Jatka k.3

11. ledna 2018 v 12:44 | Lee Child
03 KAPITOLA
ODVEDLI MĚ v poutech zpátky do kanceláře z růžového dřeva. Finlay seděl u velkého psacího stolu, před vlajkami, pod nástěnnými hodinami. Baker si přistavil židli ke konci stolu. Já jsem seděl proti Finlayovi. Vyndal opět magnetofon. Vytáhl kabely. Umístil mikrofon mezi nás. Vyzkoušel ho nehtem. Převinul pásek. Hotovo.
"Posledních čtyřiadvacet hodin, Reachere," pravil. "Podrobně."
Oba policisté překypovali potlačovaným vzrušením. Slabý případ se náhle stal silným. Vzrušení z výhry je začalo ovládat. Rozpoznal jsem příznaky.
"Včera v noci jsem byl v Tampě," řekl jsem. "Nastoupil jsem o půlnoci do autobusu. Svědkové to mohou potvrdit. Dnes ráno v osm hodin jsem vystoupil z autobusu na místě, kde se okresní silnice spojuje s dálnicí. Jestliže náčelník Morrison říká, že mě o půlnoci viděl, tak se mýlí. V té době jsem byl asi čtyři sta mil daleko. Nemám, co bych k tomu dodal. Ověřte si to."
Finlay na mě upřeně hleděl. Pak pokynul Bakerovi, který otevřel kožené desky.
"Oběť nebyla identifikována," řekl Baker. "Žádný doklad. Žádná náprsní taška. Žádné charakteristické znaky. Běloch, asi čtyřicet, hodně vysoký, oholená hlava. Tělo bylo
nalezeno dnes ráno v osm hodin na zemi vedle oplocení, poblíž hlavní brány. Bylo částečně zakryto lepenkou. Podařilo se nám sejmout otisky prstů: výsledek negativní. Neshodují se s nikým z databáze."
"Kdo to byl, Reachere?" zeptal se Finlay.
Baker čekal na nějakou reakci z mé strany. Žádné se nedočkal. Jen jsem tam seděl a naslouchal tichému tikání nástěnných hodin. Ručičky se přiblížily k půl třetí. Nepromluvil jsem. Baker listoval složkou v deskách a vybral si další list. Krátce vzhlédl a pokračoval.
"Oběť byla zasažena dvěma výstřely do hlavy," řekl. "Pravděpodobně automatickou zbraní malého kalibru s tlumičem. První výstřel byl zblízka do levého spánku, druhý pak kontaktní, za levé ucho. Zjevně měkkoplášťové střely, protože při výstupu muži utrhly obličej. Déšť smyl stopy střelného prachu, ale charakter spáleniny ukazuje na tlumič. Smrtelný zásah musel být ten první. V lebce nezůstala žádná kulka. Nebyly nalezeny nábojnice."
"Kde je ta zbraň, Reachere?" pravil Finlay.
Podíval jsem se na něj a udělal obličej. Nepromluvil jsem.
"Oběť zemřela mezi jedenácti třiceti a jednou hodinou v noci," pokračoval Baker. "V jedenáct třicet, když noční vrátný odcházel ze služby, tam tělo nebylo. To nám potvrdil. Bylo nalezeno, když denní pracovník přišel otevřít bránu. Asi v osm hodin. Viděl vás, jak odcházíte z místa činu, a zavolal nám."
"Kdo to byl, Reachere?" zeptal se znovu Finlay.
Ignoroval jsem ho a podíval se na Bakera.
"Proč před jednou hodinou?" zeptal jsem se ho.
"Včera v jednu hodinu v noci začalo hustě pršet," odpověděl. "Chodník pod tělem byl naprosto suchý. Čili tělo bylo na zemi už před jednou, kdy déšť začal. Lékařský názor je ten, že byl zastřelen o půlnoci."
Přikývl jsem. Usmál jsem se na ně. Čas smrti mě z toho dostane.
"Řekněte nám, co se stalo dál," pravil tiše Finlay.
Pokrčil jsem rameny.
"Jak to mám vědět," řekl jsem. "Nebyl jsem tam. O půlnoci jsem byl v Tampě."
Baker se naklonil kupředu a vytáhl ze složky další list.
"Pak došlo k tomu, že jste udělal něco podivného," řekl. "Začal jste bláznit."
"O půlnoci jsem tam nebyl," opakoval jsem. "Nastupoval jsem v Tampě do autobusu. Na tom není nic až tak podivného."
Nereagovali. Oba se tvářili dost pochmurně.
"Nejprve jste ho zastřelil," prohlásil Baker. "Pak jste ho střelil znovu. Pak jste do těla začal nepříčetně kopat. Jsou na něm rozsáhlá posmrtná zranění. Zastřelil jste ho a pak jste do něj začal mlátit. Snažil jste se mrtvolu rozkopat na cucky, smýkal jste s ní z místa na místo, jak smyslů zbavený. Pak jste se uklidnil a snažil se tělo zakrýt lepenkou."
Dlouhou dobu jsem byl zticha.
"Posmrtná zranění?" řekl jsem.
Baker přikývl.
"Jako v záchvatu zuřivosti," řekl. "Ten chlap vypadá, jako by ho přejel náklaďák. Snad všechny kosti má zlámané. Ale doktor tvrdí, že k tomu došlo, až když už byl po smrti. Jste podivný člověk, Reachere, jen co je pravda."
"Kdo to byl?" zeptal se Finlay potřetí.
Jen jsem se na něj podíval. Baker měl pravdu. Bylo to podivné. Velmi podivné. Vražedná zuřivost je zlá dost. Ale posmrtný záchvat zuřivosti je horší.
Párkrát jsem se s ním setkal. Už jsem o další setkání nestál. Ale tak, jak mi to popsali, to nedávalo žádný smysl.
"Jak jste se s tím mužem setkal?" zeptal se Finlay.
Stále jsem se na něj jen díval. Neodpověděl jsem.
"Co znamená Pluribus?" pokračoval.
Jen jsem pokrčil rameny a mlčel.
"Kdo to byl, Reachere?" dotázal se opět Finlay.
"Já jsem tam nebyl," řekl jsem. "Já nic nevím."
Finlay mlčel.
"Jaké máte telefonní číslo?" náhle řekl.
Podíval jsem se na něj, jako kdyby se zbláznil.
"Finlayi, o čem to, kčertu, mluvíte?" odvětil jsem. "Nemám telefon. Neposlouchal jste? Nikde nebydlím."
"Myslím váš mobilní telefon," dodal.
"Jaký mobilní telefon? Já nemám mobilní telefon."
Projel mnou záchvěv děsu. Považovali mě za nájemného vraha. Za zvráceného žoldáka bez kořenů, který s mobilním
telefonem cestuje od místa k místu a zabíjí lidi. Rozkopává jejich mrtvoly na kusy. Je ve spojení s nějakou podzemní organizací, která mu dodává další oběti. Stále v pohybu.
Finlay se naklonil dopředu. Přisunul ke mně kus papíru. Byl odtržen z listu papíru do počítačové tiskárny. Nebyl starý, ale byl na něm mastný lesk, vzniklý používáním. Patina, kterou papír získá po měsíci nošení v kapse. Na něm bylo vytištěné a podtržené slovo Pluribus. Pod ním bylo telefonní číslo. Podíval jsem se na něj. Nedotkl jsem se ho. Nechtěl jsem žádné nejasnosti ohledně otisků prstů.
"Je to vaše číslo?" zeptal se Finlay.
"Já nemám telefon," opakoval jsem znovu. "Včera v noci jsem tu nebyl. Čím víc na mě budete tlačit, tím víc času ztratíte, Finlayi."
"Je to číslo mobilního telefonu," řekl. "To víme. Provozované atlantskou telefonní společností. Ale vysledovat ho budeme moct až v pondělí. Takže se ptáme vás. Měl byste spolupracovat, Reachere."
Znovu jsem se podíval na útržek papíru. "Kde to bylo?"
Finlay zvažoval otázku a rozhodl se na ni odpovědět.
"Bylo to v botě vaší oběti," pravil. "Složené a schované."
Dlouho jsem seděl mlčky. Byl jsem znepokojen. Cítil jsem se jako postava z nějaké dětské knihy, která se propadne dírou do země a octne se v podivném světě, kde všechno je jiné a zvláštní. Jako Alenka v říši divů. Propadla se dírou? Nebo vystoupila z Greyhoundu na špatném místě?
Seděl jsem v přepychové, nákladně zařízené kanceláři. I ve švýcarských bankách jsem viděl horší. Byl jsem ve společnosti dvou policistů. Inteligentních a profesionálně vystupujících. Dohromady měli pravděpodobně více než třicet let zkušeností. Vyzrálé, kompetentní policejní oddělení. Dobře financované a obsazené. Na špici mělo sice slabinu v tom hňupovi Morrisonovi, ale celkově vzato jsem organizaci podobných kvalit už delší dobu neviděl. Ale všichni jako by končili ve slepé uličce tak rychle, jak to jen svedli. Zdáli se být přesvědčeni o tom, že země je placatá. Že obrovské georgijské nebe není nic jiného než příklop, přesně zapadající podél jejího okraje. Byl jsem zde jediný, kdo věděl, že země je kulatá.
"Dvě věci," řekl jsem. "Ten chlap je zastřelen zblízka automatickou zbraní s tlumičem. První výstřel ho skolí, druhý je na jistotu. Nábojnice chybí. Co vám to říká? Profesionálně?"
Finlay neřekl nic. Jeho hlavní podezřelý s ním rozebírá případ jako nějaký kolega. Jako vyšetřovatel by to neměl dovolit. Měl by mě zarazit. Ale on mě chtěl vyslechnout. Téměř jako bych viděl, jak zápasí sám se sebou. Seděl zcela nehybně, ale v mozku se mu to zmítalo jako klubko koťat v pytli.
"Pokračujte," pronesl nakonec. Důstojně, jako by šlo o něco závažného.
"Jde o popravu, Finlayi," řekl jsem. "Žádné přepadení nebo hádka. Chladně a klinicky provedený zásah.
Nezanechá stopy na místě činu. Je to inteligentní chlap, který pak s baterkou trpělivě hledá dvě nábojnice malého kalibru."
"Pokračujte," opakoval Finlay.
"Střela zblízka do levého spánku. Zavražděný mohl být v autě. Střelec s ním mluví okénkem, pak zvedne pistoli. Prásk. Nakloní se dovnitř a vypálí druhou ránu. Pak sebere své nábojnice a odejde."
"Odejde?" opáčil Finlay. "A co zbytek toho, co se odehrálo? Chcete naznačit, že to byl někdo jiný?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Byli tři," řekl jsem. "To je jasné, ne?"
"Proč tři?" zeptal se.
"Praktické minimum jsou dva, že? Jak se oběť dostala tam k těm skladům? Autem, že? Na chůzi je to odevšad moc daleko. Takže kde je teď jeho auto? Střelec tam také nešel pěšky. Praktické minimum by tedy byl tým dvou lidí. Přijeli tam společně a odjeli každý zvlášť, jeden z nich v autě oběti."
"Ale?" přerušil mě Finlay.
"Ale konkrétní důkazy ukazují na minimálně tři," řekl jsem. "Vezměte si to psychologicky. V tom je klíč k téhle záležitosti. Chlap, který používá automatickou pistoli malého kalibru s tlumičem k čisté střele do hlavy a další pojistné ráně, není ten typ, co by se najednou zbláznil a rozkopával mrtvolu, že? A naopak typ, který se dostane do podobného záchvatu, se pak najednou neuklidní a nebude
zakrývat tělo nějakou starou lepenkou. Máte zde tři naprosto oddělené věci, Finlayi. Takže v tom mají prsty tři lidé."
Finlay pokrčil rameny. "Možná dva. Ten střelec mohl potom uklidit."
"Kdepak," řekl jsem. "Ten by tam nečekal. Takový záchvat zuřivosti by mu neseděl. Cítil by se trapně. A znepokojilo by ho to, protože celá záležitost se tím zviditelnila, zvýšil se stupeň rizika. A navíc, kdyby už potom uklidil, udělal by to pořádně. Nenechal by tělo tam, kde ho najde první člověk, co přijde. Takže v tom jsou tři."
Finlay usilovně přemýšlel.
"Takže?" řekl nakonec.
"Takže který z nich mám být já?" zeptal jsem se. "Střelec, maniak nebo ten idiot, co schovával tělo?"
Finlay a Baker se na sebe podívali. Neodpověděli.
"V podstatě je to jedno, nemyslíte?" promluvil jsem k oběma. "Tak já tam jedu se dvěma kumpány, o půlnoci sejmeme toho chlapa, oni dva pak odjedou a já se rozhodnu zůstat? Proč bych to dělal? To je blbost, Finlayi."
Neodpověděl. Uvažoval.
"Já nemám dva kumpány," dodal jsem. "Ani auto. Takže maximálně můžete říct, že tam oběť přišla pěšky a já taky. Potkal jsem ho, velmi odborně jsem ho zastřelil, jako profík, pak jsem sebral své nábojnice, vzal jsem mu peněženku a věci z kapes, ale zapomněl jsem mu prohledat boty. Pak jsem někde schoval pistoli, tlumič, baterku, mobilní telefon, nábojnice, peněženku a všechno ostatní. Pak jsem úplně
změnil chování a jako šílenec jsem rozkopal mrtvolu na kusy. Pak jsem opět úplně změnil své chování a marně se pokusil tělo zakrýt. Pak jsem čekal osm hodin v dešti a nakonec se pěšky vydal do města. To je maximum, co mi můžete chtít přišít. A je to naprostá pitomost, Finlayi. Protože proč bych, ksakru, čekal v dešti osm hodin, až do rána, než bych odešel z místa vraždy?"
Díval se na mě dlouhou dobu.
"To nevím," odvětil.
*****
Člověk jako Finlay neřekne něco takového, pokud není v úzkých. Vypadal schlíple. Jeho případ se zhroutil a on to věděl. Ale měl vážný problém v náčelníkově novém svědectví. Nemohl přijít ke svému šéfovi a říct: Jste pitomej lhář, Morrisone. Nemohl si dovolit aktivně sledovat jinou stopu, když mu jeho představený přinesl podezřelého na talíři. Mohl prověřovat mé alibi. To ano. Nikdo by ho nekritizoval za to, že je důkladný. A v pondělí mohl pokračovat dál. Tudíž trpce litoval, že dvaasedmdesát hodin přijde nazmar. Navíc ho čekal velmi ožehavý problém. Musel svému šéfovi říct, že jsem tam o půlnoci prostě nemohl být. Pak ho delikátně přivést k tomu, aby své svědectví stáhl. To se dělá těžko, když jste podřízený, který je na novém místě teprve šest měsíců. A když člověk, s kterým jednáte, je naprostý hňup. A k tomu váš šéf. Potíže se tyčily všude kolem něj, a tak bylo Finlayovi viditelně
velice krušno. Jen tam seděl a těžce oddechoval. Po krk v průšvihu. Bylo načase mu přijít na pomoc
"To telefonní číslo," řekl jsem. "Identifikovali jste ho jako mobilní?"
"Podle předčíslí," odpověděl. "Místo směrového čísla má předčíslí mobilní sítě."
"O. K.," přikývl jsem. "Ale nemůžete zjistit, komu patří, protože nemáte reverzní seznamy mobilních stanic a provozovatel vám ho odmítá sdělit, že?"
"Chtějí povolení," řekl.
"Ale vy potřebujete vědět, čí to číslo je, viďte?"
"Vy víte, jak to zjistit bez soudního povolení?" zeptal se.
"Možná," řekl jsem. "Proč tam prostě nezavoláte? Uvidíte, kdo odpoví."
Na to nepomysleli. Nastalo další ticho. Cítili se trapně. Nechtěli se na sebe podívat. Nebo na mě. Ticho.
Baker se z nastalé situace vyvlékl. Nechal Finlaye v tom. Posbíral své složky a naznačil, že na nich půjde pracovat. Finlay přikývl a mávl na něho, aby šel. Baker vstal a odešel. Dveře za sebou zavřel skutečně velmi opatrně. Finlay otevřel ústa. A zase je zavřel. Potřeboval si zachovat tvář. Naléhavě.
"Je to mobil," namítl. "I když to číslo vytočím, nepoznám, ani ke komu jsem se dovolal, ani kam."
"Poslyšte, Finlayi," řekl jsem. "Mně je fuk, ke komu se dovoláte. Zajímá mě jen ke komu ne. Chápete? Není to můj telefon. Takže tam zavolejte a ozve se nějaký John v Atlantě
nebo nějaká Jane v Charlestonu. Pak budete vědět, že není můj."
Finlay na mě hleděl. Bubnoval prsty na desce stolu. Mlčel.
"Však víte, jak se to dělá," pokračoval jsem. "Vytočíte číslo, vymyslíte si nějakou povídačku o technické závadě nebo nezaplaceném účtu, něco z počítače, a požádáte volaného, aby potvrdil své jméno a adresu. Udělejte to, Finlayi, jste snad, proboha, detektiv."
Natáhl se směrem, kde nechal číslo. Přisunul si papír svými dlouhými hnědými prsty. Obrátil ho vzhůru nohama, aby mohl číslo přečíst, a zdvihl sluchátko. Vymačkal číslo. Stiskl tlačítko reproduktoru. Místností zazněl volací tón. Ne dlouhý zvučný tón domácího telefonu, ale vysoký, naléhavý elektronický zvuk. Náhle přestal. Někdo zdvihl telefon.
"Paul Hubble," řekl hlas. "Kdo volá, prosím?"
Jižanský přízvuk. Jisté vystupování. Osoba zvyklá telefonovat.
"Pan Hubble?" promluvil Finlay. Díval se na stůl a psal si jméno. "Dobrý den. Tady telefonní společnost, mobilní oddělení. Technický manažer. Ohlásili nám závadu na vašem čísle."
"Závadu?" řekl hlas. "Mně se zdá v pořádku. Já jsem závadu nehlásil."
"Váš výstupní signál by měl být v pořádku," pokračoval Finlay. "Problém je se signálem, který jde do vašeho
telefonu, pane. Mám právě zapojený měřič signálu a ten ukazuje trochu nižší hodnotu, pane."
"Já vás slyším dobře," odvětil hlas.
"Haló?" řekl Finlay. "Trochu se mi ztrácíte, pane Hubble. Haló? Potřeboval bych znát přesnou polohu vašeho telefonu, pane, v tomto okamžiku, rozumíte, ve vztahu k našim vysílačům."
"Jsem doma," řekl hlas.
"Dobře." Finlay uchopil opět pero. "Mohl byste mi prosím nadiktovat vaši přesnou adresu?"
"Copak nemáte mou adresu?" otázal se hlas. Žoviálním tónem. "Vždyť se vám úspěšně daří posílat mi každý měsíc účet."
Finlay na mě pohlédl. Usmíval jsem se na něj. Udělal obličej.
"Já jsem z technického úseku, pane," řekl. Rovněž žoviálně. Prostě dva obyčejní lidé, kteří se pokouší vyzrát nad elektronikou. "Údaje o zákaznících jsou v jiném oddělení. Mohl bych si je vyžádat, ale nějakou tu minutu by to trvalo, víte, jak to chodí. Kromě toho, pane, musíte mluvit, pokud mám zapojený ten měřič, abych zjistil přesnou úroveň signálu, rozumíte? Takže mi už rovnou můžete odříkat svou adresu, ledaže byste měl nějakou oblíbenou báseň nebo tak něco."
Plechový reproduktor se rozezněl smíchem muže, který se nazýval Hubble.
"O. K., jedeme. Zkouška signálu," zazněl jeho hlas. "Tady je Paul Hubble, doma na své adrese, která je dvacet pět Beckman Drive, opakuji, nula dvacet pět Beckman Drive, ve starém dobrém Margrave, to je M-A-R-G-R-A-V-E, ve státě Georgia, USA. Tak jak to vypadá se signálem?"
Finlay neodpověděl. Vypadal velmi znepokojeně.
"Haló?" řekl hlas. "Jste tam ještě?"
"Ano, pane Hubble," pravil Finlay. "Jsem tu. Nenašel jsem žádnou závadu, pane. Zřejmě falešný alarm, řekl bych. Děkuji vám za vaši ochotu."
"Dobrá," řekl muž zvaný Hubble. "Nemáte zač. Nashle."
Spojení se přerušilo a místností zazněl oznamovací tón. Finlay zavěsil. Zaklonil se a podíval se na strop.
"Do hajzlu," promluvil k sobě. "Přímo tady ve městě. Kdo, kčertu, je ten Paul Hubble?"
"Vy toho člověka neznáte?" zeptal jsem se.
Pohlédl na mě. Poněkud žalostně. Jako by zapomněl, že tam jsem.
"Jsem tu teprve půl roku," řekl. "Neznám každého."
Předklonil se a stiskl bzučák domácího telefonu na psacím stole. Přivolal zpátky Bakera.
"Slyšel jste někdy o chlápkovi jménem Hubble?" zeptal se ho Finlay. "Paul Hubble, bydlí tady ve městě, Beckman Drive číslo dvacet pět?"
"Paul Hubble?" opáčil Baker. "Jistě. Bydlí tady, přesně jak říkáte. Odjakživa. Má rodinu. Stevenson ho zná, je to nějaký jeho příbuzný či co. Myslím, že se stýkají. Chodí
spolu na bowling. Hubble dělá v bance. Nějakého finančního ředitele, rozumíte, na významném místě. V Atlantě, v nějaké velké tamější bance. Občas ho potkávám."
Finlay se na něj podíval.
"To je chlap, co mu patří tohle číslo," řekl.
"Hubble? Přímo tady v Margrave? Tak to je teda něco."
Finlay se otočil zpátky ke mně. "Předpokládám, že řeknete, že jste o něm nikdy neslyšel."
"Nikdy jsem o něm neslyšel," potvrdil jsem.
Chvíli se na mě zlobně díval a pak se obrátil k Bakerovi.
"Měl byste asi jít a toho Hubbla přivést," řekl. "Beckman Drive číslo pětadvacet. Bůhví, co on s tím má společného, ale raději si s ním promluvíme. Jděte na něj opatrně, rozumíte, je to zřejmě vážený člověk."
Opět se na mě ostře podíval a odešel z místnosti. Zabouchl těžké dveře. Baker se natáhl po magnetofonu a zastavil ho. Vyprovodil mne z místnosti a zavedl k cele. Vešel jsem dovnitř. Šel se mnou, sundal mi pouta a zavěsil si je zpět na opasek. Vystoupil z cely a zavřel bránu. Otočil zámkem. Zaklaply elektrické západky. Zamířil pryč.
"Hej, Bakere," zavolal jsem.
Otočil se a kráčel nazpět. Uštědřil mi pohled. Ne zrovna přátelský.
"Chtěl bych něco k jídlu," řekl jsem. "A kávu."
"Najíst vám dají ve státním zařízení," odvětil. "Autobus přijede v šest."
Odešel. Musel jít přivést toho Hubbla. Omluvně k němu přistoupí. Požádá ho, aby se dostavil na stanici, kde k němu Finlay bude zdvořilý. Zatímco já budu v cele, Finlay se Hubbla slušně zeptá, proč bylo jeho telefonní číslo v botě mrtvého muže.
*****
Můj kabát byl stále ještě svinutý na podlaze. Vyprášil jsem ho a vzal si ho na sebe. Bylo mi opět zima. Vrazil jsem si ruce do kapes. Opřel jsem se o mříže a pokusil se znovu číst noviny, jen abych si ukrátil čas. Ale nevnímal jsem, co čtu. Přemýšlel jsem o člověku, který pozoroval svého partnera, jak střelil do hlavy muže. Který se vrhl na škubající se tělo a začal do něj kopat. Který na to vynaložil tolik zuřivé síly, že roztříštil všechny již mrtvé, bezvládné kosti. Stál jsem tam a zabýval se věcmi, o nichž jsem se bláhově domníval, že už mi nikdy starosti dělat nebudou. Věcmi, kterými jsem se už nikdy zabývat nechtěl. Tak jsem pustil noviny na koberec a snažil se myslet na něco jiného.
Zjistil jsem, že když se vykloním ze vzdálenějšího předního rohu cely, uvidím celý otevřený prostor služebny. Viděl jsem až za přijímací pult a skleněnými dveřmi ven. Venku plnou silou pražilo odpolední slunce. Vypadalo to, že je opět sucho a prašno. Liják se už vypařil. Uvnitř bylo chladno a fluorescenční světlo zářivek. Přijímací seržant seděl na stoličce a pracoval na svém počítači. Pravděpodobně doplňoval údaje. Viděl jsem za jeho pult.
Vespodu byly prostory, kam zepředu nebylo vidět. Úhledné přihrádky s papíry a tvrdými deskami. V dalších přihrádkách lahvičky se slzným plynem ve spreji. Jedna brokovnice. Tlačítka alarmu. Za přijímacím seržantem pilně pracovala uniformovaná žena, která mi snímala otisky. Rovněž bušila do klávesnice počítače. Ohromná místnost byla tichá, ale nabitá energií vyšetřování.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama