Jatka k.2

11. ledna 2018 v 12:39 | Lee Child
02 KAPITOLA
ZASTAVILI JSME U DVEŘÍ DLOUHÉ NÍZKÉ BUDOVY. BAKER vystoupil z auta a rozhlédl se po obou stranách průčelí. Záložní tým se postavil opodál. Stevenson obešel zadem naše auto. Zaujal pozici proti Bakerovi. Namířil na mě brokovnici. Byl to dobrý tým. Baker mi otevřel dveře.
"Tak jdeme, jdeme," řekl. Téměř šeptem.
Pohupoval se na špičkách a pohledem pátral kolem sebe. Pomalu jsem se otočil a vyhrabal se z auta. Pouta mi to právě neulehčovala. Bylo ještě větší horko. Postoupil jsem kupředu a čekal. Záložní tým se seřadil za mnou. Přede mnou byl vchod do budovy stanice. Byl zde dlouhý mramorový překlad s výrazně vyraženým nápisem Policejní ústředí města Margrave. Pod ním byly dveře z tabulového skla. Záložníci mě vstrčili dovnitř. Dveře se za mnou s mlasknutím zavřely.
Uvnitř na mě opět dýchl chládek. Všechno zářilo bělobou a chromem. Osvětlení bylo zářivkové. Vypadalo to jako v bance nebo v kanceláři pojišťovny. Byl tam koberec. Za dlouhým recepčním pultem stál přijímací seržant. Soudě ze vzhledu místnosti by člověk čekal, že řekne: Přejete si, pane? Ale neřekl nic. Jen se na mě díval. Za ním byl ohromný otevřený vestibul. U širokého, nízkého psacího
stolu seděla tmavovlasá žena v uniformě. Předtím psala nějaké údaje do počítače. Teď hleděla na mě. Stál jsem tam a čekal, u každého lokte jednoho policistu. Stevenson se zády opřel o recepci. Jeho brokovnice na mne stále mířila. Baker stál opodál a pozoroval mě. Přijímací seržant a žena v uniformě dělali totéž. Já jsem se na oplátku díval na ně.
Pak mě odvedli doleva. Zastavili před jedněmi dveřmi. Baker je otevřel a vtlačili mne dovnitř. Byla to výslechová místnost Žádná okna. Bílý stůl a tři židle. Koberec. V horním rohu místnosti kamera. Teplota v místnosti byla nastavena velmi nízko. Já jsem byl ještě provlhlý deštěm.
Zatímco jsem stál, Baker mi vyprazdňoval kapsy. Můj majetek utvořil na stole malou hromádku. Svitek bankovek. Pár mincí. Účty, jízdenky, útržky papíru. Baker prolistoval noviny a vrátil mi je do kapsy. Pohlédl na mé hodinky a nechal mi je na zápěstí. Tyhle věci ho nezajímaly. Vše ostatní shrnuli do velkého igelitového sáčku se zipem. Do sáčku určeného pro lidi s více předměty v kapsách, než nosím já. Na sáčku byl bílý štítek, na nějž Stevenson napsal nějaké číslo.
Baker mi řekl, abych se posadil. Pak všichni odešli z místnosti. Stevenson nesl sáček s mými věcmi. Vyšli ven, dveře se zavřely a bylo slyšet, jak se otáčí zámek. Podle zvuku masivní, dobře promazaný. Vyrobený z precizně opracované oceli. Zněl jako zámek, který mne zbaví svobody.
*****
Domníval jsem se, že mě nějakou dobu nechají o samotě. Obvykle se to tak dělá. Izolace vyvolává touhu mluvit. Touha mluvit může přejít v touhu přiznat se. Brutální zatčení následované hodinovou izolací je docela dobrá strategie.
Ale zmýlil jsem se. Nenaplánovali pro mě hodinovou izolaci. Možná jejich druhá drobná taktická chyba. Dveře se odemkly a objevil se opět Baker, v ruce plastikový šálek s kávou. Pak kývl na ženu v uniformě. Tu, kterou jsem viděl sedět u psacího stolu ve vestibulu. Těžký zámek za ní zapadl. Nesla si kompaktní kovový kufřík, který postavila na stůl. Otevřela ho a vyjmula dlouhou černou tabulku, na níž byla bílá plastiková čísla.
Podala mi ji oním bryskním, ale přitom omluvným gestem, charakteristickým pro zubařské sestry. Uchopil jsem ji do spoutaných rukou. Pohledem jsem se přesvědčil, jestli není vzhůru nohama, a podržel si ji pod bradou. Žena vyjmula z kufříku ošklivý fotografický aparát a posadila se naproti mně. Podepřela si lokty o stůl, aby držela přístroj pevně. Seděla nachýlená kupředu a prsy měla opřené o hranu stolu. Byla to pohledná žena. Tmavé vlasy, nádherné oči. Zíral jsem na ni a usmíval se. Fotoaparát cvakl a zableskl. Než mě stačila požádat, otočil jsem se na židli tak, abych byl z profilu. Přidržel jsem si dlouhé číslo u ramene a díval se na zeď. Přístroj opět cvakl a zableskl. Otočil jsem se nazpátek a podával jí číslo. Obouruč, kvůli těm náramkům.
Vzala si ho ode mne s oním našpuleným úsměvem, který vyjadřoval: ano, je to nepříjemné, ale musí to být. Jako zubařská sestra.
Pak vyndala náčiní na snímání otisků. Zbrusu novou kartičku na deset prstů, již opatřenou číslem. Prostor na palce je vždycky příliš malý. Tahle měla na druhé straně dva čtverce na otisky dlaní. Pouta proces znesnadňovala. Baker nenabídl, že mi je sundá. Žena mi načernila ruce. Měla hladké a chladné prsty. Bez snubního prstenu. Poté mi podala svazek papírových kapesníčků. Čerň šla dolů velmi snadno. Nějaké nové barvivo, které jsem ještě neviděl.
Žena vyndala z aparátu film a položila ho na stůl ke kartičkám s otisky. Uložila aparát do kufříku. Baker zabubnoval prsty na dveře. Opět cvakl zámek. Žena si vzala věci. Nikdo nepromluvil. Odešla z místnosti. Baker zůstal se mnou. Zavřel dveře a ty se zamkly s týmž cvaknutím promazaného zámku. Pak se o ně opřel a podíval se na mě.
"Čeká vás můj šéf," řekl. "Budete s ním muset mluvit. Nastala jistá situace a ta se musí vyjasnit."
Neodpověděl jsem mu. Rozhovorem se mnou se pro nikoho žádná situace nevyjasní. Ale on se choval civilizovaně. Zdvořile. Tak jsem ho podrobil testu. Natáhl jsem ruce k němu. Nevyslovená žádost o sundání pout. Chvíli mlčky stál, pak vyndal klíček a odemkl je. Připjal si je zpět k opasku. Podíval se na mě. Opětoval jsem jeho pohled a nechal ruce klesnout podél boků. Žádné vděčné
vydechnutí. Žádné zkormoucené tření zápěstí. Nechtěl jsem mít k tomuto muži žádný vztah. Ale promluvil jsem.
"O. K.," řekl jsem. "Pojďme za vaším šéfem."
To bylo poprvé, co jsem promluvil od chvíle, kdy jsem si objednal snídani. Teď byl Baker tím, kdo vypadal vděčně. Zabubnoval dvakrát na dveře a ty byly zvenku odemčeny. Otevřel je a pokynul mi, abych prošel. Stevenson tu čekal zády k velkému vestibulu. Brokovnice zmizela. Záložní tým zrovna tak. Věci se začaly pomalu uklidňovat. Seřadili se ke mně, každý z jedné strany. Baker mě lehce uchopil za loket. Kráčeli jsme podél jedné strany vestibulu a došli ke dveřím vzadu. Stevenson je otevřel a vstoupili jsme do velké kanceláře, celé obložené růžovým dřevem.
U ohromného psacího stolu, rovněž z růžového dřeva, seděl tlustý chlapík. Za ním byly dvě velké vlajky. Vlevo ta s pruhy a hvězdami a zlatě vyšívaným okrajem a vpravo dle mého soudu státní vlajka Georgie. Na stěně mezi nimi visely hodiny; veliké, staré, kulaté hodiny v mahagonovém rámu. Vypadaly, že je leštilo už několik generací. Usoudil jsem, že nejspíš pochází ještě z původní stanice, co zbourali, aby mohli postavit tuhle novou budovu. Architekt je sem zasadil zřejmě proto, aby novostavbě dodal nádech historie. Ukazovaly téměř půl jedné.
Když mě postrčili do místnosti, tlouštík za stolem na mne pohlédl. Viděl jsem, že se zatvářil neurčitě, jako by se mě snažil někam zařadit. Pak se podíval znovu, pozorněji. Ušklíbl se na mne a promluvil dýchavičným zasípáním,
které budilo dojem křiku, přiškrceného důsledkem špatných plic.
"Sedni si na zadek tamhle na tu židli a tu svou špinavou hubu nech zavřenou," pravil.
Tenhle tlusťoch byl pro mě překvapením. Vypadal jako nefalšovaný hňup. Vzdor všemu, co jsem až dosud viděl. Baker a jeho zatýkací tým jednali profesionálně a efektivně. Žena snímající otisky byla slušná. Ale tenhle tlustý policejní náčelník tu jen zabíral místo. Zpocený navzdory chladnému vzduchu klimatizace. Řídké nemyté vlasy. Rudošedá skvrnitá pokožka, co mají otylí lidé bez fyzické kondice. Nebetyčně vysoký krevní tlak. Cévy ztvrdlé na kámen. Nevypadal kompetentně ani na padesát procent.
"Jmenuju se Morrison," zasípal. Jako by mě to zajímalo. "Jsem náčelník policejního oddělení tady v Margrave. A ty seš přivandrovalej zabijáckej parchant. Přišel jsi do mýho města a udělals to svinstvo přímo tady, na soukromým pozemku pana Klinera. Takže teď uděláš plný doznání před mým vrchním detektivem."
Skončil a podíval se na mne. Jako by mě pořád chtěl někam zařadit. Nebo jako by čekal odpověď. Žádnou nedostal. Tak ke mně píchl svým tlustým prstem.
"A pak pudeš sedět," řekl. "A pak na křeslo. A já se pak vydělám na tvůj mizernej, neoznačenej hrob."
Vyzdvihl svůj mohutný trup ze židle a odvrátil ode mě hlavu.
"Vzal bych si tě na starost sám," dodal. "Ale mám moc práce."
Kachním bokem se vykolébal od svého psacího stolu. Já jsem stál uprostřed mezi jeho stolem a dveřmi. Když se šoural kolem mě, zastavil se. Jeho tlustý nos byl v úrovni prostředního knoflíku mého kabátu. Stále se na mne díval, jako kdyby mu něco vrtalo hlavou.
"Tebe už jsem viděl," prohlásil. "Kde to bylo?"
Pohlédl na Bakera a pak na Stevensona. Jako by chtěl, aby si zapamatovali, co říká a kdy to říká.
"Toho chlapa jsem už někde viděl," oznámil jim.
*****
Bouchl dveřmi do kanceláře a já jsem se dvěma poldy zůstal čekat, dokud dovnitř nevpochodoval detektivní šéf. Vysoký černoch, ne starý, ale už plešatící a prošedivělý. Přesně do té míry, aby mu to dodávalo patricijský vzhled. Energický a sebejistý. Dobře oblečený, v klasickém tvídovém obleku. Šedá vesta. Vyleštěné boty. Tenhle chlápek vypadal tak, jak by měl vypadat náčelník. Pokynem odeslal Bakera a Stevensona z místnosti a zavřel za nimi dveře. Posadil se k psacímu stolu a ukázal na židli naproti.
Otevřel se zarachocením zásuvku a vytáhl kazetový magnetofon. Zdvihl ho nataženou rukou do výše, aby vytáhl změť kabelů. Zasunul zástrčku do sítě a připojil mikrofon. Vsunul do přístroje kazetu. Stiskl tlačítko nahrávání a ťukl do mikrofonu nehtem. Zastavil pásek, přetočil ho a stiskl
přehrávání. Uslyšel úder svého nehtu a přikývl. Opět pásek převinul a zmáčkl nahrávání. Seděl jsem a pozoroval ho.
Pár okamžiků bylo ticho. Jen slabé bzučeni - vzduchotechniky, zářivek nebo počítače. Nebo magnetofonu, který se zvolna otáčel. Slyšel jsem pomalé tikání starých hodin. Zněly trpělivě, jako by byly připraveny tikat věčně, bez ohledu na to, co udělám já. Pak se detektiv opět opřel na židli a zadíval se upřeně na mě. Konečky prstů si spojil ruce, jako to dělají vysocí, elegantní lidé.
"Takže," řekl. "Máme tu pár otázek, že?"
Měl hluboký, dunivý hlas. Bez jižanského přízvuku. Vypadal a zněl jako bostonský bankéř, až na to, že byl černý.
"Jmenuji se Finlay," pokračoval. "Mám hodnost kapitána. Jsem šéf detektivního oddělení tohoto okrsku. Mám za to, že jste byl informován o svých právech, nicméně jste dosud nepotvrdil, že jste jim porozuměl. Než budeme pokračovat dál, musíme tuto předběžnou záležitost vyjasnit."
Ne jako bostonský bankéř. Spíš jako absolvent Harvardu.
"Rozumím svým právům," řekl jsem.
Přikývl.
"Fajn," pravil. "To jsem rád. Kde je váš právník?"
"Nepotřebuji právníka," řekl jsem.
"Jste obviněn z vraždy," řekl. "Potřebujete právníka. My vám ho poskytneme, rozumějte. Bezplatně. Chcete, abychom vám ho bezplatně poskytli?"
"Ne, nepotřebuji právníka," trval jsem na svém.
Muž jménem Finlay na mě přes konečky prstů dlouho hleděl.
"O. K.," řekl. "Ale budete muset podepsat prohlášení. Že jste byl poučen o tom, že můžete mít právníka, kterého vám bezplatně poskytneme, a že jste ho jednoznačně odmítl."
"Dobrá," souhlasil jsem.
Z jiné zásuvky vyndal formulář, podíval se na hodinky a napsal datum a hodinu. Přistrčil ho přes stůl ke mně. Velký vytištěný křížek označoval řádku, kde jsem se měl podepsat. Přistrčil mi pero. Podepsal jsem se a odsunul formulář zpátky k němu. Prostudoval ho a vložil do kožených desek.
"Nepřečtu váš podpis," pravil. "Takže pro pořádek začneme vaším jménem, adresou a datem narození."
Nastalo opět ticho. Pohlédl jsem na něj. Byl to tvrdošíjný chlapík. Asi pětačtyřicetiletý. V Georgii se nestanete vrchním detektivem, když vám je pětačtyřicet a jste černoch, pakliže nejste tvrdošíjný. Nulová šance, že by se nechal vodit za nos. Nadechl jsem se.
"Jmenuji se Jack Reacher," řekl jsem. "Žádné prostřední jméno, žádná adresa."
Napsal si to. Moc toho ke psaní nebylo. Sdělil jsem mu datum narození.
"O. K., pane Reachere," spustil Finlay. "Jak jsem řekl, máme spousty otázek. Probíral jsem se vašimi osobními věcmi. Nemáte vůbec žádný doklad. Žádný řidičský průkaz, žádné kreditní karty, nic. Nemáte adresu, jak říkáte. Takže se logicky musím ptát, kdo je ten člověk?"
Nečekal na žádnou mou reakci na svá slova a pokračoval.
"Kdo byl ten muž s oholenou hlavou?"
Neodpověděl jsem. Pozoroval jsem nástěnné hodiny a čekal, až se minutová ručička pohne.
"Povězte mi, co se stalo," řekl.
Neměl jsem ponětí, co se stalo. Naprosto žádné. Něco se někomu stalo, ale ne mně. Seděl jsem a neodpovídal.
"Co je to Pluribus?" zeptal se Finlay.
Podíval jsem se na něj a pokrčil rameny.
"Moto Spojených států?" dotázal jsem se. "E Pluribus Unum? Přijaté v roce 1776 druhým Kontinentálním kongresem, je to tak?"
Jen tak zabručel. Stále jsem se díval přímo na něj. Usoudil jsem, že je to typ, který by mi mohl odpovědět na otázku.
"O co tu jde?" zeptal jsem se.
Opět ticho. Teď byl na řadě on, aby se zadíval na mě. Bylo vidět, jak přemýšlí, jestli odpovědět a jak.
"O co tu jde?" opakoval jsem.
Opřel se dozadu a opět sepjal ruce.
"Vy víte, o co tu jde," řekl. "O vraždu. S velmi znepokojujícími znaky. Oběť byla nalezena dnes ráno v Klinerově velkoskladu. Na severním konci okresní silnice, u nájezdové křižovatky s dálnicí. Svědek nám ohlásil, že viděl muže, jak odchází z toho místa. Dnes ráno krátce po osmé. Popsal onoho muže jako bělocha, hodně vysokého, světlovlasého, v dlouhém černém plášti bez čepice a bez zavazadla."
Opět ticho. Jsem běloch. Jsem hodně vysoký a světlovlasý. Seděl jsem tam ve svém dlouhém černém plášti a neměl jsem čepici. Ani zavazadlo. Dnes ráno jsem po okresní silnici kráčel dobré čtyři hodiny. Od osmi až do tři čtvrtě na dvanáct.
"Jak dlouhá je ta okreska?" zeptal jsem se. "Od dálnice až sem?"
Finlay nad tím pouvažoval. "Možná tak čtrnáct mil."
"Správně," řekl jsem. "Šel jsem pěšky celou cestu od dálnice až do města. Takových čtrnáct mil. Musela mě vidět spousta lidí. To ještě neznamená, že jsem někomu něco udělal."
Neodpověděl. Ta situace mě začala zajímat.
"To je váš okrsek?" zeptal jsem se. "Až k dálnici?"
"Ano. O jurisdikci tu není sporu. S tím nehnete, pane Reachere. Správní území města pokračuje ještě dalších čtrnáct mil, až k dálnici. Ten sklad je tudíž můj, o tom nemějte pochyb."
Čekal. Kývl jsem a on pokračoval.
"Kliner ho postavil před pěti lety. Slyšel jste o něm někdy?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Jak jsem o něm mohl slyšet?" namítl jsem. "Nikdy jsem tu předtím nebyl."
"Hodně zde znamená," řekl Finlay. "Jeho podnikání nám přináší spoustu daní, tudíž je vítané. Hodně peněz na daních a velký prospěch pro město, a negativní vlivy jsou přitom minimální, protože je to tak daleko, že? Takže se snažíme mu vycházet vstříc. Teď se tam ale stala vražda a vy nám budete muset leccos vysvětlit."
Ten muž dělal svou práci, ale plýtval mým časem.
"Fajn, Finlayi," prohlásil jsem. "Učiním prohlášení a v něm dopodrobna popíšu, co jsem dělal od okamžiku, kdy jsem překročil hranice toho vašeho pitomýho města, až do doby, kdy mě uprostřed snídaně odvlekli sem. Jestli z toho uděláte případ, tak vám dám metál. Protože jediné, co jsem dělal, bylo, že jsem v lijáku skoro čtyři hodiny pokládal jednu nohu před druhou, celejch těch vašich slavnejch čtrnáct mil."
Byla to nejdelší řeč, kterou jsem pronesl za posledních šest měsíců. Finlay seděl a zíral na mě. Viděl jsem, že se potýká se základním dilematem každého detektiva. Instinkt mu napovídal, že možná nebudu ten, koho hledá. Ale seděl jsem tam, přímo před ním. Co by tedy měl udělat? Nechal jsem ho rozvažovat. Ve vhodný okamžik jsem se chtěl pokusit postrčit ho tím správným směrem. Zamýšlel jsem
poznamenat něco o tom, že skutečný pachatel si pěkně chodí po svobodě, zatímco on tu maří čas se mnou. To by zvýšilo jeho pochybnosti. Ale on už si směr útoku vybral. Špatný.
"Žádné prohlášení," řekl. "Já budu klást otázky a vy budete odpovídat. Jste Jack Fantom. Bez adresy, bez dokladů. Co jste zač, tulák?"
Povzdechl jsem si. Dnes byl pátek. Velké hodiny na zdi ukazovaly, že už ho přes polovinu uplynulo. Tenhle chlapík Finlay mi nic nedaruje. Čili strávím víkend v cele. Pravděpodobně vylezu v pondělí.
"Nejsem tulák, Finlayi," odvětil jsem. "Jsem hobo. V tom je velký rozdíl."
Pomalu zavrtěl hlavou.
"Nezahrávejte si se mnou, Reachere," pravil. "Jste v pěkným průseru. Přihodily se tu zlé věci. Náš svědek vás viděl, jak odcházíte z místa činu. Jste cizinec bez dokladů a bez historie. Tak si se mnou nehrejte."
Pořád konal jen svou práci, ale pořád ještě plýtval mým časem.
"Já jsem neodcházel z místa vraždy," řekl jsem. "Šel jsem jen po té zatracené silnici. V tom je rozdíl, ne? Lidé, co odcházejí z místa vraždy, utíkají a schovávají se. Nekráčejí pěkně po silnici. Co je špatného na tom jít po silnici? Po silnicích se přece chodí pořád, nebo ne?"
Finlay se naklonil kupředu a zavrtěl hlavou.
"Ne," řekl. "Nikdo nešel po celé té silnici od chvíle, kdy vynalezli automobily. Proč nemáte adresu? Odkud jste? Odpovězte na otázky. Ať to máme z krku."
"Dobrá, Finlayi, ať to máme z krku," odpověděl jsem. "Nemám adresu, protože nikde nebydlím. Jednoho dne možná někde bydlet budu a pak budu mít adresu a pošlu vám pohlednici a budete si ji moct strčit do svého adresáře, když vám to tak strašně leží na srdci."
Finlay na mě hleděl a promýšlel své možnosti. Zvolil trpělivý přístup. Trpělivý, ale neodbytný. Jako že se nedá zviklat.
"Odkud jste?" zeptal se. "Jaká byla vaše poslední adresa?"
"Co přesně myslíte tím, odkud jsem?"
Rty měl sevřené. Začínal jsem ho navíc rozčilovat. Ale zůstal trpělivý. Okořenil trpělivost ledovým sarkazmem.
"O. K.," řekl. "Nerozumíte mé otázce, tak se vám to pokusím vyložit zcela jasně. Myslím tím, kde jste se narodil nebo kde jste bydlel po onu převažující část vašeho života, kterou instinktivně vnímáte jako predominantní v sociálním nebo kulturním kontextu."
Jen jsem na něj hleděl.
"Dám vám příklad," pokračoval. "Já sám jsem se narodil v Bostonu, v Bostonu jsem získal vzdělání a následně jsem v Bostonu dvacet let pracoval, takže bych řekl, a myslím, že vy byste s tím souhlasil, že pocházím z Bostonu."
Měl jsem pravdu. Hoch z Harvardu. Hoch z Harvardu, kterému docházela trpělivost.
"Dobrá," řekl jsem. "Položil jste mi otázky, já vám na ně odpovím. Ale dovolte, abych vám něco řekl. Já nejsem ten, koho hledáte. V pondělí už budete vědět, že to nejsem já. Tak udělejte sám sobě laskavost. Nepřestávejte pátrat."
Finlay potlačil úsměv. Vážně přikývl.
"Děkuji vám za radu," pravil. "A za zájem o mou kariéru."
"Není zač," odvětil jsem.
"Pokračujte," řekl.
"O. K. Podle vaší dokonalé definice nepocházím odnikud. Pocházím z místa zvaného Armáda. Narodil jsem se na americké vojenské základně v Západním Berlíně. Můj otec byl mariňák a matka francouzská civilistka, kterou potkal v Holandsku. Vzali se v Koreji."
Finlay přikývl. Udělal si poznámku.
"Byl jsem vojenské dítě," pokračoval jsem. "Ukažte mi seznam amerických základen po celém světě a to je seznam míst, kde jsem žil. Střední školu jsem dělal ve dvou desítkách různých zemí a pak čtyři roky ve vojenské akademii ve West Pointu."
"Pokračujte," pravil Finlay.
"Zůstal jsem v armádě. U vojenské policie. Sloužil a žil jsem znovu ve všech těch základnách. Pak, Finlayi, po šestatřiceti letech života napřed jako dítě důstojníka a pak sám jako důstojník už najednou nebylo třeba velké armády,
protože Sověti se položili. Takže hurá, užívejme si plodů míru. Což pro vás znamená, že se vaše daně použijí na něco jiného, ale pro mě to znamená, že jsem šestatřicetiletej nezaměstnanej bývalej vojenskej policista, kterýho nazve tulákem kdejakej podělanej samolibej civilista, kterej by ve světě, kde jsem žil, nevydržel ani pět minut."
Okamžik uvažoval. Neudělalo to na něj dojem. "Pokračujte."
Pokrčil jsem rameny.
"Takže si teď jen tak užívám," dodal jsem. "Možná si nakonec něco najdu, možná ne. Možná se někde usadím, nebo taky ne. Teď se k tomu ale nechystám."
Přikývl. Napsal si pár dalších poznámek.
"Kdy jste odešel z armády?" zeptal se.
"Před půl rokem. V dubnu."
"Pracoval jste od té doby někde?"
"Žertujete? Kdy jste vy naposled hledal práci?"
"V dubnu," opáčil. "Před půl rokem. Dostal jsem tohle místo."
"No, to vám blahopřeju, Finlayi."
Nenapadlo mě nic jiného, co bych řekl. Finlay na mne chvíli hleděl.
"Z čeho jste žil?" zeptal se. "Jakou jste měl hodnost?"
"Major," odpověděl jsem. "Když vás vyhodí, tak vám dají odstupné. Většina mi ještě zbyla. Snažím se, aby mi to vydrželo dlouho, víte?"
Dlouhé ticho. Finlay vybubnovával obráceným koncem pera rytmus.
*****
"Pojďme mluvit o posledních čtyřiadvaceti hodinách," řekl.
Vzdychl jsem. Teď přijdou potíže.
"Přijel jsem autobusem Greyhound," pravil jsem. "Vystoupil jsem u okresní silnice. Dnes ráno v osm hodin. Dorazil jsem do města, přišel k tomu bistru, objednal si snídani a jedl ji, když tam vtrhli vaši hoši a odvezli mě sem."
"Vy tu máte nějaké řízení?" zeptal se.
Zavrtěl jsem hlavou.
"Jsem bez práce," řekl jsem. "Nemám nikde žádné řízení."
Zapsal si to.
"Kde jste nastoupil do autobusu?"
"V Tampě. Odjížděl jsem včera o půlnoci."
"V Tampě na Floridě?"
Přikývl jsem. Otevřel s lomozem další zásuvku. Vyjmul jízdní řád Greyhoundu. Zalistoval jím a pak jel po stránce dlouhým hnědým prstem. Byl to velmi důkladný chlapík. Podíval se přes stůl na mě.
"To je dálkový spoj," řekl. "Jede přímo na sever do Atlanty. Tam přijíždí v devět ráno. Nestaví v osm tady."
Potřásl jsem hlavou.
"Požádal jsem řidiče, aby mi zastavil. Řekl, že by neměl, nicméně to udělal. Zastavil mi a nechal mě vystoupit."
"Už jste tu někdy byl?"
Opět jsem potřásl hlavou.
"Máte tu rodinu?" pokračoval.
"Tady ne."
"Máte někde rodinu?"
"Bratra ve Washingtonu," odvětil jsem. "Pracuje pro Ministerstvo financí."
"Máte tady v Georgii přátele?" zeptal se.
"Ne," řekl jsem.
Finlay si to všechno zapsal. Pak nastalo dlouhé ticho. Věděl jsem najisto, jaká bude další otázka.
"Proč tedy?" ozval se. "Proč jste vystoupil z autobusu na neplánované zastávce a šel čtrnáct mil pěšky v dešti do města, kam jste neměl naprosto žádný důvod jít?"
To byla vražedná otázka. Finlay ji našel hned. Stejně jako by ji našel prokurátor. A já jsem neměl žádnou uspokojivou odpověď.
"Co vám na to mám říct?" povzdechl jsem. "Bylo to spontánní rozhodnutí. Okamžitý nápad. Musel jsem přece být někde, že?"
"Ale proč tady?" namítl.
"Nevím," řekl jsem. "Ten člověk vedle mě měl mapu a já jsem si tohle město vybral. Chtěl jsem se vyhnout hlavním tahům. Myslel jsem, že to objedu obloukem zase dolů k Zálivu, možná dál na západ."
"Vy jste si tohle město vybral?" opáčil Finlay. "Nedělejte ze mě vola. Jak jste si ho mohl vybrat? Je to jen jméno, jen tečka na mapě. Musel jste mít důvod."
Přikývl jsem.
"Myslel jsem, že se půjdu poohlédnout po Slepém Blakeovi," řekl jsem.
"Kdo, kčertu, je Slepý Blake?"
Viděl jsem, jak v duchu promýšlí možné varianty jako šachový počítač promýšlejíci tahy. Byl Slepý Blake můj přítel, nepřítel, komplic, spoluspiklenec, rádce, věřitel, dlužník, má příští oběť?
"Slepý Blake byl kytarista," odvětil jsem. "Zemřel před šedesáti lety, možná byl zavražděn. Můj bratr si koupil desku, na jejímž obalu stálo, že k tomu došlo v Margrave. Napsal mi o tom. Řekl, že sem na jaře několikrát jel, kvůli nějaké záležitosti. Tak jsem si pomyslel, že sem zajedu a tu historku si ověřím."
Finlay se tvářil bezvýrazně. Muselo mu to připadat dost slabé. Mně v jeho pozici by to také připadalo dost slabé.
"Přijel jste sem hledat kytaristu?" pravil. "Kytaristu, který zemřel před šedesáti lety? Proč? Vy jste kytarista?"
"Ne," řekl jsem.
"Jak vám váš bratr napsal?" zeptal se. "Když nemáte žádnou adresu?"
"Napsal k mé staré jednotce. Mou poštu posílají bance, kde mám uložené odstupné. Ta mi ji předává, když si vybírám peníze."
Zavrtěl hlavou. Udělal si poznámku.
"Půlnočním Greyhoundem z Tampy, ano?" dotázal se.
Kývl jsem.
"Máte jízdenku z autobusu?" pokračoval.
"Možná ve věcech." Vybavil jsem si Bakera, jak vkládá obsah mých kapes do sáčku a Stevenson na něm vyplňuje štítek.
"Řidič autobusu by si vás pamatoval?"
"Snad ano," řekl jsem. "Zastavil kvůli mně. Musel jsem ho o to požádat."
Situace jako by se stala abstraktní a já v ní byl jen divákem. Mé bývalé povolání nebylo až tak odlišné od Finlayova. Měl jsem zvláštní pocit, jako bych s ním hovořil o případu někoho jiného. Jako bychom byli kolegové, diskutující o nějakém složitém problému.
"Proč nepracujete?" zeptal se Finlay.
Pokrčil jsem rameny. Pokusil jsem se mu to vysvětlit.
"Protože nechci pracovat. Pracoval jsem třináct let a nikam mě to nepřivedlo. Mám pocit, že už jsem to zkusil po jejich, a teď ať jdou k čertu. Teď to chci zkusit po svém."
Finlay seděl a hleděl upřeně na mě.
"Měl jste v armádě nějaké problémy?" zeptal se.
"Ne víc, než jste měl vy v Bostonu," opáčil jsem.
Překvapilo ho to. "Co tím myslíte?"
"Dělal jste v Bostonu dvacet let," řekl jsem. "To jste mi sám řekl, Finlayi. Proč jste tedy zde, v tomhle zapadákově?
Měl byste si užívat penze, jezdit na ryby. Na Cape Cod nebo do jiných letovisek. Jaký je váš příběh?"
"To je moje věc, pane Reachere," odbyl mě. "Odpovězte mi na otázku."
Pokrčil jsem rameny. "Zeptejte se armády."
"To udělám," řekl. "Tím si buďte zatracené jistý. Byl jste propuštěn se ctí?"
"Copak by mi jinak dali odstupné?"
"Proč bych vám měl věřit, že vám dali jediný cent? Vedete život tuláka. Tak co, propuštěn se ctí, nebo ne?"
"Ano," odvětil jsem. "Samozřejmě."
Udělal si další poznámku. Chvíli přemýšlel.
"Jak jste se cítil, když vás propustili?" zeptal se.
Přemýšlel jsem o tom. Pokrčil jsem rameny.
"Necítil jsem se nijak," řekl jsem. "Cítil jsem, že jsem byl v armádě, a teď už v ní nejsem."
"Cítil jste se zhrzený? Podvedený?"
"Ne. Měl jsem?"
"Vůbec žádné problémy?" Jako by tam muselo něco být.
Cítil jsem, že mu musím nějak odpovědět. Ale nemohl jsem na nic přijít. Byl jsem v armádě od dne, kdy jsem se narodil. Teď jsem z ní byl pryč. Byl to skvělý pocit. Cítil jsem se svobodný. Jako bych celý život měl lehké bolení hlavy a všiml si toho až v okamžiku, kdy mě přešlo. Mým jediným problémem bylo uživit se. Jak se uživit, aniž bych se musel vzdát své svobody, byl těžký oříšek. Za šest měsíců jsem si nevydělal ani cent. To byl můj jediný problém. Ale
to jsem Finlayovi říct nehodlal. Viděl by v tom motiv. Myslel by si, že jsem se rozhodl financovat si tulácký způsob života olupováním lidí. Ve velkoskladech. A jejich zabíjením.
"Hádám, že ten přechod byl těžký," řekl jsem. "Zvlášť když jsem v tom žil i jako kluk."
Finlay přikývl. Uvažoval o mé odpovědi.
"Proč zrovna vy?" namítl. "Nabídl jste se k odchodu dobrovolně?"
"Nikdy jsem se k ničemu nenabídl dobrovolně," prohlásil jsem. "Základní pravidlo vojáka."
Další ticho.
"Měl jste nějakou specializaci? U vojska?"
"Napřed všeobecné povinnosti. Takový je systém. Pak jsem pět let působil v ochraně tajných informací. Posledních šest let jsem dělal něco jiného."
Nechal jsem ho, aby se zeptal.
"Co to bylo?"
"Vyšetřování vražd."
Finlay se opřel dozadu. Vydal neurčitý zvuk. Opět sepjal konečky prstů. Zahleděl se na mne a vydechl. Posadil se zpříma a namířil na mě prst.
"Fajn," pravil. "Já si vás prověřím. Máme vaše otisky. Ty by měly být v armádním rejstříku. Dostaneme vaše služební hodnocení. Všechno. Všechny podrobnosti. Zkontaktujeme autobusovou společnost. Ověříme si vaši jízdenku. Najdeme řidiče, najdeme cestující. Jestli to, co
říkáte, je pravda, dozvíme se to velmi brzy. A jestli všechno bude sedět, tak vás možná necháme jít. Samozřejmě, určité detaily načasování a provedení činu budou rozhodující. Tyto detaily zatím nebyly vyjasněny."
Odmlčel se a znovu vydechl. Pak pohlédl zpříma na mě.
"No a do té doby… Jsem obezřetný člověk," pokračoval. "Na první pohled to s vámi nevypadá dobře. Fluktuant. Tulák. Člověk bez adresy a bez historie. Vaše vyprávění může být vylhané. Třeba jste na útěku. Třeba jste vraždil napravo nalevo v tuctu států. Já prostě nevím. Nemůžete ode mě očekávat, že kvůli pochybnostem rozhodnu ve váš prospěch. Proč bych v této chvíli vůbec měl pochybovat? Zůstanete za mřížemi, dokud nebudeme mít jistotu, O. K.?"
Přesně to jsem očekával. Přesně to bych byl řekl já. Ale jen jsem se na něj podíval a zavrtěl hlavou.
"Obezřetný člověk?" opáčil jsem. "To tedy zatraceně jste."
Vrhl na mě pohled. "Jestli se mýlím, tak vás v pondělí pozvu na oběd," řekl. "K Enovi, abych vám vynahradil ten dnešek."
Opět jsem zavrtěl hlavou. "Nepřišel jsem si sem dělat kamarády."
Finlay jen pokrčil rameny. Zastavil magnetofon. Převinul kazetu, vyndal ji a něco na ni napsal. Stiskl bzučák domácího telefonu na psacím stole. Požádal Bakera, aby přišel. Čekal jsem. Bylo pořád chladno, ale už jsem konečně uschnul. Déšť z georgijské oblohy, jímž jsem nasákl, ze mě
opět vysál suchý vzduch klimatizace. Odvlhčovač ze mě odpařil vodu a potrubím ji odvedl pryč.
Baker zaklepal a vstoupil. Finlay mu řekl, aby mne odvedl k celám. Pak na mě kývl. Znamenalo to: jestliže se ukáže, že nejsi ten, koho hledáme, pak měj na paměti, že jsem pouze konal svou práci. Oplatil jsem mu kývnutí. Moje znamenalo: zatímco ty sis kryl záda, někde venku ti běhá vrah.
*****
Oddělení cel byl ve skutečnosti jen široký přístěnek vestavěný do otevřené hlavní služební místnosti. Svislými mřížemi v něm byly vytvořeny tři oddělené cely. Přední stěna se skládala pouze z mříží. Do každé cely byla zavěšena vstupní sekce. Mříže se blyštily impozantním matným leskem. Vypadaly jako z titania. V každé cele byl koberec, ale jinak zely prázdnotou. Žádný nábytek nebo výstupek pro lůžko. Jen nákladnější verze starodávných pryčen, které bylo kdysi často vidět.
"K přenocování tu nejste vybaveni?" zeptal jsem se Bakera.
"Kdepak," odpověděl. "Později budete převezen do státního zařízení. Autobus přijíždí v šest. V pondělí vás zase přiveze zpátky."
Zabouchl bránu a otočil klíčem. Slyšel jsem, jak kolem celého okraje zajely západky. Elektrické. Vyjmul jsem z
kapsy noviny. Sundal jsem si kabát a svinul ho. Lehl jsem si na podlahu a nacpal si kabát pod hlavu.
Teď jsem byl doopravdy naštvaný. Na víkend jsem putoval do vězení. Nenechali mě v domácí cele stanice. Ne že bych snad měl jiné plány, ale věděl jsem, jak vypadají civilní věznice. Spousta vojenských zběhů končí, z těch či oněch důvodů, v civilních věznicích. Ty pak uvědomí armádu a vojenská policie si pro ně přijede. Takže jsem tato zařízení znal. Nenaplňovala mě zrovna nadšením. Ležel jsem a vztekle naslouchal ruchu služební místnosti. Zvonily telefony, cvakaly klávesnice. Tempo se zvyšovalo a zase opadalo. Policisté se pohybovali po místnosti a polohlasně hovořili.
Pak jsem se snažil dočíst nalezené noviny. Byly plné keců o prezidentovi a jeho kampani na znovuzvolení. Staroch byl zrovna v Pensacole na pobřeží Zálivu. Usiloval o vyrovnání rozpočtu ještě předtím, než jeho vnoučatům zbělejí vlasy. Roztínal problémy jako chlap, co si v džungli prosekává cestu mačetou. V Pensacole to hrál na Pobřežní hlídku. Ta už dvanáct měsíců provozovala Akci aktivní ochrany. Její čluny byly den co den rozestavěny na stráži jako zahnutý štít podél floridského pobřeží, zastavovaly a prohledávaly každé námořní plavidlo, které se jim nezdálo. Akce byla zahájena s halasným vytrubováním a měla úspěch nad všechna očekávání. Byl zabaven nejrozličnější kontraband. Většinou drogy, ale také zbraně a nelegální migranti z Haiti a Kuby. Aktivní ochrana pomohla snížit
zločinnost v celých Spojených státech na celé měsíce, v okruhu tisíců mil. Obrovský úspěch.
Takže ji zrušili. Byla totiž velice nákladná. Rozpočet Pobřežní hlídky byl v hlubokém deficitu. Prezident prohlásil, že ho nemůže zvýšit. Musí ho dokonce ještě omezit. Hospodářství je ve špatném stavu, nelze udělat nic jiného. Takže Akce aktivní ochrany měla být během sedmi dnů zrušena. Prezident se snažil působit státnicky. Vysocí představitelé výkonné moci měli zlost, protože zastávali názor, že prevence je lepší než náprava. Úředníci z Washingtonu měli radost, jelikož padesát centů vynaložených na pochůzkáře bylo vidět víc než dva dolary poslané někam na moře, dva tisíce mil od voličů. Argumenty létaly tam a zpátky. A prezident na nezřetelných fotografiích se jen státnicky usmíval a prohlašoval, že nemůže nic dělat. Přestal jsem číst, protože jsem dostával jen větší zlost.
Abych se uklidnil, začal jsem si v duchu přehrávat hudbu. Refrén skladby "Blesk nad lokomotivou". Ve verzi Howling Wolfa je na konci první řádky nádherný přiškrcený výkřik. Říká se, že abyste pochopili travelling blues, musíte chvíli jezdit po kolejích. Není to pravda. Abyste pochopili travelling blues, musíte být někde zavřeni. V cele. Nebo v armádě. Tam, kde vás dají do klece. Tam, kde blesk nad lokomotivou vypadá jako vzdálené světlo vytoužené svobody. Ležel jsem tam s kabátem místo polštáře a
naslouchal jsem hudbě ve své hlavě. Na konci třetího refrénu jsem usnul.
*****
Opět jsem se vzbudil, když Baker začal kopat do mříží. Vydávaly zastřený kovový zvuk. Jako pohřební zvony. Baker tam stál spolu s Finlayem. Dívali se na mě. Zůstal jsem na podlaze. Cítil jsem se tam pohodlně.
"Kde jste říkal, že jste byl včera o půlnoci?" zeptal se Finlay.
"Nastupoval jsem do autobusu v Tampě," řekl jsem.
"Máme nového svědka," řekl Finlay. "Tvrdí, že vás viděl v prostoru velkoskladu. Prý jste se tam včera večer motal. O půlnoci."
"Naprostá blbost, Finlayi," prohlásil jsem. "Nesmysl. Kdo je, ksakru, ten váš nový svědek?"
"Náčelník Morrison," odvětil Finlay. "Policejní šéf. Říká, že si byl jistý, že už vás předtím viděl. Teď si vzpomněl kde."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama