Jatka k.6

12. ledna 2018 v 17:31 | Lee Child
06 KAPITOLA
PROBUDILO MNE OSTRÉ SVĚTLO ZÁŘIVEK. VĚZNICE NEMĚLA okna, a tak den a noc byly vytvářeny elektřinou. Žádné svítání či pozvolné smrákání. V sedm ráno budovu náhle zaplavilo světlo, cvaknutím spínačů pak v deset opět nastala noc.
Cela nevypadala v jasném světle o nic lépe. Přední stěna sestávala z mříží. Polovinu tvořily dveře, které se na závěsech otevíraly ven. Dvě poschoďové palandy zabíraly polovinu šířky cely a většinu její délky. Na zadní stěně bylo připevněno ocelové umyvadlo a ocelová záchodová mísa. Stěny byly zděné; částečně z litého betonu a částečně ze starých cihel. Všechny pokryté tlustou vrstvou nátěru. Vypadaly velmi masivně, jako ve středověkém žaláři. Nad hlavou jsem měl nízký betonový strop. Cela nepůsobila jako místnost vytvořená zdmi, podlahou a stropem, ale jako jednolitý blok zdiva, do něhož byl vyhlouben malý nuzný obytný prostor.
Noční mumlání kolem vystřídal denní ruch. Všude byl jen kov, cihly a beton, od nichž se zvuky odrážely a znásobovaly. Znělo to pekelně. Mřížemi jsem nic neviděl. Naproti naší cele byla holá zeď. Vleže na posteli jsem nebyl v tom správném úhlu, abych viděl do chodby. Odhodil jsem pokrývku a našel své boty. Nazul jsem si je a zašněroval.
Znovu jsem si lehl. Hubble seděl na spodní palandě. Jeho světlehnědé mokasíny byly položené na betonové podlaze. Uvažoval jsem, jestli tak seděl celou noc nebo jestli spal.
Další člověk, kterého jsem spatřil, byl uklízeč. Objevil se s koštětem v chodbě před naší mříží. Byl to velmi starý černoch s věncem sněhobílých vlasů. Sehnutý věkem. Vypadal křehce jako nějaký starý seschlý pták. Oranžovou vězeňskou uniformu měl sepranou téměř do běla. Určitě mu bylo tak osmdesát a z toho šedesát let musel strávit za mřížemi. Možná ukradl kuře v době hospodářské deprese. Stále splácel svůj dluh společnosti.
Nazdařbůh šťouchal koštětem po podlaze. Pro svá ohnutá záda měl obličej téměř rovnoběžně se zemí, takže otáčel hlavou nahoru a dolů jako plavec. Všiml si Hubbla a mě a zastavil se. Opřel se o své koště, potřásl hlavou a vydal ze sebe jakési reflexivní uchechtnutí. Znovu potřásl hlavou a chechtal se dál. Uznale, potěšeně, jako kdyby mu po všech těch letech bylo najednou dopřáno spatřit něco bájného. Třeba jednorožce či mořskou pannu. Snažil se opakovaně něco říct a zvedal přitom ruku, jako kdyby jeho poznámka vyžadovala důraz. Ale pokaždé ho znovu přemohl záchvat chechotu a musel se opřít o koště. Nespěchal jsem na něj, měl jsem čas. Celý víkend. On měl zbytek svého života.
"No ano, jistě," vypravil konečně z rozesmátých úst. Neměl žádné zuby. "No ano, jistě."
Podíval jsem se na něj.
"Co no ano, dědo?" oplatil jsem mu úsměv.
Řehnil se dál. Tohle bude chvíli trvat.
"No jistě," řekl. Už se mu podařilo smích ovládnout. "Sem v týhle díře vod doby, kdy še ráj teprvá štavěl, jojo. Dyž Adam byl ještě malej kluk. Ale tohleto šem teda eště neviděl. To ne, za čelý ty léta."
"Co jste ještě nikdy neviděl, dědo?" zeptal jsem se.
"No, šem tady už dlouhý roky a eště nikdy šem v týhle čele neviděl nikoho v šatech, jako máte vy."
"Vám se moje šaty nelíbí?" zeptal jsem se překvapeně.
"To šem neřek, depak, neřek šem, že še mi vaše šaty nelíběj," odvětil. "Mně še líběj, to zaš jo. Moč pěkný šaty, pane, jo, moč pěkný."
"Tak o co jde?" nechápal jsem.
Stařík se zase začal pochechtávat.
"Nejde vo kvalitu těch šatů," řekl. "Depak, vo to vůbeč nejde. De vo to, že je máte na šobě, že nemáte oranžovou uniformu. To šem eště neviděl, a jak řikám, já tu šem vod doby, čo žemě vychladla, čo to dinošauři žabalili. Ale teď už šem viděl všečko, to teda jo, pane."
"Ale ti, co jsou na vazebním, nenosí uniformu," řekl jsem.
"To jo, to teda je fakt," přitakal stařík. "Švatá pravda."
"Strážní to tvrdili," ujistil jsem se.
"To voni tvrděj," souhlasil. "Protože to šou předpišy a štrážný předpišy žnaj, to zaš jo; žnaj je, protože je dělaj."
"Tak v čem to vězí, dědo?" řekl jsem.
"No jak řikám, nemáte oranžový hadry."
Málo platné, pohybovali jsme se pořád v kruhu.
"Ale já je mít nemusím," vysvětloval jsem.
Ohromilo ho to. Pichlavé ptačí oči se na mě upřely.
"Že ne?" řekl. "Jakpak to? Pověžte mi to."
"Protože na vazebním je nenosíme. Na tom jsme se teď právě shodli, že?"
Nastalo ticho. Došlo nám to oběma zároveň.
"Vy myslíte, že tohle je vazební patro?" zeptal se mě.
"Tohle není vazební patro?" současně jsem se zeptal já jeho.
Stařík na okamžik strnul. Pak zdvihl koště a šoural se, jak rychle jen svedl, pryč z dohledu. Přitom za mnou nevěřícně volal: "Tohle neni važební, chlapče. Važební patro je horní. Pátý. Tohle je druhý. Šte na druhým patře. Tady je, holenku, doživotí. Ty nejvěčí grážlové. Žádný normální muklové tu vůbeč nejšou. To je nejhorší voddělení. Jo, je to tak, šte na špatným patře, chlapči. Šte v pěkným průšvihu. Přídou váš navštívit. Vobhlídnout ši váš. Pane jo, já vočuď rači mižím."
*****
Vždy vyhodnocujte situaci, do které se dostanete. Dlouhá zkušenost mě naučila vyhodnocovat a zvažovat. Když vás postihne něco neočekávaného, nemařte čas. Nesnažte se přijít na to, jak nebo proč se to stalo. Nevznášejte protesty. Nepřemýšlejte, čí je to vina. Nelamte si hlavu tím, jak se stejné chyby propříště vyvarovat. To
všechno můžete dělat později. Jestli to zdárně přečkáte. Nejdřív ze všeho proveďte hodnocení. Analyzujte situaci. Zjistěte její stinné i světlé stránky. Podle toho vytvořte plán. Tohle všechno udělejte a zvýšíte své šance dobrat se k těm ostatním otázkám později.
Nebyli jsme ve vazebním oddělení na pátém poschodí. Tam, kde by neodsouzení zatčení měli být. Octli jsme se mezi nebezpečnými odsouzenci na doživotí ve druhém poschodí. Žádná světlá stránka neexistovala. Ty stinné byly závažné. Byli jsme noví na odsouzeneckém patře. Nepřežijeme bez statutu, a my jsme žádný statut neměli. Budou nás vyzývat, provokovat, testovat... Budeme nuceni přijmout postavení na úplně nejnižším stupni vězeňské hierarchie. Před námi stál krajně nepříjemný víkend. Potenciálně i životu nebezpečný.
Vzpomněl jsem si na jednoho vojáka, dezertéra. Byl to mladý, celkem schopný nováček, ale utekl, protože byl členem nějaké potrhlé sekty. Chytli ho ve Washingtonu při demonstraci. Strčili ho do vězení, mezi grázly jako na tomhle patře. Zemřel první noc. Análně znásilněn. Přibližně padesátkrát. A při pitvě mu našli v žaludku asi pintu semene. Nováček bez statutu. Na samém dně hierarchie. K dispozici všem, co byli nad ním.
Zvažujte. Mohl jsem se opřít o tvrdý výcvik. A zkušenost. Nebyly plánované pro život ve vězení, ale budou se hodit. Prošel jsem si spoustou nepříjemných věcí. Nejen v armádě. Táhlo se to od dětství. Vojenské děti, jako jsem byl
já, než dojdou k maturitě, vystřídají dvacet, možná třicet škol. Některé na základnách, většinou ale někde v blízkém sousedství. Na nejrůznějších místech. Na Filipínách, v Koreji, na Islandu, v Německu, ve Skotsku, v Japonsku, ve Vietnamu. Po celém světě. V každé nové škole jsem první den byl nováčkem. Bez statutu. Spoustu prvních dní. Rychle jsem se naučil, jak statut získat. Na rozpálených písčitých školních hřištích i na těch chladných a deštivých jsme si ho, můj bratr a já, zády k sobě vybojovávali. Měli jsme statut.
Potom ve službě, tam byla brutalita vytříbenější. Cvičili mě experti. Hoši, kteří svůj vlastní trénink získali v druhé světové válce, v Koreji, ve Vietnamu. Lidé, co prožili věci, o kterých jsem pouze četl v knížkách. Naučili mě metody, detaily, zručnost. Především mě pak naučili správnému přístupu. Naučili mne, že zaváhání mě může stát život. Že mám udeřit první, tvrdě. Zabít prvním úderem. Dostat se jako první k odplatě. Klamat protivníky. Gentlemani, kteří se chovali slušně, nikoho už učit nemohli, protože byli mrtví.
*****
V půl osmé se mezi řadami cel ozvalo kovové cvakání. Časový spínač odemkl klece. Naše mříže se o pár centimetrů pootevřely. Hubble nehybně seděl. Stále ještě nepromluvil. Neměl jsem žádný plán. Nejlepší by bylo nalézt strážného. Vysvětlit mu situaci a nechat se přemístit. Avšak nečekal jsem, že nějakého najdu. Na takovýchto odděleních se
nebudou pohybovat jednotlivě, ale v párech, možná i v trojicích či čtveřicích. Věznice měla málo personálu, to nám bylo včera vysvětleno jasně. Nebylo pravděpodobné, že budou mít dost lidí na to, aby na každém patře mohla být skupinka strážných. Nejspíš nespatřím za celý den ani jednoho. Všichni budou sedět ve služební místnosti. Připraveni zasáhnout v případě pohotovosti. A kdybych už strážného zahlédl, co bych mu řekl? Že tam nemám být? To jistě slyší pořád. Zeptal by se: Kdo vás sem přivedl? Řekl bych, že Spivey, velitel. Odpověď by bezpochyby zněla: Tak to je v pořádku, ne? Tudíž jediným možným plánem byl žádný plán. Vyčkat a vidět. Reagovat podle toho. Cíl: přežití do pondělka.
Slyšel jsem vrzání a následné zaklapnutí, jak vězni otvírali dokořán mříže svých cel. Slyšel jsem ruch a vykřikované útržky konverzace, jak vycházeli ven, aby započali další bezvýchodný den. Vyčkával jsem.
Čekání netrvalo dlouho. Ze svého zúženého úhlu pohledu ze vzdálenějšího konce postele jsem spatřil naše sousedy z vedlejší cely, jak vycházejí ven. Připojili se k malé skupince mužů, postávajících na chodbě. Všichni byli oblečeni stejně. Oranžové vězeňské uniformy a červené šátky pevně stažené přes oholené hlavy. Samí obrovští černoši. Těla viditelně vypracovaná posilováním. Někteří si odtrhli rukávy triček, aby vzbudili dojem, že žádný oděv není s to pojmout jejich mohutné svalstvo. Možná tomu tak skutečně bylo. Impozantní pohled.
Ten, co stál nejblíž, měl na očích bledé sluneční brýle. Takové, co na slunci ztmavnou. Stříbrné halogeny. Ten chlápek pravděpodobně viděl slunce naposledy v sedmdesátých letech. Možná už ho nikdy neuvidí. Tmavé brýle byly tudíž zbytečné, ale vypadaly dobře. Stejně jako svaly. Či šátky na hlavě a otrhaná trička. Všechno jenom image. Čekal jsem.
Muž ve slunečních brýlích si nás všiml. Jeho překvapený pohled rychle vystřídalo vzrušení. Úderem do paže upozornil nejrobustnějšího muže skupiny. Ten se s prázdným výrazem rozhlédl a pak se zazubil. Čekal jsem. Skupinka se rozestavila před naší celou. Hleděli dovnitř. Vazoun otevřel mříž. Ostatní si ji postupně podávali za vypouklé držadlo a zaklapli ji do polohy dokořán.
"Hele, co nám poslali," řekl vazoun. "Víte, co nám poslali?"
"Co nám poslali?" zeptal se ten v brýlích.
"Poslali nám čerstvý maso," odvětil vazoun.
"To teda jo, kámo," řekl ten v brýlích. "Čerstvý maso."
"Čerstvý maso pro každýho," dodal vazoun.
Zašklebil se. Podíval se po svých kumpánech a ti se rovněž zašklebili. Každý si s ním vyměnil plácnutí vztyčenou, nataženou dlaní. Vyčkával jsem. Vazoun vstoupil na půl kroku do cely. Byl to opravdu kolos. Možná o jeden či dva palce menší než já, ale pravděpodobně dvakrát těžší. Vyplnil celý vchod. Tupýma očima přejel po mně, pak po Hubblovi.
"Hej ty, bílej, pocem," řekl Hubblovi.
Vycítil jsem paniku, která Hubbla zachvátila. Nepohnul se.
"Pocem, bílej," opakoval vazoun. Tichým hlasem.
Hubble vstal a přešel půl kroku k muži u dveří. Vazoun na něho zíral pohledem plným zuřivosti, při němž vám má krev ztuhnout v žilách.
"Tohle je území Rudýho gangu, kámo," pravil vazoun, čímž vysvětlil ony šátky. "Co pohledává bílej na území Rudejch?"
Hubble na to neřekl nic.
"Daň z pobytu, kámo," pokračoval vazoun. "Jako maj floridský hotely. Musíš zaplatit daň. Dej mi svůj svetr, běloune."
Hubble byl ochromen hrůzou.
"Dej mi svůj svetr, běloune," opakoval klidně.
Hubble si odvázal svůj drahý bílý svetr a podal mu ho. Vazoun ho popadl a hodil bez ohlédnutí za sebe.
"Teď mi dej brejle, bílej," řekl.
Hubble na mě vrhl zoufalý pohled. Sundal si své zlaté brýle a napřáhl je směrem k němu. Vazoun je vzal a upustil na podlahu. Šlápl na ně botou. Pootočil špičkou nohy, až se skla roztříštila. Vazoun přitáhl nohu zpátky a odkopl střepy dozadu do chodby. Ostatní muži po nich jeden po druhém začali šlapat.
"Hodnej," řekl vazoun. "Zaplatil jsi poplatek."
Hubble se třásl.
"A teď pocem, bílej," pravil jeho trýznitel.
Hubble se k němu přisunul.
"Blíž, bílej," řekl vazoun.
Třesoucí se Hubble se přisunoval blíž, až byl třicet centimetrů od něj.
"Na kolena, bílej," řekl vazoun.
Hubble si klekl.
"Rozepni mi zip, běloune."
Hubble, bez sebe strachy, se nepohnul.
"Rozepni mi zip, běloune," opakoval vazoun. "Zubama."
Hubble vyjekl hrůzou a odporem a uskočil. Odběhl pozpátku dozadu do cely a pokusil se schovat za záchod. Prakticky objímal mísu.
Byl čas zasáhnout. Ne kvůli Hubblovi. K němu jsem necítil nic. Musel jsem však zasáhnout kvůli sobě. Hubblovo ponižující chování by mě poskvrnilo. Brali by nás jako dvojici. Hubblovo pokoření by nás diskvalifikovalo oba. Ve hře o statut.
"Vrať se, bělouši, copak se ti nelíbím?" zavolal vazoun na Hubbla.
Zhluboka, tiše jsem se nadechl. Shodil jsem nohy ze strany lůžka a pružně seskočil před hromotluka. Pohlédl na mě. Nevzrušeně jsem pohled opětoval.
"Jsi v mým bejváku, špekoune," prohlásil jsem. "Dám ti ale na vybranou."
"Na vybranou z čeho?" zeptal se vazoun. Překvapeně.
"Jak odtud zmizet, špekoune."
"Cože?" zněla jeho překvapená reakce.
"Vysvětlím ti to," řekl jsem. "Vypadneš odtud. O tom není sporu. Máš ale na výběr, jak to uděláš. Buď odtud vyjdeš po svých, anebo tě tamhleti tlusťoši za tebou odnesou v kýblu."
"Ale, vážně?" výsměšně opáčil.
"To si piš," řekl jsem. "Budu počítat do tří, takže si koukej vybrat rychle, jasný?"
Zíral nenávistně na mě.
"Jedna," začal jsem. Žádná reakce.
"Dvě." Žádná reakce.
Pak jsem se rozhodl pro úskok. Místo abych řekl tři, vrazil jsem mu plnou silou hlavu do obličeje. Odrazil jsem se zadní nohou, vymrštil se vzhůru a skloněnou hlavou ho udeřil do nosu. Podařilo se mi to perfektně. Čelo tvoří ve všech rovinách dokonalý oblouk a je nesmírně odolné. Lidská lebka je totiž vpředu hodně tlustá, tvrdá jako beton a navíc těžká, zpevněná nejrůznějšími krčními a zádovými svaly. Jako by vám do obličeje narazila bowlingová koule.
Pokaždé je to překvapení. Lidé očekávají ránu pěstí nebo kopnutí, a tak úder hlavou je vždycky nečekaný. Jako rána z čistého nebe.
Muselo mu to celý obličej vmáčknout dovnitř. Zřejmě jsem mu rozdrtil nos a zlomil obě lícní kosti. Mozek se mu asi pěkně protřásl. Podlomily se mu nohy a složil se k zemi jako loutka, když jí ustřihnete vodicí nitě. Jako dobytče na jatkách. Lebka mu zaduněla na betonové podlaze.
Rozhlédl jsem se po hlučku mužů. Ti evidentně přehodnocovali můj statut.
"Kdo je další?" zeptal jsem se. "Ale teď to bude jako v Las Vegas, dvojnásob nebo nic. Tenhleten půjde do nemocnice, stráví možná šest týdnů v kovové masce. Takže další schytá dvanáct týdnů v nemocnici, je to jasný? Třeba pár roztříštěnejch loktů, ne? Tak kdo je další?"
Žádná odpověď. Ukázal jsem na toho v brýlích.
"Dej mi ten svetr, špekoune," řekl jsem.
Sehnul se a zdvihl svetr. Naklonil se dopředu a nataženou rukou mi ho podával. Nechtěl se dostat moc blízko. Vzal jsem svetr a hodil ho na Hubblovu postel.
"Podej mi brejle," pokračoval jsem.
Sklonil se a sebral pokroucené zlaté obroučky. Podal mi je. Hodil jsem mu je zpátky.
"Ty jsou rozbité, špekoune. Dej mi svoje."
Nastala dlouhá pauza. Díval se na mě a já se díval na něj. Bez mrknutí. Pak si sundal sluneční brýle a podal mi je. Strčil jsem si je do kapsy.
"A teď odtud odkliďte tu zdechlinu."
Hlouček mužů v oranžových uniformách a červených šátcích uchopil hromotluka za bezvládné údy a odnesl ho pryč. Vylezl jsem si zpátky na palandu. Chvěl jsem se návalem adrenalinu. Žaludek se mi zmítal a těžce jsem oddechoval. Krevní oběh se mi téměř zastavil. Cítil jsem se hrozně. Ale ne tak zle, jak bych se byl cítil, kdybych to
neudělal. To už by měli odbytého Hubbla a začali by se mnou.
*****
Nesnídal jsem. Neměl jsem chuť k jídlu. Jen jsem ležel na palandě, dokud mi nezačalo být lépe. Hubble seděl na své posteli a kolébal se dopředu a dozadu. Pořád ještě nepromluvil. Po nějaké době jsem se spustil dolů. Umyl jsem se v umyvadle. K našim dveřím se trousili lidé a zírali dovnitř. Opět odcházeli. Rozneslo se to rychle. Ten nový v cele na konci poslal Rudého do nemocnice. Běžte se tam podívat. Byl jsem slavný.
Hubble se přestal kolébat a pohlédl na mě. Otevřel ústa a zase je zavřel. Otevřel je podruhé.
"Já to nevydržím," řekl.
To byla jeho první slova od chvíle, kdy jsem slyšel jeho sebejisté žertování z Finlayova reproduktoru. Hlas měl slabý, ale jeho sdělení bylo zcela věcné. Žádný nářek nebo stížnost, ale konstatování faktu. Nevydrží to. Pohlédl jsem na něj. Dlouho jsem uvažoval o jeho prohlášení.
"Tak proč jste tady?" otázal jsem se. "Co to provádíte?"
"Já nic neprovádím," odvětil. Bezvýrazně.
"Přiznal jste se k něčemu, co jste neudělal. Sám jste si tohle vykoledoval."
"Ne," řekl Hubble. "Udělal jsem to, k čemu jsem se přiznal. Udělal jsem to a tomu detektivovi jsem to řekl."
"Blbost, Hubble," řekl jsem. "Vy jste tam ani nebyl. Byl jste na večírku. Ten člověk, co vás vezl domů, je policista, prokrista. Neudělal jste to, a vy to víte, každý to ví. Tak přestaňte žvanit."
Hubble se zadíval na podlahu. Chvíli přemýšlel.
"Nemohu to vysvětlit," řekl. "Nemohu o tom nic říct. Jen potřebuju vědět, co bude dál."
Znovu jsem na něj pohlédl.
"Co bude dál? Zůstanete tady do pondělka a pak se vrátíte do Margrave. Pak vás počítám pustí."
"Pustí?" otázal se. Jako by konverzoval sám se sebou.
"Ani jste tam nebyl," opakoval jsem. "Oni to vědí. Možná budou chtít vědět, proč jste se přiznal, když jste nic neudělal. A budou chtít vědět, proč měl ten chlap vaše telefonní číslo."
"Co když jim to nebudu moct říct?"
"Moct nebo chtít?" zeptal jsem se.
"Nemohu jim to říct," prohlásil. "Nemohu říct nikomu nic."
Odvrátil pohled a zachvěl se. Velmi poděšeně.
"Ale tady nemohu zůstat. Nevydržím to," dodal.
Hubble byl finančník. Ti rozdávají svá telefonní čísla jak reklamní letáky. Na potkání všem vykládají o spekulativních fondech a daňových odpisech. O čemkoli, co by převedlo něčí těžce vydělané dolary jejich směrem. Ale tohle telefonní číslo bylo vytištěné na útržku počítačového papíru. Nikoli vyryté na navštívence. A schované v botě, ne vložené
do náprsní tašky. A jako tóny neodbytné hudby v pozadí se z toho chlapíka neustále linul strach.
"Proč to nemůžete nikomu říct?" zeptal jsem se ho.
"Protože nemohu," řekl. Víc z něj nešlo dostat.
Najednou na mě padla únava. Před čtyřiadvaceti hodinami jsem u nadjezdu vyskočil z Greyhoundu a vydal se pěšky po nově vyasfaltované silnici. Spokojeně kráčel teplým ranním deštěm. Vyhýbal se lidem, vyhýbal se všem kontaktům. Žádná zavazadla, žádné pinožení. Svoboda. Nechtěl jsem o ni přijít vinou Hubbla nebo Finlaye nebo nějakého dlouhána, který dostal kulku do oholené hlavy. Nechtěl jsem s tím mít nic společného. Toužil jsem jen po klidu a míru, jít po stopách Slepého Blakea. Chtěl jsem najít nějakého osmdesátníka, který by si ho pamatoval odněkud z baru. Měl bych se bavit s tím staříkem, který tu zametal po chodbách, ne s Hubblem. S tím idiotem z banky.
Usilovně přemýšlel. Pochopil jsem, co měl Finlay na mysli. Ještě jsem nikdy neviděl někoho přemýšlet tak viditelně. Ústa se mu bezhlesně pohybovala; pohrával si nervózně s prsty. Jako kdyby porovnával klady a zápory. Zvažoval fakta. Pozoroval jsem ho. Viděl jsem, jak dospěl k rozhodnutí. Otočil se a pohlédl na mne.
"Potřebuji radu," pravil. "Mám problém."
"No to je ale překvapení," řekl jsem výsměšně. "To by mě nikdy nenapadlo. Já jsem myslel, že tu jste proto, že už vás nudilo hrát po víkendech golf."
"Potřebuju pomoc," opakoval.
"Veškerou pomoc jste už dostal. Beze mne byste teď klečel ohnutej přes postel a u dveří by stála fronta obrovskejch nadrženejch chlapů. A zatím jste mě za to zrovna nezahrnul vděčností."
Na chvíli sklopil zrak. Přikývl.
"Omlouvám se," pravil. "Jsem vám velice vděčný. Opravdu, věřte mi. Zachránil jste mi život. Ujal jste se mě. A proto mi musíte říct, co mám dělat. Vyhrožují mi."
Nechal jsem to odhalení chvíli viset ve vzduchu.
"Já vím," řekl jsem. "To je celkem zřejmé."
"No, nejen mně," pokračoval. "Mé rodině také."
Začal mě zatahovat do svých záležitostí. Díval jsem se na něj. Začal znovu přemýšlet. Ústa mu pracovala, pohrával si s prsty. Oči mu střílely vpravo vlevo. Jako by na každé straně byla veliká hromada důvodů a on se rozhodoval, která je větší.
"Máte rodinu?" zeptal se mě.
"Ne," řekl jsem. Co jiného jsem mohl říct? Oba mí rodiče byli mrtví. Měl jsem někde bratra, kterého jsem však nikdy nespatřil. Takže jsem rodinu neměl. Ani jsem neměl ponětí, zda nějakou chci. Možná ano, možná ne.
"Jsem deset let ženatý," pravil Hubble. "Minulý měsíc to bylo deset let. Byla velká oslava. Mám dvě děti. Chlapce, je mu devět, a holčičku, sedm let. Skvělou ženu, skvělé děti. Miluju je k zbláznění."
Myslel to vážně. To bylo vidět. Odmlčel se. Pohnutý vzpomínkami na rodinu. Říkal si, jak se to ksakru stalo, že je
teď tady bez nich. Nebyl první chlap, co seděl v cele a takhle uvažoval. A nebude poslední.
"Máme pěkný dům," pokračoval. "Na Beckman Drive. Koupili jsme ho před pěti lety. Za spoustu peněz, ale stál za to. Znáte Beckman?"
"Ne," řekl jsem znovu. Měl strach jít k věci. Za chvíli mi bude povídat o tapetách v koupelně v přízemí. A jak bude financovat rovnátka pro svou dceru. Nechal jsem ho mluvit. Vězeňské tlachání.
"Ale to je jedno," prohlásil nakonec. "Teď se to všechno hroutí."
Seděl tam ve svých plátěných kalhotech a polokošili z úpletu. Bílý svetr si opět uvázal kolem ramen. Jednu nohu měl nataženou dopředu, bylo vidět vzorek na podrážce boty. Bez brýlí vypadal starší, bezbranný. Lidé, co nosí brýle, vypadají bez nich vždycky rozostřeně a zranitelně. Vystaveni světu bez své ochranné vrstvy. Připomínal unaveného starce.
Čemu říkal vyhrožování? Šlo o nějaké odhalení, indiskrétnost? Něco, co by mu mohlo zničit perfektní život na Beckman Drive, o němž mluvil? Třeba byla jeho žena v něčem namočená. Třeba kryl ji. Třeba měla poměr s tím mrtvým dlouhánem. Třeba šlo o spoustu dalších věcí. Mohlo to být cokoli. Jeho rodině mohlo hrozit zneuctění, bankrot, nějaký šrám na reputaci, zrušení členství v místním klubu. Pohyboval jsem se v bezvýchodném kruhu. Nežil jsem v Hubblově světě. Neměl jsem s ním společné známé. Viděl
jsem ho, jak se třese, jak se chvěje hrůzou. Ale neměl jsem představu, jak hodně je zapotřebí, aby se takovýhle chlap začal bát. Nebo jak málo. Když jsem ho včera na stanici poprvé spatřil, vypadal znepokojeně a rozčileně. Od té doby se občas třásl, byl ochromený a vyděšeně zíral, občas byl odevzdaný a apatický. Zjevně se něčeho velice bál. Opíral jsem se o stěnu cely a čekal, až mi řekne čeho.
"Vyhrožují nám," opakoval. "Řekli, že jestli někomu prozradím, o co se jedná, vniknou k nám do domu. Zavřou nás do ložnice, přišpendlí mě ke zdi a uříznou mi varlata. Pak přinutí mou ženu, aby je snědla. A pak nám podříznou krky. Řekli, že naše děti se na to budou muset dívat, a až už budeme mrtví, budou s nimi dělat věci, o kterých se nikdy nedozvíme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama