Jatka k.4

11. ledna 2018 v 13:11 | Lee Child
04 KAPITOLA
LlDÉ UTRATÍ ZA HI-FI APARATURY TISÍCE DOLARŮ, někdy i desetitisíce. Přímo zde ve Státech je specializovaný výrobce, který buduje aparatury neuvěřitelné kvality. Elektronkové zesilovače, jež stojí víc než dům. Reproduktory vyšší než já. Kabely tlustší než zahradnické hadice. Někteří hoši z armády takové měli. Slyšel jsem je na základnách po světě. Úžasné. Ale vyhodili peníze zbytečně. Protože nejlepší aparatura na světě je zadarmo. Ve vaší hlavě. Zní tak dobře, jak jen chcete. Tak hlasitě, jak si přejete.
Opíral jsem se o zeď v rohu a přehrával si v duchu písničku Bobbyho Blanda. Mou starou oblíbenou skladbu "Dál na cestě". Přehrával jsem si ji hodně hlasitě. Bobby Bland ji zpívá v G dur. Ta stupnice jí propůjčuje zvláštní, slunečný, veselý nádech. Odstraňuje z textu ten záštiplný osten. Mění ho v nářek, proroctví, útěchu. Dělá to, co blues dělat má. Uvolněné G dur halí skladbu do téměř sladkého oparu. Nic vzteklého.
Pak jsem ale uviděl kolem přejít policejního náčelníka. Morrison kráčel podél cel směrem k velké kanceláři vzadu. Právě včas na začátek třetí sloky. Přiskřípl jsem píseň dolů do Es. Temná, hrozivá stupnice. Ta pravá pro blues. Vyřadil jsem příjemného Bobbyho Blanda. Potřeboval jsem drsnější
hlas. Útočnější. Melodický, ale chraplavý, ten pravý chrapot z cigaret a whisky. Možná Wild Child Butler. Někdo, s kým byste si to nechtěl rozházet. Nastavil jsem si v duchu větší hlasitost, kvůli té pasáži, jak dál na cestě sklidíš, co jsi zasel.
Morrison lhal o včerejší noci. Nebyl jsem tam o půlnoci. Nějakou dobu jsem byl ochoten připustit možnost omylu. Možná opravdu viděl někoho, kdo mi byl podobný. To ale znamenalo přičíst pochybnost v jeho prospěch - a já jsem mu teď zrovna chtěl vrazit předloktí do obličeje. Rozprsknout mu jeho tlustý nos po celé místnosti. Zavřel jsem oči. Wild Child Butler a já jsme si slíbili, že k tomu dojde. Dál na cestě.
*****
Otevřel jsem oči a vypnul hudbu v hlavě. Přede mnou na druhé straně mříží stála policistka, co snímala otisky. Zastavila se u mne při zpáteční cestě od kávovaru.
"Nechtěl byste přinést kávu?" zeptala se mě.
"Jistě," řekl jsem. "Bezva. Bez mléka, bez cukru."
Položila si svůj kelímek na nejbližší stůl a vrátila se ke kávovaru. Ze skleněné konvice mi nalila kávu a kráčela zpět. Byla to pohledná žena. Asi třicet, tmavá, nepříliš vysoká. Ale označit ji za ženu střední postavy by vůči ní nebylo spravedlivé. Měla v sobě určitou vitalitu. Ta se projevila onou bryskní účastí v té první výslechové místnosti. To byl její profesionální přístup. Nyní vypadala neoficiálně a zřejmě sem i tak přišla. Pravděpodobně bylo
proti nařízení tlustého náčelníka přinášet odsouzenci kávu. Tím získala mé sympatie.
Podala mi mřížemi kelímek. Zblízka vypadala pěkně. Hezky voněla. Na to jsem si od předešla nevzpomínal. Věděl jsem, že mi připadala jako zubařská sestra. Kdyby všechny zubařské sestry vypadaly tak pěkně, chodil bych tam častěji. Vzal jsem si kelímek. Byl jsem rád. Měl jsem žízeň a kávu miluju. Když mi dáte možnost, piju kávu tak jako alkoholik vodku. Usrkl jsem. Dobrá káva. Zdvihl jsem polystyrenový kelímek jako k přípitku.
"Díky," řekl jsem.
"Nemáte zač," odvětila a usmála se, očima rovněž. Opětoval jsem jí úsměv. Její oči byly jako vítaný paprsek slunce v zamračeném odpoledni.
"Takže vy se domníváte, že jsem to neudělal?" zeptal jsem se.
Sebrala si svůj kelímek z místa, kde ho zanechala.
"Myslíte si, že nenosím kávu těm, co jsou vinní?" řekla.
"Možná že se s vinnými vůbec nebavíte."
"Vím, že jste se nijak vážně neprovinil," odvětila.
"Jak to poznáte?" zeptal jsem se. "Protože nemám oči příliš blízko u sebe?"
"Ne, vy vtipálku," smála se. "Protože se ještě neozval Washington."
Krásně se smála. Chtěl jsem se podívat na jmenovku nad kapsou její košile, ale nechtěl jsem, aby si myslela, že se jí dívám na prsy. Vybavil jsem si, jak spočívaly na kraji stolu,
když mě fotografovala. Podíval jsem se. Pěkné prsy. Jmenovala se Roscoe. Rychle se rozhlédla a přiblížila se k mřížím. Usrkával jsem kávu.
"Poslala jsem vaše otisky přes počítač do Washingtonu," řekla. "To bylo ve dvanáct třicet šest. Mají tam velkou databázi, víte, FBI. Mají v počítači miliony otisků. Otisky, které se tam pošlou, jsou vyhodnocovány. Pořadí je podle důležitosti. Nejprve vás srovnají s deseti nejhledanějšími, pak se sty nejhledanějšími, pak s tisíci, rozumíte? Kdybyste byl blízko vrcholu, aktivní a nevyřešený, automaticky bychom se to dozvěděli téměř okamžitě. Nechtějí, aby nějací významní uprchlíci vyklouzli, takže systém ihned reaguje. Ale vy tam jste už téměř tři hodiny a dosud nic. Takže vím, že nejste v záznamu kvůli něčemu velmi závažnému."
Přijímací seržant se díval naším směrem. Nesouhlasně. Musela už odejít. Dopil jsem kávu a podal jí mřížemi nazpět kelímek.
"Nejsem v záznamu kvůli ničemu," řekl jsem.
"Ne," souhlasila. "Neodpovídáte profilu devianta."
"Opravdu?"
"To jsem poznala hned," usmála se. "Máte pěkné oči."
Mrkla na mě a odkráčela. Hodila kelímky do koše a přesunula se na své pracoviště. Posadila se. Viděl jsem z ní jen zátylek. Přešel jsem do svého rohu a opřel se o tvrdé mříže. Šest měsíců jsem se toulal sám. Něco jsem se naučil. Jako Blanche v onom starém filmu je každý tulák závislý na laskavosti cizích lidí. Ne kvůli něčemu konkrétnímu či
materiálnímu, kvůli morálce. Hleděl jsem na Roscoeinu hlavu a usmíval se. Líbila se mi.
*****
Baker byl pryč možná dvacet minut. Dost dlouho na to, aby se už od Hubbla vrátil, ať bydlel kdekoli. Odhadoval jsem, že za dvacet minut by se tam a nazpátek dalo dojít pěšky. Tohle bylo přece malé město, že? Tečka na mapě. Odhadoval jsem, že by se tam a nazpátek dalo za dvacet minut dojít úplně všude. Po rukou. I když hranice města byly dost podivné. Záleželo na tom, zda Hubble bydlel přímo ve městě nebo někde u jeho vnějších hranic. Podle mé vlastní zkušenosti jste mohli být ve městě, i když jste od něj byli vzdáleni čtrnáct mil. Jestli se těch čtrnáct mil táhlo všemi směry, pak byl Margrave velký zhruba jako New York City.
Baker řekl, že Hubble má rodinu. Bankovní úředník, který pracuje v Atlantě. To znamenalo rodinný dům někde blízko města. Blízko škol a kamarádů pro jeho děti. Blízko obchodů a sportovního klubu pro jeho ženu. Pro něho snadný dojezd po okresce na dálnici. Pohodlné dojíždění po dálnici až do kanceláře ve velkoměstě. Jeho adresa vypadala jako typicky městská. Beckman Drive dvacet pět. Ne příliš daleko od hlavní třídy. Ulice Beckman Drive zřejmě vybíhala ze středu města ven. Hubble byl finančník. Pravděpodobně bohatý. Pravděpodobně měl velký bílý dům na rozlehlém pozemku. Stinné stromy. Možná bazén.
Řekněme čtyři akry. Čtvercová parcela o čtyřech akrech měla stranu dlouhou asi sto třicet metrů. Počítáme-li, že domy byly v ulici napravo i nalevo, pak číslo dvacet pět znamenalo asi dvanáctou parcelu od města. Asi tak míli.
Za velkými dveřmi z tabulového skla už slunce pokročilo do pozdního odpoledne. Světlo bylo rudější, stíny delší. Viděl jsem, jak přijelo Bakerovo hlídkové auto, odbočilo a se zakymácením najelo na příjezdovou cestu. Žádná blikající světla. Zvolna projelo půlkruhem a zpomalilo do zastavení. Znovu se zakymácelo na pérování. Svou délkou vyplnilo celé zorné pole ve skle dveří. Baker vystoupil na vzdálenější straně a zmizel z dohledu, jak obcházel auto. Znovu se objevil, když se přiblížil ke dveřím svého pasažéra. Otevřel je jako šofér. Vypadal, že je zcela v moci protichůdných tělesných signálů. Částečně se choval uctivě, protože se jednalo o bankéře z Atlanty. Částečně přátelsky, protože šlo o známého jeho kolegy. A částečně úředně, protože to byl muž, jehož telefonní číslo bylo schované v botě mrtvoly.
Paul Hubble vystoupil z auta. Baker zabouchl dveře. Hubble čekal. Baker proklouzl kolem něj a otevřel velké skleněné dveře staniční budovy. Gumové těsnění vydalo mlaskavý zvuk. Hubble vstoupil dovnitř.
Byl to vysoký běloch. Vypadal jako ze stránek časopisů. Z reklamy. Typu, co užívá zrnité fotografie k vyjádření síly peněz. Bylo mu něco přes třicet. Pěstěný, ale ne atletický. Nazrzlé rozcuchané vlasy, ustupující jen natolik, aby
odhalily inteligentní čelo. Jen natolik, aby řekly: ano, býval jsem študák, ale teď už je ze mě chlap. Na očích měl kulaté brýle se zlatými obroučkami. Byl slušivě opálený. Měl hranatou čelist a bělostné zuby. Hodně jich ukázal, když se usmál na přijímacího seržanta.
Oblečený byl do vybledlé sportovní košile s malým vyšitým logem a sepraných plátěných kalhot barvy khaki. Druh oblečení, které vypadá nošené, už když ho koupíte za pět set dolarů. Přes záda měl přehozený tlustý bílý svetr, jehož rukávy měl vpředu volně svázané. Neviděl jsem mu na nohy, protože mi v cestě stála přijímací přepážka. Byl jsem si jist, že na nich má světlehnědé mokasíny. Vsadil jsem se sám se sebou o značnou částku, že je nosí bez ponožek. Byl to člověk, co se válel v symbolech úspěchu jako prase na hnojišti.
Nyní byl ve stavu určitého rozrušení. Položil si dlaně na přijímací pult, pak se otočil a spustil ruce podél boků. Viděl jsem zrzavá předloktí a záblesk těžkých zlatých hodinek. Bylo zřejmé, že jeho přirozený postoj je hrát bohatého přátelského chlápka. Navštívit policejní stanici tak, jako by náš prezident při volební kampani navštívil továrnu. Ale byl rozrušen. Upjatý. Nevěděl jsem, co mu Baker řekl. Kolik mu prozradil. Pravděpodobně nic. Starý dobrý seržant jako Baker přenechá dynamit Finlayovi. Takže Hubble nevěděl, proč tu je. Ale něco věděl. Byl jsem svého druhu policistou třináct let a dokázal jsem na člověku vycítit obavy na míli daleko. Hubble obavy měl.
Stál jsem bez pohnutí, opřený o mříže. Baker pokynul Hubblovi, aby s ním šel podél zadní strany služební místnosti dozadu. Ke kanceláři z růžového dřeva. Když Hubble zahýbal kolem přijímacího pultu, uviděl jsem mu na nohy. Světlehnědé mokasíny. Bez ponožek. Muži dorazili ke kanceláři a zmizeli v ní. Dveře se zavřely. Přijímací seržant opustil své místo a šel ven zaparkovat Bakerův hlídkový vůz.
Vrátil se zpět po boku s Finlayem. Finlay zamířil přímo dozadu ke kanceláři, kde na něho čekal Hubble. Při přecházení služebnou mě ignoroval. Otevřel dveře kanceláře a vstoupil dovnitř. Čekal jsem ve svém koutu, až vyjde Baker. Ten tam nemohl zůstat. Ne ve chvíli, kdy se bowlingový kamarád jeho parťáka dostal do souvislosti s vyšetřováním vraždy. To by nebylo etické. Rozhodně ne. Finlay na mě zapůsobil jako člověk, který si na etiku potrpí. Každý chlap s takovýmhle tvídovým oblekem a šedou vestou a harvardským vzděláním by si potrpěl na etiku. Po chvíli se dveře otevřely a objevil se Baker. Vyšel do vestibulu a zamířil ke svému stolu.
"Hej, Bakere," zavolal jsem. Změnil směr a zamířil k celám. Zastavil se před mřížemi, tam, kde předtím stála Roscoe.
"Potřebuju jít na záchod," řekl jsem. "Pokud nemusím i s tímhle čekat na to vaše státní zařízení."
Zazubil se. Neochotně, ale zazubil. Hodně vzadu v ústech měl zlatý zub. Dodávalo mu to lehce furiantský
vzhled. Trochu lidštější. Vykřikl něco na chlápka u přepážky. Pravděpodobně kód příslušné procedury. Vytáhl klíče a aktivoval elektrický zámek. Západky odskočily. Krátce jsem pouvažoval o tom, jak to dělají, když je výpadek proudu. Mohou tyhle brány odemknout bez elektřiny? Doufal jsem, že ano. Tady asi bude spousta bouřek. Spousta spadlého vedení.
Otevřel těžkou bránu dovnitř. Kráčeli jsme až na konec služebny. Do opačného rohu, než byla kancelář z růžového dřeva. Tam byla chodba a v ní dvě toalety. Natáhl ruku přede mě a zatlačením otevřel dveře té pánské.
Věděli, že nejsem jejich člověk. Neprojevovali žádnou opatrnost. Vůbec žádnou. Na té chodbě jsem mohl Bakera poslat k zemi a vzít mu revolver. Nebyl by to problém. Mohl jsem ho mít vytažený, ještě než by dopadl k zemi. Mohl jsem si prostřílet cestu ze stanice a do hlídkového vozu. Všechny byly zaparkované hned před vchodem. Klíčky bezpečně v zapalování. Mohl jsem ujíždět směrem k Atlantě, dříve než by zorganizovali účinný odpor. Pak jsem mohl zmizet. Nebyl by to vůbec žádný problém. Já jsem však jen vešel na toaletu.
"Nezamykejte se," řekl Baker.
Nezamkl jsem. Značně mě podceňovali. Řekl jsem jim, že jsem bývalý vojenský policista. Možná mi věřili, možná ne. Možná to pro ně ať tak či onak příliš neznamenalo. Ale mělo. Vojenský policista je ve styku s vojenskými narušiteli zákona. To jsou muži v činné službě. Perfektně cvičení ve
zbraních, sabotáži, boji beze zbraně. Komanda, zelené barety, mariňáci. Ne pouze zabijáci. Školení zabijáci. Nadmíru dobře školení, na vysoké veřejné náklady. Takže vojenský policista musí být školen ještě lépe. Jak se zbraněmi, tak v boji zblízka. Baker tohle všechno evidentně nevěděl. Nepomyslel na to. Jinak by na mě nechal mířit dvě brokovnice i při cestě na záchod. Kdyby si myslel, že jsem jejich člověk.
Zapnul jsem se a vyšel zpět do chodby, kde čekal Baker. Šli jsme zpátky k celám. Vstoupil jsem do té mé a opřel se do svého rohu. Baker přibouchl těžkou mříž. Zamkl klíčem elektrický zámek. Západky zaskočily. Vrátil se zpět do služebny.
Příštích dvacet minut bylo ticho. Baker pracoval u psacího stolu. Roscoe rovněž. Přijímací seržant seděl na své stoličce. Finlay byl ve velké kanceláři s Hubblem. Nad předními dveřmi visely moderní hodiny. Nebyly tak elegantní jako ty starodávné v kanceláři, ale odříkávaly čas stejně pomalu. Ticho. Půl páté. Opíral jsem se o titaniové mříže a čekal. Ticho. Tři čtvrtě na pět.
*****
Čas začal znovu běžet chvíli před pátou. V oné velké kanceláři z růžového dřeva vzadu nastal jakýsi rozruch. Uslyšel jsem křik, ječení, bouchání předměty. Někdo se dostával skutečně do varu. Na Bakerově stole zazněl bzučák a současně zapraskal domácí telefon. Ozval se Finlayův
hlas, dosti rozrušený, a požádal Bakera, aby se dostavil do kanceláře. Ten vstal a zamířil ke dveřím. Zaklepal a vešel.
Velké vstupní dveře z tabulového skla se s mlasknutím otevřely a vešel otylý chlap. Náčelník Morrison. Vydal se přímo ke kanceláři. Když vstupoval dovnitř, vyšel zrovna Baker a pospíchal k přijímací přepážce. Vzrušeně něco dlouze šeptal seržantovi. Roscoe se k nim připojila a všichni tři začali horlivě debatovat. Nějaká velká událost. Neslyšel jsem, o co se jedná. Byli příliš daleko.
Domácí telefon na Bakerově stole znovu zapraskal a Baker se vydal zpět ke kanceláři. Opět se otevřely velké vstupní dveře a zazářilo již nízko položené odpolední slunce. Do budovy stanice vešel Stevenson. Poprvé, co jsem ho viděl od svého zatčení. Jako by nastalé vzrušení vtahovalo lidi dovnitř.
Stevenson se dal do řeči s přijímacím seržantem. Rozčilil se. Seržant mu položil ruku na paži, ale Stevenson ji setřásl a rozběhl se ke kanceláři. Vyhýbal se při cestě stolům jako fotbalista. Když dorazil ke dveřím kanceláře, tak se otevřely a vyšel hlouček lidí. Náčelník Morrison, Finlay a Baker, přidržující za loket Hubbla. Lehkým, ale účinným sevřením, stejným, jaké použil na mě. Stevenson užasle zíral na Hubbla a pak popadl Finlaye za ruku. Vtáhl ho zpátky do kanceláře. Morrison na místě otočil zpocenou masu svého těla a vydal se za nimi. Dveře se zabouchly. Baker vedl Hubbla směrem ke mně.
Hubble teď vypadal úplně jinak. Byl sinalý a zpocený. Jeho opálení bylo totam. Zdál se menší, jako by z něho někdo vypustil vzduch. Byl sehnutý jako člověk sužovaný bolestí. Oči za zlatými obroučkami měly nepřítomný výraz a zračila se v nich panika a strach. Rozechvěle stál, když Baker odemykal celu, sousedící s mou. Nepohnul se a jen se třásl. Baker ho chytil za ruku a vtlačil dovnitř. Přirazil bránu a zamkl. Elektrické západky zaskočily. Baker zamířil zpět do kanceláře.
Hubble hodnou chvíli jen stál tam, kde ho Baker nechal, a zíral nepřítomně do prázdna. Pak pomalu kráčel pozpátku dozadu, až narazil na zadní stěnu cely. Přitiskl se k ní zády a svezl se k zemi. Položil si hlavu na kolena a spustil ruce na podlahu. Slyšel jsem, jak mu třesoucí se palec drkotá o tvrdý nylonový koberec. Roscoe na něho upřeně hleděla od svého stolu. Od přijímací přepážky ho sledoval seržant. Dívali se na člověka, který se zcela rozložil.
*****
Z kanceláře vzadu bylo slyšet zvýšené hlasy. Hádavý tenor. Bouchnutí dlaně o stůl. Dveře se otevřely a vyšel Stevenson s náčelníkem Morrisonem. Stevenson vypadal rozzuřeně. Kráčel podél stěny vestibulu a krk měl ztuhlý vzteky. Oči upíral na vchodové dveře a tlustého policejního náčelníka ignoroval. Prošel kolem přijímací přepážky a těžkými dveřmi ven do zářivého odpoledne. Morrison šel za ním.
Pak z kanceláře vyšel Baker a vydal se k mé cele. Nepromluvil, jen odemkl klec a pokynul mi, abych šel s ním. Přitáhl jsem si kabát těsněji k tělu a noviny s velkými fotografiemi prezidenta v Pensacole jsem nechal na podlaze. Vykročil jsem z cely a následoval Bakera do kanceláře.
Finlay seděl u psacího stolu. Na něm byl magnetofon, z něhož visely nepoddajné kabely. Vzduch byl nehybný a chladný. Finlay vypadal uštvaně. Kravatu měl povolenou. Se zkormouceným zasyčením dlouze vydechl. Posadil jsem se na židli a Finlay mávnutím odeslal Bakera z místnosti. Dveře se za ním tiše zavřely.
"To jsme se dostali do šlamastyky, pane Reachere," řekl. "Do pěkné šlamastyky."
Roztržitě se odmlčel. Zbývalo mi méně než půl hodiny, než přijede vězeňský autobus. Potřeboval jsem tudíž poměrně rychle nějaké závěry. Finlay vzhlédl a opět se koncentroval. Rozhovořil se, v rychlém tempu; elegantní harvardská mluva v krizových podmínkách.
"Tak jsme předvedli toho Hubbla," spustil. "Možná jste ho zahlédl. Bankovní úředník, z Atlanty, víte? Tisícidolarový oblek od Calvina Kleina. Zlaté rolexky. Velice upjatý chlápek. Napřed jsem si myslel, že je jen namíchnutý. Hned jak jsem začal mluvit, poznal můj hlas. Z toho rozhovoru na mobilním telefonu. Obvinil mě z podvodného jednání. Že nemám právo předstírat, že jsem od telefonní společnosti. Měl samozřejmě pravdu."
Další odmlka. Potýkal se v duchu se svým etickým problémem.
"No tak, Finlayi, pokračujte," pravil jsem. Zbývala necelá půlhodina.
"Takže, Hubble je upjatý a namíchnutý," řekl Finlay. "Ptám se ho, jestli vás zná. Jacka Reachera, co byl u armády. Říká, že ne. Nikdy o vás neslyšel. Já mu věřím. Začíná se uvolňovat. Jako že se to všechno točí kolem nějakého Jacka Reachera. On o žádném chlápkovi toho jména nikdy neslyšel, takže tu vlastně kvůli ničemu není. Je v klidu, jasné?"
"Pokračujte," řekl jsem.
"Pak se ho zeptám, jestli zná vysokého muže s oholenou hlavou. A zeptám se ho na Pluribus. Prokrista! Jako bych mu vrazil šídlo do zadku. Ztuhnul. Jako kdyby byl v šoku. Totálně ztuhnul a neodpověděl. Pak mu sdělím, že ten vysoký chlap je mrtvý. Zastřelený. No a to pro něj bylo jako další šídlo v zadku. Skoro spadl ze židle."
"Jen dál," pobídl jsem ho. Nějakých pětadvacet minut do příjezdu autobusu.
"Celý se roztřásl," řekl Finlay. "Pak mu řeknu o tom čísle, co jsme našli v botě. Jeho telefonní číslo vytištěné na kusu papíru a nad ním slovo Pluribus. Další šídlo zabodnuté do zadku."
Opět zmlkl. Poplácával si kapsy, jednu po druhé.
"Neřekl nic," pokračoval. "Ani slovo. Byl v šoku. Celý zpopelavěl. Myslel jsem, že dostane infarkt. Otvíral a zavíral
ústa jako ryba. Ale nemluvil. Tak jsem mu řekl, že mrtvola byla potlučená. A že se ji někdo pokoušel zakrýt lepenkou. Zeptal jsem se ho, kdo v tom ještě má prsty. Nevypravil ze sebe jediné slůvko. Jen se rozhlížel kolem. Po chvíli jsem si uvědomil, že horečně přemýšlí. Rozvažuje, co mi má říct. Byl prostě pořád zticha a přemýšlel na plné obrátky, muselo to trvat takových čtyřicet minut. Magnetofon celou dobu nahrával. Čtyřicet minut ticha."
Finlay se znovu odmlčel, tentokrát na efekt. Pohlédl na mě.
"Pak se přiznal. Udělal jsem to, řekl. Zastřelil jsem ho. Ten chlap se přizná, chápete? Do magnetofonu."
"Pokračujte," řekl jsem.
"Ptám se ho: Chcete právníka? Říká, že ne, pořád opakuje, že ho zabil. Tak ho poučím o jeho právech, jasně a zřetelně, na pásek. Pak si pomyslím, třeba je to cvok nebo tak něco, chápete? Tudíž se ho zeptám: Koho jste zabil? Povídá: Vysokého chlápka s oholenou hlavou. Ptám se ho jak. Prý střelil jsem ho do hlavy. Zeptám se kdy. Povídá: Včera v noci, kolem půlnoci. Ptám se ho, kdo do toho těla kopal. Kdo to byl? Co znamená Pluribus? Neodpovídá. Znovu celý ztuhne hrůzou. Odmítá říct jediné slovo. Říkám mu: Nejsem si jist, že jste vůbec něco udělal. Vtom vyskočí, popadne mě a křičí: Přiznávám se, přiznávám se, já jsem ho zastřelil. Zastřelil jsem ho. Vrazím ho zpátky do židle a pak se uklidní."
Finlay se opřel v židli. Založil si ruce za hlavou. Podíval se tázavě na mě. Hubble jako střelec? Tomu jsem nevěřil. Kvůli jeho rozčilení. Chlapi, kteří v hádce nebo ve vzteku někoho zastřelí starou pistolí, výstřelem nazdařbůh do prsou, takoví jsou pak rozčilení. Avšak ti, co pistolí s tlumičem vypálí dvě kulky do hlavy a pak seberou nábojnice, patří do jiné sorty lidí. Nepodlehnou po činu rozrušení. Prostě odejdou a zapomenou na to. Hubble nebyl tím střelcem. Chování, které předvedl u přijímací přepážky, tomu odporovalo. Ale pokrčil jsem jen rameny a usmál se.
"Fajn," řekl jsem. "Takže teď mě můžete pustit, že?"
Finlay se na mne podíval a zavrtěl hlavou.
"Nikoli," pravil. "Já mu nevěřím. Jsou v tom namočení tři lidé. Sám jste mě o tom přesvědčil. Takže který z nich by měl být Hubble? Nemyslím si, že to je maniak. Podle mě na to nemá dost síly. Netipuju ho ani na pomocníka. A rozhodně to není střelec, prokristapána. Ten by nedokázal zastřelit ani psa."
Přikývl jsem. Jako Finlayův parťák. Při společné práci na případu.
"Musím ho prozatím nechat v chládku. Nemám na výběr. Přiznal se, uvedl hodnověrné podrobnosti. Ale rozhodně to nebude sedět."
Znovu jsem přikývl. Cítil jsem, že ještě něco přijde.
"Pokračujte," řekl jsem. Rezignovaně.
Finlay mi pohlédl zpříma do očí.
"On tam totiž o půlnoci nebyl," pravil. "V té době byl na večírku. Na nějakém výročí svatby, rodinná záležitost. Nedaleko od místa, kde bydlí. Dorazil tam kolem osmé večer, spolu se ženou, a odešel až po druhé hodině ráno. Dvacet lidí ho vidělo přicházet, dvacet ho vidělo odcházet. Domů ho odvezl švagr jeho švagrové. Odvezl ho, protože to už hustě lilo."
"No tak, Finlayi," řekl jsem. "Vybalte to."
"Kdo byl ten švagr jeho švagrové?" řekl. "Ten, co ho vezl domů, v dešti, ve dvě hodiny ráno? Důstojník Stevenson."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama