Jatka k.7

12. ledna 2018 v 17:33 | Lee Child
07 KAPITOLA
"CO BYCH TEDY MĚL UDĚLAT?" ZEPTAL SE MĚ HUBBLE. "Co byste udělal vy?"
Díval se upřeně na mne. Čekal na odpověď. Co bych udělal? Kdyby takhle vyhrožovali mně, tak by zemřeli. Rozcupoval bych je na kusy. Hned jak by promluvili, nebo za pár dní, měsíců nebo let. Našel bych si je a rozcupoval. Ale to Hubble udělat nemohl. Měl rodinu. Tři potenciální rukojmí. Tři faktická rukojmí; již v okamžiku pohrůžky.
"Co mám dělat?" opakoval.
Cítil jsem se nucen k tomu něco říct. A bolelo mě čelo. Bylo pohmožděné následkem mocné srážky s obličejem Rudého hocha. Přistoupil jsem k mřížím a pohlédl na řadu cel. Opřel se o konec palandy. Chvíli přemýšlel. Přišel jsem s jedinou možnou odpovědí. Ale ne s tou, kterou by Hubble chtěl slyšet.
"Nemůžete dělat nic. Řekli vám, abyste mlčel, tak mlčte. Neprozraďte nikomu, o co se jedná. Nikdy."
Podíval se na špičky svých bot. Složil hlavu do dlaní. Vydal ze sebe utrápený sten. Jako by byl přemožen zklamáním.
"Musím s někým mluvit," řekl. "Musím se z toho dostat. Myslím to vážně, musím z toho ven. Musím si s někým promluvit."
Zavrtěl jsem hlavou.
"To nemůžete udělat. Nařídili vám, abyste nic neříkal, tak nic neříkejte. Jen tak zůstanete naživu. Vy i vaše rodina."
Vzhlédl ke mně. Zachvěl se.
"Děje se něco velmi závažného," řekl. "Musím se pokusit tomu zabránit."
Opět jsem zavrtěl hlavou. Jestli se dělo něco závažného kolem lidí, kteří pronášeli takové hrozby, tak tomu nikdy nezabrání. Vezl se v tom a poveze se v tom i nadále. Ponuře jsem se na něj usmál a zavrtěl hlavou potřetí. Přikývl, jako že pochopil. Jako že se konečně smířil se svou situací. Začal se znovu kolébat a civět na zeď. Měl otevřené oči. Zarudlé a obnažené bez zlatých obrouček. Dlouhou dobu mlčky seděl.
*****
Nechápal jsem jeho přiznání. Měl držet jazyk za zuby. Měl popřít, že by měl cokoli společného s tím mrtvým chlápkem. Měl říct, že nemá ponětí, jak se papír s jeho telefonním číslem dostal do té boty. Měl říct, že nemá ponětí, co je Pluribus. Pak mohl prostě jít domů.
"Hubble," řekl jsem. "Proč jste se přiznal?"
Vzhlédl. Dlouhou chvíli čekal, než odpověděl.
"Na to nemohu odpovědět," pravil. "To bych vám řekl víc, než bych měl."
"Už teď vím víc, než bych měl. Finlay se vás zeptal na mrtvého chlapa a na Pluribus a vy jste začal hysterčit. Takže
vím, že existuje nějaké spojení mezi vámi, tou mrtvolou a Pluribusem, ať už je to cokoli."
Hleděl na mě. Tvářil se neurčitě.
"Finlay je ten černoch?" zeptal se.
"Ano," řekl jsem. "Finlay. Vrchní detektiv."
"On je nový," řekl Hubble. "Nikdy jsem ho předtím neviděl. Vždycky to byl Gray. Byl tam dlouhé roky, ještě když jsem byl kluk. Je tam jenom jeden detektiv, víte, nevím, proč říkají vrchní detektiv, když je tam jen jeden. Celé policejní oddělení má jen osm lidí. Náčelník Morrison, ten je tam celá léta, pak člověk na příjmu, čtyři uniformovaní policisté, jedna žena a detektiv, Gray. Akorát že teď je to Finlay. Ten nový. Černoch, první, kterého jsme kdy měli. Gray se zabil, víte. Oběsil se na trámu ve své garáži. Myslím v únoru."
Nechal jsem ho žvanit. Vězeňské tlachání. Zabije se jím čas. K tomu také je. Hubble v tom byl dobrý. Ale stále jsem po něm chtěl, aby odpověděl na mou otázku. Čelo mě bolelo a chtěl jsem si ho omýt studenou vodou. Chtěl jsem se chvilku procházet. Chtěl jsem se najíst. Chtěl jsem kávu. Vyčkával jsem, aniž jsem naslouchal Hubblovi, jenž mi vykládal historii Margrave. Teď náhle ustal.
"Na co jste se mě ptal?" otázal se.
"Proč jste se přiznal, že jste toho chlapa zabil?" opakoval jsem.
Díval se kolem sebe. Pak mi pohlédl přímo do očí.
"Existuje spojení," řekl. "To je všechno, co vám teď mohu bezpečně říct. Detektiv mluvil o tom muži, užil slova 'Pluribus', a já jsem vyskočil. Ohromilo mne to. Nemohl jsem uvěřit, že o tom spojení ví. Pak jsem si uvědomil, že o něm nevěděl, ale já jsem mu ho ve svém rozčilení sám prozradil. Chápete? Vyzradil jsem to. Uvědomil jsem si, že jsem to zpackal. Vyzradil jsem tajemství. A to jsem nesměl, kvůli té pohrůžce."
Hlas se mu vytratil o on zmlkl. Jako by se ozvěnou ozvala ona panika a strach, které pociťoval ve Finlayově kanceláři. Opět vzhlédl. Zhluboka se nadechl.
"Měl jsem hrozný strach. Ale pak mi detektiv řekl, že ten chlap je mrtvý. Že byl zastřelen. Vyděsilo mě to, protože když zabili jeho, mohou zabít také mne. Skutečně vám nemohu říct proč. Ale je tu spojení, jak jste sám vydedukoval. Jestliže dostali tohohle chlapa, znamená to, že dostanou taky mě? Nebo ne? Musel jsem si to promyslet. Ani jsem si nebyl jistý, kdo ho vlastně zabil. Ale pak mi detektiv pověděl o té brutalitě. Také vám to řekl?"
Přikývl jsem.
"To mlácení?" pravil jsem. "Znělo to dost nechutně."
"Jo," pokračoval Hubble. "A to dokazuje, že to udělal ten, co jsem si myslel. Takže jsem byl pořádně vystrašený. A pořád jsem uvažoval: jdou taky po mně? Nebo nejdou? Měl jsem nahnáno. Přemýšlel jsem celou věčnost. Pořád se mi to všechno honilo v hlavě. Ten detektiv se ze mě mohl
zbláznit. Nic jsem neříkal, protože jsem přemýšlel. Zdálo se to jako celé hodiny. Měl jsem strach, chápete?"
Opět se odmlčel. Opět mu to začalo vířit hlavou. Pravděpodobně už po tisící. Snažil se přijít na to, jestli se rozhodl správně.
"Najednou jsem přišel na to, co udělat," řekl. "Stály přede mnou tři problémy. Jestli šli po mně, musel jsem se jim vyhnout. Ukrýt se, rozumíte? Abych zachránil sebe. Ale jestli po mně nešli, tak jsem musel zachovat mlčení, že? Abych chránil svou ženu a děti. A z jejich hlediska ten konkrétní chlápek musel zemřít. Tři problémy. Takže jsem se přiznal."
Nepronikl jsem do jeho úvah. Z toho, jak mi to vysvětloval, jsem nebyl moudrý. Pohlédl jsem na něj s prázdným výrazem.
"Tři samostatné problémy, chápete?" pokračoval. "Rozhodl jsem se, že se nechám zatknout. Pak jsem byl v bezpečí, kdyby po mně šli. Protože tady se na mě nedostanou, že? Oni jsou tam a já jsem tady. Tak jsem vyřešil problém číslo jedna. Ale také jsem přišel na to - tahle část je komplikovaná - že jestli po mně vlastně vůbec nejdou, tak že se stejně dám zavřít, ale o nich nic neprozradím. Budou si myslet, že mě zavřeli omylem nebo tak něco, ale přesvědčí se, že nezpívám. To přece zjistí, ne? Což bude znamenat, že držím slovo. Něco jako prověrka mé spolehlivosti. Jakýsi důkaz. Zkouška ohněm, tak něco. Tím je vyřešen problém číslo dvě. A přiznáním, že jsem toho
chlapa zabil já, se definitivně dostanu na jejich stranu. Jakoby demonstrace loajality, chápete? A řekl jsem si, že budou možná vděční, že se na nějakou dobu vyšetřování obrátí špatným směrem. Čímž jsem vyřešil problém číslo tři."
Zíral jsem na něj. Není divu, že se tam tehdy s Finlayem zasekl a čtyřicet minut horečně přemítal. Tři mouchy jednou ranou. To bylo to, čeho chtěl docílit.
Ta část, že prokáže, že se mu dá věřit, když udrží jazyk za zuby, byla správná. Ať už jsou kdo chtějí, tohohle si všimnou. Doba strávená ve vězení s jazykem za zuby představovala respektovanou zkoušku odolnosti. Metál na poli cti. Znamenalo to hodně. Správná úvaha, Hubble.
Druhá část jeho hypotézy byla bohužel dost chatrná. Že sem na něj nemohou? To si snad dělal legraci. Na světě není lepší místo, kde člověka dostat, než vězení. Víte, kde je, a máte na to veškerý čas, co potřebujete. Spoustu lidí, kteří to udělají za vás. Spoustu příležitostí. Navíc lacino. Sejmout někoho na ulici by vás stálo kolik? Tác, dva? Plus riziko. Uvnitř vás to stojí karton cigaret. A bez rizika. Jelikož by si toho nikdo ani nevšiml. Ne, vězení nebyl bezpečný úkryt. Špatná úvaha, Hubble. A mělo to ještě jinou slabinu.
"Co hodláte podniknout v pondělí?" zeptal jsem se ho. "Budete doma, dělat to, co obvykle děláte. Budete chodit po Margrave nebo po Atlantě nebo kudy. Jestli po vás jdou, copak vás nedostanou tehdy?"
Opět začal s přemýšlením. Pustil se do toho jak posedlý. Předtím nemyslel příliš dopředu. Včera odpoledne to byla čirá panika. Řešil přítomnost. Což není špatná zásada. Až na to, že brzy přichází budoucnost, kterou je také třeba řešit.
"Prostě doufám, že to dopadne dobře," řekl Hubble. "Tak nějak jsem cítil, že jestli po mně jdou, tak třeba po čase vychladnou. Jsem pro ně velmi užitečný. Doufám, že si to uvědomí. V tomhle okamžiku je situace hodně vypjatá. Ale brzy se to všechno uklidní. Třeba z toho vyváznu. Jestli mě dostanou, tak mě holt dostanou. Mně už je to jedno. Dělám si ale starost o rodinu."
Domluvil a pokrčil rameny. Povzdechl si. Nebyl to špatný chlap. Nerozhodl se pro zločineckou dráhu. Rostlo to kolem něj, aniž si toho byl vědom. Byl vtažen tak nenápadně, že to ani nezpozoroval. Až když chtěl ven. Když bude mít velké štěstí, tak mu po smrti nerozmlátí všechny kosti.
"Kolik toho ví vaše žena?" otázal jsem se.
Pohlédl na mne. S hrůzou ve tváři.
"Nic. Vůbec nic. Neřekl jsem jí to. Ani slovo. Nemohl jsem. Uchovávám všechno v tajnosti. Nikdo jiný o tom nic neví."
"Něco jí budete muset říct," pravil jsem. "Jistě si všimla, že nejste doma a nečistíte bazén nebo co tak o víkendech děláte."
Jen jsem se to pokusil trochu odlehčit, ale nepodařilo se mi to. Hubble ztichl. Opět se ponořil do vzpomínek na svou
zahrádku v ranním podzimním slunci. Jeho žena možná zrovna ošetřuje růžové keře nebo něco podobného. Děti poskakují kolem a povykují. Možná mají psa. A garáž pro tři auta s evropskými sedany, čekajícími na umytí. S obroučkou nad prostředními dveřmi, čekající, až ten devítiletý zesílí natolik, aby skrze ni dokázal prohodit těžký míč. Vlajku na verandě. Na trávníku první spadané listy, čekající na zametení. Rodinný život v sobotu. Ne však tuhle sobotu. Ne pro tohoto muže.
"Třeba si bude myslet, že to celé je omyl," řekl. "Nebo jí to řekli, já nevím. Známe jednoho z policistů, Dwighta Stevensona. Můj bratr se oženil se sestrou jeho ženy. Nevím, co ten jí poví. Asi to nějak vyřeším v pondělí. Řeknu, že to byl nějaký hrozný omyl. Tomu uvěří. Každý ví, že omyly se stávají." Uvažoval nahlas.
"Hubble," řekl jsem, "co jim ten vysoký chlap udělal, že si vysloužil kulku do hlavy?"
Vstal a opřel se o zeď. Nohy si položil na okraj ocelové toaletové mísy. Pohlédl na mě. Neodpověděl. A teď ta hlavní otázka.
"A co vy?" zeptal jsem se ho. "Co jste jim vy udělal, že i vám hrozí kulka do hlavy?"
Neodpovídal. V cele zavládlo tíživé ticho. Nějakou dobu jsem ho nechal znít; nenapadlo mě nic dalšího, co bych řekl. Hubble si podupával botou o kovovou mísu. Jakýsi dunivý rytmus. Znělo to jako fráze Bo Diddleye.
"Slyšel jste někdy o Slepém Blakeovi?" prohodil jsem.
Přestal podupávat a vzhlédl.
"O kom?" zeptal se nepřítomně.
"To je jedno. Půjdu se podívat po koupelně. Musím si dát mokrý ručník na hlavu. Bolí mne."
"To mě nepřekvapuje," řekl. "Půjdu s vámi."
Měl strach zůstat o samotě. Pochopitelný. Po zbytek víkendu mu zdá se budu dělat ochránce. Ne že bych měl nějaké jiné plány.
*****
Kráčeli jsme podél řady cel až k jakési otevřené místnosti na konci. Uviděl jsem požární dveře, kterými nás včera v noci přivedl Spivey, a za nimi vykachlíkovaný prostor. Nade dveřmi visely hodiny. Bylo skoro dvanáct. Hodiny ve vězení působí bizarně. Proč měřit hodiny a minuty, když tu lidé myslí v letech a dekádách?
V kachlíkovaném vchodu stála skupina mužů. Prodral jsem se mezi nimi a Hubble mě následoval do velké, čtvercové místnosti, celé obložené dlaždicemi, kde to silně páchlo dezinfekcí. V jedné stěně byly dveře, jimiž se vcházelo. U stěny nalevo stála řada sprch. Otevřených. U protější stěny byly umístěny záchodové buňky. Vpředu rovněž otevřené, oddělené přepážkami sahajícími do pasu. Napravo pak byla umyvadla. Vše velmi spartánské. Nic neobvyklého, jestliže jste strávili celý život v armádě, ale Hubble z toho nadšený nebyl. Na tohle vůbec nebyl zvyklý.
Všechny kohoutky byly ocelové. Vše, co by normálně bylo z porcelánu, nahrazovala rovněž nerezavějící ocel. Kvůli bezpečnosti. Roztříštěním porcelánového umyvadla vzniknou docela slušné střepy; ostrý střep té správné velikosti představuje dobrou zbraň. Z téhož důvodu byla i zrcadla nad umyvadly z plátů leštěné oceli. Trochu matná, ale účel plnila. Viděli jste se v nich, ale nemohli jste je rozbít a úlomkem někoho bodnout.
Přistoupil jsem k umyvadlu a pustil studenou vodu. Ze zásobníku jsem vyjmul svazek papírových ručníků a namočil je. Přiložil jsem si je k pohmožděnému čelu. Hubble stál nečinně opodál. Chvíli jsem studené ručníky držel a pak si vzal další. Voda mi stékala po obličeji. Dělalo mi to dobře. Neměl jsem žádné opravdové zranění. Na čele není žádné maso, jen silná kost potažená kůží. Příliš mnoho toho zranit nejde - kost zlomit je nemožné. Perfektní oblouk, nejodolnější tělesná struktura. Z toho důvodu se vyhýbám úderům rukama. Ruce jsou poměrně křehké. Je v nich celá řada drobných kostí a šlach. Úder silný natolik, aby složil onoho Rudocha, by mi ruku dost slušně poničil. Do nemocnice bych jel spolu s ním. To by nemělo valný význam.
Osušil jsem si obličej a naklonil se k zrcadlu, abych posoudil škody. Nijak zlé. Přičísl jsem si vlasy prsty. Když jsem se opřel o umyvadlo, ucítil jsem v kapse sluneční brýle. Dalšího z Rudochů. Válečná kořist. Vytáhl jsem je a nasadil si je. Pozoroval jsem svůj matný odraz.
Jak jsem se tak před zrcadlem sebou zabýval, všiml jsem si, že se za mnou něco začíná dít. Uslyšel jsem Hubblovo krátké varování a otočil jsem se. Sluneční brýle tlumily ostré světlo. Místností se blížila pětice bělochů. Motorkářské typy. Oranžové uniformy, samozřejmě, s odtrženými rukávy, ale zato s doplňky z černé kůže. Čepice, pásky, bezprsté rukavice. Dlouhé plnovousy. Všichni byli mohutní a těžcí, s vrstvou toho tvrdého tuku, co je skoro sval, ale ne úplně. Všech pět mělo neumělá tetování na pažích a na obličeji. Svastiky. Pod očima a na čele. Árijské bratrstvo. Bělošský vězeňský gang.
Když tato pětice vtrhla do místnosti, ostatní se rychle vytratili. Ty, kdo se nezorientovali dostatečně rychle, popadli a vlekli ke dveřím. Vyhodili je do chodby. Včetně nahých namydlených chlapů ze sprch. Během pár vteřin byla obrovská koupelna prázdná. Až na motorkáře, Hubbla a mne. Pětice mužů se roztáhla do širokého půlkruhu kolem nás. Byli tlustí a oškliví. Hákové kříže na obličejích měli vyškrábané a hrubě načrtnuté inkoustem.
Napřed jsem se domníval, že mě přišli rekrutovat. Že se nějak domákli, že jsem složil Rudocha. A chtějí si mou pochybnou slávu přisvojit. Obrátit ji v rasový triumf svého bratrstva. Ale mýlil jsem se. Můj předpoklad byl pravdě velmi vzdálený. Takže jsem byl nepřipravený. Chlapík uprostřed se díval střídavě na Hubbla a na mne. Oči mu střihaly sem a tam, až se zastavily na mně.
"Jo, tenhle to je," řekl. Hleděl mi upřeně do očí.
Udály se dvě věci. Dva krajní motorkáři popadli Hubbla a vlekli ho ke dveřím. A jejich šéf vyrazil ohromnou pěstí na můj obličej. Zareagoval jsem pozdě. Uhnul jsem se doleva a dostal jsem to do ramene. Úder mě otočil dokola a další dvě obrovské ruce mne chytily zezadu za krk. Začaly mé škrtit. Šéf se rozpřáhl k další ráně do břicha. Kdybych ji dostal, je ze mě mrtvola. To jsem věděl. Tak jsem se zaklonil a kopnul. Napálil jsem šéfova varlata, jako kdybych se snažil vykopnout míč až ven ze stadionu. Veliká oxfordská bota ho zasáhla opravdu dobře. Široký okraj podrážky dopadl jako tupá sekyra.
Ramena jsem měl shrbená a napínal jsem krk, abych odolával útočníkově stisku. Svíral mě velmi silně a já jsem ztrácel síly. Chytil jsem ho za prsty a zlomil mu malíčky. Přes hučení v uších jsem slyšel, jak klouby křuply. Pak jsem mu zlomil prsteníčky. Další křupnutí. Jako když trháte kuře. Pustil mě.
Vtom se do mne pustil třetí. Obrovská hora sádla, vyztužená tuhými pláty masa. Jako brnění. Nebylo kam ho praštit. Bušil do mě krátkými údery do paží a do prsou. Byl jsem přimáčknutý mezi dvěma umyvadly. Hora sádla na mě útočila. Nebylo kam uhodit. Kromě očí. Vrazil jsem mu palec do oka. Konečky prstů jsem se mu zahákl za ucho a tlačil. Nehtem palce jsem mu vychýlil bulvu na stranu. Vrazil jsem palec dovnitř. Už měl bulvu skoro venku. Křičel a odtahoval mi zápěstí. Nepovoloval jsem.
Šéf se zvedl na jedno koleno. Kopl jsem ho tvrdě do obličeje. Chybil jsem a zasáhl místo toho krk. Plný úder do hrtanu. Opět se složil k zemi. Hrábl jsem po tlouštíkově druhém oku, ale minul jsem. Palec jsem mu pořád zarýval dovnitř. Jako bych šťouchal do krvavého steaku. Pak se složil. Odlepil jsem se od stěny. Ten se zlomenými prsty se rozběhl ke dveřím. Druhý, kterému jsem vydloubl oko, sebou zmítal na podlaze a křičel bolestí. Šéf ležel s roztříštěným hrtanem a dusil se.
Znovu mě někdo uchopil zezadu. Obrátil jsem se. Rudoch. A druhý. Točila se mi hlava. Teď už dlouho nevydržím. Ale oni mě jen popadli a vlekli ke dveřím. Začaly houkat sirény.
"Musíš odsud zmizet," snažili se Rudoši překřičet jejich vytí. "Tohle je na nás, kámo. My jsme to udělali. Jasný? Je to práce Rudého gangu. My si to zodpovíme."
Vyhodili mě do davu přede dveřmi. Pochopil jsem. Hodlali to vzít na sebe. Ne proto, že by mě chtěli chránit před obviněním. Chtěli si přisvojit zásluhy. Rasové vítězství.
Viděl jsem Hubbla prodírat se tlačenicí. Viděl jsem stráže. Stovky lidí. Spiveye. Popadl jsem Hubbla a cpali jsme se zpátky k naší cele. Sirény vyly a ze dveří se hrnuli strážní. V rukou brokovnice a obušky. Dusot bot. Všude volání a křik. Sirény. Běželi jsme k cele. Vpadli jsme dovnitř. Hlava se mi točila a lapal jsem po dechu. Měl jsem toho dost. Ječení sirén bylo ohlušující. Nedalo se mluvit.
Postříkal jsem si obličej vodou. Sluneční brýle byly pryč. Musely mi ve rvačce spadnout.
Slyšel jsem volání od dveří. Otočil jsem se a spatřil Spiveye. Křičel na nás, abychom vypadli. Vběhl do cely. Popadl jsem z palandy svůj kabát. Spivey vzal Hubbla za loket. Pak chytil mě a vyvlekl nás ven. Řval na nás, abychom utíkali. Sirény ječely. Běžel s námi k nouzovým dveřím, kterými přišly stráže. Prostrčil nás jimi a hnal nás po schodech nahoru. Stále výš. Plíce mi vypovídaly službu. Poslední křídlo schodiště končilo nahoře dveřmi s namalovanou velkou šestkou. Vrazili jsme dovnitř. Vedl nás podél řady cel, do jedné prázdné nás vstrčil a zavřel za námi železnou mříž. Zaklapla a zamkla se. Odběhl. Zhroutil jsem se na postel, oči pevně zavřené.
*****
Když jsem je opět otevřel, Hubble seděl na posteli a hleděl na mě. Byli jsme ve velké cele. Pravděpodobně dvakrát širší než té poslední. Dvě oddělené postele, jedna na každé straně. Umyvadlo, záchod. Stěna z mříží. Všechno bylo jasnější a čistší. Bylo tu velké ticho. I vzduch byl cítit lépe. Tohle bylo vazební oddělení. Páté patro. Tady jsme měli být celou dobu.
"Co se vám tam, ksakru, stalo?" zeptal se Hubble.
Jen jsem pokrčil rameny. Před naší celou se objevil vozík s jídlem. Táhl ho starý běloch. Ne strážný, nějaký vězeňský posluha. Vypadal spíš jako vysloužilý stevard
někde na parníku. Čtvercovým otvorem v mřížích nám podal tác. Zakryté talíře, papírové pohárky, termoska. Jedli jsme vsedě na postelích. Vypil jsem veškerou kávu. Pak jsem chodil po cele. Zalomcoval jsem mříží. Byla zamčená. Páté patro bylo klidné a tiché. Velká, čistá cela. Oddělené postele. Zrcadlo. Ručníky. Cítil jsem se tu mnohem lépe.
Hubble odložil talíř se zbytky masa na podnos a prostrčil ho pod mříží do chodby. Lehl si na postel. Ruce si složil pod hlavu. Zíral do stropu. Zabíjel čas. Dělal jsem totéž. Ale usilovně jsem přemýšlel. Bylo totiž zcela zřejmé, že si mezi námi vybírali. Oba si nás důkladně prohlédli a vybrali si mě. Zcela jednoznačně. Pak se mne pokusili zaškrtit.
Byli by mě zabili. Nebýt jedné věci. Chlapík, co mě škrtil, udělal chybu. Držel mě zezadu, což byla výhoda, a byl dostatečné velký i silný. Ale nesevřel prsty do pěsti. Při škrcení je nejlepší mít palce vzadu na krku, ale vpředu prsty ohnout. Hrdlo tisknout klouby, ne konečky prstů. Nechal prsty natažené, a tak jsem je mohl chytit a zlomit. Jeho chyba mi zachránila život. O tom nebylo pochyb. Jakmile jsem ho neutralizoval, bylo to dva na jednoho. A s tímto poměrem jsem nikdy problémy neměl.
Pořád to však byl přímočarý pokus mě zabít. Přišli dovnitř, vybrali si mne a pokusili se mě oddělat. A Spivey se náhodou zrovna objevil před koupelnou. On to celé zinscenoval. Najmul Árijské bratrstvo, aby mě zlikvidovalo. Dal pokyn k útoku a čekal poblíž, aby tam mohl vtrhnout a najít mě už mrtvého.
A naplánoval to před desátou včera večer. To bylo jasné. Proto nás zanechal na špatném poschodí. Na druhém, ne na pátém. Na oddělení odsouzených, ne na vazebním. Každý věděl, že jsme měli být na vazebním. Těm dvěma strážným v přijímacím bunkru včera večer to bylo také naprosto jasné. Měli to v papírech na té své otlučené podložce. Ale Spivey nás v deset hodin zavedl na druhé patro, kde věděl, že mě může nechat zabít. Nařídil Árijcům, aby mě příští den ve dvanáct napadli. A ve dvanáct čekal před koupelnou, připraven tam pak vrazit. A najít mé mrtvé tělo ležet na dlaždičkách.
Ale pak se jeho plán zhatil. Nezemřel jsem. Árijci byli odraženi. Objevili se Rudoši, aby využili situace. Nastala mela. Vězňové se začali bouřit. Spivey zpanikařil. Spustil sirény, povolal úderný oddíl. A nás zavedl sem, do pátého patra, a nechal nás tu. Podle všech papírů jsme tu ale byli celou dobu.
Byl to z jeho strany elegantní ústup. Na druhou stranu pokud šlo o vyšetřování, měl jsem zcela neprůstřelné alibi. Spivey zvolil ústupovou variantu, podle níž jsme dole nikdy nebyli. Měl na krku dvě vážná zranění, možná dokonce i mrtvého. Odhadoval jsem, že šéf se nejspíš udusil. Spivey dozajista ví, že jsem to udělal já, ale nemůže to říct nahlas. Jelikož podle něj jsem tam vůbec nebyl.
Ležel jsem na posteli a díval se na betonový strop. Zlehka jsem si vydechl. Spiveyův plán mi byl zcela jasný. V tom jsem neměl nejmenší pochybnost. Jeho ústupový
manévr také vyzněl logicky. Pro případ neúspěchu měl do plánu zařazenou elegantní ústupovou variantu. Ale proč to všechno? To jsem nechápal. Řekněme, že by onen škrtič sevřel pěsti. To by mě byli dostali. Byl bych po smrti. Ležel bych na podlaze koupelny s vyplazeným napuchlým jazykem. Spivey by přišel a našel mě tam. Proč? Jaký měl Spivey motiv? Co proti mně měl? Nikdy předtím jsem ho neviděl. Nikdy jsem se nedostal do blízkosti jeho ani jeho zatraceného vězení. Tak proč by měl, kčertu, vymýšlet plán na mou likvidaci? To mi vůbec nešlo do hlavy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama