Jatka k.8

12. ledna 2018 v 17:34 | Lee Child
08 KAPITOLA
Hubble na protějším kavalci chvíli spal. Pak se pohnul a probudil se. Zavrtěl sebou. Na okamžik vypadal dezorientovaně, než si uvědomil, kde je. Chtěl se podívat na hodinky, ale tam, co míval rolexky, spatřil pouze proužek vybledlé kůže. Sáhl si na kořen nosu a vzpomněl si, že přišel o brýle. Vzdychl a žuchnul hlavou zpátky na pruhovaný vězeňský polštář. Jedna velká hromada neštěstí.
Chápal jsem jeho obavy. Ale on zároveň vypadal poraženě. Jako by si právě hodil kostkou a prohrál. Jako by počítal, že se něco stane, nestalo se to, a tak opět propadl zoufalství.
Pak jsem začal tomuhle rozumět také.
"Ten mrtvý chlapík se vám snažil pomoct, viďte?" řekl jsem.
Otázka ho vylekala.
"To vám přece nemohu říct, že?" odpověděl.
"Potřebuji to vědět," prohlásil jsem. "Možná jste se na něj obrátil o pomoc. Možná jste mu o tom řekl. A proto možná zemřel. Teď to vypadá, že se možná svěříte mně. Což mi může také přivodit smrt."
Hubble přikývl a začal se na posteli kývat dopředu a dozadu. Zhluboka se nadechl. Pohlédl zpříma na mě.
"Byl to vyšetřovatel," řekl. "Přivedl jsem ho, protože jsem chtěl s celou věcí skoncovat. Už v tom nechci dál pokračovat. Nejsem žádný lump. Jsem jen k smrti vyděšený a chci z toho ven. Chtěl mě z toho dostat a ten podvod odhalit. Jenže nějak uklouzl, teď je mrtvý a já se z toho nikdy nedostanu. A jestli zjistí, že jsem ho sem přivedl já, zabijí mne taky. A jestli mě nezabijí, tak pravděpodobně stejně půjdu do vězení na tisíc let, protože celá ta zatracená záležitost je právě teď velice ohrožená a hrozí velké nebezpečí."
"Kdo byl ten člověk?" zeptal jsem se ho.
"Neměl jméno," řekl Hubble. "Jen krycí označení. Řekl, že je to tak bezpečnější. Nemohu uvěřit, že ho dostali. Připadal mi tak schopný. Abych pravdu řekl, vy mi ho připomínáte. Také mi připadáte velice schopný."
"A co dělal u toho skladu?"
Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
"Já té situaci nerozumím," řekl. "Zkontaktoval jsem ho s dalším člověkem a s ním se tam měl setkat, ale copak by toho druhého nezastřelili taky? Nechápu, proč dostali jen jednoho."
"Kdo byl ten druhý, co se s ním měl setkat?"
Zarazil se a zavrtěl hlavou.
"Už tak jsem vám toho vyzradil příliš," řekl. "Nejspíš jsem pěkný hlupák. Oni mě zabijí."
"Kdo za tím vším vězí?" zeptal jsem se.
"Copak neslyšíte?" řekl. "Už neřeknu ani slovo."
"Já nechci jména. Je to hodně velké?"
"Obrovské. Největší akce, o které jste kdy slyšel."
"Kolik je v tom lidí?"
Rozhodil ruce a uvažoval. V duchu je počítal.
"Deset. Mě nepočítaje,"
Podíval jsem se na něj a pokrčil rameny.
"Deset lidí nevypadá jako něco extra," prohodil jsem.
"No, oni si najali pomocníky," řekl. "Zapojují je, když jsou potřeba. Myslím tím, že jádro tvoří deset lidí. Deset jich je zasvěcených, mimo mne. Jde o velmi obtížný, riskantní podnik, ale věřte mi, je to obrovské."
"Co ten chlapík, kterého jste poslal na schůzku s vyšetřovatelem? Je to jeden z těch deseti?"
Hubble zavrtěl hlavou.
"Toho také nepočítám," řekl.
"Takže jste v tom vy, on a deset dalších?" zeptal jsem se. "A jde o něco velkého?"
Zachmuřeně přikývl.
"Největší akce, o níž jste kdy slyšel," opakoval.
"A teď je zrovna velmi ohrožená?" řekl jsem. "Proč? Protože do toho začal šťourat ten vyšetřovatel?"
Hubble znovu zavrtěl hlavou. Vrtěl sebou, jako kdyby se mu mé otázky zarývaly do kůže.
"Ne," odvětil. "Z úplně jiného důvodu. Teď jako by nastalo kritické období, kdy hrozí odhalení. Bylo to od začátku velmi riskantní a pořád se to zhoršovalo. A teď to dospělo do kritického bodu. Jestli ho překonáme, nikdo se
nic nedozví. Ale jestli to nezvládneme, bude to největší senzace, jakou jste kdy zažil, věřte mi. V každém případě to bude o chlup."
Pohlédl jsem na něj. Příliš mi nepřipadal jako člověk, který by způsobil největší senzaci, jakou jsem kdy zažil.
"A jak dlouho tohle kritické období potrvá?" zeptal jsem se.
"Už je skoro u konce," řekl. "Možná týden. Můj odhad je od zítřka týden. Příští neděli. Třeba se jí dožiju."
"Takže příští neděli nebezpečí pomine? Jak to? Co se stane příští neděli?"
Potřásl hlavou a odvrátil se. Jako kdybych tím, že mě neuvidí, přestal existovat a nemohl klást další otázky.
"Co znamená Pluribus?" naléhal jsem.
Neodpověděl. Jen stále potřásal hlavou. Oči měl pevně sevřené hrůzou.
"Je to kódové označení pro něco?"
Neslyšel mě. Rozhovor skončil. Vzdal jsem to a ponořili jsme se opět do mlčení. To mi docela vyhovovalo. Víc už jsem vědět nechtěl. Nechtěl jsem vědět nic. Být tu cizí, a přitom vědět o Hubblově transakci se nezdála být nejšťastnější kombinace. Tomu dlouhánovi s oholenou hlavou nepřinesla mnoho dobrého. Neměl jsem zájem na tom, abych sdílel jeho osud, ležel mrtvý u brány skladu, částečně zakrytý starou lepenkou, s dvěma dírami v hlavě a všemi kostmi roztříštěnými. Chtěl jsem jen nějak přečkat čas
do pondělka a pak vypadnout. Příští neděli jsem už hodlal být opravdu hodně daleko odtud.
"Dobrá, Hubble," řekl jsem. "Už se nebudu ptát."
Pokrčil rameny a přikývl. Dlouho seděl mlčky. Pak promluvil, tiše, hlasem naplněným odevzdaností: "Díky. Je to tak lepší."
*****
Ležel jsem stočený na úzkém kavalci a pokoušel se setrvávat v jakémsi limbu. Ale Hubble byl neklidný. Házel sebou, obracel se a krátce vzdychal. Začal mě opět iritovat. Otočil jsem se k němu.
"Omlouvám se," řekl. "Jsem hrozně vynervovaný. Dělalo mi dobře s někým mluvit. Když budu sám se sebou, tak se zblázním. Nemohli bychom mluvit o něčem jiném? Co vy? Povězte mi něco o sobě. Kdo jste, Reachere?"
Rozhodil jsem rukama.
"Nejsem nikdo. Prostě jen projíždím kolem. V pondělí zmizím."
"Nikdo není nikdo," namítl. "Všichni máme nějaký svůj příběh. Povězte mi ho."
Tak jsem vleže na posteli chvilku mluvil a vylíčil mu svých posledních šest měsíců. On ležel na svém lůžku, díval se na betonový strop, poslouchal a odpoutával se tak od svých problémů. Vyprávěl jsem mu o svém odchodu z Pentagonu. O Washingtonu, Baltimoru, Filadelfii, New Yorku, Bostonu, Pittsburghu, Detroitu, Chicagu. O muzeích,
hudbě, laciných hotelech, barech, autobusech a vlacích. O samotě. O cestování po vlasti způsobem chudého turisty. Jak jsem většinu věcí viděl poprvé. Díval se na historii, kterou jsem se učil v zaprášených učebnách na druhém konci světa. Na velké věci, jež utvářely národ. Bojiště, továrny, prohlášení, revoluce. Hledal jsem rovněž ty malé. Rodiště velikánů, kluby, silnice, legendy. Věci velké i malé, které měly představovat domov. Některé z nich jsem našel.
Pověděl jsem Hubblovi o dlouhé pouti nekonečnými pláněmi a deltami z Chicaga až do New Orleansu. Pak podél pobřeží Zálivu až do Tampy. Pak o jízdě Greyhoundem na sever, směrem na Atlantu. O bláznivém rozhodnutí vystoupit poblíž Margrave. O dlouhé chůzi v dešti včera ráno. Okamžitý nápad. Na základě polozapomenutého dopisu mého bratra, v němž mi sděloval, že projížděl nějakým malým městečkem, kde možná před více než šedesáti lety zemřel Slepý Blake. Když jsem o tom Hubblovi vyprávěl, cítil jsem se dost hloupě. Zatímco on bojoval o přežití, já jsem se vydal na jakousi neplodnou výpravu. Ale on mému nutkání rozuměl.
"Také jsem to jednou udělal," řekl. "O našich líbánkách. Jeli jsme do Evropy. Zastavili jsme se cestou v New Yorku a já jsem strávil půl dne hledáním domu Dakota, víte, kde zastřelili Johna Lennona. Pak jsme v Anglii tři dny prochodili po Liverpoolu a hledali Cavern Club. Kde Beatles začínali. Nenašel jsem ho, zřejmě ho už zbourali."
Nějakou dobu mluvil. Hlavně o cestování. Se svou ženou toho nacestovali hodně. Bavilo je to. Byli všude po Evropě, Mexiku i Karibiku. Po celých Státech a Kanadě. Strávili spolu spoustu krásných chvil.
"Necítíte se někdy osamělý?" zeptal se mě. "Když pořád cestujete sám?"
Řekl jsem mu, že ne, že se mi to líbí. Že mi vyhovuje samota, anonymita. Jako bych byl neviditelný.
"Jak to myslíte, neviditelný?" Zdálo se, že ho to zaujalo.
"Cestuji po silnici," řekl jsem. "Vždycky po silnici. Trochu pěšky, jinak autobusy. Někdy vlaky. Vždycky platím v hotovosti. Tak člověk nezanechává stopu. Žádné transakce s kreditními kartami, žádné seznamy pasažérů, nic. Nikdo mě nemůže vysledovat. Nikdy neprozrazuji své jméno. Když spím v hotelu, zaplatím hotově a vyplním smyšlené jméno."
"Proč?" zeptal se. "Kdo po vás, kčertu, jde?"
"Nikdo. Jen mě to tak baví. Mám rád anonymitu. Mám pocit, že tak vyzrávám na systém. A v téhle chvíli jsem na systém skutečně naštvaný."
Viděl jsem, jak se ponořil do přemýšlení. Přemýšlel dlouhou dobu. Před mýma očima jako by splaskl, jak se potýkal s problémy, které ne a ne zmizet. Bylo vidět, jak ho zaplavují a opět opouštějí návaly paniky, jako příbojová vlna.
"Poraďte mi tedy ohledně Finlaye," řekl. "Až se mě zeptá na to přiznání, řeknu, že jsem byl vystresovaný kvůli
nějaké obchodní záležitosti. Řeknu, že tu existuje jakási rivalita, že vyhrožovali mé rodině. Řeknu, že nevím nic ani o mrtvém muži, ani o tom telefonním čísle. Všechno popřu. A pak se prostě pokusím všechno nějak srovnat. Co o tom soudíte?"
Podle mého soudu nebyl jeho plán příliš nadějný.
"Řekněte mi jednu věc," pravil jsem. "Aniž byste vyzrazoval další podrobnosti. Vykonáváte pro ně nějakou užitečnou funkci? Anebo jste jen jakýsi pozorovatel?"
Tahal se za prsty a chvíli uvažoval.
"Ano, vykonávám pro ně užitečnou funkci," přisvědčil. "Dokonce velmi důležitou."
"A kdybyste to nemohl dělat vy, museli by si najít někoho jiného?"
"Ano, to by museli. A bylo by to poměrně obtížné, vzhledem k parametrům té funkce."
Posuzoval své šance na přežití tak, jako kdyby ve svém úřadě posuzoval žádost klienta o půjčku.
"Hm," řekl jsem. "Nic lepšího asi v dané situaci nevymyslíte. Udělejte to, jak říkáte."
Nenapadalo mě, co jiného by mohl udělat. Byl malým kolečkem v nějaké rozsáhlé operaci. Ale důležitým. A podobnou operaci nebude nikdo rušit bez důvodu. Takže jeho budoucnost byla ve skutečnosti přesně vymezená. Jestli kdy zjistí, že to byl on, kdo jim přivedl na stopu vyšetřovatele, tak bude jeho osud zcela jasně zpečetěn. Ale v případě, že na to nepřijdou, bude zcela jasně v bezpečí.
Takhle prosté. Odhadoval jsem, že má poměrně dobré šance, vzhledem k jednomu velmi přesvědčivému faktu.
Přiznal se, protože se domníval, že vězení je jakýmsi bezpečným útočištěm, kam se k němu nedostanou. To bylo v pozadí jeho úvah. Předpoklad to byl špatný. Hluboce se mýlil. Nebyl před útokem v bezpečí, právě naopak. Mohli by ho dostat, kdykoli by se jim zamanulo. Ale na druhé straně zde byl fakt, že napaden nebyl. Pravda byla ta, že oním napadeným jsem byl já. Ne Hubble. Podle mého názoru to tudíž byl svým způsobem důkaz toho, že mu nic nehrozí. Nesnažili se ho dostat, protože kdyby ho chtěli zlikvidovat, tak by už měli možnost to udělat, a tudíž by to už udělali. Ale to se nestalo. I když teď byli údajně značně nervózní vzhledem k onomu dočasnému riziku. V mých očích to tedy byl důkaz. Začínal jsem být přesvědčený, že je v bezpečí.
"Ano, Hubble," opakoval jsem. "Udělejte to tak, to bude asi to nejlepší."
Cela zůstala celý den zavřená. Na poschodí bylo ticho. Po zbytek odpoledne jsme leželi na postelích a toulali se v myšlenkách. Už jsme nemluvili. Vše už bylo řečeno. Nudil jsem se a litoval jsem, že jsem si s sebou nevzal ty noviny z margravské policejní stanice. Mohl jsem si je celé přečíst znovu. Všechno o prezidentovi, který snižuje výdaje na prevenci zločinu, aby ho znovu zvolili. Dnes ušetří dolar na pobřežní stráži, aby zítra mohl utratit deset dolarů na věznicích, jako je tato.
Kolem sedmé přišel starý posluha s večeří. Pojedli jsme. Vrátil se a sebral podnos. Prosnili jsme se prázdným večerem. V deset hodin s cvaknutím vypnuli proud a ocitli jsme se ve tmě. Nastala noc. Nechal jsem si boty na nohou a spal lehkým spánkem. Pro případ, že by Spivey se mnou měl nějaké další plány.
*****
V sedm ráno se světla opět rozsvítila. Neděle. Vzbudil jsem se unavený, ale donutil jsem se vstát a trochu se protáhnout, abych ulevil svému bolavému tělu. Hubble byl vzhůru, ale mlčel. Nepřítomně sledoval mé cvičení. Stále ve snách. Snídaně dorazila před osmou. Tentýž stařík táhnoucí vozík s jídlem. Posnídal jsem a vypil kávu. Když jsem vyprázdnil termosku, cvaknul zámek v mříži a dveře odskočily. Otevřel jsem je, vystoupil z cely a vrazil do strážného, který mířil dovnitř.
"Váš šťastný den," pravil strážný. "Jdete ven."
"Já?" zeptal jsem se.
"Oba dva. Reacher a Hubble, propuštěni na příkaz margravského policejního oddělení. Během pěti minut se sbalte, ano?"
Vstoupil jsem zpět do cely. Hubble se nadzdvihl na loktech. Nesnědl snídani. Vypadal velmi ustaraně.
"Já mám strach," prohlásil.
"To bude v pohodě," řekl jsem.
"Bude?" opáčil. "Jakmile vypadnu odtud, dostanou se na mě."
Zavrtěl jsem hlavou.
"Bylo by pro ně jednodušší dostat vás tady," řekl jsem. "Věřte mi, kdyby vás chtěli zabít, už byste byl po smrti. Jste mimo nebezpečí, Hubble."
Pro sebe si přikývl a posadil se. Vzal jsem si kabát a společně jsme čekali před celou. Během pěti minut se strážný vrátil. Vedl nás chodbou a přes dvoje zamčené mříže. Vsadil nás do zadního výtahu. Vstoupil dovnitř a klíčem ho poslal dolů. Když se dveře začaly zavírat, vystoupil.
"Sbohem," řekl. "Nevracejte se."
Výtah nás svezl dolů do haly a pak jsme vyšli ven na rozpálený betonový dvůr. Vězeňská brána se za námi s mlasknutím zavřela a zacvakla. Stál jsem s tváří vystavenou slunci a dýchal svěží vzduch. Musel jsem vypadat jako chlap z nějakého starého kýčovitého filmu, po propuštění z roční samotky.
Na dvoře byla zaparkovaná dvě auta. Jedno z nich byl velký tmavý sedan, anglický bentley, snad dvacetiletý, ale vyhlížel jako nový. V něm seděla blondýnka, podle mého soudu Hubblova žena, jelikož k ní zamířil, jako by to byl ten nejlíbeznější zjev, který kdy viděl. V druhém autě byla policistka Roscoe.
Vystoupila a kráčela přímo ke mně. Vypadala nádherně. Bez uniformy. Na sobě džínsy a měkkou bavlněnou košili.
Koženou bundu. Klidný inteligentní obličej. Hebké tmavé vlasy. Veliké oči. V pátek jsem se domníval, že je moc milá. Měl jsem pravdu.
"Dobrý den, Roscoe," řekl jsem.
"Dobrý den, Reachere," odvětila a usmála se.
Měla překrásný hlas. Nádherný úsměv. Pozoroval jsem ho celou dobu, co trval, což bylo hodně dlouho. Před námi odjížděli Hubblovi v bentleyi a mávali. Zamával jsem také a přemýšlel, jak se pro ně věci vyvinou. Pravděpodobně se to nikdy nedozvím, ledaže by je potkala smůla a já jsem se o nich náhodou dočetl někde v novinách.
Roscoe a já jsme nastoupili do jejího auta. Nebylo vlastně její, vysvětlovala, jen neoznačené služební, které používala. Zbrusu nový chevrolet jakéhosi typu, velký, příjemný a tichý. Nechala běžet motor a zapnutou klimatizaci, takže uvnitř byl chládek. Vypluli jsme z betonového dvora a protlačili se drátěnými automobilovými klecemi. Za poslední klecí na to Roscoe šlápla a už jsme si to hnali silnicí. Předek auta se na měkkém pérování zdvihl a zadek si sedl dolů. Neohlédl jsem se. Jen jsem tam seděl a bylo mi fajn. Výstup z vězení je jednou z životních příjemností. Stejně jako nevědět, co přinese zítřek. Stejně jako tiše uhánět po sluncem ozářené silnici s krásnou ženou za volantem.
*****
"Tak co se stalo?" řekl jsem asi po míli. "Vyprávějte."
Vylíčila mi celkem přímočarý sled událostí. V pátek pozdě večer začali pracovat na mém alibi. Ona a Finlay. V setmělé hlavní místnosti. S několika rozsvícenými světly na stolech. Papíry na podložkách. Pohárky s kávou. Telefonní seznamy. Oni dva přilepení ke sluchátkům a okusující tužky. Tiché rozhovory. Trpělivé ověřování. Scéna, ve které jsem se sám nacházel tisíckrát.
Spojili se s Tampou a Atlantou a do půlnoci měli cestujícího z mého autobusu a úředníka od pokladny z nádraží v Tampě. Oba dva si mě pamatovali. Pak sehnali i řidiče autobusu. Potvrdil, že zastavil u margravské křižovatky, aby mě nechal vystoupit. V pátek v osm hodin ráno. Před půlnocí už tedy mé alibi vypadalo skálopevně, přesně jak jsem říkal.
V sobotu ráno přišel z Pentagonu dlouhý fax o mých služebních záznamech. Třináct let mého života redukovaných na několik svinujících se stránek faxového papíru. Vypadalo to teď jako život úplně někoho jiného, ale potvrdila se tak má výpověď. Na Finlaye to udělalo dojem. Pak přišly mé otisky z databáze FBI. Neúnavný počítač našel v půl třetí ráno shodu s otisky sejmutými pro armádu při odvodu před třinácti lety. Mé alibi bylo pevné, mé výpovědi potvrzeny.
"Finlay byl spokojen," pověděla mi Roscoe. "Jste tím, kým jste říkal, že jste, a ve čtvrtek o půlnoci jste byl přes čtyři sta mil daleko. To bylo ověřeno. Zavolal znovu lékaře,
co ohledával mrtvolu, jestli třeba nepřehodnotil názor na dobu smrti, ale ne, stále to bylo okolo půlnoci."
Potřásl jsem hlavou. Finlay byl velmi obezřetný chlapík.
"A co ten mrtvý?" zeptal jsem se. "Porovnávali jste znovu jeho otisky?"
Soustředila se na předjíždění zemědělského vozidla. Prvního, které jsme za čtvrt hodiny spatřili. Pak na mě pohlédla a přikývla.
"Finlay mi řekl, že jste to po něm chtěl," řekla.
"Přišly zpátky moc rychle na negativní výsledek," podotkl jsem.
"Moc rychle?" opáčila.
"Řekla jste mi, že to je pyramidový systém, že? Horních deset, pak horních sto, pak horních tisíc a tak pořád dolů, ne?"
Opět přikývla.
"Takže vezměme za příklad mne," řekl jsem. "Jsem v databázi, ale v pyramidě se nacházím dost nízko. Právě jste řekla, že vysledovat mě trvalo čtrnáct hodin, ne?"
"Ano. Odeslala jsem vaše otisky asi v půl jedné po obědě a identifikovány byly v půl třetí ráno."
"Výborně. Čtrnáct hodin. Čili jestliže to trvá čtrnáct hodin dospět téměř na dno pyramidy, musí to trvat ještě déle dojít až na úplné dno. To je logické, ne?"
"Ano," přisvědčila.
"Ale co tedy s tím mrtvým chlápkem? Tělo nalezli v osm, takže otisky tam dorazili v kolik? Nejdříve v půl
deváté. Ale Baker mi oznamoval, že nejsou v databázi, už když se mnou mluvil v půl třetí. Pamatuji si čas, protože jsem se zrovna díval na hodiny. To je jen šest hodin. Pakliže trvalo čtrnáct hodin najít tam mě, jak mohli už za šest hodin vědět, že ten mrtvý tam není?"
"Proboha!" Došlo jí to. "Máte pravdu. Baker to musel zpackat. Finlay sejmul otisky a Baker je poslal. Musel je špatně naskenovat. Musí se to dělat pečlivě, jinak se nepřenesou zřetelně. Když nejsou čisté, tak se to databáze snaží rozluštit a pak je vrátí jako nečitelné. Baker si musel myslet, že to znamená negativní výsledek. Ty kódy jsou podobné. V každém případě je pošlu znovu, co nejdřív. Brzy se to dozvíme."
Jeli jsme na východ a Roscoe mi řekla, že donutila Finlaye, aby mě nechal propustit z Warburtonu už včera odpoledne. Finlay neochotně souhlasil, ale nastal problém. Museli počkat do dneška, protože včera odpoledne byl Warburton pod uzávěrou. Sdělili Finlayovi, že došlo k nějaké kolizi v koupelně. Jeden odsouzený zemřel, jeden přišel o oko a vypukly rozsáhlé výtržnosti, černé a bílé gangy se pustily do bitky.
Já jsem jen seděl vedle Roscoe a pozoroval, jak se odvíjí čára horizontu. Jednoho jsem zabil a jednoho oslepil. Budu se teď muset vypořádat se svými pocity. Ale moc jsem toho necítil. V podstatě nic. Žádnou vinu, žádné výčitky. Naprosto nic. Jako kdybych po koupelně honil dva šváby a pak je rozšlápl. Ale šváb je alespoň racionální, rozumný a
vyvinutý tvor. Ti Árijci v koupelně byli horší než hmyz. Jednoho z nich jsem kopl do krku a roztříštěný hrtan mu způsobil smrt udušením. Hm, měl pech. Začal si, ne? Tím, že mě napadl, jako kdyby otevřel zakázané dveře. Co čekalo na druhé straně, byl jeho problém. Jeho riziko. Jestli se mu nezamlouvalo, neměl ty zpropadené dveře otvírat Pokrčil jsem v duchu rameny a přestal na to myslet. Pohlédl jsem na Roscoe.
"Děkuji vám," řekl jsem. "Myslím to vážně. Dala jste si velkou práci, abyste mě z toho dostala."
Odbyla mé díky začervenáním a drobným gestem odmítnutí a opět se soustředila na řízení. Začínala se mi líbit čím dál víc. Pravděpodobně však ne natolik, abych změnil svůj úmysl vypadnout z Georgie, jakmile jen budu moct Zůstanu možná tak hodinu dvě a pak ji poprosím, aby mne zavezla někam na autobusové nádraží.
"Chtěl bych vás pozvat na oběd," prohlásil jsem. "Něco jako projev díků."
Čtvrt míle o tom uvažovala a pak se na mě usmála.
"Dobře."
Zprudka zatočila doprava na okresní silnici a zamířila na jih směrem na Margrave. Projela kolem Enova nablýskaného nového podniku a pokračovala dál do centra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama