Jatka k.10

12. ledna 2018 v 17:37 | Lee Child

10 KAPITOLA
Jednou jsem viděl armádní film o expedicích do Arktidy. Kráčeli jste po pevném, zamrzlém ledovci a led se náhle vyboulil a praskl. Působením jakýchsi nepředstavitelných tlaků a pnutí mezi krami. Vznikla tak zcela nová geografie. Strmý sráz tam, kde byla plošina. Obrovská propast za vámi. Nové jezero před vámi. Svět kolem vás se v jedné vteřině úplně změnil. Přesně takovýhle pocit jsem měl teď. Ztuhlý šokem jsem seděl na pultě mezi faxem a počítačovým terminálem a cítil jsem se jako ten člověk v Arktidě, jehož celý svět se během jediného kroku změnil.
Zavedli mne do mraznice vzadu, abych provedl formální identifikaci Joeova těla. Dva výstřely mu utrhly obličej a všechny kosti měl zpřerážené, ale poznal jsem jeho hvězdicovitou jizvu na krku. Přišel k ní před devětadvaceti lety, když jsme si hráli s rozbitou láhví. Pak mě zavezli zpátky na stanici v Margrave. Finlay řídil. Roscoe seděla se mnou vzadu a celou cestu mne držela za ruku. Byla to pouze dvacetiminutová jízda, ale za tu dobu jsem prožil dva kompletní životy. Jeho a můj.
Můj bratr Joe. O dva roky starší než já. Narodil se na základně na Dalekém východě na konci Eisenhowerovy éry. Pak jsem se narodil já, na základně v Evropě, na počátku éry Kennedyho. Společně jsme potom vyrůstali po celém světě
v onom prostředí odloučenosti a přechodnosti, jež si vojenské rodiny pro sebe tvoří. Celý ráz našeho života byl podmíněn nahodilým stěhováním v nepředvídatelných intervalech. Došlo to tak daleko, že jsme se cítili nesví, když jsme absolvovali více než půldruhého semestru na jednom místě. Několikrát uběhly celé roky, aniž jsme zažili zimu. Na začátku podzimu jsme se odstěhovali z Evropy a jeli někam do Pacifiku, kde nám opět začalo léto.
Přátelé nám pořád jen mizeli. Některou jednotku přesunuli jinam a celá skupina dětí byla najednou pryč. Někdy jsme je za pár měsíců opět potkali na jiném místě. Spoustu z nich jsme už nespatřili nikdy. Nikdo nezdravil ani se neloučil. Prostě jste tam buď byli, nebo ne.
Když jsme pak s Joem trochu vyrostli, stěhovali nás častěji. Válka ve Vietnamu způsobila, že armáda začala přesunovat své lidi po světě stále rychleji. Život byl jedna velká rozmazaná šmouha střídajících se základen. Nikdy jsme nic neměli. Do transportních letadel vám povolili na osobu pouze jedno zavazadlo.
V této šmouze jsme spolu strávili šestnáct let. Joe byl jedinou konstantou v mém životě. A já jsem ho měl rád jako bratra. Tato fráze však pro mě má svůj specifický význam. Jako spousta podobných tradičních rčení. Jako když lidé říkají, že spí jako nemluvně. Myslí tím, že spí dobře? Nebo že se s řevem budí každých deset minut? Měl jsem Joea rád jako bratra, což v naší rodině znamenalo hodně věcí.
Pravda byla, že jsem si nikdy nebyl úplně jistý, zda ho mám rád, nebo ne. Zrovna tak on nikdy neměl jasno v tom, zda má rád mě. Byli jsme od sebe jen dva roky, ale on se narodil v padesátých letech a já v šedesátých. To jako by náš věkový rozdíl podstatně zvětšilo. A jako všichni bratři narození pár let po sobě jsme si lezli příšerně na nervy. Prali jsme se a hádali a zatrpkle vyčkávali, až vyrosteme a dostaneme se z područí toho druhého. Po většinu z těch šestnácti let jsme nevěděli, jestli se máme rádi, nebo jestli se nenávidíme.
Měli jsme však něco, co je vlastní vojenským rodinám. Vaše rodina je jako vaše jednotka. Mužům na základnách byla vštěpována naprostá oddanost své jednotce. To bylo v jejich životě to nejpodstatnější. Chlapci to dělali po nich. Což vnášelo tutéž bezvýhradnou oddanost i do rodin. Takže jste sice občas svého bratra nenáviděli, ale nepřipustili jste, aby mu někdo ubližoval. Takový byl i náš vzájemný vztah. Byli jsme si naprosto oddaní. Stáli jsme spolu, zády k sobě, na hřišti každé nové školy a společně si pěstmi vybojovávali své postavení. Dával jsem pozor na něj a on zase na mě, jak to bratři dělají. Celých šestnáct let. Nebylo to příliš normální dětství, ale bylo to naše dětství. Joe v něm pro mě byl alfou i omegou. A nyní ho někdo zabil. Seděl jsem tam na zadním sedadle policejního chevroletu a naslouchal svému vnitřnímu hlasu, který se mne ptal, co s tím, ksakru, hodlám udělat.
*****
Finlay projel Margrave a zaparkoval před staniční budovou, u obrubníku přímo před velkými vstupními dveřmi z tabulového skla. S Roscoe vystoupili z auta a čekali na mě, stejně jako před osmačtyřiceti hodinami Baker se Stevensonem. Vylezl jsem a postavil se k nim do poledního žáru. Chvíli jsme vyčkávali, pak Finlay otevřel těžké dveře a vstoupili jsme dovnitř. Kráčeli jsme prázdnou služební místností dozadu do kanceláře z růžového dřeva.
Finlay se posadil k psacímu stolu. Já jsem si sedl do téže židle, ve které jsem seděl v pátek. Roscoe si přitáhla další židli a postavila ji vedle mé. Finlay otevřel se zaskřípěním zásuvku. Vytáhl z ní magnetofon. Zopakoval rituál zkoušení mikrofonu nehtem. Pak chvíli seděl v klidu a pohlédl na mě.
"Je mi velice líto, co se přihodilo vašemu bratrovi," řekl.
Kývl jsem hlavou. Neodpověděl jsem.
"Budu vám, bohužel, muset položit spoustu otázek," pokračoval.
Jen jsem znovu kývl. Chápal jsem ho. V jeho postavení jsem se sám ocitl mnohokrát.
"Kdo je jeho nejbližší příbuzný?" zeptal se.
"Já," řekl jsem. "Ledaže se oženil, aniž mi o tom řekl."
"Myslíte, že by to udělal?"
"Neměli jsme spolu důvěrný vztah. Přesto o tom pochybuji."
"Vaši rodiče zemřeli?"
Přikývl jsem. Finlay rovněž přikývl. Napsal si mě jako nejbližšího příbuzného.
"Jak se jmenoval celým jménem?"
"Joe Reacher. Žádné prostřední jméno."
"Je to zkrácenina jména Joseph?"
"Ne," řekl jsem. "Jmenoval se pouze Joe. Zrovna tak jako já se jmenuji pouze Jack. Měli jsme otce, kterému se líbila prostá jména."
"O. K.," řekl Finlay. "Byl starší nebo mladší?"
"Starší." Řekl jsem mu Joeovo datum narození. "Byl o dva roky starší než já."
"Takže mu bylo osmatřicet?"
Přikývl jsem. Baker předtím řekl, že věk oběti je zhruba čtyřicet. Možná Joe stárnul rychleji.
"Znáte jeho současnou adresu?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Ne. Washington, D. C, ulici neznám. Jak jsem říkal, nestýkali jsme se."
"O. K." řekl znovu. "Kdy jste ho viděl naposledy?"
"Asi před dvaceti minutami. V márnici."
Finlay jemně přikývl. "A předtím?"
"Před sedmi lety. Na pohřbu naší matky."
"Máte jeho fotografii?"
"Viděl jste mé osobní věci," řekl jsem. "Nemám žádnou fotografii."
Opět přikývl. Zmlkl. Bylo to pro něj obtížné.
"Mohl byste mi dát jeho popis?"
"Předtím, než mu ustřelili obličej?"
"Mohlo by nám to pomoct, víte," řekl Finlay. "Musíme zjistit, kdo ho tu viděl, kdy a kde."
Přikývl jsem.
"Řekl bych, že vypadal jako já. Možná o centimetr dva vyšší, možná o pět kilo lehčí."
"To by měřil kolik, metr devadesát šest?" zeptal se.
"Ano. A vážil asi devadesát kilo."
Finlay si to všechno napsal.
"A nosil oholenou hlavu?"
"Když jsem ho naposled viděl, tak ne," řekl jsem. "Měl vlasy jako každý druhý."
"Před sedmi lety, ano?" zeptal se Finlay.
Pokrčil jsem rameny.
"Možná začal plešatět. A nechtěl, aby to bylo vidět."
Finlay přikývl.
"Jaké měl zaměstnání?"
"Naposledy, co vím, pracoval pro Ministerstvo financí," řekl jsem. "Co přesně dělal, to nevím."
"Jaké měl vzdělání?" zeptal se. "Také sloužil v armádě?"
Přikývl jsem.
"U vojenské rozvědky. Po nějaké době toho nechal a pak pracoval pro vládu."
"On vám napsal, že tu byl, viďte?"
"Zmiňoval se o Slepém Blakeovi. Neříkal, co ho sem přivedlo. Ale to by nemělo být těžké zjistit."
Finlay kývl.
"Obvoláme to hned zítra ráno," řekl. "Než zjistíme něco konkrétnějšího, tak bych se vás chtěl zeptat, jestli náhodou netušíte, proč sem mohl přijet?"
Potřásl jsem hlavou. Neměl jsem nejmenší tušení, proč by měl jezdit právě sem. Ale věděl jsem, že Hubble ano. Joe byl oním vysokým vyšetřovatelem s oholenou hlavou a krycím označením. Hubble ho sem přivedl a on také přesně věděl proč. Nejprve bylo tedy nutné najít Hubbla a zeptat se ho na to.
"Říkal jste, že Hubbla se vám nepodařilo najít?" zeptal jsem se Finlaye.
"Nemohu ho nikde sehnat. Doma na Beckman Drive není a ve městě ho nikdo neviděl. Hubble o tom všem ví, viďte?"
Jen jsem pokrčil rameny. Měl jsem pocit, že bude lepší nechat si některé karty zakryté. Když bude zapotřebí Hubbla zmáčknout kvůli něčemu, o čem nebude příliš ochotný mluvit, hodlal jsem to učinit v soukromí. Neměl jsem dvakrát zájem na tom, aby se mi Finlay při tom díval přes rameno. Mohl by usoudit, že mačkám příliš tvrdě. A už vůbec jsem nechtěl být nucen dívat se na něco přes rameno Finlayovi. Žádné mačkání jsem mu přenechat nemínil. Mohl bych třeba usoudit, že nemačká dost tvrdě. V každém případě to Hubble poví dříve mně než policistovi. Už jsme v tom došli na půl cesty. Takže kolik přesně toho Hubble ví, zůstane mým tajemstvím. Prozatím.
"Nemám ponětí, co ví," řekl jsem. "To vy tvrdíte, že se sesypal."
Finlay jen znovu zabručel a upřel na mě pohled přes stůl. Viděl jsem, jak začíná zvažovat další eventualitu. Byl jsem si poměrně jistý, čeho se týká; očekával jsem, že k tomu dojde. Pro vyšetřování vražd totiž platilo zlaté pravidlo, vycházející ze statistik a spousty zkušeností. Znělo takto: nejdřív vždycky hledej v rodině. Spoustu vražd mají na svědomí příbuzní. Manželé, manželky, synové. A bratři. Tak mluvila teorie. Finlay ji během svých dvaceti odsloužených let v Bostonu jistě viděl potvrzenou stokrát. Nyní jsem byl svědkem toho, jak ji v duchu zkouší aplikovat i zde v Margrave. Musel jsem tok jeho úvah nějak přerušit. Nechtěl jsem, aby se ubíraly tímto směrem. Nehodlal jsem znovu marnit svůj čas v cele. Byl jsem přesvědčen, že ho budu potřebovat na jiné věci.
"S mým alibi jste spokojen, ne?" prohodil jsem.
Viděl, kam mířím. Jako bychom byli kolegové, pracující na obtížném případu. Krátce se na mě zazubil.
"Sedí. V době, kdy se to stalo, jste byl v Tampě."
"Fajn," řekl jsem. "A náčelník Morrison je s tím také srozuměn?"
"Ten o tom neví. Nebere telefon."
"Nestojím o žádné další omyly. Ten tlustý pitomec řekl, že mě tam viděl. Chci, aby se dozvěděl, že to tvrzení bylo vyvráceno."
Finlay přikývl. Sáhl po telefonu na stole a vytočil číslo. Ze sluchátka jsem zaslechl tlumené předení volacího tónu. Vyzváněl dlouhou dobu, než Finlay sluchátko opět položil.
"Není doma," řekl. "Je neděle."
Pak ze zásuvky vytáhl telefonní seznam. Otevřel ho na stránkách s H. Našel Hubblovo číslo na Beckman Drive. Vytočil ho, se stejným výsledkem. Dlouhé vyzvánění a nikdo doma. Pak zkusil jeho mobilní telefon. Elektronický hlas mu začal oznamovat, že telefon je vypojen. Finlay zavěsil, aniž vyčkal, až nahrávka skončí.
"Až Hubbla najdu, tak ho sem přivedu," prohlásil. "Řekl bych, že leccos ví a měl by nám to povědět. Do té doby toho příliš dělat nemohu, že?"
Rozhodil jsem rukama. Měl pravdu. Nebyla to dost horká stopa. Jediným žhavým uhlíkem v ní byla pro Finlaye Hubblova páteční panika.
"Co budete dělat, Reachere?" zeptal se mne.
"Musím to zvážit," odvětil jsem.
Finlay se na mě upřeně díval. Nikoli nepřátelsky, leč vážně, jako by mi svým přísným pohledem hodlal tlumočit žádost a prosbu zároveň.
"Nechte celou tu věc na mně, ano? Vím, že vám není lehko a že budete chtít, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, ale žádám vás, abyste nepodnikal žádné soukromé kroky, O. K.? Je to záležitost policie. Vy jste civilní osoba. Nechte to na mně, O. K.?"
Pokrčil jsem rameny a přikývl. Vstal jsem a pohlédl na ně na oba.
"Jdu se projít," prohlásil jsem.
*****
Opustil jsem je a prošel služební místností. Protlačil jsem se skleněnými dveřmi do horkého odpoledne. Vydal jsem se přes parkoviště a rozlehlý trávník k bronzové soše. Opět představovala onoho záhadného Caspara Tealea, kterého chtěl kdosi takto poctít. Téhož chlapíka, co stál na návsi na jižním okraji města. Opřel jsem se o jeho horký kovový bok a přemýšlel.
Spojené státy jsou obrovská země. Miliony čtverečních mil. Téměř tři sta milionů lidí. Neviděli jsme se s Joem sedm let, ale skončili jsme přesně ve stejném bodě, pouhých osm hodin od sebe. Kráčel jsem ve vzdálenosti necelých padesáti metrů od místa, kde leželo jeho tělo. To byla zatraceně velká náhoda. Téměř neuvěřitelná. Tudíž Finlay mi prokazoval laskavost, že to bral jako náhodu. Měl by se pokoušet mé alibi rozcupovat. Možná to už dělal. Možná už telefonoval do Tampy, aby vše znovu prověřil.
Nemohl však nic najít, protože to náhoda byla. Nemělo smysl to zkoumat znovu a znovu. Byl jsem v Margrave pouze díky svému ztřeštěnému rozhodnutí na poslední chvíli. Kdybych se na mapu toho chlapíka díval o minutu déle, autobus by už křižovatku přejel a já bych na Margrave zapomněl. Byl bych dojel do Atlanty a nikdy se o Joeovi
nedozvěděl. Mohlo to trvat dalších sedm let, než by se ta zpráva ke mně dostala. Takže nemělo žádný význam se nad onou náhodou nějak vzrušovat. Jediná věc, kterou jsem musel udělat, bylo rozhodnout se, co v oné zatracené záležitosti podniknu.
Byly mi asi čtyři roky, když jsem pochopil, jak se to má s oddaností. Pojednou mi došlo, že mám dohlížet na Joea stejně jako on na mě. Po nějaké době se mi to stalo druhou přirozeností, něčím automatickým. Pořád jsem měl na paměti, že se musím dívat kolem sebe a kontrolovat, zda je v pořádku. Mnohokrát jsem vyběhl na nějaké nové hřiště a uviděl hlouček dětí, jak to zkouší na vytáhlém hubeném nováčkovi. Hned jsem se tam hnal, tahal je od něj, rozdal pár štulců. Pak jsem se vrátil ke svým kamarádům a opět proháněl mičudu nebo co jsme zrovna dělali; svou povinnost jsem splnil. Byla to téměř rutina. Rutina, jež trvala dvanáct let, od mých čtyř let až do doby, kdy Joe konečně odešel z domu. Těchto dvanáct let v mém podvědomí muselo zanechat stopy, protože se ve mně pořád dál ozývala slabá ozvěna té otázky: kde je Joe? Jakmile vyrostl a odešel, už na tom příliš nezáleželo. Ona stará rutina byla stále ve mně. V hloubi duše jsem si byl stále vědom toho, že se za něj musím postavit, kdyby to bylo třeba.
Teď však byl mrtvý. Už nebyl nikde. Opíral jsem se o sochu před policejní stanicí a slyšel, jak mi uvnitř slabý hlas našeptává: musíš s tím něco udělat
*****
Staniční dveře se s mlasknutím otevřely. Přimhouřenýma očima jsem se zadíval do oslnivého žáru. Roscoe vyšla ven. Slunce stálo nad ní a prozářilo jí vlasy jako svatozář. Rozhlédla se a uviděla, jak se uprostřed trávníku opírám o sochu. Vydala se směrem ke mně. Odlepil jsem se od teplého bronzu.
"Jste v pořádku?" zeptala se mě.
"Ano," odvětil jsem.
"Určitě?"
"Nehroutím se. Možná bych měl, ale nedělám to. Abych byl upřímný, cítím se spíš otupělý."
Byla to pravda. Necítil jsem v podstatě nic. Možná to byla podivná reakce, ale tak jsem to vnímal. Nemělo smysl to zastírat.
"Dobře," řekla Roscoe. "Mohu vás někam svézt?"
Možná ji Finlay poslal, aby na mě dohlédla, ale nehodlal jsem proti tomu vznášet příliš mnoho námitek. Stála tam ve slunci a vypadala báječně. Uvědomil jsem si, že pokaždé, když se na ni podívám, se mi líbí víc
"Chcete mi ukázat, kde bydlí Hubble?"
Bylo vidět, že o tom uvažuje.
"Neměli bychom to přenechat Finlayovi?"
"Chci se jen podívat, jestli se už vrátil domů. Já ho přece nesním. Jestli tam bude, tak hned zavoláme Finlayovi, ano?"
"O. K.," řekla. Pokrčila rameny a usmála se. "Tak pojďme."
Kráčeli jsme společně zpátky přes trávník a nasedli do jejího policejního chevroletu. Nastartovala ho a vyjela z parkoviště. Zatočila doleva a vydala se dokonale udržovaným městečkem na jih. Byl nádherný zářijový den. Sluneční paprsky ho proměnily v pohádku. Cihlové chodníky svítily a bíle natřené budovy oslepovaly svou září. Celé město se jen tiše vyhřívalo v nedělním žáru. Ulice byly opuštěné.
Na návsi se Roscoe vydala vpravo a zabočila do Beckman Drive. Projela náměstím, na kterém stál kostel. Bylo po mši. Auta už odjela a všude byl klid. Ulice se náhle rozšířila, po stranách ji lemovaly stromy. Vedla mírně do kopce. Působila bohatým dojmem. Impozantní, stinná, prosperující. Tohle přesně mají realitní agenti na mysli, když hovoří o dobré čtvrti. Domy nebylo vidět. Stály daleko vzadu za širokými travnatými krajnicemi, vzrostlými stromy a vysokými živými ploty. Příjezdové cesty zahýbaly pryč z dohledu. Občas jsem zahlédl bílé sloupořadí nebo červenou střechu. Čím dále jsme jeli, tím byly parcely větší. Stovky metrů mezi poštovními schránkami domů. Obrovské dospělé stromy. Ulice působila solidním dojmem. Avšak i zde, za fasádami, prosvítajícími mezi listovím, se skrývaly lidské osudy. V Hubblově případě to byl jakýsi nešťastný osud, jenž chtěl, aby hledal pomoc u mého bratra. Osud, který mému bratru přivodil smrt.
U jedné bílé schránky Roscoe zpomalila a zahnula do příjezdové cesty k domu číslo dvacet pět. Nacházel se asi
míli od města, nalevo, zády k odpolednímu slunci. Byl to poslední dům v ulici. Dál se až k mlžnému horizontu táhl broskvoňový háj. Pomalu jsme projížděli zatáčkami kolem vyvýšených náspů zahrady. Dům vypadal jinak, než jsem si ho představoval. Myslel jsem, že bude velký a bílý, jako normální dům, jen větší. Byl však mnohem okázalejší. Hotový palác. Obrovský. Každý detail působil nákladně. Rozsáhlé plochy štěrkové cesty a sametového trávníku, obrovské pěstěné stromy, všechno svítilo a pableskovalo v zářícím slunci. Tmavý bentley, který jsem viděl u věznice, tu však nebyl. Vypadalo to, že nikdo není doma.
Roscoe zastavila poblíž hlavního vchodu a vystoupili jsme. Bylo naprosté ticho. Neslyšel jsem nic kromě šumění odpoledního žáru. Zazvonili jsme a zaklepali na dveře. Zevnitř se neozvala žádná odpověď. Pokrčili jsme na sebe rameny a vydali se trávníkem kolem domu. Trávník pokrýval rozlohu několika akrů. Vysunutou zahradní místnost obklopovaly záhony pestře zářících květů. Pak se objevila široká terasa, od níž se trávník svažoval k obrovskému bazénu. Voda byla ve slunci oslnivě modrá. Ucítil jsem zápach chloru, vznášející se v horkém vzduchu.
"To je teda barák," poznamenala Roscoe.
Přikývl jsem. Uvažoval jsem, jestli tu můj bratr byl.
"Slyším auto," řekla.
Vrátili jsme se před dům, zrovna když velký bentley zastavoval. Vystoupila blondýnka, kterou jsem viděl u věznice. Měla s sebou dvě děti. Chlapce a holčičku. To byla
Hubblova rodina, kterou miloval k zbláznění. Ale nebyl s nimi.
Vypadalo to, že blondýnka Roscoe zná. Pozdravily se a Roscoe mě jí představila. Potřásla mi rukou a pravila, že se jmenuje Charlene, ale že jí mohu říkat Charlie. Byla to movitě vyhlížející žena, vysoká, štíhlá, dobře stavěná, dokonale oblečená a dokonale udržovaná. Ve tváři však měla vepsanou rýhu odhodlanosti, jež jako by ten dokonalý dojem kazila. Dost odhodlanosti na to, aby mi byla sympatická. Držela mou ruku a usmála se na mne, ale v jejím úsměvu bylo vidět značné úsilí.
"Obávám se, že tohle není nejlepší víkend mého života," pravila. "Ale myslím, že vám dlužím nemálo díků, pane Reachere. Můj manžel mi řekl, že jste mu ve vězení zachránil život."
Řekla to se značnou dávkou ledu v hlase. Nebyl namířen na mě, ale na okolnosti, které ji nutily vyslovit slova "manžel" a "vězení" v jedné větě.
"To nestojí za řeč," odvětil jsem. "Kde je?"
"Něco vyřizuje," řekla Charlie. "Vrátí se později."
Přikývl jsem. To byl Hubblův plán. Řekl, že jí něco namluví a pak se pokusí uvést věci do normálu. Zajímalo mě, jestli o tom Charlie hodlá mluvit, ale děti stály mlčky vedle ní a bylo zřejmé, že před nimi nic říkat nechce. Tak jsem se na ně usmál. Doufal jsem, že se budou stydět a někam odběhnou, jako to v mé přítomnosti dětí obvykle dělají, ale ony můj úsměv opětovaly.
"Tohle je Ben," ukázala Charlie. "A tohle Lucy."
Byly to hezké děti. Děvčátko mělo ještě baculaté tváře malého dítěte. Chyběly mu přední zuby. Jemné vlasy pískové barvy svázané do copánků. Chlapec nebyl o mnoho větší než jeho sestřička. Měl drobnou postavu a vážný obličej. Žádný malý rošťák, jak někteří hoši bývají. Dvě moc pěkné dětí. Zdvořilé a tiché. Obě si se mnou potřásly rukou a pak si opět stouply po boku matce. Díval jsem se na všechny tři a téměř jsem viděl, jak se nad nimi vznáší hrozivý stín. Pakliže si Hubble nedá pozor, tak mu je všechny zabijí, jako zabili mého bratra.
"Mohu vás pozvat na chlazený čaj?" zeptala se nás Charlie.
Stála s hlavou tázavě napřímenou, jak čekala na odpověď. Bylo jí tak třicet, přibližně stejně jako Roscoe. Ale měla chování bohaté ženy. Před sto padesáti lety by byla majitelkou velké plantáže.
"Jistě," řekl jsem. "Díky."
Děti si odběhly někam hrát a Charlie nás hlavními dveřmi uvedla dovnitř. Ve skutečností jsem chuť na ledový čaj neměl, ale chtěl jsem se tam zdržet pro případ, že by se Hubble vrátil. Chtěl jsem si ho vzít na pět minut stranou a položit mu pár velmi naléhavých otázek, dříve než Finlay začne s výčtem práv zatčeného.
*****
Byl to velkolepý dům. Obrovský. Nádherně zařízený. Světlý a příjemný. Stěny ve studené krémové a slunečné žluti. Květiny. Charlie nás vedla do zahradního pokoje, který jsme viděli zvenku. Vypadal jak z fotky nějakého časopisu. Roscoe s ní odešla připravit čaj. Nechaly mě v místnosti samotného. Cítil jsem se nesvůj. Nebyl jsem na domy zvyklý. Ve svých šestatřiceti jsem ještě nikdy v domě nebydlel. Jen ve spoustě služebních bytů a v příšerné, nezařízené svobodárně na Hudsonu, když jsem studoval ve West Pointu. Takhle jsem žil já. Jako nějaký ohyzdný mimozemšťan jsem se posadil do pohovky z rákosu na květinový polštář a čekal. Nesvůj, otupělý, v onom mrtvém bodě mezi akcí a reakcí.
Ženy se vrátily s čajem. Charlie nesla stříbrný podnos. Byla pohledná, ale ve srovnání s Roscoe to nebylo nic. Roscoe měla v očích jiskru natolik elektrizující, že Charlie vedle ní téměř zneviditelnila.
Pak k něčemu došlo. Roscoe si sedla na rákosovou pohovku vedle mne. Při dosedání vychýlila nohu mým směrem. Mělo to náhodný charakter, ale na mě to zapůsobilo velmi intimně a důvěrně. Znecitlivělé konečky nervů se náhle vzpamatovaly a křičely na mě: také tě má ráda. Také tě má ráda. Způsobil to dotyk její nohy.
Vzpamatoval jsem se a začal věci rekapitulovat v tomto novém světle. Vzpomněl jsem si, jak mi snímala otisky prstů a jak mě fotila. Jak mi přinesla kávu. Na její úsměv a zamrkání. Na její smích. Jak pracovala po celou páteční noc
a v sobotu, aby mě mohla dostat z Warburtonu. Jak tam za mnou přijela a odvezla mne. Jak mě držela za ruku poté, co jsem uviděl rozbité tělo svého bratra. Jak mne vezla sem. Měla mě také ráda.
Najednou jsem byl rád, že jsem vyskočil z toho pitomého autobusu. Že jsem se na poslední chvíli takhle bláznivě rozhodl. Ihned jsem se uvolnil. Cítil se mnohem lépe. Slabý hlas tam uvnitř ztichl. V tu chvíli jsem nemohl nic dělat. S Hubblem si promluvím, až ho uvidím. Do té doby budu sedět na pohovce s hezkou, příjemnou tmavovláskou v měkké bavlněné košili. Nepříjemnosti se brzy přihlásí samy. Vždycky to tak je.
Charlie Hubbleová se posadila naproti nám a začala ze džbánu nalévat čaj. Vzduchem zavoněl citron a koření. Zachytila můj pohled a usmála se tímtéž nuceným úsměvem jako předtím.
"Obyčejně bych se vás v této situaci zeptala, jak se vám líbí tady u nás v Margrave," řekla s pohledem upřeným na mě.
Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Jen jsem pokrčil rameny. Bylo zřejmé, že Charlie nic neví. Domnívala se, že jejího manžela zatkli nějakým omylem. Ne proto, že se zapletl do jakési temné záležitosti, která právě přinesla smrt dvěma lidem. Přičemž jeden z nich byl bratrem toho cizince, na něhož se zrovna usmívá. Roscoe zachránila situaci a ujala se slova místo mne. Obě dvě pak strávily nějaký čas v živém rozhovoru, zatímco já jen seděl, pil čaj a čekal na Hubbla.
Neobjevil se. Pak konverzace odumřela a Charlie se začala chovat neklidně, jako že má něco na práci. Bylo načase odejít. Roscoe mi položila ruku na rameno. Její dotyk mě pálil jako elektrická jiskra.
"Pojďme," řekla. "Odvezu vás zpátky do města."
Mrzelo mne, že jsem nepočkal na Hubbla. Měl jsem pocit, že nedostál povinnosti vůči Joeovi. Chtěl jsem však být s Roscoe o samotě. Prahnul jsem po tom. Vlivem potlačovaného smutku to bylo možná ještě intenzivnější. Rozhodl jsem se odsunout Joeovy problémy na zítřek. Řekl jsem si, že stejně nemám jinou možnost. Hubble nepřišel. Jiného nebylo co dělat. Tak jsme společně vsedli zpátky do chevroletu a pomalu se propletli zatáčkami příjezdové cesty. Sjeli jsme dolů po Beckman Drive. Ke konci oné míle byly již budovy blíž k sobě. Minuli jsme kostel. Před námi se objevila náves se sochou Caspara Tealea.
"Reachere," řekla Roscoe. "Vy se tu nějakou chvíli zdržíte, viďte? Než se vyjasní ta záležitost s vaším bratrem?"
"Zřejmě ano."
"Kde se ubytujete?"
"To nevím," odvětil jsem.
Zastavila u obrubníku blízko trávníku. Páku řazení posunula do parkovací polohy. Měla něžný výraz ve tváři.
"Chtěla bych, abyste šel ke mně domů."
Měl jsem dojem, že šílím, ale žhnul jsem žádostí, a tak jsem si ji k sobě přitáhl a políbili jsme se. Oním nádherným
prvním polibkem. Nová, neznámá ústa, vlasy, chuť i vůně. Líbala mě silně a dlouho a pevně mne objímala. Několikrát jsme se museli nadechnout, než se znovu rozjela směrem ke svému domu.
Prolétla onu přibližně čtvrtmíli ulice, jež se otevřela naproti Beckman Drive. Ve slunci jsem viděl jen šmouhu zeleně, když se vřítila na svou příjezdovou cestu. Pneumatiky zapištěly, jak šlápla na brzdu. Téměř jsme vypadli z auta a běželi ke dveřím. Odemkla a vešli jsem dovnitř. Přirazila dveře, a ještě než zaklaply, byla znovu v mém náručí. Líbali jsme se a přitom klopýtali do obývacího pokoje. Byla o celou stopu kratší než já a nohama se nedotýkala země.
Strhali jsme si navzájem šaty, jako by na nás hořely. Byla úžasná. Silné, pevné tělo s božskými tvary. Kůži jak hedvábí. Mezi pruhy horkého slunečního světla od okna mě strhla na zem. Bylo to hektické. Váleli jsme se po sobě a nic nás nemohlo zastavit. Jako kdyby byl konec světa. Pak jsme celí rozechvělí ustali a lapali po dechu. Byli jsme zbrocení potem. Úplně vyčerpaní.
Leželi jsme zaklíněni v sobě a hladili se. Pak ze mne sklouzla a vytáhla mě na nohy. Opět jsme se líbali při potácivé chůzi do její ložnice. Stáhla přehoz z postele a klesli jsme do ní. Pevně jsme se objímali a následně jsme upadli do hlubokého transu. Byl jsem zcela zničen. Měl jsem pocit, že všechny mé kosti a šlachy jsou z gumy. Ležel jsem v neznámé posteli a nacházel se kdesi daleko za stavem
uvolnění. Vznášel jsem se. Roscoeino teplé tělo se ke mně tulilo. Dýchal jsem přes její vlasy. Naše ruce lenivě hladily neznámé obrysy.
Zeptala se mě, jestli si chci najít motel. Nebo tu zůstat s ní. Zasmál jsem se a odpověděl, že jediný způsob, jak se mě teď zbavit, je jít si na stanici pro brokovnici a odehnat mne. Řekl jsem jí, že ani to by možná nepomohlo. Zahihňala se a přitulila se blíž.
"Nepůjdu si pro brokovnici," zašeptala. "Přinesu si želízka. Připoutám tě k posteli a zůstaneš tu se mnou napořád."
Odpoledne jsme prospali. V sedm večer jsem zavolal k Hubbleovým. Stále ještě nebyl doma. Dal jsem Charlii Roscoeino číslo a požádal ji, aby mi zavolal hned, jak se vrátí. Zbytek večera jsme strávili v mrákotném stavu. O půlnoci jsme pak tvrdě usnuli. Hubble nezavolal.
*****
V pondělí ráno jsem si jen matně uvědomoval, že Roscoe vstává do práce. Slyšel jsem crčení sprchy, pak jsem cítil, že mě něžně políbila a v domě nastalo ticho a klid. Horko. Spal jsem až do devíti. Telefon nezvonil. To mi nevadilo. Potřeboval jsem trochu klidu na přemýšlení. Musel jsem dospět k nějakým rozhodnutím. Protahoval jsem se v Roscoeině teplé posteli a začal odpovídat na otázku, kterou mi opět kladl ten neodbytný slabý hlas v mém nitru.
Co budu dělat ohledně Joea? Odpověď jsem našel velmi snadno, přesně jak jsem počítal. Věděl jsem, že ji mám hluboko v sobě připravenou už od chvíle, kdy jsem se octl v márnici vedle rozmláceného Joeova těla. Byla velmi jednoduchá. Postavím se za něj. Dokončím to, co on nestihl. Ať to bylo cokoli. Ať to bude vyžadovat nevím co.
Nepředpokládal jsem žádné větší potíže. Hubble byl jediným pojítkem, které jsem měl, ale byl rovněž jediným, které jsem potřeboval. Byl jsem přesvědčen, že bude spolupracovat. Závisel na Joeovi, aby mu z toho pomohl. Nyní bude záviset na mně. Poskytne mi to, co potřebuji. Jeho kumpáni byli na týden zranitelní. Co to říkal? Kritické období, které potrvá do neděle? Využiji ho k tomu, abych je rozdrtil. Byl jsem rozhodnutý. Nemohl jsem udělat nic jiného. Nemohl jsem to přenechat Finlayovi. Finlay by nerozuměl všem těm rokům naší společné historie. Neschvaloval by typ trestu, kterého bude třeba. Nepochopil by prostou pravdu, kterou jsem se naučil ve čtyřech letech: nestrpím, abyste si zahrávali s mým bratrem. Takže to byla moje záležitost. Jen mezi mnou a Joem. Byla to povinnost.
Ležel jsem tam v Roscoeině vyhřáté posteli a uvažoval. Postup byl jednoduchý. Jednodušší už to být nemohlo. Dopátrat se Hubbla nemohlo být těžké. Věděl jsem, kde bydlí. Znal jsem jeho telefonní číslo. Protáhl jsem se, usmál se a pocítil v sobě činorodou energii. Vstal jsem z postele a šel najít kávu. U konvice byl postavený lístek. Stálo na něm: Co takhle časný oběd u Ena? V jedenáct? Nech Hubbla
Finlayovi, O. K.? Místo podpisu byly spousty polibků a nakreslená pouta. Přečetl jsem si to a usmál se kresbě, ale Hubbla jsem Finlayovi přenechat nehodlal. V žádném případě. Hubble byl mou záležitostí. Takže jsem si znovu našel číslo a zavolal na Beckman Drive. Nikdo nebyl doma.
Nalil jsem si velký hrnek kávy a prošel do obývacího pokoje. Slunce venku bylo oslepující. Další horký den. Chodil jsem po domě. Byl malý. Obývací pokoj, jídelní kuchyně, dvě ložnice, jedna velká a jedna menší koupelna. Byl velmi zánovní, velmi čistý. Jednoduše, pěkně vyzdoben. Jak bych od Roscoe čekal. Prostý styl. Pár ukázek navajského umění, pestré koberce, bílé stěny. Musela být v Novém Mexiku a oblíbit si to tam.
Uvnitř bylo ticho a klid. Roscoe měla stereo soupravu, pár desek a kazet, sladší a melodičtější než ono vytí a bzučení, kterému já říkám hudba. Nalil jsem si v kuchyni další kávu. Vyšel zadním vchodem ven. Byl tam malý dvorek, úhledný nepěstěný trávník a nedávno zasazené trvalky. Rozřezaná stromová kůra k udušení plevele, osázené záhony obehnané plůtkem z hrubých fošen. Stál jsem ve slunci a usrkával kávu.
Pak jsem se opět vrátil dovnitř a znovu vytočil Hubblovo číslo. Žádná odpověď. Osprchoval jsem se a oblékl. Roscoe měla malý sprchový kout s nízko nastavenou sprchou a s ženskými mýdly. Ve skříni jsem našel ručník a na toaletním stolku hřeben. Žiletka nikde žádná. Oblékl jsem se a umyl po sobě hrnek. Z kuchyňského telefonu jsem opětovně
zkusil Hubblovo číslo. Nechal jsem telefon dlouho vyzvánět. Nikdo doma. Řekl jsem si, že tam zajedu po obědě s Roscoe. Věčně to takhle trvat nemůže. Zamkl jsem zadní dveře a předními vyšel ven.
Bylo asi půl jedenácté. K Enovi to bylo míli a čtvrt. Pohodlná půlhodinová procházka ve slunečném dni. Už teď bylo velmi horko. Dobrých třicet stupňů. Skvělé podzimní počasí jihu. Kráčel jsem mírně se zdvihající zatáčkou čtvrt míle k Hlavní třídě. Všechno bylo nádherně upravené. Všude kolem se rozkládaly magnolie a keře v pozdním květu.
U krámku jsem zahnul a vydal se Hlavní třídou. Chodníky byly zametené. V malých parcích podél silnice pracovaly čety zahradníků. Ti nastavovali samočinné zavlažování a na kolečcích vyváželi materiál z elegantních zelených dodávek se zlatým nápisem "Klinerova nadace". Párek chlapíků natíral tyčkový plot. Zamával jsem na dva staré holiče v krámku. Postávali opření ve dveřích, jako by čekali na zákazníky. Zamávali mi zpátky a já jsem kráčel dál.
V dohledu se objevilo bistro U Ena. Naleštěné aluminiové obklady se blyštěly ve slunci. Roscoein chevrolet stál na štěrkovém parkovišti. Vedle něj byla černá dodávka, kterou jsem den předtím viděl před krámkem. Dorazil jsem k bistru a prošel dveřmi. Tudy mě v pátek odváděli v poutech, se Stevensonovou puškou namířenou na břicho. Byl jsem zvědav, zda si mne personál bude
pamatovat. Počítal jsem, že pravděpodobně ano. Margrave bylo velmi poklidné městečko. Neprojíždělo tudy příliš mnoho cizinců.
Roscoe byla v boxu, v témže, kde jsem seděl v pátek já. Měla na sobě zpátky uniformu a vypadala jako ta nejsvůdnější bytost na světě. Přistoupil jsem k ní. Něžně se na mě usmála a já se shýbl, abych ji políbil na ústa. Posunula se na koženkovém sedadle k oknu. Na stole byly dva šálky kávy. Ten její jsem přisunul blíž k ní.
U jídelní přepážky seděl řidič z černé dodávky. Mladý Kliner, nevlastní syn oné bledé dámy. Otočil se na stoličce a zády se opřel o pult. Seděl s nohama od sebe, lokty za sebou, planoucí pohled opět upřený na mě. Otočil jsem se k němu zády a políbil Roscoe znovu.
"Nesníží to tvoji autoritu?" zeptal jsem se jí. "Když lidé uvidí, jak líbáš tuláka, kterého tu v pátek zatkli?"
"Pravděpodobně," řekla. "Mně je to ale fuk."
Takže jsem ji zase políbil. Mladý Kliner nás pozoroval. Cítil jsem v zádech jeho pohled. Obrátil jsem se a podíval se na něj. Asi vteřinu jsme si hleděli do očí, pak sklouzl ze stoličky a odešel. Ve dveřích se otočil a ještě jednou na mě zlobně pohlédl. Pak se odebral ke své dodávce a odjel. Uslyšel jsem zaburácení motoru a potom se v místnosti rozhostilo ticho. Bylo tam víceméně prázdno, stejně jako v pátek. Párek staříků a dvě servírky. Tytéž co v pátek. Obě blondýny, jedna o něco vyšší a udělanější. V blůzkách a zástěrkách. Ta menší měla brýle. Ač nevypadaly úplně
stejně, byly si podobné. Jako sestry či sestřenice. Tytéž geny tam někde uvnitř. Malé město, odevšud na míle daleko.
"Dospěl jsem k rozhodnutí," řekl jsem. "Musím zjistit, co se stalo Joeovi. Tak bych se chtěl předem omluvit pro případ, že by to mělo nějak vadit, O. K.?"
Roscoe pokrčila rameny a něžně se usmála. Vypadala, že si o mě dělá starost.
"Nebude to vadit. Není důvod, proč by mělo."
Usrkával jsem kávu. Byla dobrá. Pamatoval jsem si to už od pátku.
"Identifikovali jsme toho druhého," řekla. "Jeho otisky se shodovaly s člověkem, kterého zatkli před dvěma roky na Floridě. Jmenoval se Sherman Stoller. Říká ti to jméno něco?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Nikdy jsem o něm neslyšel."
Pak spustil její beeper. Byl to malý černý pager, který měla připnutý k opasku. Viděl jsem ho poprvé. Možná ho musela nosit během pracovní doby. Pořád pípal. Sáhla rukou pod stůl a vypnula ho.
"Zatraceně," řekla. "Musím se ohlásit. Promiň. Půjdu si zavolat z auta."
Vysunul jsem se z boxu a ustoupil, aby mohla projít.
"Objednej mi něco k jídlu, ano? Dám si to, co ty."
"Dobře. Která je naše servírka?" zeptal jsem se.
"Ta s brýlemi," řekla.
Vyšla z bistra. Oknem jsem viděl, jak se naklání do auta a telefonuje. Pak na mě z parkoviště začala gestikulovat. Že je to naléhavé. Že se musí ihned vrátit, ale já že tam mám zůstat. Vskočila do auta a rozjela se na jih. Mechanicky jsem jí zamával, aniž jsem se za ní díval. Místo toho jsem zíral na servírky. Téměř jsem přestal dýchat. Potřeboval jsem Hubbla. A Roscoe mi právě oznámila, že je mrtvý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama