Jatka k.1

11. ledna 2018 v 12:37 | Lee Child
Bistro bylo malé, ale světlé a čisté. Bylo zbrusu nové, postavené tak, aby připomínalo železniční jídelní vůz. Úzké, na jedné straně s dlouhým jídelním pultem a kuchyní zastrčenou vzadu; protější stěnu lemovaly boxy, na místě prostředního byl vchod.
Já jsem seděl v boxu u okna a četl v něčích odložených novinách o kampani prezidenta, kterého jsem nevolil posledně a nehodlal volit ani tentokrát. Déšť venku už ustal, ale sklo bylo stále poseté zářivými kapkami. Spatřil jsem policejní hlídkové vozy, jak zahýbají ze silnice směrem sem. Rychle vjely na štěrkované parkoviště a s chroupáním zastavily. Střešní majáky blikaly a pulzovaly. Červená a modrá světla v kapkách deště na mém okně. Dveře se rozletěly, když z aut vyskákali policisté. Z každého dva, se zbraněmi v rukou. Dva revolvery, dvě brokovnice. To nebyla legrace. Jeden revolver a jedna brokovnice běžely dozadu. Zbývající se vrhly ke dveřím.
Jen jsem seděl a pozoroval je. Věděl jsem, kdo se v bistru nachází. Vzadu kuchař. Dvě servírky. Dva staříci. A
já. Tahle operace se týkala mne. Byl jsem tady ve městě ani ne půl hodiny. Těch zbylých pět tu pravděpodobně strávilo celý život. Kdyby kdokoli z nich měl nějaký problém, tak by se přišoural rozpačitý seržant. Zabručel by něco omluvného a pak by je požádal, aby se dostavili na stanici. Takže těžké zbraně a spěch nebyly určeny jim, ale mně. Nacpal jsem si do pusy vajíčko a talířkem zatěžkal pětidolarovku. Složil jsem odložené noviny do čtverečku a vsunul je do kapsy kabátu. Obě ruce jsem nechal umístěné nad stolem. Vyprázdnil jsem šálek.
Chlap s revolverem se postavil do dveří. Přikrčil se a namířil obouruč zbraň. Na mou hlavu. Ten s brokovnicí přikročil ke mně. Byli to štíhlí, zdatní chlapci. Upravení a vymydlení. Postupovali jako z učebnice. Revolver u dveří kryl s poměrnou přesností celou místnost. Brokovnice zblízka by mě rozprskla po celém okně. Naopak by to byla chyba. Revolver v boji zblízka by mohl minout a výstřel z brokovnice na dálku od dveří by zabil spolu se mnou i zatýkajícího policistu a staříka v zadním boxu. Až dosud dělali všechno správně. O tom nebylo pochyb. Byli ve výhodě. O tom rovněž nebylo pochyb. V úzkém boxu jsem byl jako v pasti. Byl jsem příliš stísněný na to, abych mohl něco udělat. Natáhl jsem ruce po stole. Policista s brokovnicí přikročil ke mně.
"Ani hnout! Policie!" vykřikl.
Zařval, jak nejhlasitěji mohl. Uvolnil se tak z napětí a pokusil se mě zastrašit. Učebnicový postup. Spousta řevu a
rámusu, aby oběť změkla. Zdvihl jsem ruce. Ten s revolverem se pohnul od dveří. Chlap s brokovnicí přistoupil ještě blíž. Moc blízko. Jejich první chyba. Kdybych byl nucen, mohl jsem se vrhnout po hlavni brokovnice a vyrazit ji vzhůru. Možná výstřel do stropu, pak loktem jemu do obličeje a brokovnice mohla být moje. Ten s revolverem si zúžil úhel a nemohl riskovat, že postřelí partnera. Mohlo to pro ně skončit špatně. Ale já jsem tam jen seděl se zdviženýma rukama. Chlap s brokovnicí řval a vyváděl dál.
"Lehnout na podlahu!" zahulákal.
Pomalu jsem se vysunul z boxu a nastavil zápěstí k policistovi s revolverem. Nehodlal jsem si lehnout na podlahu. Ne před těmito venkovskými hochy. Ani kdyby si přivedli celé policejní oddělení s houfnicemi.
Ten s revolverem byl seržant. Byl poměrně klidný. Brokovnice mě pokrývala, když si zasunul revolver do pouzdra, odepjal pouta z opasku a zacvakl mi je na zápěstí. Záložní tým přišel kuchyní. Obešli jídelní pult a zaujali postavení za mnou. Prohledali mě. Velmi důkladně. Viděl jsem, jak seržant vyčkává, dokud nezavrtěli hlavou. Žádná zbraň.
Hoši z podpůrného týmu mě vzali každý za loket. Stále mě kryla brokovnice. Seržant přistoupil ke mně. Byl to podsaditý, atletický běloch. Štíhlý, opálený. Mého věku. Na plastikové jmenovce nad kapsou u košile měl napsáno Baker. Podíval se na mě.
"Jste zatčen pro podezření z vraždy," řekl. "Máte právo mlčet. Cokoli řeknete, může být použito proti vám. Máte právo být zastupován advokátem. Kdybyste si nemohl dovolit advokáta, bude vám zdarma přidělen státem Georgia. Rozumíte svým právům?"
Své povinnosti se zhostil skvěle. Mluvil zřetelně. Nečetl z papíru. Zdálo se, že ví, co toto seznámení s právy znamená a proč je důležité. Pro něho i pro mne. Neodpověděl jsem.
"Rozumíte svým právům?" opakoval.
Opět jsem neodpověděl. Dlouhá zkušenost mě naučila, že naprosté mlčení je to nejlepší. Vy něco řeknete, a oni uslyší něco jiného, špatně to pochopí, mylně si to vyloží. Může vám to vynést vězení. Může vám to přivodit i smrt. Mlčení zatýkaného vyvádí policisty z míry. Musejí vám oznámit, že máte právo mlčet, ale nesnášejí, když to právo uplatníte. Byl jsem zatčen pro vraždu. Ale neřekl jsem nic.
"Rozumíte svým právům?" zeptal se mě opět muž jménem Baker. "Mluvíte anglicky?"
Mluvil nevzrušeným hlasem. Neřekl jsem nic. Zůstal nevzrušený. Měl v sobě klid muže, pro nějž chvíle nebezpečí pominula. On mě jen doveze na stanici a tam se stanu problémem někoho jiného. Podíval se po svých třech kolezích.
"O. K., pamatujte si, že neřekl nic," zabručel. "Jedeme."
Vedli mě směrem k východu. Ve dveřích jsme utvořili zástup. Napřed Baker. Pak chlap s brokovnicí, kráčející pozpátku, velkou černou hlaveň stále namířenou na mne. Na
jeho jmenovce stálo Stevenson. Také on byl běloch střední postavy, v dobré kondici. Jeho zbraň vypadala jako odvodňovací trubka, co mi mířila na břicho. Za mnou byli hoši ze záložního týmu. Plochou dlaní na zádech jsem byl prostrčen dveřmi.
Venku na štěrkovaném parkovišti bylo horko. Muselo pršet celou noc a většinu dopoledne. Teď pražilo slunce a ze země stoupala pára. Normálně by tu bylo teplo a prašno. Dnes bylo parno a ve vzduchu bylo nádherné opojné aroma promáčeného chodníku v horkém poledním slunci. Vystavil jsem se tváří slunci a nabíral do plic vzduch, mezitím co se policisté přeskupovali. Jeden u každého lokte ke krátké chůzi k hlídkovým vozům. Stevenson stále zručně odvodňoval. U prvního auta uskočil nazpět, když Baker otevřel zadní dvířka. Vstrčili mi dovnitř hlavu a pak jsem tam byl zatlačen celý, jemným bočním postrkováním levého záložníka. Dobrá technika. V takovémto městysi, odevšud vzdáleném, to byl jistě spíše výsledek dlouhého tréninku než dlouhé praxe.
Seděl jsem sám na zadním sedadle. Prostor byl rozdělen tlustou skleněnou přepážkou. Přední dveře byly stále otevřené. Dovnitř nasedli Baker a Stevenson. Baker řídil a Stevenson byl pootočený dozadu, aby mne měl na očích. Nikdo nemluvil. Doprovodné auto jelo za námi. Obě auta byla nová. Jela tiše a hladce. Uvnitř bylo čisto a chládek. Žádné stopy po zoufalcích a ubožácích, které by v nich převáželi na stejné místo jako mě.
Podíval jsem se z okénka. Georgia. Viděl jsem úrodnou půdu. Těžkou vlhkou červenou zem. Velmi dlouhé, rovné řady nízkých keřů v polích. Možná burské oříšky. Obyčejná plodina, ale pro pěstitele výnosná. Nebo pro vlastníka. Vlastnili zde půdu místní usedlíci? Nebo nějaké obří korporace? Nevěděl jsem.
Cesta do města byla krátká. Auto syčelo po hladkém, vodou nasáklém asfaltu. Přibližně po půl míli jsem spatřil dvě úhledné budovy, obě nové, kolem dokola s upraveným trávníkem. Policejní a hasičská stanice. Stály tam osamělé, na severním okraji města, za širokým pruhem trávníku, v němž byla umístěna socha. Atraktivní venkovská architektura postavená ze štědrého rozpočtu. Silnice byly z dokonale hladkého asfaltu, chodníky z červených tvárnic Asi tři sta metrů na jih bylo za malým shlukem domů vidět oslnivě bílou věž kostela. Rozeznal jsem stožáry na vlajky, plátěné vysunovací rolety, čerstvý nátěr domů, zelené trávníky. Všechno svěží po silném dešti, který se teď v prudkém slunečním žáru vypařoval. Vzkvétající město. Vybudované, hádal jsem, z příjmu prosperujících farem a z vysokých daní těch, co dojížděli za prací do Atlanty.
Stevenson na mě zíral ještě ve chvíli, když auto zpomalilo, aby zabočilo k budově stanice. Široký polokruh příjezdové cesty. Nízko na omítce byl umístěn nápis Margravská policejní stanice - ústředí. Pomyslel jsem si: mám se znepokojovat? Byl jsem zatčen. Ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyl. Zjevně pro vraždu. Ale já jsem věděl
dvě věci. Zaprvé, nemohli dokázat, že se něco stalo, když se to nestalo. A zadruhé, nikoho jsem nezabil.
V každém případě ne v jejich městě a ne v současné době.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama