jednou jistý."
"Kdo je ten chlap v dodávce?" řekl jsem.
"Nevlastní syn. Klinerův syn z prvního manželství. Paní Klinerová je jeho druhá žena. Slyšel jsem, že s tím klukem moc nevychází."
Pokývl na znamení ukončení této nezávazné konverzace a odešel leštit jakési pochromované zařízení na druhém konci pultu. Černá dodávka pořád ještě čekala venku. Souhlasil jsem s chlapíkem v tom, že ta žena vypadala jako kytka zavřená ve sklepě. Připomínala nějakou vzácnou orchidej, zbavenou světla a živin. Ale nesdílel jsem jeho názor, že je nemocná. Nemyslel jsem si, že má tuberkulózu, ale že trpí něčím úplně jiným. Něčím, co jsem už jednou či dvakrát viděl. Jevilo se mi, že chřadne čirou hrůzou. Z čeho, to jsem ovšem nevěděl. A vědět jsem to ani nechtěl. Nebyl to můj problém. Vstal jsem a položil na pult pětidolarovku. Nazpátek jsem dostal samé drobné. Chlapík neměl žádné dolarové bankovky. Dodávka pořád ještě stála zaparkovaná u obrubníku. Řidič seděl nakloněný dopředu, hruď na volantu a přes svou macechu hleděl přímo na mne.
Za pultem naproti mně bylo umístěné zrcadlo. Vypadal jsem přesně jako chlápek, co strávil noc v autobuse a pak dva dny ve vězení. Pomyslel jsem si, že bych se měl dát do pořádku před tím, než vezmu Roscoe na oběd. Muž za pultem si všiml mého pohledu.
"Zkuste holičství," řekl.
"V neděli?" zapochyboval jsem.
Pokrčil rameny.
"Vždycky tam někdo je. Nikdy nemají úplně zavřeno. Ani úplně otevřeno."
Přikývl jsem a vyšel ze dveří. Uviděl jsem hloučky lidí, jak vycházejí z kostela, povídají si na trávníku, nasedají do
vozů. Zbytek města byl nadále opuštěný. Ale černá dodávka stála pořád u chodníku přímo před obchodem a řidič stále hleděl přímo na mě.
Vydal jsem se po slunci na sever; dodávka se pomalu rozjela mým směrem a udržovala se mnou tempo. Chlap za volantem byl pořád nakloněný dopředu a hleděl do strany. Na pár kroků jsem zrychlil a dodávka rovněž zvýšila rychlost. Pak jsem se na místě zastavil a on kolem mě přejel. Zůstal jsem stát. Evidentně se rozhodl, že couvání do svého záměru nezahrne. Šlápl na plyn a se zaburácením motoru se odpíchl z místa. Pokrčil jsem rameny a pokračoval v cestě. Došel jsem k holičství. Shýbl jsem se pod pruhovanou markýzu a vzal za kliku. Otevřeno. Vešel jsem dovnitř.
*****
Jako všechno v Margrave, i holičský krám vypadal nádherně. Leskl se starodávnými křesly s láskyplně vyleštěným a udržovaným kováním. Bylo tu holičské náčiní, kterého se před třiceti lety každý zbavil. Teď ho všichni chtějí zpátky. Zaplatí za něj jmění, protože přináší zpět takovou tvář Ameriky, jakou ji lidé chtějí mít. Takovou, jak podle nich vypadala. Určitě jsem si ji takhle aspoň kdysi představoval já. Posedával jsem někde na školním hřišti v Manile nebo v Mnichově a představoval si zelené trávníky a stromy a vlajky a chromem se lesknoucí holičský krámek, přesně jako byl tenhle.
Provozovali ho dva staří černoši. Jen tam tak posedávali. Ani úplně otevřeno, ani úplně zavřeno. Ale dali najevo, že mě obslouží. Jako že když už tam jsou a já tam jsem, tak proč ne? Navíc jsem tuším vypadal jako naléhavý případ. Požádal jsem o všechno. Oholit, ostříhat, napařit horkým ručníkem, nakrémovat boty. Na zdech byly tu a tam zarámované titulní stránky novin.
Významné titulky. Smrt Roosevelta, vítězství nad Japonskem, zavraždění JFK, vražda Martina Luthera Kinga. Staré mahagonové stolní rádio příjemně hrálo. Na lavici pod oknem ležely perfektně složené nedělní noviny.
Staříci připravili do misky pěnu na holení, obtáhli na řemeni břitvu, propláchli štětku. Pokryli mne ručníky a dali se do práce. Jeden z nich mě holil starodávnou břitvou. Druhý stál opodál a v podstatě nedělal nic. Usoudil jsem, že možná vstoupí do hry později. Ten pracovitý začal povídat, jak to holiči dělají. Pověděl mi o počátcích jejich živnosti. Byli to kamarádi už od dětských let. Celou dobu žili zde v Margrave. Holiče začali dělat ještě dlouho před druhou světovou válkou. Vyučili se v Atlantě. Jako mladíci si společně otevřeli krámek. Když jejich starou čtvrť zbourali, přestěhovali se sem. Vlastně mi vyprávěl historii okresu z pohledu holiče. Jmenoval osobnosti, které seděly v těchto starých křeslech. Zmínil se o kdekom.
"Povězte mi něco o Klinerových," řekl jsem.
Byl to povídavý chlapík, ale tato žádost ho umlčela. Přestal pracovat a přemýšlel o tom.
"V tomhle vám nepomohu, to teda ne," prohlásil. "To je téma, o kterém zde raději nemluvíme. Nejlepší bude, když se mě zeptáte na něco úplně jiného."
Pod hromadou ručníků jsem pokrčil rameny.
"Dobrá. Slyšel jste někdy o Slepém Blakeovi?"
"O tom jsem slyšel, to teda jo," přitakal stařík. "To je chlap, o kterým se bavit můžeme bez problémů."
"Výborně," řekl jsem. "Co mi o něm tedy můžete říct?"
"Občas sem chodil, kdysi dávno. Prý se narodil v Jacksonville na Floridě, hned za hranicí. Odtamtud se vydával na sever, tudy, přes Atlantu, až nahoru do Chicaga a pak zas celou cestu zpátky. Zpátky do Atlanty, zpátky sem a domů. Tehdy to bylo úplně jiné, víte? Žádné dálnice, žádné automobily, alespoň ne pro chudého černocha a jeho přátele. Chodilo se pěšky nebo jezdilo na nákladních vlacích."
"Slyšel jste ho někdy hrát?" zeptal jsem se.
Opět přestal s holením a podíval se na mne.
"Člověče, mně je čtyřiasedmdesát," pravil. "Tohle bylo v době, kdy jsem byl ještě malý chlapec. Mluvíme tu o Slepém Blakeovi. Muzikanti jako on hráli po barech. Když jsem byl malý, tak jsem nikdy v žádném baru nebyl, pochopte. To bych býval dostal pěkně nasekáno, kdybych to zkusil. Měl byste promluvit tady s mým parťákem. Ten je mnohem starší než já. Možná ho slyšel hrát, jenže si to už nemusí pamatovat. On už si toho moc nepamatuje. Ani to, co měl k snídani. Mám pravdu? Hej, kamaráde, copaks měl k snídani?"
Druhý muž se přišoural po vrzající podlaze a opřel se o sousední umyvadlo. Byl to sukovitý stařík stejné mahagonové barvy jako rádio.
"Nevím, co jsem měl k snídani," řekl. "Ani nevím, jestli jsem vůbec nějakou měl. Ale poslouchejte mě. Možná jsem starej, ale pravda je, že starý lidi si pamatujou dobře. Ne současné věci, rozumíte, ale minulost. Musíte si představit, že vaše paměť je jako kbelík, víte? Jakmile ji naplníte starýma věcma, už do ní nedostanete ty nový. Prostě se tam už nevejdou, chápete? Takže já si nepamatuju nic novýho, protože můj kbelík je plnej starejch záležitostí, který se staly kdysi dávno. Chápete, co vám povídám?"
"Jistěže chápu," přitakal jsem. "Takže tehdy dávno jste ho slyšel hrát?"
"Koho?" zeptal se.
Střídavě jsem se na oba podíval. Nebyl jsem si jist, jestli si přede mnou nepřehrávají nějakou připravenou scénku.
"Slepého Blakea," vysvětlil jsem. "Slyšel jste ho někdy hrát?"
"Ne, nikdy jsem ho neslyšel. Ale má sestra ho slyšela. Mám ještě sestru, tý už je určitě přes devadesát nebo tak, pánbu ji zachovej. Ještě žije. V těch dobách trochu zpívala a se starým Slepým Blakem si zazpívala mnohokrát."
"Opravdu?" zeptal jsem se se zájmem. "Ona s ním zpívala?"
"To si pište, že jo," odvětil sukovitý stařík. "Zpívala skoro s každým, kdo tudy projížděl. Nesmíte zapomenout,
že tohle letitý městečko leží přímo na silnici do Atlanty. Tamta stará okreska vedla tudy rovnou na jih, na Floridu. Byla to jediná silnice, která procházela Georgii ze severu na jih. Teď je samozřejmě dálnice, která tudy nevede, jsou tu letadla a tak. Margrave už není důležitý, už tudy nikdo neprojíždí."
"Takže Slepý Blake se tu zastavil," připomněl jsem mu. "A vaše sestra s ním zpívala?"
"Každej se tu zastavil," prohlásil. "Severní část města byla v podstatě jedna velká změť barů a penzionů pro ty, co tudy projížděli. Na místě všech těch pěstěnejch zahrad, co se odtud táhnou až k hasičský stanici, byly bary a hotýlky. Všechno už strhli, popřípadě to samo spadlo. Už strašně dlouhou dobu tudy žádnej obchodní cestující neprojel. Tehdy to ale bylo úplně jiný město. Ustavičně přijížděly a odjížděly davy lidí. Dělníci, ženci obilí, obchodní cestující, zápasníci, hobové, řidiči náklaďáků, hudebníci. Nejrůznější typy hudebníků se tu objevovali a hráli, a má sestřička s nimi se všemi zpívala."
"A na Slepého Blakea se pamatuje?" zeptal jsem se.
"Samozřejmě. Považovala ho za největšího žijícího muzikanta. Tvrdí, že hrával moc fajnově. Fakticky moc fajnově."
"A co se s ním stalo? Nevíte?"
Stařík usilovně přemýšlel. Probíral se blednoucími vzpomínkami. Několikrát potřásl prošedivělou hlavou. Pak vyjmul vlhký ručník z napařovací skříňky a položil mi ho
přes obličej. Začal mi stříhat vlasy. Nakonec jakoby s konečnou platností zavrtěl hlavou.
"To přesně nemůžu říct," řekl. "Pořád tak nějak jezdil tam a zpátky, na to si dobře vzpomínám. Trvalo to tři čtyři roky a pak byl najednou pryč. Žil jsem tehdy načas v Atlantě, takže nevím. Slyšel jsem povídat, že ho někdo oddělal, možná právě tady v Margrave, možná taky ne. Dostal se do nějakýho průšvihu a stálo ho to krk."
Chvíli jsem tam seděl a poslouchal jejich staré rádio. Pak jsem jim dal dvacku ze svého svitku bankovek a vyrazil na Hlavní třídu. Obrátil jsem se na sever. Bylo skoro poledne a slunce pražilo. Až příliš na září. Nikdo jiný po ulici nešel. Z černé vozovky na mě sálalo horko. Slepý Blake tudy chodil, možná také za poledního žáru. Kdysi dávno, když tihle staří holiči byli ještě chlapci, byla tohle hlavní tepna vedoucí na sever do Atlanty, do Chicaga, za prací, nadějí, penězi. Polední žár by nikomu nezabránil, aby dospěl ke svému cíli. Teď se však z ní stala jen hladká, asfaltová vedlejší silnice, jež nevedla vůbec nikam.
*****
Dojít k budově stanice mi zabralo jen pár minut chůze v sálajícím vedru. Po pružném trávníku jsem přešel kolem další bronzové sochy a otevřel k sobě těžké skleněné vstupní dveře. Vstoupil jsem do chladu uvnitř. Roscoe na mě čekala, opřená o přijímací přepážku. Za ní ve služební místnosti
jsem uviděl Stevensona, jak naléhavě mluví do telefonu. Roscoe byla bledá a vypadala velmi znepokojeně.
"Našli jsme další tělo," oznámila.
"Kde?" zeptal jsem se.
"Opět u skladu. Tentokrát na druhé straně silnice, pod mimoúrovňovou křižovatkou. V místě, kde se zvedá."
"Kdo ho našel?"
"Finlay," řekla. "Byl tam dneska ráno, aby se pokusil najít něco, co by nám pomohlo pohnout s tou první mrtvolou. Pěkná pomoc, co? Místo toho najde druhou."
"Víte, kdo to je?" otázal jsem se.
Zavrtěla hlavou.
"Nepodařilo se nám ho identifikovat. Stejně jako toho prvního."
"Kde je teď Finlay?"
"Šel přivést Hubbla," řekla. "Myslí si, že ten by o tom něco mohl vědět."
Přikývl jsem.
"Jak dlouho tam ležel?" řekl jsem.
"Možná dva nebo tři dny. Finlay se domnívá, že mohlo jít o dvojitou vraždu ve čtvrtek v noci."
Opět jsem přikývl. Hubble o tom skutečně něco věděl. Tohle byl ten člověk, kterého on poslal na schůzku s vysokým vyšetřovatelem s oholenou hlavou.
Hubble si lámal hlavu nad tím, jak se mu mohlo podařit vyklouznout. Ono se mu to ale nepodařilo.
Z parkoviště venku jsem uslyšel auto a pak se velké skleněné dveře s mlasknutím otevřely. Finlay vstrčil hlavu dovnitř.
"Do márnice, Roscoe," řekl. "Vy také, Reachere."
Vyšli jsme za ním ven do horka. Všichni jsme nasedli do Roscoeina neoznačeného policejního sedanu. Finlayovo auto zůstalo zaparkované. Roscoe řídila. Já byl vzadu. Finlay seděl na předním sedadle, otočený tak, aby mohl s námi oběma hovořit zároveň. Roscoe se odlepila z policejního parkoviště a zamířila na jih.
"Nemohu najít Hubbla," řekl Finlay. S pohledem upřeným na mě. "U nich doma nikdo není. Neříkal vám něco o tom, že by se někam chystal?"
"Ne," odvětil jsem. "Ani slovo. Po celý víkend jsme skoro nepromluvili."
Finlay zabručel. "Potřebuji zjistit, co o tom všem ví. Je to pěknej průser a Hubble něco ví, to je zatraceně jistý. Co vám o tom říkal, Reachere?"
Neodpověděl jsem. Nebyl jsem si ještě úplně jistý, na čí straně jsem. Pravděpodobně na Finlayově; jestli ten se ale začne příliš šťourat ve věcech, do kterých byl Hubble zapletený, tak Hubbla i jeho rodinu zabijí. O tom nebylo pochyb. Tak jsem se rozhodl, že zůstanu nestranný a vypadnu odtud, jak rychle to jen bude možné. Nechtěl jsem být do té věci zapletený.
"Zkoušel jste jeho mobilní telefon?" zeptal jsem se.
Finlay zabručel a zavrtěl hlavou.
"Je vypnutý. Ozval se nějaký automat a sdělil mi to."
"Přijel si vyzvednout své hodinky?"
"Vyzvednout co?" zeptal se.
"Hodinky," opakoval jsem. "V pátek nechal u Bakera rolexky za deset tisíc. Když nám Baker nasazoval pouta na cestu do Warburtonu. Přišel si je vyzvednout?"
"Ne," řekl Finlay. "Nikdo mi to nehlásil."
"O. K.," řekl jsem. "Takže musel mít něco naléhavého. Ani takový hňup jako Hubble přece nezapomene na desetitisícidolarové hodinky, ne?"
"Co naléhavého?" zeptal se Finlay. "Co vám o tom řekl?"
"Mně neřekl ani popel. Jak jsem vám už povídal, skoro jsme spolu nepromluvili."
Finlay na mě z předního sedadla vrhl hněvivý pohled.
"Nehrajte si se mnou, Reachere. Dokud nenajdu Hubbla, podržím si tu vás, dokud mi nevyklopíte, co vám řekl. A nevykládejte mi, že mlčel celý víkend, protože chlapi jako on to nedělají. Já to vím a vy to víte, tak si se mnou nehrajte, jasný?"
Jen jsem pokrčil rameny. Nebude mě podruhé zatýkat. Třeba bych mohl chytit autobus od toho místa, kde mají márnici. Oběd s Roscoe budu muset zrušit. Škoda.
"Jak to tedy vypadá s tímhle mrtvým?" zeptal jsem se ho.
"Zhruba stejně jako s tím minulým," řekl Finlay. "Vypadá to, že k tomu došlo ve stejnou dobu. Zastřelen,
pravděpodobně stejnou zbraní. Do tohohle sice potom nekopali, ale zřejmě jde o součást téhož případu."
"Nevíte, kdo to je?" otázal jsem se.
"Jmenuje se Sherman. Kromě toho nevíme nic."
"Povězte mi o něm víc," řekl jsem, víceméně ze zvyku. Finlay na okamžik uvažoval. Viděl jsem, že se rozhodl mi odpovědět. Jako bychom byli partneři.
"Neidentifikovaný běloch. Stejné okolnosti jako u toho prvního. Žádný doklad, žádná náprsní taška, žádná zvláštní znamení. Tenhle ale měl zlaté náramkové hodinky, na nichž bylo vzadu vyryto: Shermanovi s láskou Judy. Bylo mu tak třicet, pětatřicet. Těžko určit přesně, protože tam ležel tři noci a byl hodně ohryzán drobnými zvířaty, víte? Rty mu chybí, oči také, ale pravá ruka je v pořádku, protože ji měl složenou pod tělem, takže jsem získal slušné otisky. Před hodinou jsme je poslali, a když budeme mít štěstí, tak z toho něco může být."
"Střelná zranění?" zeptal jsem se.
Finlay přikývl.
"Vypadá to na stejnou zbraň. Malý kalibr, měkkoplášťové nábojnice. Zdá se, že první výstřel ho pouze poranil a on se dal na útěk. Byl zasažen ještě několikrát, ale podařilo se mu skrýt se pod silnici. Tam zůstal ležet a vykrvácel. Nezkopali ho prostě proto, že ho nemohli najít. Tak se mi to zatím jeví."
Přemýšlel jsem o tom. V pátek v osm hodin ráno jsem tamtudy šel. Přímo mezi těmito dvěma mrtvolami.
"Máte za to, že se jmenuje Sherman?" zeptal jsem se.
"Jeho jméno bylo na hodinkách," řekl Finlay.
"Nemusely být jeho. Ten chlapík je mohl třeba ukrást. Nebo je zdědit, koupit v zastávárně, najít na ulici."
Finlay opět zabručel. Už jsme museli být víc než deset mil jižně od Margrave. Roscoe stále udržovala rychlé tempo jízdy. V místě, kde se stará okreska rozdvojovala, zpomalila a odbočila vlevo na silnici, která se táhla rovně až ke vzdálenému obzoru.
"Kam to, kčertu, jedeme?" ozval jsem se.
"Do okresní nemocnice," řekl Finlay. "V Yellow Springs. Přespříští město směrem na jih. Už tam brzo budeme."
Jeli jsme dál. Yellow Springs se v rozpáleném vzduchu objevilo jako šmouha na obzoru. Okresní nemocnice stála hned za hranicemi města, víceméně nezávisle. Postavili ji tam v dobách, kdy nemoci byly nakažlivé a nemocné izolovali. Byla to velká nemocnice, sestávající z mnoha nízkých budov, rozprostřených na ploše několika akrů. Roscoe zpomalila a vjela do příjezdového pruhu. Přehoupli jsme se přes několik zpomalujících hrbolů a propletli se ke shluku budov, stojících o samotě vzadu. Márnici tvořil dlouhý přístavek s velkými rolovacími dveřmi, které byly dokořán. Zastavili jsme poměrně daleko od dveří a nechali auto na dvoře. Podívali jsme se na sebe a vstoupili dovnitř.
*****
Přivítal nás nějaký doktor a zavedl nás do své kanceláře. Posadil se za kovový psací stůl a Finlayovi s Roscoe ukázal na stoličky. Já jsem se opřel o pult mezi počítačovým terminálem a faxem. Tato instituce zjevně nebyla stavěná z velkého rozpočtu. Kancelář byla zařizovaná levně, již před hezkými pár lety. Všechno bylo opotřebované, oprýskané a neudržované. Velmi odlišné od policejní budovy v Margrave. Chlapík za stolem vypadal unaveně. Ani starý, ani mladý, možná tak ve Finlayově věku. Bílý plášť. Působil dojmem člověka, na jehož úsudku by vám příliš nezáleželo. Nepředstavil se. Bral za samozřejmé, že všichni víme, kdo a k čemu tam je.
"Tak co byste chtěli vědět, vážení?" pravil.
Postupně se na nás tři podíval. Čekal. My jsme hleděli na něj.
"Jde o stejný případ?" zeptal se Finlay. Jeho hluboký hlas s harvardskou dikcí působil v zašlé kanceláři nepatřičně. Chlapík pokrčil rameny.
"Druhou mrtvolu mám teprve asi hodinu," řekl. "Ale ano, řekl bych, že jde o tentýž případ. Téměř určitě je to stejná zbraň. V obou případech to vypadá na měkkoplášťové střely malého kalibru. Byly pomalé, zdá se, že revolver měl tlumič."
"Malého kalibru?" zeptal jsem se. "Jak malého?"
Doktor obrátil svůj unavený pohled mým směrem.
"Nejsem odborník na zbraně. Ale hlasoval bych pro dvaadvacítku. Tak malé se mi zdály. Podle mě šlo o
měkkoplášťové střely ráže dvacet dva. Vezměte si například hlavu té první oběti. Dvě malé roztřepené rány na místě vniku a velké nepravidelné otvory, kudy kulky vylétly, charakteristické pro malé měkkoplášťové střely."
Přikývl jsem. Tohle měkkoplášťová střela udělá. Když vnikne dovnitř, tak se zploští. Stane se z ní hrudka olova zhruba velikosti čtvrťáku, prorážející tkáň. Při východu z těla zanechá velkou díru. A pěkná pomalá měkkoplášťová dvaadvacítka dává s tlumičem smysl. Tlumič má význam používat pouze při podzvukové rychlosti v hlavni. Jinak si kulka vytváří vlastní zvukovou bariéru po celou dráhu letu až k cíli, jako miniaturní tryskáč.
"O. K.," řekl jsem. "Byli zastřeleni tam, kde je našli?"
"O tom není pochyb," odpověděl. "U obou mrtvol je zcela zřetelná hypostáze."
Podíval se na mě. Chtěl, abych se ho zeptal, co je hypostáze. Já jsem to věděl, ale chtěl jsem být zdvořilý. Tak jsem se zatvářil nechápavě.
"Posmrtná hypostáze," řekl. "Sinalost. Když zemřete, váš krevní oběh se zastaví, že? Srdce už nebije. Vaše krev se podřídí zákonu zemské přitažlivosti. Klesne dolů, do nejníže umístěných cév, obvykle do drobných kapilár v kůži, která se nachází hned u podlahy nebo tam, kam padnete. Jako první se usadí červené krvinky. Ty zabarví kůži červeně. Kapiláry se jimi ucpou, takže zabarvení zůstává, jako na fotografii. Po několika hodinách jsou již tyto skvrny trvalé. Skvrny na tom prvním muži se zcela shodují s jeho polohou
na dvoře skladu. Byl zastřelen, padl mrtev k zemi, pak do něj pár minut kopali v nějakém záchvatu zuřivosti a pak tam ležel asi osm hodin. O tom není sporu."
"Co si myslíte o tom kopání?" zeptal se ho Finlay.
Doktor zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.
"Nikdy jsem nic podobného neviděl," řekl. "Občas jsem o tom četl v odborných časopisech. Zjevně nějaké psychopatické chování. Neumím to vysvětlit. Tomu mrtvému už to bylo jedno. Neublížilo mu to, protože byl po smrti. Takže to muselo nějak uspokojovat toho kopajícího. Neuvěřitelná zuřivost, obrovská síla. Ta zranění jsou těžká."
"A co ten druhý mrtvý?" zeptal se Finlay.
"Ten utíkal," pravil doktor. "Prvním výstřelem byl zasažen zblízka do zad, ale to ho nesložilo, a tak začal utíkat. Při tom dostal dvě další kulky. Jednu do krku a smrtelnou ránu do stehna. Ta mu otevřela stehenní arterii. Doběhl až k vyvýšené části silnice, pak si lehl a vykrvácel. O tom rovněž není pochyb. Kdyby ve čtvrtek celou noc nepršelo, jsem si jist, že byste na silnici našel stopy krve. Muselo jí tam někde vytéct asi pět litrů, protože v něm už tedy určitě není."
Všichni jsme mlčeli. Přemýšlel jsem o zoufalém sprintu toho druhého chlapíka přes silnici. Jak se snažil doběhnout do úkrytu, zatímco se mu kulky zarývaly do masa. Jak se vrhl pod dálniční rampu a pak pomalu umíral uprostřed hemžení drobných nočních živočichů.
"Dobrá," řekl Finlay. "Můžeme tedy bezpečně předpokládat, že ony dvě oběti patřily k sobě. Střelec je členem tříčlenné skupiny. Překvapí je, prvního střelí dvakrát do hlavy, zatímco ten druhý utíká a v běhu je zasažen dalšími třemi kulkami, je to tak?"
"Vy předpokládáte, že útočníci byli tři?" zeptal se doktor.
Finlay pokývl směrem ke mně. Byla to má teorie, tak bylo na mne, abych ji vysvětlil.
"Tři odlišné povahové charakteristiky," pravil jsem. "Kompetentní střelec, zuřivý maniak a neschopný ukrývač."
Doktor pomalu přikývl.
"To beru," řekl. "První muž byl zasažen z bezprostřední blízkosti, takže možná můžeme předpokládat, že útočníky znal a dovolil jim se k sobě přiblížit?"
Finlay kývl hlavou.
"Muselo to tak být," souhlasil. "Setkání pěti chlapíků. Tři z nich zaútočí na zbylé dva. To už jde o něco většího, že?"
"Víme, kdo byli ti útočníci?" zeptal se doktor.
"My ani nevíme, kdo jsou oběti," vmísila se Roscoe.
"Máte nějaké teorie, pokud jde o zavražděné?" otázal se Finlay doktora.
"O druhém zatím nevím nic, kromě jeho jména na hodinkách. Dostal jsem ho na stůl teprve před hodinou."
"O tom prvním tedy nějakou představu máte?" prohodil Finlay.
Doktor se začal probírat poznámkami na svém psacím stole, ale zazvonil telefon. Zdvihl sluchátko a pak ho podal Finlayovi.
"Pro vás," utrousil. Finlay se na stoličce předklonil a převzal sluchátko. Chvíli naslouchal.
"O. K.," řekl do telefonu. "Tak to vytiskni a zafaxuj mi to sem, ano?"
Pak podal telefon zpátky doktorovi a zhoupl se na stoličce dozadu. Na tváři se mu objevil zárodek úsměvu.
"To byl Stevenson ze stanice," oznámil. "Konečně jsme dostali vyhodnocení otisků toho prvního zavražděného. Zdá se, že jsme udělali dobře, že jsme je poslali znovu. Stevenson nám je během minuty zafaxuje, takže nám, doktore, řekněte, co máte, a dáme to všechno dohromady."
Unavený chlapík v bílém plášti pokrčil rameny a zdvihl ze stolu list papíru.
"Tak ten první," řekl. "Moc toho nemám. Tělo bylo v hrozném stavu. Byl vysoký, v dobré tělesné kondici a měl oholenou hlavu. Nejdůležitější je pro nás jeho chrup. Vypadá to, že mu zuby spravovali, kde to jen šlo. Některé plomby jsou americké, některé by americké být mohly, některé jsou z ciziny."
Fax vedle mého boku začal pípat a šumět. List tenkého papíru zajížděl do přístroje.
"Co z toho tedy můžeme vyvodit?" zeptal se Finlay. "Byl to cizinec? Nebo Američan žijící v cizině nebo co?"
Tenký faxový papír se opět vynořil, pokrytý tištěným písmem. Potom se přístroj zastavil a utichl. Sebral jsem papír a pohlédl na něj. Pak jsem si ho dvakrát přečetl. Polil mě mráz. Zcela mne ochromila ledová hrůza a já se nemohl pohnout. Odmítal jsem uvěřit tomu, co jsem viděl napsáno na papíru. Jako by se na mě nebe zhroutilo. Upřel jsem zrak na doktora.
"Vyrostl v zahraničí," pravil jsem. "Zuby mu spravovali tam, kde zrovna žil. Když mu bylo osm, zlomil si pravou ruku a tu mu dali dohromady v Německu. Mandle mu vyndávali v nemocnici v Seoulu."
Doktor na mě pohlédl.
"Tohle všechno dovedou určit z otisků prstů?" zeptal se.
Zavrtěl jsem hlavou.
"Ten muž byl můj bratr."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama