Jatka k.5

11. ledna 2018 v 13:25 | Lee Child
05 KAPITOLA
FlNLAY SE OPŘEL ZPÁTKY DO SVÉ ŽIDLE. DLOUHÉ RUCE MĚL složené za hlavou. Byl to vysoký, elegantní muž. Vystudovaný v Bostonu. Civilizovaný. Zkušený. A posílal mě do vězení za něco, co jsem neudělal. Posadil se zpříma a rozprostřel ruce po stole, dlaněmi vzhůru.
"Je mi líto, Reachere."
"Vám je to líto?" opáčil jsem. "Posíláte dva lidi, kteří to nemohli udělat, za mříže a je vám to líto?"
Pokrčil rameny. Vypadal, že mu to je nepříjemné.
"Takhle to chce náčelník Morrison," řekl. "Nehodlá se o tom bavit. Přes víkend prostě budete v chládku. A on je šéf, že?"
"Vy si děláte legraci," vybuchl jsem. "To je kus idiota. Tak Stevenson podle něj lže. Jeho vlastní člověk."
"To zrovna ne," pokrčil Finlay rameny. "Tvrdí, že to muže být komplot, rozumíte, že tam třeba Hubble přímo nebyl, ale najal vás, abyste to udělal. Prostě komplot, no. Soudí, že to přiznání je nafouknuté, protože Hubble se vás možná bojí a nechce na vás přímo ukázat prstem. Morrison si myslí, že když jsme vás sebrali, tak jste byl na cestě k Hubblovi, aby vám zaplatil. Myslí si, že proto jste čekal těch
osm hodin. A že proto byl Hubble dnes doma. Nešel do práce, protože čekal s penězi na vás."
Mlčel jsem. Byl jsem znepokojen. Náčelník Morrison byl nebezpečný. Jeho teorie byla přijatelná. Dokud ji Finlay neprověří. Pokud ji prověří.
"Takže, Reachere, je mi líto. Vy i Hubble zůstanete do pondělka v lochu. To vydržíte. Vedle ve Warburtonu. Není to příjemné místo, ale zadržovací cely ujdou. Horší by bylo, kdybyste tam šel do výkonu. Mnohem horší. Já na tom mezitím budu pracovat. Poprosím policistku Roscoe, aby přišla v sobotu i v neděli. To je ta pěkná vepředu. Je dobrá, nejlepší, co máme. Jestli to, co říkáte, je pravda, budete zproštěn viny a v pondělí vás propustíme. O. K.?"
Zíral jsem na něj. Začínal jsem dostávat vztek.
"Ne, Finlayi, to není O. K.," odsekl jsem. "Vy víte, že jsem vůbec nic neudělal. Víte, že jsem to nebyl já. Jste prostě podělanej strachy z toho ničemnýho tlustýho pacholka Morrisona. Takže já jdu do vězení jen proto, že vy jste ubohej bezpáteřní zbabělec."
Vzal to dost dobře. Jeho tmavá pleť mu ještě více zbrunátněla. Dlouhou dobu tiše seděl. Zhluboka jsem se nadechl a zlobně na něj hleděl. Zloba se mi z pohledu zvolna vytrácela, jak mé emoce vychládaly, až jsem se opět ovládl. Hněvivě na mě naopak pohlédl on.
"Dvě věci, Reachere," poznamenal. S precizní artikulací. "Zaprvé, s náčelníkem Morrisonem si to vyřídím v pondělí,
když to bude nutné. Zadruhé, zbabělec nejsem. Vůbec mě neznáte. Nevíte o mně zhola nic."
Hleděl jsem na něj. Šest hodin. Čas na autobus.
"Vím víc, než si myslíte," řekl jsem. "Vím, že jste dělal postgraduál na Harvardu, že jste rozvedený a že jste přestal v dubnu kouřit."
Finlay se tvářil bezvýrazně. Zaklepal Baker, vešel a oznámil, že přijel vězeňský autobus. Finlay vstal a obešel psací stůl. Řekl Bakerovi, že mě přivede sám. Baker se vrátil pro Hubbla.
"Jak jste na to přišel?" zeptal se mě Finlay.
Udělalo to na něj dojem. Prohrával.
"Snadno," řekl jsem. "Jste chytrý chlap, že? Vystudovaný v Bostonu, jak jste mi řekl. Ale když jste chodil na vysokou, tak na Harvard příliš mnoho černochů nebrali. Jste chytrý, ale žádný atomový fyzik, takže odhaduji, že první titul jste získal na Bostonské univerzitě. Mám pravdu?"
"Máte," připustil.
"A na postgraduál už jste šel na Harvard. Na Bostonské univerzitě jste uspěl, doba se změnila, a tak jste se na Harvard dostal. Mluvíte jako jeho absolvent. To mi bylo hned jasné. Doktorát z kriminologie?"
"Správně," opět souhlasil. "Z kriminologie."
"A pak jste v dubnu získal tohle místo," pokračoval jsem. "To jste mi řekl. Z bostonského policejního oddělení máte penzi, protože jste si odsloužil svých dvacet. Takže jste
sem přišel s našetřenou sumičkou. Ale nepřivezl jste si s sebou ženu, protože ta by něco z těch peněz utratila za nové obleky pro vás. Nejspíš by se jí už znelíbil ten váš zimní tvídový model, co máte na sobě. Vyhodila by ho a pořídila by vám nějakou jižní módu, abyste začal nový život se vším všudy. Ale vy pořád nosíte ten hrozný obnošený oblek, čili vaše žena je pryč. Buď zemřela, nebo se s vámi rozvedla, což byla šance jedna ku jedné. Zdá se, že jsem se trefil správně."
Němě přikývl.
"A to s kouřením je jednoduché. Byl jste nervózní a poklepával jste si po kapsách, podvědomě jste hledal cigarety. To znamená, že jste přestal poměrně nedávno. Není těžké to odhadnout na duben - však víte, nový život, nové zaměstnání, nový začátek bez cigaret. Řekl jste si: Nechám toho včas a mám ještě šanci nedostat rakovinu a tak."
Finlay mě upřeně pozoroval. Trochu nevraživě.
"Výborně, Reachere," pravil. "Elementární dedukce, co?"
Pokrčil jsem rameny a neodpověděl.
"Tak vydedukujte, kdo oddělal u skladu toho chlapa," řekl.
"Mně je fuk, kdo kde koho oddělal," namítl jsem. "To je váš problém, ne můj. A je to špatná otázka, Finlayi. Nejdřív musíte zjistit, kdo ten chlap byl, ne?"
"A vy víte, jak na to, pane Chytrý?" zeptal se mě. "Žádné dokumenty, obličej k nepoznání, z otisků nic, Hubble neřekne ani popel?"
"Sjeďte ty otisky. Myslím to vážně, Finlayi. Řekněte Roscoe, ať to udělá."
"Proč?" zeptal se.
"Něco tu nehraje," řekl jsem.
"Co něco?"
"Ověřte je znovu, ano? Uděláte to?"
Jen zabručel. Neřekl ano ani ne. Otevřel jsem dveře kanceláře a vyšel ven. Roscoe byla pryč. Nebyl tam nikdo kromě Bakera s Hubblem vzadu u cel. Přes vchodové dveře jsem viděl přijímacího seržanta stát venku. Psal něco na psací podložce, kterou mu přidržoval řidič vězeňského autobusu. Jako kulisa v pozadí za nimi stál autobus. Byl zaparkovaný na půlkruhovité příjezdové cestě a vyplňoval celý výhled, jež poskytovalo velké tabulové sklo vchodu. Po celé délce autobusu se pod úrovní oken táhl nápis: Kárný úsek správy státu Georgia. Pod nápisem byl umístěný emblém. Na oknech byly navařeny mříže.
Finlay vyšel z kanceláře za mnou. Dotkl se mého lokte a odvedl mě za Bakerem. Ten měl na palci zavěšená troje pouta. Byla zářivě oranžově nalakována. Nátěr místy odprýskal a bylo vidět matnou ocel. Baker mi na každé zápěstí zvlášť přicvakl jedna pouta. Pak otevřel Hubblovu celu a pokynul vyděšenému bankéři, aby vystoupil. Hubble vypadal omámený a duchem nepřítomný, ale vykročil ven z
cely. Baker zachytil náramek houpající se na mé levé ruce a nasadil ho Hubblovi na pravé zápěstí. Třetí pouta mu připnul na druhé zápěstí a byli jsme připraveni.
"Vezměte mu hodinky, Bakere," řekl jsem. "Ve vězení o ně přijde."
Baker přikývl. Věděl, co mám na mysli. Chlapík jako Hubble mohl ve vězení přijít o spoustu věcí. Odepnul těžké rolexky z Hubblova zápěstí, ale pásek se přes pouta nedal přetáhnout, a tak musel želízko zase pracně odemknout, sundat hodinky a znovu ho nasadit Vězeňský řidič pootevřel dveře a nevlídně nahlédl dovnitř. Muž časového harmonogramu. Baker odložil Hubblovy hodinky na nejbližší psací stůl. Přesně tam, kam si má přítelkyně Roscoe postavila kelímek s kávou.
"O. K., hoši, vyrazíme," pravil Baker.
Vedl nás ke dveřím. Připoutáni k sobě jsme nemotorně vykročili do oslepujícího, žhavého pruhu slunečního světla. Než Hubble vstoupil do silnice, zastavil se, natáhl krk a bedlivě se rozhlédl. Byl obezřetnější než Baker či vězeňský řidič. Možná se strachoval, aby ho neuviděl nějaký soused. Ale nablízku nikdo nebyl. Nacházeli jsme se tři sta metrů na sever od města. V dáli jsem spatřil věž kostela. Teplým večerním vzduchem jsme zamířili k autobusu. Šikmé sluneční paprsky mě zaštípaly do pravé tváře.
Řidič otevřel dveře autobusu dovnitř. Hubble bokem vystoupil na schod a já jsem ho následoval. Neohrabaně jsme se otočili do uličky. Autobus byl prázdný. Řidič ukázal
Hubblovi, kam si má sednout, a ten se přes vinylové sedadlo přesunul k oknu. Mě vtáhl vedle sebe. Řidič si klekl na sedadlo před námi a přicvakl naše vnější zápěstí k chromované obruči, která se táhla podél stropu. Pak postupně zacloumal všemi třemi pouty. Chtěl se ujistit, že drží pevně. Nedivil jsem se mu. Kdysi jsem tuhle práci dělal. Není nic horšího než mít při jízdě za zády volně se pohybující vězně.
Řidič se odebral dopředu na své sedadlo a nastartoval. Dieselový motor se hlasitě rozdrnčel a autobus rozechvěly vibrace. Vzduch byl horký a dusný. Nebyla tu klimatizace a žádné z oken se nedalo otevřít. Ucítil jsem výpary benzinu. Zuby převodovky na sebe narazily a autobus se odlepil z místa. Pohlédl jsem doprava. Nikdo nemával na rozloučenou.
Z policejního pozemku jsme odbočili na sever, zády k městu, a směřovali k dálnici. Po půl míli jsme minuli bistro U Ena. Na parkovišti bylo prázdno. Nikdo se tam nerozhodl zajet na časnou večeři. Chvíli jsme pokračovali v jízdě na sever, pak jsme ostrou levotočivou zatáčkou vyjeli z okresní silnice a zamířili mezi poli na západ. Podél silnice se míhaly nekonečné řady keřů, oddělované brázdami rudé země. Autobus nabral cestovní rychlost a s hlasitým rachocením motoru ukrajoval míle. Slunce před námi pomalu zapadalo. Byla to obrovská rudá koule, snášející se do polí. Řidič měl sklopené veliké stínítko. Z vnitřní strany na něm byly nějaké technické údaje výrobce.
Hubble se kymácel a natřásal po mém boku. Nepromluvil. Byl nakloněný dopředu a hlavu měl rovnoběžně s podlahou. Levou paži měl vztyčenou, protože ji měl připoutanou k chromované tyči, visící před námi. Pravá ruka mu nehybně spočívala na sedadle mezi námi. Přes ramena měl stále přehozený svůj drahý svetr. Na zápěstí, kde nosil rolexky, měl teď jen vybledlý proužek kůže. Životní síla z něj téměř úplně vyprchala a ovládla ho ochromující hrůza.
Kymáceli a otřásali jsme se ještě dobrou hodinu jízdy rozlehlou krajinou. Po mé pravé straně se mihly remízky stromů. Pak jsem v dálce zahlédl nějakou stavbu. Stála sama mezi tisíci akry rovné zemědělské půdy. Proti nízko zavěšenému rudému slunci vypadala, jako když vystupuje z pekla. Jako kdyby něco proráželo zemskou kůru. Byl to komplex budov, připomínající chemičku nebo jadernou elektrárnu. Mohutné betonové bunkry a třpytící se kovové chodníky. Tu a tam bylo vidět potrubí, z něhož ucházela pára. Všechno bylo obehnané plotem s vestavěnými strážními věžemi. Když jsme přijeli blíž, spatřil jsem obloukové výbojky a ostnatý drát. Zaměřovací reflektory a pušky na věžích. Řady plotů, oddělené zpluženou červenou zemí. Hubble nevzhlédl a já jsem do něj nedloubl. Před námi se nerozkládal Disneyland.
Když jsme přijížděli na místo, autobus zpomalil. Rozsáhlá bariéra vnějšího plotu byla vzdálena skoro sto metrů od komplexu. Byl to skutečně pořádný plot. Vysoký
možná čtyři a půl metru, po celé délce osazen dvojicemi sodíkových světlometů. Jeden z nich byl vždy namířen dovnitř, na stometrový pás zorané země, a druhý ven, do okolní krajiny. Všechny světlomety byly zapnuty a celý komplex tak planul žlutým sodíkovým světlem. Zblízka bylo velice pronikavé a rudé zemi propůjčovalo strašidelný odstín.
Autobus se zarachocením zastavil a roztřásl se vibracemi motoru běžícího naprázdno. Ta trocha ventilace, která do něj pronikala, ustala a rázem bylo k zadušení. Hubble konečné zdvihl hlavu. Zpoza zlatých obrouček se podíval kolem sebe a ven z okénka. Zasténal. Byl to zvuk odevzdanosti a beznaděje. Opět spustil hlavu dolů.
Řidič čekal na signál strážného z první brány. Ten něco říkal do vysílačky. Řidič prošlápl plyn a zařadil rychlost. Strážný začal mávat vysílačkou jako signálním kolíkem a ukazoval nám, abychom jeli. Autobus se s lomozem nasoukal do jakési drátěné klece. Minuli jsme dlouhý nízký nápis u obrubníku, na kterém stálo: Warburtonské nápravné zařízení, Kárný úsek správy státu Georgia. Brána se za námi zavřela. Byli jsme uvězněni v kleci. I střecha byla drátěná. Pak se otevřela brána na opačném konci a my se jí protlačili ven.
Urazili jsme sto metrů k dalšímu plotu. Tam byla další klec pro vozidla. Autobus do ní vjel, čekal a opět vyjel. Směřovali jsme přímo do centra věznice. Zastavili jsme naproti betonovému bunkru. Přijímací oddělení. Hluk
motoru se odrážel od betonových stěn, které nás obklopovaly. Pak zhasl a rachocení i vibrace odezněly. Řidič se vyhoupl ze sedadla a vydal se uličkou k nám, přičemž se zachytával opěradel jako horolezec. Vytáhl klíče a odemkl náramky, kterými jsme byli připoutaní.
"O. K., hoši, jdeme," zazubil se. "Zábava začíná."
Vyprostili jsme se ze sedadel a sunuli se autobusem. Levou rukou jsem za sebou táhl Hubbla. U dveří nás řidič zastavil. Sejmul nám všechna troje pouta a vhodil je do nádoby vedle kabiny. Zatáhl za páku a otevřel dveře. Vystoupili jsme z autobusu. Naproti nám se otevřely dveře a vyšel strážný. Zavolal na nás. Jedl zrovna koblihu a mluvil s plnými ústy. Na kníru měl cukrovou polevu. Dosti nenucený chlapík. Prošli jsme dveřmi do malé vybetonované místnosti. Byla tam špína. Židle z přírodního dřeva byly rozestavěné kolem nalakovaného stolu. U stolu seděl další strážný a četl zprávu na potlučené psací podložce.
"Sedněte si, hm?" řekl. Sedli jsme si. On vstal. Jeho kolega s koblihou zamkl venkovní dveře a připojil se k němu.
"Tak poslouchejte," pokračoval ten s podložkou. "Vy dva jste Reacher a Hubble. Přivezeni z Margrave. Neusvědčeni z žádného trestného činu. Ve vazbě z důvodu vyšetřování. U žádného z vás nebylo požádáno o kauci. Slyšeli jste mě? Neusvědčeni z žádného trestného činu. To je důležité. To vám tu ušetří spoustu nepříjemností, O. K.? Pěkné ubytování v nejvyšším poschodí."
"Správné," řekl chlapík s koblihou. "Jde o to, že kdybyste byli odsouzenci, tak bysme se do vás montovali a naváželi a pérovali bysme vás a dostali byste uniformy a strčili bysme vás na patro odsouzených k ostatní zvěři a pak bysme si jen sedli a sledovali tu zábavu, nemám pravdu?"
"Jasně," přidal se jeho parťák. "Takže vám chceme říct tohle. My vám to nehodláme nijak ztěžovat, tak to vy, hoši, neztěžujte ani nám, je to jasný? Tohle zatracený zařízení nemá dost lidí. Guvernér propustil skoro půlku personálu, O. K.? Aby se vešel do rozpočtu, jasný? Aby se snížil deficit. Takže nemáme lidi na to, aby dělali věci tak, jak by se dělat měly. Snažíme se všechno zvládnout na každý směně jen s půlkou lidí, jasný? Takže vám chci říct to, že vás strčíme nahoru a nechceme vás vidět až do doby, kdy vás v pondělí zase vytáhneme. Žádný problémy, jasný? Na problémy tu nemáme lidi. Nemáme lidi na problémy v odsouzeneckým patře, natož na problémy na vazebním, rozumíte, co vám povídám? Vy, Hubble, rozuměl jste?"
Hubble k němu vzhlédl a nepřítomně přikývl. Nepromluvil.
"Reachere?" řekl ten s podložkou. "Rozuměl jste?"
"Jistě," odvětil jsem. Tenhle chlápek neměl pracovní síly. Potíže kvůli rozpočtu. Zatímco jeho kamarádi pobírali podporu. Vykládejte mi o tom.
"Fajn," řekl. "Takže to uděláme takhle. Nám dvěma končí služba v sedm. Což je asi za minutu. Kvůli vám, hoši, tu nebudeme přesčas. Nechceme a odbory by nám to stejně
nepovolily. Takže dostanete jídlo a pak zůstanete zavřeni tady dole, dokud nepřijde síla, aby vás zavedla nahoru. Žádná síla nepřijde do večerky, asi tak v deset, O. K.? Ale žádný strážný stejně nevodí vězně po večerce, jasný? Odbory jim to nedovolí. Takže Spivey si pro vás přijde sám. Zástupce ředitele. Dnes večer vrchní šarže. Asi v deset hodin, O. K.? jestli se vám to nelíbí, neříkejte to mně, řekněte to guvernérovi, O. K.?"
Pojídač koblih vyšel na chodbu a za dlouhou chvíli se vrátil zpátky s podnosem. Na něm byly zakryté talíře, papírové pohárky a termoska. Položil podnos na stůl a oba dva zmizeli v chodbě. Zamkli dveře zvenčí a rozhostilo se ticho jako v hrobce.
Dali jsme se do jídla. Ryba s rýží. Páteční menu. V termosce káva. Hubble nepromluvil. Většinu kávy nechal mně. Bod pro Hubbla. Položil jsem zbytky na podnos a podnos na zem. Nějak zabít další tři hodiny. Zhoupl jsem se v židli dozadu a dal si nohy na stůl. Nebylo to pohodlné, ale lepší už to nebude. Byl teplý večer. Září v Georgii.
Bez zvědavosti jsem se zadíval na Hubbla. Stále mlčel. Vůbec jsem ho neslyšel mluvit, jen tehdy z Finlayova telefonu. Podíval se na mě také. Tvář měl plnou beznaděje a strachu. Díval se na mne, jako bych byl tvor z jiného světa. Jako by se mě bál. Pak odvrátil pohled.
*****
Možná se nevydám zpátky k Zálivu. Ale už byla moc pokročilá roční doba na to vydat se na sever. Tam je moc zima. Možná si zaskočím rovnou na ostrovy. Třeba na Jamajku. Mají tam dobrou hudbu. Nějakou chatrč na pláži. Přežiju zimu v chatrči na jamajské pláži. Vykouřím půl kila trávy týdně. Budu dělat to co Jamajčani. Možná kilo trávy týdně s někým, kdo bude se mnou v chatrči. Do představ se mi pořád vkrádala Roscoe. Košile její uniformy byla báječně naškrobená. Naškrobená přiléhavá modrá košile. Nikdy jsem neviděl košili, která by vypadala líp. Na jamajské pláži na slunci by košili nepotřebovala. Nedomníval jsem se, že by se to mělo ukázat jako nějaký vážnější problém.
Bylo to to její mrknutí, co mne dostalo. Vzala si ode mě pohárek od kávy. Řekla, že mám hezké oči. A mrkla. To muselo něco znamenat, ne? To o očích, to už jsem předtím slyšel. Jedné Angličance, se kterou mi nějakou dobu bylo dobře, té se také líbily mé oči. Pořád to opakovala. Jsou modré. Stejně tak jako někteří lidé říkali, že vypadají jako ledovce v Severním moři. Když se soustředím, tak jima umím přestat mrkat. Což pohledu dodává zneklidňující účinek. Užitečné. Ale Roscoeino mrknutí bylo na celém dni to nejlepší. Jediná část dne, fakticky, až na Enova míchaná vejce, která za něco stála. Vejce můžete dostat kdekoli. Ale po Roscoe se mi bude stýskat. Po zbytek prázdného večera jsem se vznášel v představách.
*****
Zanedlouho po desáté se dveře z chodby odemkly a vešel muž v uniformě. Držel psací podložku. A brokovnici. Prohlédl jsem si ho. Typický Jižan. Podsaditý, tělnatý muž s brunátnou pletí, vystouplým tvrdým břichem a rozložitou šíjí. Malé oči. Těsná umaštěná uniforma, která ho horkotěžko pojala. Pravděpodobně narozený přímo tady na farmě, kterou zabrali pro stavbu věznice. Zástupce ředitele Spivey. Vrchní šarže této směny. Uštvaný, s nedostatečným personálem. Nucený doprovázet krátkodobé hosty osobně. S brokovnicí ve velkých červených farmářských rukou.
Chvíli studoval formulář.
"Který z vás je Hubble?" zeptal se.
Měl vysoko položený hlas. V nesouladu s jeho mohutným tělem. Hubble krátce zdvihl ruku, jako žák základní školy. Malá očka po něm šlehla a změřila si ho. Odshora dolů, hadím způsobem. Spivey zabručel a pokynul nám podložkou. Seřadili jsme se a vyšli ven. Hubble se tvářil bezvýrazně a odevzdaně. Jako vyčerpaný voják.
"Zahněte vlevo a jděte pořád po červené čáře," řekl Spivey.
Mávl brokovnicí doleva. Červená čára byla namalovaná na zdi ve výši pasu. Byla to požární úniková směrovka. Usoudil jsem, že musí vést ven z budovy, ale my jsme šli špatným směrem. Do vězení, nikoli z něj ven. Postupovali jsme podle červené čáry chodbami, po schodech nahoru a zahýbali kolem rohů. Napřed Hubble, já za ním a nakonec Spivey s brokovnicí. Bylo velmi šero. Jen tlumené nouzové
osvětlení. Na jednom odpočívadle Spivey zavelel stát. Klíčem deaktivoval elektronický zámek. Zámek, který automaticky odemykal požární dveře, když zazněl alarm.
"Žádné mluvení," řekl. "Podle zdejšího nařízení musí být po večerce za všech okolností absolutní ticho. Cela vpravo na konci."
Vnějšími dveřmi jsme vstoupili dovnitř. Uhodil mě nepříjemný vězeňský pach. Noční výpary bezpočtu deprimovaných mužů. Byla téměř naprostá tma, jen noční světlo tlumeně žhnulo. Spíše jsem vycítil než uviděl řady cel. Dolehly ke mně zvuky spáčů: oddychování, chrápání, hekání a mumlání. Spivey nás vedl na konec řady. Ukázal na prázdnou celu. Vmáčkli jsme se dovnitř. Spivey za námi zabouchl mříže, které se automaticky zamkly. Odešel.
Cela byla velmi tmavá. Rozeznal jsem pouze palandy nad sebou, umyvadlo a záchod. Dost málo prostoru. Sundal jsem si kabát a hodil ho na vrchní palandu. Polštář jsem si přehodil na opačnou stranu, dál od mříží. Tak mi to vyhovovalo víc. Prostěradlo a deka byly opotřebované, ale voněly celkem čisté.
Hubble tiše seděl na spodní palandě. Použil jsem záchod a opláchl si obličej v umyvadle. Vylezl jsem na postel, sundal si boty a nechal je v nohou postele. Chtěl jsem mít jistotu, kde jsou. Boty vám mohou ukrást, a tohle byly dobré boty. Koupil jsem si je před mnoha lety v Oxfordu, v Anglii. V univerzitním městě poblíž letecké základny, kde jsem
sloužil. Velké těžké boty, které měly pevné podrážky s širokým okrajem.
Postel na mě byla moc krátká, ale to je většina postelí. Ležel jsem tam ve tmě a naslouchal ruchům věznice. Pak jsem zavřel oči a zalétl s Roscoe zpátky na Jamajku. Musel jsem tam s ní usnout, protože pak jsem najednou zjistil, že je sobota. Pořád jsem ještě byl ve vězení. A začínal den, který měl být ještě horší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama