Leden 2018

Jatka k.10

12. ledna 2018 v 17:37 | Lee Child

10 KAPITOLA
Jednou jsem viděl armádní film o expedicích do Arktidy. Kráčeli jste po pevném, zamrzlém ledovci a led se náhle vyboulil a praskl. Působením jakýchsi nepředstavitelných tlaků a pnutí mezi krami. Vznikla tak zcela nová geografie. Strmý sráz tam, kde byla plošina. Obrovská propast za vámi. Nové jezero před vámi. Svět kolem vás se v jedné vteřině úplně změnil. Přesně takovýhle pocit jsem měl teď. Ztuhlý šokem jsem seděl na pultě mezi faxem a počítačovým terminálem a cítil jsem se jako ten člověk v Arktidě, jehož celý svět se během jediného kroku změnil.
Zavedli mne do mraznice vzadu, abych provedl formální identifikaci Joeova těla. Dva výstřely mu utrhly obličej a všechny kosti měl zpřerážené, ale poznal jsem jeho hvězdicovitou jizvu na krku. Přišel k ní před devětadvaceti lety, když jsme si hráli s rozbitou láhví. Pak mě zavezli zpátky na stanici v Margrave. Finlay řídil. Roscoe seděla se mnou vzadu a celou cestu mne držela za ruku. Byla to pouze dvacetiminutová jízda, ale za tu dobu jsem prožil dva kompletní životy. Jeho a můj.
Můj bratr Joe. O dva roky starší než já. Narodil se na základně na Dalekém východě na konci Eisenhowerovy éry. Pak jsem se narodil já, na základně v Evropě, na počátku éry Kennedyho. Společně jsme potom vyrůstali po celém světě
v onom prostředí odloučenosti a přechodnosti, jež si vojenské rodiny pro sebe tvoří. Celý ráz našeho života byl podmíněn nahodilým stěhováním v nepředvídatelných intervalech. Došlo to tak daleko, že jsme se cítili nesví, když jsme absolvovali více než půldruhého semestru na jednom místě. Několikrát uběhly celé roky, aniž jsme zažili zimu. Na začátku podzimu jsme se odstěhovali z Evropy a jeli někam do Pacifiku, kde nám opět začalo léto.
Přátelé nám pořád jen mizeli. Některou jednotku přesunuli jinam a celá skupina dětí byla najednou pryč. Někdy jsme je za pár měsíců opět potkali na jiném místě. Spoustu z nich jsme už nespatřili nikdy. Nikdo nezdravil ani se neloučil. Prostě jste tam buď byli, nebo ne.
Když jsme pak s Joem trochu vyrostli, stěhovali nás častěji. Válka ve Vietnamu způsobila, že armáda začala přesunovat své lidi po světě stále rychleji. Život byl jedna velká rozmazaná šmouha střídajících se základen. Nikdy jsme nic neměli. Do transportních letadel vám povolili na osobu pouze jedno zavazadlo.
V této šmouze jsme spolu strávili šestnáct let. Joe byl jedinou konstantou v mém životě. A já jsem ho měl rád jako bratra. Tato fráze však pro mě má svůj specifický význam. Jako spousta podobných tradičních rčení. Jako když lidé říkají, že spí jako nemluvně. Myslí tím, že spí dobře? Nebo že se s řevem budí každých deset minut? Měl jsem Joea rád jako bratra, což v naší rodině znamenalo hodně věcí.
Pravda byla, že jsem si nikdy nebyl úplně jistý, zda ho mám rád, nebo ne. Zrovna tak on nikdy neměl jasno v tom, zda má rád mě. Byli jsme od sebe jen dva roky, ale on se narodil v padesátých letech a já v šedesátých. To jako by náš věkový rozdíl podstatně zvětšilo. A jako všichni bratři narození pár let po sobě jsme si lezli příšerně na nervy. Prali jsme se a hádali a zatrpkle vyčkávali, až vyrosteme a dostaneme se z područí toho druhého. Po většinu z těch šestnácti let jsme nevěděli, jestli se máme rádi, nebo jestli se nenávidíme.
Měli jsme však něco, co je vlastní vojenským rodinám. Vaše rodina je jako vaše jednotka. Mužům na základnách byla vštěpována naprostá oddanost své jednotce. To bylo v jejich životě to nejpodstatnější. Chlapci to dělali po nich. Což vnášelo tutéž bezvýhradnou oddanost i do rodin. Takže jste sice občas svého bratra nenáviděli, ale nepřipustili jste, aby mu někdo ubližoval. Takový byl i náš vzájemný vztah. Byli jsme si naprosto oddaní. Stáli jsme spolu, zády k sobě, na hřišti každé nové školy a společně si pěstmi vybojovávali své postavení. Dával jsem pozor na něj a on zase na mě, jak to bratři dělají. Celých šestnáct let. Nebylo to příliš normální dětství, ale bylo to naše dětství. Joe v něm pro mě byl alfou i omegou. A nyní ho někdo zabil. Seděl jsem tam na zadním sedadle policejního chevroletu a naslouchal svému vnitřnímu hlasu, který se mne ptal, co s tím, ksakru, hodlám udělat.
*****
Finlay projel Margrave a zaparkoval před staniční budovou, u obrubníku přímo před velkými vstupními dveřmi z tabulového skla. S Roscoe vystoupili z auta a čekali na mě, stejně jako před osmačtyřiceti hodinami Baker se Stevensonem. Vylezl jsem a postavil se k nim do poledního žáru. Chvíli jsme vyčkávali, pak Finlay otevřel těžké dveře a vstoupili jsme dovnitř. Kráčeli jsme prázdnou služební místností dozadu do kanceláře z růžového dřeva.
Finlay se posadil k psacímu stolu. Já jsem si sedl do téže židle, ve které jsem seděl v pátek. Roscoe si přitáhla další židli a postavila ji vedle mé. Finlay otevřel se zaskřípěním zásuvku. Vytáhl z ní magnetofon. Zopakoval rituál zkoušení mikrofonu nehtem. Pak chvíli seděl v klidu a pohlédl na mě.
"Je mi velice líto, co se přihodilo vašemu bratrovi," řekl.
Kývl jsem hlavou. Neodpověděl jsem.
"Budu vám, bohužel, muset položit spoustu otázek," pokračoval.
Jen jsem znovu kývl. Chápal jsem ho. V jeho postavení jsem se sám ocitl mnohokrát.
"Kdo je jeho nejbližší příbuzný?" zeptal se.
"Já," řekl jsem. "Ledaže se oženil, aniž mi o tom řekl."
"Myslíte, že by to udělal?"
"Neměli jsme spolu důvěrný vztah. Přesto o tom pochybuji."
"Vaši rodiče zemřeli?"
Přikývl jsem. Finlay rovněž přikývl. Napsal si mě jako nejbližšího příbuzného.
"Jak se jmenoval celým jménem?"
"Joe Reacher. Žádné prostřední jméno."
"Je to zkrácenina jména Joseph?"
"Ne," řekl jsem. "Jmenoval se pouze Joe. Zrovna tak jako já se jmenuji pouze Jack. Měli jsme otce, kterému se líbila prostá jména."
"O. K.," řekl Finlay. "Byl starší nebo mladší?"
"Starší." Řekl jsem mu Joeovo datum narození. "Byl o dva roky starší než já."
"Takže mu bylo osmatřicet?"
Přikývl jsem. Baker předtím řekl, že věk oběti je zhruba čtyřicet. Možná Joe stárnul rychleji.
"Znáte jeho současnou adresu?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Ne. Washington, D. C, ulici neznám. Jak jsem říkal, nestýkali jsme se."
"O. K." řekl znovu. "Kdy jste ho viděl naposledy?"
"Asi před dvaceti minutami. V márnici."
Finlay jemně přikývl. "A předtím?"
"Před sedmi lety. Na pohřbu naší matky."
"Máte jeho fotografii?"
"Viděl jste mé osobní věci," řekl jsem. "Nemám žádnou fotografii."
Opět přikývl. Zmlkl. Bylo to pro něj obtížné.
"Mohl byste mi dát jeho popis?"
"Předtím, než mu ustřelili obličej?"
"Mohlo by nám to pomoct, víte," řekl Finlay. "Musíme zjistit, kdo ho tu viděl, kdy a kde."
Přikývl jsem.
"Řekl bych, že vypadal jako já. Možná o centimetr dva vyšší, možná o pět kilo lehčí."
"To by měřil kolik, metr devadesát šest?" zeptal se.
"Ano. A vážil asi devadesát kilo."
Finlay si to všechno napsal.
"A nosil oholenou hlavu?"
"Když jsem ho naposled viděl, tak ne," řekl jsem. "Měl vlasy jako každý druhý."
"Před sedmi lety, ano?" zeptal se Finlay.
Pokrčil jsem rameny.
"Možná začal plešatět. A nechtěl, aby to bylo vidět."
Finlay přikývl.
"Jaké měl zaměstnání?"
"Naposledy, co vím, pracoval pro Ministerstvo financí," řekl jsem. "Co přesně dělal, to nevím."
"Jaké měl vzdělání?" zeptal se. "Také sloužil v armádě?"
Přikývl jsem.
"U vojenské rozvědky. Po nějaké době toho nechal a pak pracoval pro vládu."
"On vám napsal, že tu byl, viďte?"
"Zmiňoval se o Slepém Blakeovi. Neříkal, co ho sem přivedlo. Ale to by nemělo být těžké zjistit."
Finlay kývl.
"Obvoláme to hned zítra ráno," řekl. "Než zjistíme něco konkrétnějšího, tak bych se vás chtěl zeptat, jestli náhodou netušíte, proč sem mohl přijet?"
Potřásl jsem hlavou. Neměl jsem nejmenší tušení, proč by měl jezdit právě sem. Ale věděl jsem, že Hubble ano. Joe byl oním vysokým vyšetřovatelem s oholenou hlavou a krycím označením. Hubble ho sem přivedl a on také přesně věděl proč. Nejprve bylo tedy nutné najít Hubbla a zeptat se ho na to.
"Říkal jste, že Hubbla se vám nepodařilo najít?" zeptal jsem se Finlaye.
"Nemohu ho nikde sehnat. Doma na Beckman Drive není a ve městě ho nikdo neviděl. Hubble o tom všem ví, viďte?"
Jen jsem pokrčil rameny. Měl jsem pocit, že bude lepší nechat si některé karty zakryté. Když bude zapotřebí Hubbla zmáčknout kvůli něčemu, o čem nebude příliš ochotný mluvit, hodlal jsem to učinit v soukromí. Neměl jsem dvakrát zájem na tom, aby se mi Finlay při tom díval přes rameno. Mohl by usoudit, že mačkám příliš tvrdě. A už vůbec jsem nechtěl být nucen dívat se na něco přes rameno Finlayovi. Žádné mačkání jsem mu přenechat nemínil. Mohl bych třeba usoudit, že nemačká dost tvrdě. V každém případě to Hubble poví dříve mně než policistovi. Už jsme v tom došli na půl cesty. Takže kolik přesně toho Hubble ví, zůstane mým tajemstvím. Prozatím.
"Nemám ponětí, co ví," řekl jsem. "To vy tvrdíte, že se sesypal."
Finlay jen znovu zabručel a upřel na mě pohled přes stůl. Viděl jsem, jak začíná zvažovat další eventualitu. Byl jsem si poměrně jistý, čeho se týká; očekával jsem, že k tomu dojde. Pro vyšetřování vražd totiž platilo zlaté pravidlo, vycházející ze statistik a spousty zkušeností. Znělo takto: nejdřív vždycky hledej v rodině. Spoustu vražd mají na svědomí příbuzní. Manželé, manželky, synové. A bratři. Tak mluvila teorie. Finlay ji během svých dvaceti odsloužených let v Bostonu jistě viděl potvrzenou stokrát. Nyní jsem byl svědkem toho, jak ji v duchu zkouší aplikovat i zde v Margrave. Musel jsem tok jeho úvah nějak přerušit. Nechtěl jsem, aby se ubíraly tímto směrem. Nehodlal jsem znovu marnit svůj čas v cele. Byl jsem přesvědčen, že ho budu potřebovat na jiné věci.
"S mým alibi jste spokojen, ne?" prohodil jsem.
Viděl, kam mířím. Jako bychom byli kolegové, pracující na obtížném případu. Krátce se na mě zazubil.
"Sedí. V době, kdy se to stalo, jste byl v Tampě."
"Fajn," řekl jsem. "A náčelník Morrison je s tím také srozuměn?"
"Ten o tom neví. Nebere telefon."
"Nestojím o žádné další omyly. Ten tlustý pitomec řekl, že mě tam viděl. Chci, aby se dozvěděl, že to tvrzení bylo vyvráceno."
Finlay přikývl. Sáhl po telefonu na stole a vytočil číslo. Ze sluchátka jsem zaslechl tlumené předení volacího tónu. Vyzváněl dlouhou dobu, než Finlay sluchátko opět položil.
"Není doma," řekl. "Je neděle."
Pak ze zásuvky vytáhl telefonní seznam. Otevřel ho na stránkách s H. Našel Hubblovo číslo na Beckman Drive. Vytočil ho, se stejným výsledkem. Dlouhé vyzvánění a nikdo doma. Pak zkusil jeho mobilní telefon. Elektronický hlas mu začal oznamovat, že telefon je vypojen. Finlay zavěsil, aniž vyčkal, až nahrávka skončí.
"Až Hubbla najdu, tak ho sem přivedu," prohlásil. "Řekl bych, že leccos ví a měl by nám to povědět. Do té doby toho příliš dělat nemohu, že?"
Rozhodil jsem rukama. Měl pravdu. Nebyla to dost horká stopa. Jediným žhavým uhlíkem v ní byla pro Finlaye Hubblova páteční panika.
"Co budete dělat, Reachere?" zeptal se mne.
"Musím to zvážit," odvětil jsem.
Finlay se na mě upřeně díval. Nikoli nepřátelsky, leč vážně, jako by mi svým přísným pohledem hodlal tlumočit žádost a prosbu zároveň.
"Nechte celou tu věc na mně, ano? Vím, že vám není lehko a že budete chtít, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, ale žádám vás, abyste nepodnikal žádné soukromé kroky, O. K.? Je to záležitost policie. Vy jste civilní osoba. Nechte to na mně, O. K.?"
Pokrčil jsem rameny a přikývl. Vstal jsem a pohlédl na ně na oba.
"Jdu se projít," prohlásil jsem.
*****
Opustil jsem je a prošel služební místností. Protlačil jsem se skleněnými dveřmi do horkého odpoledne. Vydal jsem se přes parkoviště a rozlehlý trávník k bronzové soše. Opět představovala onoho záhadného Caspara Tealea, kterého chtěl kdosi takto poctít. Téhož chlapíka, co stál na návsi na jižním okraji města. Opřel jsem se o jeho horký kovový bok a přemýšlel.
Spojené státy jsou obrovská země. Miliony čtverečních mil. Téměř tři sta milionů lidí. Neviděli jsme se s Joem sedm let, ale skončili jsme přesně ve stejném bodě, pouhých osm hodin od sebe. Kráčel jsem ve vzdálenosti necelých padesáti metrů od místa, kde leželo jeho tělo. To byla zatraceně velká náhoda. Téměř neuvěřitelná. Tudíž Finlay mi prokazoval laskavost, že to bral jako náhodu. Měl by se pokoušet mé alibi rozcupovat. Možná to už dělal. Možná už telefonoval do Tampy, aby vše znovu prověřil.
Nemohl však nic najít, protože to náhoda byla. Nemělo smysl to zkoumat znovu a znovu. Byl jsem v Margrave pouze díky svému ztřeštěnému rozhodnutí na poslední chvíli. Kdybych se na mapu toho chlapíka díval o minutu déle, autobus by už křižovatku přejel a já bych na Margrave zapomněl. Byl bych dojel do Atlanty a nikdy se o Joeovi
nedozvěděl. Mohlo to trvat dalších sedm let, než by se ta zpráva ke mně dostala. Takže nemělo žádný význam se nad onou náhodou nějak vzrušovat. Jediná věc, kterou jsem musel udělat, bylo rozhodnout se, co v oné zatracené záležitosti podniknu.
Byly mi asi čtyři roky, když jsem pochopil, jak se to má s oddaností. Pojednou mi došlo, že mám dohlížet na Joea stejně jako on na mě. Po nějaké době se mi to stalo druhou přirozeností, něčím automatickým. Pořád jsem měl na paměti, že se musím dívat kolem sebe a kontrolovat, zda je v pořádku. Mnohokrát jsem vyběhl na nějaké nové hřiště a uviděl hlouček dětí, jak to zkouší na vytáhlém hubeném nováčkovi. Hned jsem se tam hnal, tahal je od něj, rozdal pár štulců. Pak jsem se vrátil ke svým kamarádům a opět proháněl mičudu nebo co jsme zrovna dělali; svou povinnost jsem splnil. Byla to téměř rutina. Rutina, jež trvala dvanáct let, od mých čtyř let až do doby, kdy Joe konečně odešel z domu. Těchto dvanáct let v mém podvědomí muselo zanechat stopy, protože se ve mně pořád dál ozývala slabá ozvěna té otázky: kde je Joe? Jakmile vyrostl a odešel, už na tom příliš nezáleželo. Ona stará rutina byla stále ve mně. V hloubi duše jsem si byl stále vědom toho, že se za něj musím postavit, kdyby to bylo třeba.
Teď však byl mrtvý. Už nebyl nikde. Opíral jsem se o sochu před policejní stanicí a slyšel, jak mi uvnitř slabý hlas našeptává: musíš s tím něco udělat
*****
Staniční dveře se s mlasknutím otevřely. Přimhouřenýma očima jsem se zadíval do oslnivého žáru. Roscoe vyšla ven. Slunce stálo nad ní a prozářilo jí vlasy jako svatozář. Rozhlédla se a uviděla, jak se uprostřed trávníku opírám o sochu. Vydala se směrem ke mně. Odlepil jsem se od teplého bronzu.
"Jste v pořádku?" zeptala se mě.
"Ano," odvětil jsem.
"Určitě?"
"Nehroutím se. Možná bych měl, ale nedělám to. Abych byl upřímný, cítím se spíš otupělý."
Byla to pravda. Necítil jsem v podstatě nic. Možná to byla podivná reakce, ale tak jsem to vnímal. Nemělo smysl to zastírat.
"Dobře," řekla Roscoe. "Mohu vás někam svézt?"
Možná ji Finlay poslal, aby na mě dohlédla, ale nehodlal jsem proti tomu vznášet příliš mnoho námitek. Stála tam ve slunci a vypadala báječně. Uvědomil jsem si, že pokaždé, když se na ni podívám, se mi líbí víc
"Chcete mi ukázat, kde bydlí Hubble?"
Bylo vidět, že o tom uvažuje.
"Neměli bychom to přenechat Finlayovi?"
"Chci se jen podívat, jestli se už vrátil domů. Já ho přece nesním. Jestli tam bude, tak hned zavoláme Finlayovi, ano?"
"O. K.," řekla. Pokrčila rameny a usmála se. "Tak pojďme."
Kráčeli jsme společně zpátky přes trávník a nasedli do jejího policejního chevroletu. Nastartovala ho a vyjela z parkoviště. Zatočila doleva a vydala se dokonale udržovaným městečkem na jih. Byl nádherný zářijový den. Sluneční paprsky ho proměnily v pohádku. Cihlové chodníky svítily a bíle natřené budovy oslepovaly svou září. Celé město se jen tiše vyhřívalo v nedělním žáru. Ulice byly opuštěné.
Na návsi se Roscoe vydala vpravo a zabočila do Beckman Drive. Projela náměstím, na kterém stál kostel. Bylo po mši. Auta už odjela a všude byl klid. Ulice se náhle rozšířila, po stranách ji lemovaly stromy. Vedla mírně do kopce. Působila bohatým dojmem. Impozantní, stinná, prosperující. Tohle přesně mají realitní agenti na mysli, když hovoří o dobré čtvrti. Domy nebylo vidět. Stály daleko vzadu za širokými travnatými krajnicemi, vzrostlými stromy a vysokými živými ploty. Příjezdové cesty zahýbaly pryč z dohledu. Občas jsem zahlédl bílé sloupořadí nebo červenou střechu. Čím dále jsme jeli, tím byly parcely větší. Stovky metrů mezi poštovními schránkami domů. Obrovské dospělé stromy. Ulice působila solidním dojmem. Avšak i zde, za fasádami, prosvítajícími mezi listovím, se skrývaly lidské osudy. V Hubblově případě to byl jakýsi nešťastný osud, jenž chtěl, aby hledal pomoc u mého bratra. Osud, který mému bratru přivodil smrt.
U jedné bílé schránky Roscoe zpomalila a zahnula do příjezdové cesty k domu číslo dvacet pět. Nacházel se asi
míli od města, nalevo, zády k odpolednímu slunci. Byl to poslední dům v ulici. Dál se až k mlžnému horizontu táhl broskvoňový háj. Pomalu jsme projížděli zatáčkami kolem vyvýšených náspů zahrady. Dům vypadal jinak, než jsem si ho představoval. Myslel jsem, že bude velký a bílý, jako normální dům, jen větší. Byl však mnohem okázalejší. Hotový palác. Obrovský. Každý detail působil nákladně. Rozsáhlé plochy štěrkové cesty a sametového trávníku, obrovské pěstěné stromy, všechno svítilo a pableskovalo v zářícím slunci. Tmavý bentley, který jsem viděl u věznice, tu však nebyl. Vypadalo to, že nikdo není doma.
Roscoe zastavila poblíž hlavního vchodu a vystoupili jsme. Bylo naprosté ticho. Neslyšel jsem nic kromě šumění odpoledního žáru. Zazvonili jsme a zaklepali na dveře. Zevnitř se neozvala žádná odpověď. Pokrčili jsme na sebe rameny a vydali se trávníkem kolem domu. Trávník pokrýval rozlohu několika akrů. Vysunutou zahradní místnost obklopovaly záhony pestře zářících květů. Pak se objevila široká terasa, od níž se trávník svažoval k obrovskému bazénu. Voda byla ve slunci oslnivě modrá. Ucítil jsem zápach chloru, vznášející se v horkém vzduchu.
"To je teda barák," poznamenala Roscoe.
Přikývl jsem. Uvažoval jsem, jestli tu můj bratr byl.
"Slyším auto," řekla.
Vrátili jsme se před dům, zrovna když velký bentley zastavoval. Vystoupila blondýnka, kterou jsem viděl u věznice. Měla s sebou dvě děti. Chlapce a holčičku. To byla
Hubblova rodina, kterou miloval k zbláznění. Ale nebyl s nimi.
Vypadalo to, že blondýnka Roscoe zná. Pozdravily se a Roscoe mě jí představila. Potřásla mi rukou a pravila, že se jmenuje Charlene, ale že jí mohu říkat Charlie. Byla to movitě vyhlížející žena, vysoká, štíhlá, dobře stavěná, dokonale oblečená a dokonale udržovaná. Ve tváři však měla vepsanou rýhu odhodlanosti, jež jako by ten dokonalý dojem kazila. Dost odhodlanosti na to, aby mi byla sympatická. Držela mou ruku a usmála se na mne, ale v jejím úsměvu bylo vidět značné úsilí.
"Obávám se, že tohle není nejlepší víkend mého života," pravila. "Ale myslím, že vám dlužím nemálo díků, pane Reachere. Můj manžel mi řekl, že jste mu ve vězení zachránil život."
Řekla to se značnou dávkou ledu v hlase. Nebyl namířen na mě, ale na okolnosti, které ji nutily vyslovit slova "manžel" a "vězení" v jedné větě.
"To nestojí za řeč," odvětil jsem. "Kde je?"
"Něco vyřizuje," řekla Charlie. "Vrátí se později."
Přikývl jsem. To byl Hubblův plán. Řekl, že jí něco namluví a pak se pokusí uvést věci do normálu. Zajímalo mě, jestli o tom Charlie hodlá mluvit, ale děti stály mlčky vedle ní a bylo zřejmé, že před nimi nic říkat nechce. Tak jsem se na ně usmál. Doufal jsem, že se budou stydět a někam odběhnou, jako to v mé přítomnosti dětí obvykle dělají, ale ony můj úsměv opětovaly.
"Tohle je Ben," ukázala Charlie. "A tohle Lucy."
Byly to hezké děti. Děvčátko mělo ještě baculaté tváře malého dítěte. Chyběly mu přední zuby. Jemné vlasy pískové barvy svázané do copánků. Chlapec nebyl o mnoho větší než jeho sestřička. Měl drobnou postavu a vážný obličej. Žádný malý rošťák, jak někteří hoši bývají. Dvě moc pěkné dětí. Zdvořilé a tiché. Obě si se mnou potřásly rukou a pak si opět stouply po boku matce. Díval jsem se na všechny tři a téměř jsem viděl, jak se nad nimi vznáší hrozivý stín. Pakliže si Hubble nedá pozor, tak mu je všechny zabijí, jako zabili mého bratra.
"Mohu vás pozvat na chlazený čaj?" zeptala se nás Charlie.
Stála s hlavou tázavě napřímenou, jak čekala na odpověď. Bylo jí tak třicet, přibližně stejně jako Roscoe. Ale měla chování bohaté ženy. Před sto padesáti lety by byla majitelkou velké plantáže.
"Jistě," řekl jsem. "Díky."
Děti si odběhly někam hrát a Charlie nás hlavními dveřmi uvedla dovnitř. Ve skutečností jsem chuť na ledový čaj neměl, ale chtěl jsem se tam zdržet pro případ, že by se Hubble vrátil. Chtěl jsem si ho vzít na pět minut stranou a položit mu pár velmi naléhavých otázek, dříve než Finlay začne s výčtem práv zatčeného.
*****
Byl to velkolepý dům. Obrovský. Nádherně zařízený. Světlý a příjemný. Stěny ve studené krémové a slunečné žluti. Květiny. Charlie nás vedla do zahradního pokoje, který jsme viděli zvenku. Vypadal jak z fotky nějakého časopisu. Roscoe s ní odešla připravit čaj. Nechaly mě v místnosti samotného. Cítil jsem se nesvůj. Nebyl jsem na domy zvyklý. Ve svých šestatřiceti jsem ještě nikdy v domě nebydlel. Jen ve spoustě služebních bytů a v příšerné, nezařízené svobodárně na Hudsonu, když jsem studoval ve West Pointu. Takhle jsem žil já. Jako nějaký ohyzdný mimozemšťan jsem se posadil do pohovky z rákosu na květinový polštář a čekal. Nesvůj, otupělý, v onom mrtvém bodě mezi akcí a reakcí.
Ženy se vrátily s čajem. Charlie nesla stříbrný podnos. Byla pohledná, ale ve srovnání s Roscoe to nebylo nic. Roscoe měla v očích jiskru natolik elektrizující, že Charlie vedle ní téměř zneviditelnila.
Pak k něčemu došlo. Roscoe si sedla na rákosovou pohovku vedle mne. Při dosedání vychýlila nohu mým směrem. Mělo to náhodný charakter, ale na mě to zapůsobilo velmi intimně a důvěrně. Znecitlivělé konečky nervů se náhle vzpamatovaly a křičely na mě: také tě má ráda. Také tě má ráda. Způsobil to dotyk její nohy.
Vzpamatoval jsem se a začal věci rekapitulovat v tomto novém světle. Vzpomněl jsem si, jak mi snímala otisky prstů a jak mě fotila. Jak mi přinesla kávu. Na její úsměv a zamrkání. Na její smích. Jak pracovala po celou páteční noc
a v sobotu, aby mě mohla dostat z Warburtonu. Jak tam za mnou přijela a odvezla mne. Jak mě držela za ruku poté, co jsem uviděl rozbité tělo svého bratra. Jak mne vezla sem. Měla mě také ráda.
Najednou jsem byl rád, že jsem vyskočil z toho pitomého autobusu. Že jsem se na poslední chvíli takhle bláznivě rozhodl. Ihned jsem se uvolnil. Cítil se mnohem lépe. Slabý hlas tam uvnitř ztichl. V tu chvíli jsem nemohl nic dělat. S Hubblem si promluvím, až ho uvidím. Do té doby budu sedět na pohovce s hezkou, příjemnou tmavovláskou v měkké bavlněné košili. Nepříjemnosti se brzy přihlásí samy. Vždycky to tak je.
Charlie Hubbleová se posadila naproti nám a začala ze džbánu nalévat čaj. Vzduchem zavoněl citron a koření. Zachytila můj pohled a usmála se tímtéž nuceným úsměvem jako předtím.
"Obyčejně bych se vás v této situaci zeptala, jak se vám líbí tady u nás v Margrave," řekla s pohledem upřeným na mě.
Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Jen jsem pokrčil rameny. Bylo zřejmé, že Charlie nic neví. Domnívala se, že jejího manžela zatkli nějakým omylem. Ne proto, že se zapletl do jakési temné záležitosti, která právě přinesla smrt dvěma lidem. Přičemž jeden z nich byl bratrem toho cizince, na něhož se zrovna usmívá. Roscoe zachránila situaci a ujala se slova místo mne. Obě dvě pak strávily nějaký čas v živém rozhovoru, zatímco já jen seděl, pil čaj a čekal na Hubbla.
Neobjevil se. Pak konverzace odumřela a Charlie se začala chovat neklidně, jako že má něco na práci. Bylo načase odejít. Roscoe mi položila ruku na rameno. Její dotyk mě pálil jako elektrická jiskra.
"Pojďme," řekla. "Odvezu vás zpátky do města."
Mrzelo mne, že jsem nepočkal na Hubbla. Měl jsem pocit, že nedostál povinnosti vůči Joeovi. Chtěl jsem však být s Roscoe o samotě. Prahnul jsem po tom. Vlivem potlačovaného smutku to bylo možná ještě intenzivnější. Rozhodl jsem se odsunout Joeovy problémy na zítřek. Řekl jsem si, že stejně nemám jinou možnost. Hubble nepřišel. Jiného nebylo co dělat. Tak jsme společně vsedli zpátky do chevroletu a pomalu se propletli zatáčkami příjezdové cesty. Sjeli jsme dolů po Beckman Drive. Ke konci oné míle byly již budovy blíž k sobě. Minuli jsme kostel. Před námi se objevila náves se sochou Caspara Tealea.
"Reachere," řekla Roscoe. "Vy se tu nějakou chvíli zdržíte, viďte? Než se vyjasní ta záležitost s vaším bratrem?"
"Zřejmě ano."
"Kde se ubytujete?"
"To nevím," odvětil jsem.
Zastavila u obrubníku blízko trávníku. Páku řazení posunula do parkovací polohy. Měla něžný výraz ve tváři.
"Chtěla bych, abyste šel ke mně domů."
Měl jsem dojem, že šílím, ale žhnul jsem žádostí, a tak jsem si ji k sobě přitáhl a políbili jsme se. Oním nádherným
prvním polibkem. Nová, neznámá ústa, vlasy, chuť i vůně. Líbala mě silně a dlouho a pevně mne objímala. Několikrát jsme se museli nadechnout, než se znovu rozjela směrem ke svému domu.
Prolétla onu přibližně čtvrtmíli ulice, jež se otevřela naproti Beckman Drive. Ve slunci jsem viděl jen šmouhu zeleně, když se vřítila na svou příjezdovou cestu. Pneumatiky zapištěly, jak šlápla na brzdu. Téměř jsme vypadli z auta a běželi ke dveřím. Odemkla a vešli jsem dovnitř. Přirazila dveře, a ještě než zaklaply, byla znovu v mém náručí. Líbali jsme se a přitom klopýtali do obývacího pokoje. Byla o celou stopu kratší než já a nohama se nedotýkala země.
Strhali jsme si navzájem šaty, jako by na nás hořely. Byla úžasná. Silné, pevné tělo s božskými tvary. Kůži jak hedvábí. Mezi pruhy horkého slunečního světla od okna mě strhla na zem. Bylo to hektické. Váleli jsme se po sobě a nic nás nemohlo zastavit. Jako kdyby byl konec světa. Pak jsme celí rozechvělí ustali a lapali po dechu. Byli jsme zbrocení potem. Úplně vyčerpaní.
Leželi jsme zaklíněni v sobě a hladili se. Pak ze mne sklouzla a vytáhla mě na nohy. Opět jsme se líbali při potácivé chůzi do její ložnice. Stáhla přehoz z postele a klesli jsme do ní. Pevně jsme se objímali a následně jsme upadli do hlubokého transu. Byl jsem zcela zničen. Měl jsem pocit, že všechny mé kosti a šlachy jsou z gumy. Ležel jsem v neznámé posteli a nacházel se kdesi daleko za stavem
uvolnění. Vznášel jsem se. Roscoeino teplé tělo se ke mně tulilo. Dýchal jsem přes její vlasy. Naše ruce lenivě hladily neznámé obrysy.
Zeptala se mě, jestli si chci najít motel. Nebo tu zůstat s ní. Zasmál jsem se a odpověděl, že jediný způsob, jak se mě teď zbavit, je jít si na stanici pro brokovnici a odehnat mne. Řekl jsem jí, že ani to by možná nepomohlo. Zahihňala se a přitulila se blíž.
"Nepůjdu si pro brokovnici," zašeptala. "Přinesu si želízka. Připoutám tě k posteli a zůstaneš tu se mnou napořád."
Odpoledne jsme prospali. V sedm večer jsem zavolal k Hubbleovým. Stále ještě nebyl doma. Dal jsem Charlii Roscoeino číslo a požádal ji, aby mi zavolal hned, jak se vrátí. Zbytek večera jsme strávili v mrákotném stavu. O půlnoci jsme pak tvrdě usnuli. Hubble nezavolal.
*****
V pondělí ráno jsem si jen matně uvědomoval, že Roscoe vstává do práce. Slyšel jsem crčení sprchy, pak jsem cítil, že mě něžně políbila a v domě nastalo ticho a klid. Horko. Spal jsem až do devíti. Telefon nezvonil. To mi nevadilo. Potřeboval jsem trochu klidu na přemýšlení. Musel jsem dospět k nějakým rozhodnutím. Protahoval jsem se v Roscoeině teplé posteli a začal odpovídat na otázku, kterou mi opět kladl ten neodbytný slabý hlas v mém nitru.
Co budu dělat ohledně Joea? Odpověď jsem našel velmi snadno, přesně jak jsem počítal. Věděl jsem, že ji mám hluboko v sobě připravenou už od chvíle, kdy jsem se octl v márnici vedle rozmláceného Joeova těla. Byla velmi jednoduchá. Postavím se za něj. Dokončím to, co on nestihl. Ať to bylo cokoli. Ať to bude vyžadovat nevím co.
Nepředpokládal jsem žádné větší potíže. Hubble byl jediným pojítkem, které jsem měl, ale byl rovněž jediným, které jsem potřeboval. Byl jsem přesvědčen, že bude spolupracovat. Závisel na Joeovi, aby mu z toho pomohl. Nyní bude záviset na mně. Poskytne mi to, co potřebuji. Jeho kumpáni byli na týden zranitelní. Co to říkal? Kritické období, které potrvá do neděle? Využiji ho k tomu, abych je rozdrtil. Byl jsem rozhodnutý. Nemohl jsem udělat nic jiného. Nemohl jsem to přenechat Finlayovi. Finlay by nerozuměl všem těm rokům naší společné historie. Neschvaloval by typ trestu, kterého bude třeba. Nepochopil by prostou pravdu, kterou jsem se naučil ve čtyřech letech: nestrpím, abyste si zahrávali s mým bratrem. Takže to byla moje záležitost. Jen mezi mnou a Joem. Byla to povinnost.
Ležel jsem tam v Roscoeině vyhřáté posteli a uvažoval. Postup byl jednoduchý. Jednodušší už to být nemohlo. Dopátrat se Hubbla nemohlo být těžké. Věděl jsem, kde bydlí. Znal jsem jeho telefonní číslo. Protáhl jsem se, usmál se a pocítil v sobě činorodou energii. Vstal jsem z postele a šel najít kávu. U konvice byl postavený lístek. Stálo na něm: Co takhle časný oběd u Ena? V jedenáct? Nech Hubbla
Finlayovi, O. K.? Místo podpisu byly spousty polibků a nakreslená pouta. Přečetl jsem si to a usmál se kresbě, ale Hubbla jsem Finlayovi přenechat nehodlal. V žádném případě. Hubble byl mou záležitostí. Takže jsem si znovu našel číslo a zavolal na Beckman Drive. Nikdo nebyl doma.
Nalil jsem si velký hrnek kávy a prošel do obývacího pokoje. Slunce venku bylo oslepující. Další horký den. Chodil jsem po domě. Byl malý. Obývací pokoj, jídelní kuchyně, dvě ložnice, jedna velká a jedna menší koupelna. Byl velmi zánovní, velmi čistý. Jednoduše, pěkně vyzdoben. Jak bych od Roscoe čekal. Prostý styl. Pár ukázek navajského umění, pestré koberce, bílé stěny. Musela být v Novém Mexiku a oblíbit si to tam.
Uvnitř bylo ticho a klid. Roscoe měla stereo soupravu, pár desek a kazet, sladší a melodičtější než ono vytí a bzučení, kterému já říkám hudba. Nalil jsem si v kuchyni další kávu. Vyšel zadním vchodem ven. Byl tam malý dvorek, úhledný nepěstěný trávník a nedávno zasazené trvalky. Rozřezaná stromová kůra k udušení plevele, osázené záhony obehnané plůtkem z hrubých fošen. Stál jsem ve slunci a usrkával kávu.
Pak jsem se opět vrátil dovnitř a znovu vytočil Hubblovo číslo. Žádná odpověď. Osprchoval jsem se a oblékl. Roscoe měla malý sprchový kout s nízko nastavenou sprchou a s ženskými mýdly. Ve skříni jsem našel ručník a na toaletním stolku hřeben. Žiletka nikde žádná. Oblékl jsem se a umyl po sobě hrnek. Z kuchyňského telefonu jsem opětovně
zkusil Hubblovo číslo. Nechal jsem telefon dlouho vyzvánět. Nikdo doma. Řekl jsem si, že tam zajedu po obědě s Roscoe. Věčně to takhle trvat nemůže. Zamkl jsem zadní dveře a předními vyšel ven.
Bylo asi půl jedenácté. K Enovi to bylo míli a čtvrt. Pohodlná půlhodinová procházka ve slunečném dni. Už teď bylo velmi horko. Dobrých třicet stupňů. Skvělé podzimní počasí jihu. Kráčel jsem mírně se zdvihající zatáčkou čtvrt míle k Hlavní třídě. Všechno bylo nádherně upravené. Všude kolem se rozkládaly magnolie a keře v pozdním květu.
U krámku jsem zahnul a vydal se Hlavní třídou. Chodníky byly zametené. V malých parcích podél silnice pracovaly čety zahradníků. Ti nastavovali samočinné zavlažování a na kolečcích vyváželi materiál z elegantních zelených dodávek se zlatým nápisem "Klinerova nadace". Párek chlapíků natíral tyčkový plot. Zamával jsem na dva staré holiče v krámku. Postávali opření ve dveřích, jako by čekali na zákazníky. Zamávali mi zpátky a já jsem kráčel dál.
V dohledu se objevilo bistro U Ena. Naleštěné aluminiové obklady se blyštěly ve slunci. Roscoein chevrolet stál na štěrkovém parkovišti. Vedle něj byla černá dodávka, kterou jsem den předtím viděl před krámkem. Dorazil jsem k bistru a prošel dveřmi. Tudy mě v pátek odváděli v poutech, se Stevensonovou puškou namířenou na břicho. Byl jsem zvědav, zda si mne personál bude
pamatovat. Počítal jsem, že pravděpodobně ano. Margrave bylo velmi poklidné městečko. Neprojíždělo tudy příliš mnoho cizinců.
Roscoe byla v boxu, v témže, kde jsem seděl v pátek já. Měla na sobě zpátky uniformu a vypadala jako ta nejsvůdnější bytost na světě. Přistoupil jsem k ní. Něžně se na mě usmála a já se shýbl, abych ji políbil na ústa. Posunula se na koženkovém sedadle k oknu. Na stole byly dva šálky kávy. Ten její jsem přisunul blíž k ní.
U jídelní přepážky seděl řidič z černé dodávky. Mladý Kliner, nevlastní syn oné bledé dámy. Otočil se na stoličce a zády se opřel o pult. Seděl s nohama od sebe, lokty za sebou, planoucí pohled opět upřený na mě. Otočil jsem se k němu zády a políbil Roscoe znovu.
"Nesníží to tvoji autoritu?" zeptal jsem se jí. "Když lidé uvidí, jak líbáš tuláka, kterého tu v pátek zatkli?"
"Pravděpodobně," řekla. "Mně je to ale fuk."
Takže jsem ji zase políbil. Mladý Kliner nás pozoroval. Cítil jsem v zádech jeho pohled. Obrátil jsem se a podíval se na něj. Asi vteřinu jsme si hleděli do očí, pak sklouzl ze stoličky a odešel. Ve dveřích se otočil a ještě jednou na mě zlobně pohlédl. Pak se odebral ke své dodávce a odjel. Uslyšel jsem zaburácení motoru a potom se v místnosti rozhostilo ticho. Bylo tam víceméně prázdno, stejně jako v pátek. Párek staříků a dvě servírky. Tytéž co v pátek. Obě blondýny, jedna o něco vyšší a udělanější. V blůzkách a zástěrkách. Ta menší měla brýle. Ač nevypadaly úplně
stejně, byly si podobné. Jako sestry či sestřenice. Tytéž geny tam někde uvnitř. Malé město, odevšud na míle daleko.
"Dospěl jsem k rozhodnutí," řekl jsem. "Musím zjistit, co se stalo Joeovi. Tak bych se chtěl předem omluvit pro případ, že by to mělo nějak vadit, O. K.?"
Roscoe pokrčila rameny a něžně se usmála. Vypadala, že si o mě dělá starost.
"Nebude to vadit. Není důvod, proč by mělo."
Usrkával jsem kávu. Byla dobrá. Pamatoval jsem si to už od pátku.
"Identifikovali jsme toho druhého," řekla. "Jeho otisky se shodovaly s člověkem, kterého zatkli před dvěma roky na Floridě. Jmenoval se Sherman Stoller. Říká ti to jméno něco?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Nikdy jsem o něm neslyšel."
Pak spustil její beeper. Byl to malý černý pager, který měla připnutý k opasku. Viděl jsem ho poprvé. Možná ho musela nosit během pracovní doby. Pořád pípal. Sáhla rukou pod stůl a vypnula ho.
"Zatraceně," řekla. "Musím se ohlásit. Promiň. Půjdu si zavolat z auta."
Vysunul jsem se z boxu a ustoupil, aby mohla projít.
"Objednej mi něco k jídlu, ano? Dám si to, co ty."
"Dobře. Která je naše servírka?" zeptal jsem se.
"Ta s brýlemi," řekla.
Vyšla z bistra. Oknem jsem viděl, jak se naklání do auta a telefonuje. Pak na mě z parkoviště začala gestikulovat. Že je to naléhavé. Že se musí ihned vrátit, ale já že tam mám zůstat. Vskočila do auta a rozjela se na jih. Mechanicky jsem jí zamával, aniž jsem se za ní díval. Místo toho jsem zíral na servírky. Téměř jsem přestal dýchat. Potřeboval jsem Hubbla. A Roscoe mi právě oznámila, že je mrtvý.

Jatka k.9

12. ledna 2018 v 17:35 | Lee Child
09 KAPITOLA
CESTOU JSME SE STAVILI NA STANICI, KDE MI VYZDVIHLA SÁČEK s osobními věcmi, v němž jsem měl peníze. Pak jsme pokračovali do centra Margrave a tam mě vysadila. Byli jsme domluveni, že se za dvě hodiny opět sejdeme u stanice. Vystoupil jsem na chodník do prudkého žáru nedělního dopoledne a zamával jí na rozloučenou. Cítil jsem se mnohem lépe. Opět jsem byl pánem svého osudu. Chtěl jsem se pokusit zjistit něco o Slepém Blakeovi, vzít Roscoe na oběd a pak vypadnout z Georgie a už se nikdy nevrátit.
Takže jsem nějakou dobu strávil prohlídkou města, bloumáním po ulicích a vůbec věcmi, které se spíše hodí dělat v pátek odpoledne. V městečku toho příliš k vidění nebylo. Ze severu na jih jím procházela stará okresní silnice a asi čtyři bloky nesla název Hlavní třída. V prostoru těchto čtyř bloků se nacházely malé obchody a úřady, hledící na sebe přes šířku silnice a oddělené úzkými provozními uličkami, jež vedly dozadu za budovy. Byl tu malý obchod s potravinami, holičství, pánská konfekce, lékařská ordinace, právnická kancelář a zubař. Za těmito budovami se rozkládal městský park s laťkovým plotem a okrasnými stromy. Obchody a úřady měly z čelní strany umístěné markýzy, vysunuté nad širokými chodníky. Na chodnících
byly rozmístěny lavičky, nyní však opuštěné. Vůbec celé to tu bylo opuštěné. Nedělní ráno, odevšud na míle daleko.
Hlavní třída, rovná jak pravítko, pak směrem na sever vedla několika sty metry parku až k policejní a hasičské stanici; asi půl míle za nimi se nacházelo Enovo bistro. Po dalších pár mílích přišla odbočka na západ, směrem na Warburton, kde byla věznice. Za touto křižovatkou jste jeli už jen pustou krajinou, dokud jste nedorazili ke skladům a k mimoúrovňové křižovatce, nějakých čtrnáct mil od středu města.
Na jižním okraji města bylo vidět malou náves s bronzovou sochou a ulicí, která vedla na západ do obytné čtvrti. Vydal jsem se k ní a spatřil diskrétní zelenou tabulku, na které stálo Beckman Drive. Hubblova ulice. Nedalo se dohlédnout příliš daleko, protože kousek odtud se ulice rozdvojovala a vedla po obou stranách širokého náměstí uprostřed s trávníkem, na kterém stál velký bílý dřevěný kostel. Okolo kostela byly zasázeny třešně. Podél trávníku v úhledných řadách parkovala auta decentních barev a s dokonalým lakem. Z kostela zaznívaly hluboké tóny varhan a sborový zpěv.
Socha na návsi představovala muže jménem Caspar Teale, který tu před nějakými sto lety zřejmě to či ono vykonal. Na druhé straně návsi, víceméně naproti Beckman Drive, se nacházela další obytná ulice, směřující na východ, na jejímž rohu osaměle stál malý krámek. A to bylo všechno. Město se tomu příliš říkat nedalo. Nic moc se tam
nedělo. Zabralo mi ani ne třicet minut, abych si prohlédl všechno, co se nabízelo k vidění.
Bylo to však to nejudržovanější město, které jsem kdy viděl. To bylo úžasné. Jeden každý dům byl buď zcela nový, anebo krátce po rekonstrukci. Silnice hladké jako sklo, chodníky rovné a čisté. Žádné výmoly, žádné trhliny, žádná vzedmutá vozovka. Malé úřady a obchody vypadaly, jako by je každý týden malovali. Trávníky, keře a stromy byly perfektně zastřiženy. Bronzová socha dávného Caspara Tealea působila dojmem, jako by ji každé ráno někdo olízal. Nátěr kostela byl ve slunci tak oslnivý, že mě z něj bolely oči. Všude vlály vlajky: zářivě červená a modrá s neposkvrněnou bílou. Ulice byly tak čisté, že jste při chůzi měli strach, abyste někde nenechali špinavou šlápotu.
*****
V krámku na protějším rohu se prodával takový sortiment zboží, aby byl dost dobrý důvod v neděli dopoledne otevřít. Otevřeno, ale prázdno. Nebyl tam nikdo kromě chlapíka za pokladnou. Měl ovšem kávu. Sedl jsem si k malému obslužnímu pultu, objednal si jí velký hrnek a koupil si nedělní noviny.
Prezident byl stále na titulní straně. Teď se nacházel v Kalifornii. Vysvětloval vojenským dodavatelům, proč proud štědrých zakázek po padesáti skvělých letech vyschl. Stále doznívaly reakce na jeho šokující prohlášení z Pensacoly, týkající se Pobřežní stráže. Její čluny se v sobotu večer vrátí
do přístavů a nevyplují, dokud se neseženou nové peníze. Všichni komentátoři tím byli pobouřeni.
Přestal jsem číst a vzhlédl, když jsem uslyšel, jak se otevřely dveře. Dovnitř vstoupila žena. Sedla si na stoličku na opačném konci pultu. Byla starší než já, možná čtyřicet. Tmavé vlasy, velmi štíhlá, nákladně oblečená do černého. Měla velmi bledou pleť. Tak bledou, že vypadala téměř průsvitná. Pohybovala se s určitým nervózním napětím. Šlachy v zápěstí jí vystupovaly jako tenké provázky. Obličej měla jakoby stažený strachem. Muž za pultem se k ní přisunul a ona si objednala kávu tak slabým hlasem, že jsem ji stěží slyšel, ačkoli byla dost blízko a v místnosti bylo ticho.
Nezdržela se dlouho. Kávu dokončila jen z poloviny, přičemž neustále vyhlížela z okna. Pak venku zastavila velká černá otevřená dodávka a ona se zachvěla. Bylo to zbrusu nové auto a zjevně nikdy nepřeváželo nic hodného převážení. Zahlédl jsem řidiče, když se kabinou natáhl, aby odemkl dvířka. Vypadal na ostrého hocha. Dost vysoký. Široká ramena a masivní šíje. Černé vlasy. Černými chlupy porostlé dlouhé šlachovité paže. Asi třicetiletý. Bledá žena sklouzla jako duch ze stoličky a postavila se. Naprázdno polkla. Když otevřela dveře krámku, uslyšel jsem bublání motoru naprázdno. Nastoupila do dodávky, ale ta se nepohnula. Jen tam stála u obrubníku. Otočil jsem se na stoličce směrem k muži za pultem.
"Kdo je to?" zeptal jsem se.
Chlapík na mě pohlédl, jako bych byl z jiné planety.
"To je paní Klinerová," řekl. "Vy neznáte Klinerovy?"
"Slyšel jsem o nich. Nejsem odtud. Klinerovi patří ty sklady u silnice, viďte?"
"Ano. A kromě toho spousta dalšího. Je to velký zvíře, pan Kliner."
"Vážně?" řekl jsem.
"Jistě," odvětil chlapík. "Slyšel jste o nadaci?"
Zavrtěl jsem hlavou. Dopil jsem kávu a přistrčil jsem k němu hrnek, aby mi ho znovu dolil.
"Kliner založil Klinerovu nadaci," vysvětloval. "Přináší městu užitek v mnoha směrech. Přišel sem před pěti lety a od té doby působí jako Ježíšek."
Přikývl jsem.
"A co paní Klinerová, je v pořádku?" zeptal jsem se ho.
Potřásl hlavou, když mi doléval kávu.
"Je nemocná. Velice nemocná. Strašně bledá, viďte? Jako bezkrevná. Má nějakou vážnou nemoc. Možná tuberkulózu. Viděl jsem pár lidí, co s nimi tuberkulóza tohle udělala. Bývala moc pěkná, a teď vypadá jako nějaká kytka, co ji nechali zavřenou ve sklepě, viďte? Velice nemocná, to je jednou jistý."
"Kdo je ten chlap v dodávce?" řekl jsem.
"Nevlastní syn. Klinerův syn z prvního manželství. Paní Klinerová je jeho druhá žena. Slyšel jsem, že s tím klukem moc nevychází."
Pokývl na znamení ukončení této nezávazné konverzace a odešel leštit jakési pochromované zařízení na druhém konci pultu. Černá dodávka pořád ještě čekala venku. Souhlasil jsem s chlapíkem v tom, že ta žena vypadala jako kytka zavřená ve sklepě. Připomínala nějakou vzácnou orchidej, zbavenou světla a živin. Ale nesdílel jsem jeho názor, že je nemocná. Nemyslel jsem si, že má tuberkulózu, ale že trpí něčím úplně jiným. Něčím, co jsem už jednou či dvakrát viděl. Jevilo se mi, že chřadne čirou hrůzou. Z čeho, to jsem ovšem nevěděl. A vědět jsem to ani nechtěl. Nebyl to můj problém. Vstal jsem a položil na pult pětidolarovku. Nazpátek jsem dostal samé drobné. Chlapík neměl žádné dolarové bankovky. Dodávka pořád ještě stála zaparkovaná u obrubníku. Řidič seděl nakloněný dopředu, hruď na volantu a přes svou macechu hleděl přímo na mne.
Za pultem naproti mně bylo umístěné zrcadlo. Vypadal jsem přesně jako chlápek, co strávil noc v autobuse a pak dva dny ve vězení. Pomyslel jsem si, že bych se měl dát do pořádku před tím, než vezmu Roscoe na oběd. Muž za pultem si všiml mého pohledu.
"Zkuste holičství," řekl.
"V neděli?" zapochyboval jsem.
Pokrčil rameny.
"Vždycky tam někdo je. Nikdy nemají úplně zavřeno. Ani úplně otevřeno."
Přikývl jsem a vyšel ze dveří. Uviděl jsem hloučky lidí, jak vycházejí z kostela, povídají si na trávníku, nasedají do
vozů. Zbytek města byl nadále opuštěný. Ale černá dodávka stála pořád u chodníku přímo před obchodem a řidič stále hleděl přímo na mě.
Vydal jsem se po slunci na sever; dodávka se pomalu rozjela mým směrem a udržovala se mnou tempo. Chlap za volantem byl pořád nakloněný dopředu a hleděl do strany. Na pár kroků jsem zrychlil a dodávka rovněž zvýšila rychlost. Pak jsem se na místě zastavil a on kolem mě přejel. Zůstal jsem stát. Evidentně se rozhodl, že couvání do svého záměru nezahrne. Šlápl na plyn a se zaburácením motoru se odpíchl z místa. Pokrčil jsem rameny a pokračoval v cestě. Došel jsem k holičství. Shýbl jsem se pod pruhovanou markýzu a vzal za kliku. Otevřeno. Vešel jsem dovnitř.
*****
Jako všechno v Margrave, i holičský krám vypadal nádherně. Leskl se starodávnými křesly s láskyplně vyleštěným a udržovaným kováním. Bylo tu holičské náčiní, kterého se před třiceti lety každý zbavil. Teď ho všichni chtějí zpátky. Zaplatí za něj jmění, protože přináší zpět takovou tvář Ameriky, jakou ji lidé chtějí mít. Takovou, jak podle nich vypadala. Určitě jsem si ji takhle aspoň kdysi představoval já. Posedával jsem někde na školním hřišti v Manile nebo v Mnichově a představoval si zelené trávníky a stromy a vlajky a chromem se lesknoucí holičský krámek, přesně jako byl tenhle.
Provozovali ho dva staří černoši. Jen tam tak posedávali. Ani úplně otevřeno, ani úplně zavřeno. Ale dali najevo, že mě obslouží. Jako že když už tam jsou a já tam jsem, tak proč ne? Navíc jsem tuším vypadal jako naléhavý případ. Požádal jsem o všechno. Oholit, ostříhat, napařit horkým ručníkem, nakrémovat boty. Na zdech byly tu a tam zarámované titulní stránky novin.
Významné titulky. Smrt Roosevelta, vítězství nad Japonskem, zavraždění JFK, vražda Martina Luthera Kinga. Staré mahagonové stolní rádio příjemně hrálo. Na lavici pod oknem ležely perfektně složené nedělní noviny.
Staříci připravili do misky pěnu na holení, obtáhli na řemeni břitvu, propláchli štětku. Pokryli mne ručníky a dali se do práce. Jeden z nich mě holil starodávnou břitvou. Druhý stál opodál a v podstatě nedělal nic. Usoudil jsem, že možná vstoupí do hry později. Ten pracovitý začal povídat, jak to holiči dělají. Pověděl mi o počátcích jejich živnosti. Byli to kamarádi už od dětských let. Celou dobu žili zde v Margrave. Holiče začali dělat ještě dlouho před druhou světovou válkou. Vyučili se v Atlantě. Jako mladíci si společně otevřeli krámek. Když jejich starou čtvrť zbourali, přestěhovali se sem. Vlastně mi vyprávěl historii okresu z pohledu holiče. Jmenoval osobnosti, které seděly v těchto starých křeslech. Zmínil se o kdekom.
"Povězte mi něco o Klinerových," řekl jsem.
Byl to povídavý chlapík, ale tato žádost ho umlčela. Přestal pracovat a přemýšlel o tom.
"V tomhle vám nepomohu, to teda ne," prohlásil. "To je téma, o kterém zde raději nemluvíme. Nejlepší bude, když se mě zeptáte na něco úplně jiného."
Pod hromadou ručníků jsem pokrčil rameny.
"Dobrá. Slyšel jste někdy o Slepém Blakeovi?"
"O tom jsem slyšel, to teda jo," přitakal stařík. "To je chlap, o kterým se bavit můžeme bez problémů."
"Výborně," řekl jsem. "Co mi o něm tedy můžete říct?"
"Občas sem chodil, kdysi dávno. Prý se narodil v Jacksonville na Floridě, hned za hranicí. Odtamtud se vydával na sever, tudy, přes Atlantu, až nahoru do Chicaga a pak zas celou cestu zpátky. Zpátky do Atlanty, zpátky sem a domů. Tehdy to bylo úplně jiné, víte? Žádné dálnice, žádné automobily, alespoň ne pro chudého černocha a jeho přátele. Chodilo se pěšky nebo jezdilo na nákladních vlacích."
"Slyšel jste ho někdy hrát?" zeptal jsem se.
Opět přestal s holením a podíval se na mne.
"Člověče, mně je čtyřiasedmdesát," pravil. "Tohle bylo v době, kdy jsem byl ještě malý chlapec. Mluvíme tu o Slepém Blakeovi. Muzikanti jako on hráli po barech. Když jsem byl malý, tak jsem nikdy v žádném baru nebyl, pochopte. To bych býval dostal pěkně nasekáno, kdybych to zkusil. Měl byste promluvit tady s mým parťákem. Ten je mnohem starší než já. Možná ho slyšel hrát, jenže si to už nemusí pamatovat. On už si toho moc nepamatuje. Ani to, co měl k snídani. Mám pravdu? Hej, kamaráde, copaks měl k snídani?"
Druhý muž se přišoural po vrzající podlaze a opřel se o sousední umyvadlo. Byl to sukovitý stařík stejné mahagonové barvy jako rádio.
"Nevím, co jsem měl k snídani," řekl. "Ani nevím, jestli jsem vůbec nějakou měl. Ale poslouchejte mě. Možná jsem starej, ale pravda je, že starý lidi si pamatujou dobře. Ne současné věci, rozumíte, ale minulost. Musíte si představit, že vaše paměť je jako kbelík, víte? Jakmile ji naplníte starýma věcma, už do ní nedostanete ty nový. Prostě se tam už nevejdou, chápete? Takže já si nepamatuju nic novýho, protože můj kbelík je plnej starejch záležitostí, který se staly kdysi dávno. Chápete, co vám povídám?"
"Jistěže chápu," přitakal jsem. "Takže tehdy dávno jste ho slyšel hrát?"
"Koho?" zeptal se.
Střídavě jsem se na oba podíval. Nebyl jsem si jist, jestli si přede mnou nepřehrávají nějakou připravenou scénku.
"Slepého Blakea," vysvětlil jsem. "Slyšel jste ho někdy hrát?"
"Ne, nikdy jsem ho neslyšel. Ale má sestra ho slyšela. Mám ještě sestru, tý už je určitě přes devadesát nebo tak, pánbu ji zachovej. Ještě žije. V těch dobách trochu zpívala a se starým Slepým Blakem si zazpívala mnohokrát."
"Opravdu?" zeptal jsem se se zájmem. "Ona s ním zpívala?"
"To si pište, že jo," odvětil sukovitý stařík. "Zpívala skoro s každým, kdo tudy projížděl. Nesmíte zapomenout,
že tohle letitý městečko leží přímo na silnici do Atlanty. Tamta stará okreska vedla tudy rovnou na jih, na Floridu. Byla to jediná silnice, která procházela Georgii ze severu na jih. Teď je samozřejmě dálnice, která tudy nevede, jsou tu letadla a tak. Margrave už není důležitý, už tudy nikdo neprojíždí."
"Takže Slepý Blake se tu zastavil," připomněl jsem mu. "A vaše sestra s ním zpívala?"
"Každej se tu zastavil," prohlásil. "Severní část města byla v podstatě jedna velká změť barů a penzionů pro ty, co tudy projížděli. Na místě všech těch pěstěnejch zahrad, co se odtud táhnou až k hasičský stanici, byly bary a hotýlky. Všechno už strhli, popřípadě to samo spadlo. Už strašně dlouhou dobu tudy žádnej obchodní cestující neprojel. Tehdy to ale bylo úplně jiný město. Ustavičně přijížděly a odjížděly davy lidí. Dělníci, ženci obilí, obchodní cestující, zápasníci, hobové, řidiči náklaďáků, hudebníci. Nejrůznější typy hudebníků se tu objevovali a hráli, a má sestřička s nimi se všemi zpívala."
"A na Slepého Blakea se pamatuje?" zeptal jsem se.
"Samozřejmě. Považovala ho za největšího žijícího muzikanta. Tvrdí, že hrával moc fajnově. Fakticky moc fajnově."
"A co se s ním stalo? Nevíte?"
Stařík usilovně přemýšlel. Probíral se blednoucími vzpomínkami. Několikrát potřásl prošedivělou hlavou. Pak vyjmul vlhký ručník z napařovací skříňky a položil mi ho
přes obličej. Začal mi stříhat vlasy. Nakonec jakoby s konečnou platností zavrtěl hlavou.
"To přesně nemůžu říct," řekl. "Pořád tak nějak jezdil tam a zpátky, na to si dobře vzpomínám. Trvalo to tři čtyři roky a pak byl najednou pryč. Žil jsem tehdy načas v Atlantě, takže nevím. Slyšel jsem povídat, že ho někdo oddělal, možná právě tady v Margrave, možná taky ne. Dostal se do nějakýho průšvihu a stálo ho to krk."
Chvíli jsem tam seděl a poslouchal jejich staré rádio. Pak jsem jim dal dvacku ze svého svitku bankovek a vyrazil na Hlavní třídu. Obrátil jsem se na sever. Bylo skoro poledne a slunce pražilo. Až příliš na září. Nikdo jiný po ulici nešel. Z černé vozovky na mě sálalo horko. Slepý Blake tudy chodil, možná také za poledního žáru. Kdysi dávno, když tihle staří holiči byli ještě chlapci, byla tohle hlavní tepna vedoucí na sever do Atlanty, do Chicaga, za prací, nadějí, penězi. Polední žár by nikomu nezabránil, aby dospěl ke svému cíli. Teď se však z ní stala jen hladká, asfaltová vedlejší silnice, jež nevedla vůbec nikam.
*****
Dojít k budově stanice mi zabralo jen pár minut chůze v sálajícím vedru. Po pružném trávníku jsem přešel kolem další bronzové sochy a otevřel k sobě těžké skleněné vstupní dveře. Vstoupil jsem do chladu uvnitř. Roscoe na mě čekala, opřená o přijímací přepážku. Za ní ve služební místnosti
jsem uviděl Stevensona, jak naléhavě mluví do telefonu. Roscoe byla bledá a vypadala velmi znepokojeně.
"Našli jsme další tělo," oznámila.
"Kde?" zeptal jsem se.
"Opět u skladu. Tentokrát na druhé straně silnice, pod mimoúrovňovou křižovatkou. V místě, kde se zvedá."
"Kdo ho našel?"
"Finlay," řekla. "Byl tam dneska ráno, aby se pokusil najít něco, co by nám pomohlo pohnout s tou první mrtvolou. Pěkná pomoc, co? Místo toho najde druhou."
"Víte, kdo to je?" otázal jsem se.
Zavrtěla hlavou.
"Nepodařilo se nám ho identifikovat. Stejně jako toho prvního."
"Kde je teď Finlay?"
"Šel přivést Hubbla," řekla. "Myslí si, že ten by o tom něco mohl vědět."
Přikývl jsem.
"Jak dlouho tam ležel?" řekl jsem.
"Možná dva nebo tři dny. Finlay se domnívá, že mohlo jít o dvojitou vraždu ve čtvrtek v noci."
Opět jsem přikývl. Hubble o tom skutečně něco věděl. Tohle byl ten člověk, kterého on poslal na schůzku s vysokým vyšetřovatelem s oholenou hlavou.
Hubble si lámal hlavu nad tím, jak se mu mohlo podařit vyklouznout. Ono se mu to ale nepodařilo.
Z parkoviště venku jsem uslyšel auto a pak se velké skleněné dveře s mlasknutím otevřely. Finlay vstrčil hlavu dovnitř.
"Do márnice, Roscoe," řekl. "Vy také, Reachere."
Vyšli jsme za ním ven do horka. Všichni jsme nasedli do Roscoeina neoznačeného policejního sedanu. Finlayovo auto zůstalo zaparkované. Roscoe řídila. Já byl vzadu. Finlay seděl na předním sedadle, otočený tak, aby mohl s námi oběma hovořit zároveň. Roscoe se odlepila z policejního parkoviště a zamířila na jih.
"Nemohu najít Hubbla," řekl Finlay. S pohledem upřeným na mě. "U nich doma nikdo není. Neříkal vám něco o tom, že by se někam chystal?"
"Ne," odvětil jsem. "Ani slovo. Po celý víkend jsme skoro nepromluvili."
Finlay zabručel. "Potřebuji zjistit, co o tom všem ví. Je to pěknej průser a Hubble něco ví, to je zatraceně jistý. Co vám o tom říkal, Reachere?"
Neodpověděl jsem. Nebyl jsem si ještě úplně jistý, na čí straně jsem. Pravděpodobně na Finlayově; jestli ten se ale začne příliš šťourat ve věcech, do kterých byl Hubble zapletený, tak Hubbla i jeho rodinu zabijí. O tom nebylo pochyb. Tak jsem se rozhodl, že zůstanu nestranný a vypadnu odtud, jak rychle to jen bude možné. Nechtěl jsem být do té věci zapletený.
"Zkoušel jste jeho mobilní telefon?" zeptal jsem se.
Finlay zabručel a zavrtěl hlavou.
"Je vypnutý. Ozval se nějaký automat a sdělil mi to."
"Přijel si vyzvednout své hodinky?"
"Vyzvednout co?" zeptal se.
"Hodinky," opakoval jsem. "V pátek nechal u Bakera rolexky za deset tisíc. Když nám Baker nasazoval pouta na cestu do Warburtonu. Přišel si je vyzvednout?"
"Ne," řekl Finlay. "Nikdo mi to nehlásil."
"O. K.," řekl jsem. "Takže musel mít něco naléhavého. Ani takový hňup jako Hubble přece nezapomene na desetitisícidolarové hodinky, ne?"
"Co naléhavého?" zeptal se Finlay. "Co vám o tom řekl?"
"Mně neřekl ani popel. Jak jsem vám už povídal, skoro jsme spolu nepromluvili."
Finlay na mě z předního sedadla vrhl hněvivý pohled.
"Nehrajte si se mnou, Reachere. Dokud nenajdu Hubbla, podržím si tu vás, dokud mi nevyklopíte, co vám řekl. A nevykládejte mi, že mlčel celý víkend, protože chlapi jako on to nedělají. Já to vím a vy to víte, tak si se mnou nehrajte, jasný?"
Jen jsem pokrčil rameny. Nebude mě podruhé zatýkat. Třeba bych mohl chytit autobus od toho místa, kde mají márnici. Oběd s Roscoe budu muset zrušit. Škoda.
"Jak to tedy vypadá s tímhle mrtvým?" zeptal jsem se ho.
"Zhruba stejně jako s tím minulým," řekl Finlay. "Vypadá to, že k tomu došlo ve stejnou dobu. Zastřelen,
pravděpodobně stejnou zbraní. Do tohohle sice potom nekopali, ale zřejmě jde o součást téhož případu."
"Nevíte, kdo to je?" otázal jsem se.
"Jmenuje se Sherman. Kromě toho nevíme nic."
"Povězte mi o něm víc," řekl jsem, víceméně ze zvyku. Finlay na okamžik uvažoval. Viděl jsem, že se rozhodl mi odpovědět. Jako bychom byli partneři.
"Neidentifikovaný běloch. Stejné okolnosti jako u toho prvního. Žádný doklad, žádná náprsní taška, žádná zvláštní znamení. Tenhle ale měl zlaté náramkové hodinky, na nichž bylo vzadu vyryto: Shermanovi s láskou Judy. Bylo mu tak třicet, pětatřicet. Těžko určit přesně, protože tam ležel tři noci a byl hodně ohryzán drobnými zvířaty, víte? Rty mu chybí, oči také, ale pravá ruka je v pořádku, protože ji měl složenou pod tělem, takže jsem získal slušné otisky. Před hodinou jsme je poslali, a když budeme mít štěstí, tak z toho něco může být."
"Střelná zranění?" zeptal jsem se.
Finlay přikývl.
"Vypadá to na stejnou zbraň. Malý kalibr, měkkoplášťové nábojnice. Zdá se, že první výstřel ho pouze poranil a on se dal na útěk. Byl zasažen ještě několikrát, ale podařilo se mu skrýt se pod silnici. Tam zůstal ležet a vykrvácel. Nezkopali ho prostě proto, že ho nemohli najít. Tak se mi to zatím jeví."
Přemýšlel jsem o tom. V pátek v osm hodin ráno jsem tamtudy šel. Přímo mezi těmito dvěma mrtvolami.
"Máte za to, že se jmenuje Sherman?" zeptal jsem se.
"Jeho jméno bylo na hodinkách," řekl Finlay.
"Nemusely být jeho. Ten chlapík je mohl třeba ukrást. Nebo je zdědit, koupit v zastávárně, najít na ulici."
Finlay opět zabručel. Už jsme museli být víc než deset mil jižně od Margrave. Roscoe stále udržovala rychlé tempo jízdy. V místě, kde se stará okreska rozdvojovala, zpomalila a odbočila vlevo na silnici, která se táhla rovně až ke vzdálenému obzoru.
"Kam to, kčertu, jedeme?" ozval jsem se.
"Do okresní nemocnice," řekl Finlay. "V Yellow Springs. Přespříští město směrem na jih. Už tam brzo budeme."
Jeli jsme dál. Yellow Springs se v rozpáleném vzduchu objevilo jako šmouha na obzoru. Okresní nemocnice stála hned za hranicemi města, víceméně nezávisle. Postavili ji tam v dobách, kdy nemoci byly nakažlivé a nemocné izolovali. Byla to velká nemocnice, sestávající z mnoha nízkých budov, rozprostřených na ploše několika akrů. Roscoe zpomalila a vjela do příjezdového pruhu. Přehoupli jsme se přes několik zpomalujících hrbolů a propletli se ke shluku budov, stojících o samotě vzadu. Márnici tvořil dlouhý přístavek s velkými rolovacími dveřmi, které byly dokořán. Zastavili jsme poměrně daleko od dveří a nechali auto na dvoře. Podívali jsme se na sebe a vstoupili dovnitř.
*****
Přivítal nás nějaký doktor a zavedl nás do své kanceláře. Posadil se za kovový psací stůl a Finlayovi s Roscoe ukázal na stoličky. Já jsem se opřel o pult mezi počítačovým terminálem a faxem. Tato instituce zjevně nebyla stavěná z velkého rozpočtu. Kancelář byla zařizovaná levně, již před hezkými pár lety. Všechno bylo opotřebované, oprýskané a neudržované. Velmi odlišné od policejní budovy v Margrave. Chlapík za stolem vypadal unaveně. Ani starý, ani mladý, možná tak ve Finlayově věku. Bílý plášť. Působil dojmem člověka, na jehož úsudku by vám příliš nezáleželo. Nepředstavil se. Bral za samozřejmé, že všichni víme, kdo a k čemu tam je.
"Tak co byste chtěli vědět, vážení?" pravil.
Postupně se na nás tři podíval. Čekal. My jsme hleděli na něj.
"Jde o stejný případ?" zeptal se Finlay. Jeho hluboký hlas s harvardskou dikcí působil v zašlé kanceláři nepatřičně. Chlapík pokrčil rameny.
"Druhou mrtvolu mám teprve asi hodinu," řekl. "Ale ano, řekl bych, že jde o tentýž případ. Téměř určitě je to stejná zbraň. V obou případech to vypadá na měkkoplášťové střely malého kalibru. Byly pomalé, zdá se, že revolver měl tlumič."
"Malého kalibru?" zeptal jsem se. "Jak malého?"
Doktor obrátil svůj unavený pohled mým směrem.
"Nejsem odborník na zbraně. Ale hlasoval bych pro dvaadvacítku. Tak malé se mi zdály. Podle mě šlo o
měkkoplášťové střely ráže dvacet dva. Vezměte si například hlavu té první oběti. Dvě malé roztřepené rány na místě vniku a velké nepravidelné otvory, kudy kulky vylétly, charakteristické pro malé měkkoplášťové střely."
Přikývl jsem. Tohle měkkoplášťová střela udělá. Když vnikne dovnitř, tak se zploští. Stane se z ní hrudka olova zhruba velikosti čtvrťáku, prorážející tkáň. Při východu z těla zanechá velkou díru. A pěkná pomalá měkkoplášťová dvaadvacítka dává s tlumičem smysl. Tlumič má význam používat pouze při podzvukové rychlosti v hlavni. Jinak si kulka vytváří vlastní zvukovou bariéru po celou dráhu letu až k cíli, jako miniaturní tryskáč.
"O. K.," řekl jsem. "Byli zastřeleni tam, kde je našli?"
"O tom není pochyb," odpověděl. "U obou mrtvol je zcela zřetelná hypostáze."
Podíval se na mě. Chtěl, abych se ho zeptal, co je hypostáze. Já jsem to věděl, ale chtěl jsem být zdvořilý. Tak jsem se zatvářil nechápavě.
"Posmrtná hypostáze," řekl. "Sinalost. Když zemřete, váš krevní oběh se zastaví, že? Srdce už nebije. Vaše krev se podřídí zákonu zemské přitažlivosti. Klesne dolů, do nejníže umístěných cév, obvykle do drobných kapilár v kůži, která se nachází hned u podlahy nebo tam, kam padnete. Jako první se usadí červené krvinky. Ty zabarví kůži červeně. Kapiláry se jimi ucpou, takže zabarvení zůstává, jako na fotografii. Po několika hodinách jsou již tyto skvrny trvalé. Skvrny na tom prvním muži se zcela shodují s jeho polohou
na dvoře skladu. Byl zastřelen, padl mrtev k zemi, pak do něj pár minut kopali v nějakém záchvatu zuřivosti a pak tam ležel asi osm hodin. O tom není sporu."
"Co si myslíte o tom kopání?" zeptal se ho Finlay.
Doktor zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.
"Nikdy jsem nic podobného neviděl," řekl. "Občas jsem o tom četl v odborných časopisech. Zjevně nějaké psychopatické chování. Neumím to vysvětlit. Tomu mrtvému už to bylo jedno. Neublížilo mu to, protože byl po smrti. Takže to muselo nějak uspokojovat toho kopajícího. Neuvěřitelná zuřivost, obrovská síla. Ta zranění jsou těžká."
"A co ten druhý mrtvý?" zeptal se Finlay.
"Ten utíkal," pravil doktor. "Prvním výstřelem byl zasažen zblízka do zad, ale to ho nesložilo, a tak začal utíkat. Při tom dostal dvě další kulky. Jednu do krku a smrtelnou ránu do stehna. Ta mu otevřela stehenní arterii. Doběhl až k vyvýšené části silnice, pak si lehl a vykrvácel. O tom rovněž není pochyb. Kdyby ve čtvrtek celou noc nepršelo, jsem si jist, že byste na silnici našel stopy krve. Muselo jí tam někde vytéct asi pět litrů, protože v něm už tedy určitě není."
Všichni jsme mlčeli. Přemýšlel jsem o zoufalém sprintu toho druhého chlapíka přes silnici. Jak se snažil doběhnout do úkrytu, zatímco se mu kulky zarývaly do masa. Jak se vrhl pod dálniční rampu a pak pomalu umíral uprostřed hemžení drobných nočních živočichů.
"Dobrá," řekl Finlay. "Můžeme tedy bezpečně předpokládat, že ony dvě oběti patřily k sobě. Střelec je členem tříčlenné skupiny. Překvapí je, prvního střelí dvakrát do hlavy, zatímco ten druhý utíká a v běhu je zasažen dalšími třemi kulkami, je to tak?"
"Vy předpokládáte, že útočníci byli tři?" zeptal se doktor.
Finlay pokývl směrem ke mně. Byla to má teorie, tak bylo na mne, abych ji vysvětlil.
"Tři odlišné povahové charakteristiky," pravil jsem. "Kompetentní střelec, zuřivý maniak a neschopný ukrývač."
Doktor pomalu přikývl.
"To beru," řekl. "První muž byl zasažen z bezprostřední blízkosti, takže možná můžeme předpokládat, že útočníky znal a dovolil jim se k sobě přiblížit?"
Finlay kývl hlavou.
"Muselo to tak být," souhlasil. "Setkání pěti chlapíků. Tři z nich zaútočí na zbylé dva. To už jde o něco většího, že?"
"Víme, kdo byli ti útočníci?" zeptal se doktor.
"My ani nevíme, kdo jsou oběti," vmísila se Roscoe.
"Máte nějaké teorie, pokud jde o zavražděné?" otázal se Finlay doktora.
"O druhém zatím nevím nic, kromě jeho jména na hodinkách. Dostal jsem ho na stůl teprve před hodinou."
"O tom prvním tedy nějakou představu máte?" prohodil Finlay.
Doktor se začal probírat poznámkami na svém psacím stole, ale zazvonil telefon. Zdvihl sluchátko a pak ho podal Finlayovi.
"Pro vás," utrousil. Finlay se na stoličce předklonil a převzal sluchátko. Chvíli naslouchal.
"O. K.," řekl do telefonu. "Tak to vytiskni a zafaxuj mi to sem, ano?"
Pak podal telefon zpátky doktorovi a zhoupl se na stoličce dozadu. Na tváři se mu objevil zárodek úsměvu.
"To byl Stevenson ze stanice," oznámil. "Konečně jsme dostali vyhodnocení otisků toho prvního zavražděného. Zdá se, že jsme udělali dobře, že jsme je poslali znovu. Stevenson nám je během minuty zafaxuje, takže nám, doktore, řekněte, co máte, a dáme to všechno dohromady."
Unavený chlapík v bílém plášti pokrčil rameny a zdvihl ze stolu list papíru.
"Tak ten první," řekl. "Moc toho nemám. Tělo bylo v hrozném stavu. Byl vysoký, v dobré tělesné kondici a měl oholenou hlavu. Nejdůležitější je pro nás jeho chrup. Vypadá to, že mu zuby spravovali, kde to jen šlo. Některé plomby jsou americké, některé by americké být mohly, některé jsou z ciziny."
Fax vedle mého boku začal pípat a šumět. List tenkého papíru zajížděl do přístroje.
"Co z toho tedy můžeme vyvodit?" zeptal se Finlay. "Byl to cizinec? Nebo Američan žijící v cizině nebo co?"
Tenký faxový papír se opět vynořil, pokrytý tištěným písmem. Potom se přístroj zastavil a utichl. Sebral jsem papír a pohlédl na něj. Pak jsem si ho dvakrát přečetl. Polil mě mráz. Zcela mne ochromila ledová hrůza a já se nemohl pohnout. Odmítal jsem uvěřit tomu, co jsem viděl napsáno na papíru. Jako by se na mě nebe zhroutilo. Upřel jsem zrak na doktora.
"Vyrostl v zahraničí," pravil jsem. "Zuby mu spravovali tam, kde zrovna žil. Když mu bylo osm, zlomil si pravou ruku a tu mu dali dohromady v Německu. Mandle mu vyndávali v nemocnici v Seoulu."
Doktor na mě pohlédl.
"Tohle všechno dovedou určit z otisků prstů?" zeptal se.
Zavrtěl jsem hlavou.
"Ten muž byl můj bratr."

Jatka k.8

12. ledna 2018 v 17:34 | Lee Child
08 KAPITOLA
Hubble na protějším kavalci chvíli spal. Pak se pohnul a probudil se. Zavrtěl sebou. Na okamžik vypadal dezorientovaně, než si uvědomil, kde je. Chtěl se podívat na hodinky, ale tam, co míval rolexky, spatřil pouze proužek vybledlé kůže. Sáhl si na kořen nosu a vzpomněl si, že přišel o brýle. Vzdychl a žuchnul hlavou zpátky na pruhovaný vězeňský polštář. Jedna velká hromada neštěstí.
Chápal jsem jeho obavy. Ale on zároveň vypadal poraženě. Jako by si právě hodil kostkou a prohrál. Jako by počítal, že se něco stane, nestalo se to, a tak opět propadl zoufalství.
Pak jsem začal tomuhle rozumět také.
"Ten mrtvý chlapík se vám snažil pomoct, viďte?" řekl jsem.
Otázka ho vylekala.
"To vám přece nemohu říct, že?" odpověděl.
"Potřebuji to vědět," prohlásil jsem. "Možná jste se na něj obrátil o pomoc. Možná jste mu o tom řekl. A proto možná zemřel. Teď to vypadá, že se možná svěříte mně. Což mi může také přivodit smrt."
Hubble přikývl a začal se na posteli kývat dopředu a dozadu. Zhluboka se nadechl. Pohlédl zpříma na mě.
"Byl to vyšetřovatel," řekl. "Přivedl jsem ho, protože jsem chtěl s celou věcí skoncovat. Už v tom nechci dál pokračovat. Nejsem žádný lump. Jsem jen k smrti vyděšený a chci z toho ven. Chtěl mě z toho dostat a ten podvod odhalit. Jenže nějak uklouzl, teď je mrtvý a já se z toho nikdy nedostanu. A jestli zjistí, že jsem ho sem přivedl já, zabijí mne taky. A jestli mě nezabijí, tak pravděpodobně stejně půjdu do vězení na tisíc let, protože celá ta zatracená záležitost je právě teď velice ohrožená a hrozí velké nebezpečí."
"Kdo byl ten člověk?" zeptal jsem se ho.
"Neměl jméno," řekl Hubble. "Jen krycí označení. Řekl, že je to tak bezpečnější. Nemohu uvěřit, že ho dostali. Připadal mi tak schopný. Abych pravdu řekl, vy mi ho připomínáte. Také mi připadáte velice schopný."
"A co dělal u toho skladu?"
Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
"Já té situaci nerozumím," řekl. "Zkontaktoval jsem ho s dalším člověkem a s ním se tam měl setkat, ale copak by toho druhého nezastřelili taky? Nechápu, proč dostali jen jednoho."
"Kdo byl ten druhý, co se s ním měl setkat?"
Zarazil se a zavrtěl hlavou.
"Už tak jsem vám toho vyzradil příliš," řekl. "Nejspíš jsem pěkný hlupák. Oni mě zabijí."
"Kdo za tím vším vězí?" zeptal jsem se.
"Copak neslyšíte?" řekl. "Už neřeknu ani slovo."
"Já nechci jména. Je to hodně velké?"
"Obrovské. Největší akce, o které jste kdy slyšel."
"Kolik je v tom lidí?"
Rozhodil ruce a uvažoval. V duchu je počítal.
"Deset. Mě nepočítaje,"
Podíval jsem se na něj a pokrčil rameny.
"Deset lidí nevypadá jako něco extra," prohodil jsem.
"No, oni si najali pomocníky," řekl. "Zapojují je, když jsou potřeba. Myslím tím, že jádro tvoří deset lidí. Deset jich je zasvěcených, mimo mne. Jde o velmi obtížný, riskantní podnik, ale věřte mi, je to obrovské."
"Co ten chlapík, kterého jste poslal na schůzku s vyšetřovatelem? Je to jeden z těch deseti?"
Hubble zavrtěl hlavou.
"Toho také nepočítám," řekl.
"Takže jste v tom vy, on a deset dalších?" zeptal jsem se. "A jde o něco velkého?"
Zachmuřeně přikývl.
"Největší akce, o níž jste kdy slyšel," opakoval.
"A teď je zrovna velmi ohrožená?" řekl jsem. "Proč? Protože do toho začal šťourat ten vyšetřovatel?"
Hubble znovu zavrtěl hlavou. Vrtěl sebou, jako kdyby se mu mé otázky zarývaly do kůže.
"Ne," odvětil. "Z úplně jiného důvodu. Teď jako by nastalo kritické období, kdy hrozí odhalení. Bylo to od začátku velmi riskantní a pořád se to zhoršovalo. A teď to dospělo do kritického bodu. Jestli ho překonáme, nikdo se
nic nedozví. Ale jestli to nezvládneme, bude to největší senzace, jakou jste kdy zažil, věřte mi. V každém případě to bude o chlup."
Pohlédl jsem na něj. Příliš mi nepřipadal jako člověk, který by způsobil největší senzaci, jakou jsem kdy zažil.
"A jak dlouho tohle kritické období potrvá?" zeptal jsem se.
"Už je skoro u konce," řekl. "Možná týden. Můj odhad je od zítřka týden. Příští neděli. Třeba se jí dožiju."
"Takže příští neděli nebezpečí pomine? Jak to? Co se stane příští neděli?"
Potřásl hlavou a odvrátil se. Jako kdybych tím, že mě neuvidí, přestal existovat a nemohl klást další otázky.
"Co znamená Pluribus?" naléhal jsem.
Neodpověděl. Jen stále potřásal hlavou. Oči měl pevně sevřené hrůzou.
"Je to kódové označení pro něco?"
Neslyšel mě. Rozhovor skončil. Vzdal jsem to a ponořili jsme se opět do mlčení. To mi docela vyhovovalo. Víc už jsem vědět nechtěl. Nechtěl jsem vědět nic. Být tu cizí, a přitom vědět o Hubblově transakci se nezdála být nejšťastnější kombinace. Tomu dlouhánovi s oholenou hlavou nepřinesla mnoho dobrého. Neměl jsem zájem na tom, abych sdílel jeho osud, ležel mrtvý u brány skladu, částečně zakrytý starou lepenkou, s dvěma dírami v hlavě a všemi kostmi roztříštěnými. Chtěl jsem jen nějak přečkat čas
do pondělka a pak vypadnout. Příští neděli jsem už hodlal být opravdu hodně daleko odtud.
"Dobrá, Hubble," řekl jsem. "Už se nebudu ptát."
Pokrčil rameny a přikývl. Dlouho seděl mlčky. Pak promluvil, tiše, hlasem naplněným odevzdaností: "Díky. Je to tak lepší."
*****
Ležel jsem stočený na úzkém kavalci a pokoušel se setrvávat v jakémsi limbu. Ale Hubble byl neklidný. Házel sebou, obracel se a krátce vzdychal. Začal mě opět iritovat. Otočil jsem se k němu.
"Omlouvám se," řekl. "Jsem hrozně vynervovaný. Dělalo mi dobře s někým mluvit. Když budu sám se sebou, tak se zblázním. Nemohli bychom mluvit o něčem jiném? Co vy? Povězte mi něco o sobě. Kdo jste, Reachere?"
Rozhodil jsem rukama.
"Nejsem nikdo. Prostě jen projíždím kolem. V pondělí zmizím."
"Nikdo není nikdo," namítl. "Všichni máme nějaký svůj příběh. Povězte mi ho."
Tak jsem vleže na posteli chvilku mluvil a vylíčil mu svých posledních šest měsíců. On ležel na svém lůžku, díval se na betonový strop, poslouchal a odpoutával se tak od svých problémů. Vyprávěl jsem mu o svém odchodu z Pentagonu. O Washingtonu, Baltimoru, Filadelfii, New Yorku, Bostonu, Pittsburghu, Detroitu, Chicagu. O muzeích,
hudbě, laciných hotelech, barech, autobusech a vlacích. O samotě. O cestování po vlasti způsobem chudého turisty. Jak jsem většinu věcí viděl poprvé. Díval se na historii, kterou jsem se učil v zaprášených učebnách na druhém konci světa. Na velké věci, jež utvářely národ. Bojiště, továrny, prohlášení, revoluce. Hledal jsem rovněž ty malé. Rodiště velikánů, kluby, silnice, legendy. Věci velké i malé, které měly představovat domov. Některé z nich jsem našel.
Pověděl jsem Hubblovi o dlouhé pouti nekonečnými pláněmi a deltami z Chicaga až do New Orleansu. Pak podél pobřeží Zálivu až do Tampy. Pak o jízdě Greyhoundem na sever, směrem na Atlantu. O bláznivém rozhodnutí vystoupit poblíž Margrave. O dlouhé chůzi v dešti včera ráno. Okamžitý nápad. Na základě polozapomenutého dopisu mého bratra, v němž mi sděloval, že projížděl nějakým malým městečkem, kde možná před více než šedesáti lety zemřel Slepý Blake. Když jsem o tom Hubblovi vyprávěl, cítil jsem se dost hloupě. Zatímco on bojoval o přežití, já jsem se vydal na jakousi neplodnou výpravu. Ale on mému nutkání rozuměl.
"Také jsem to jednou udělal," řekl. "O našich líbánkách. Jeli jsme do Evropy. Zastavili jsme se cestou v New Yorku a já jsem strávil půl dne hledáním domu Dakota, víte, kde zastřelili Johna Lennona. Pak jsme v Anglii tři dny prochodili po Liverpoolu a hledali Cavern Club. Kde Beatles začínali. Nenašel jsem ho, zřejmě ho už zbourali."
Nějakou dobu mluvil. Hlavně o cestování. Se svou ženou toho nacestovali hodně. Bavilo je to. Byli všude po Evropě, Mexiku i Karibiku. Po celých Státech a Kanadě. Strávili spolu spoustu krásných chvil.
"Necítíte se někdy osamělý?" zeptal se mě. "Když pořád cestujete sám?"
Řekl jsem mu, že ne, že se mi to líbí. Že mi vyhovuje samota, anonymita. Jako bych byl neviditelný.
"Jak to myslíte, neviditelný?" Zdálo se, že ho to zaujalo.
"Cestuji po silnici," řekl jsem. "Vždycky po silnici. Trochu pěšky, jinak autobusy. Někdy vlaky. Vždycky platím v hotovosti. Tak člověk nezanechává stopu. Žádné transakce s kreditními kartami, žádné seznamy pasažérů, nic. Nikdo mě nemůže vysledovat. Nikdy neprozrazuji své jméno. Když spím v hotelu, zaplatím hotově a vyplním smyšlené jméno."
"Proč?" zeptal se. "Kdo po vás, kčertu, jde?"
"Nikdo. Jen mě to tak baví. Mám rád anonymitu. Mám pocit, že tak vyzrávám na systém. A v téhle chvíli jsem na systém skutečně naštvaný."
Viděl jsem, jak se ponořil do přemýšlení. Přemýšlel dlouhou dobu. Před mýma očima jako by splaskl, jak se potýkal s problémy, které ne a ne zmizet. Bylo vidět, jak ho zaplavují a opět opouštějí návaly paniky, jako příbojová vlna.
"Poraďte mi tedy ohledně Finlaye," řekl. "Až se mě zeptá na to přiznání, řeknu, že jsem byl vystresovaný kvůli
nějaké obchodní záležitosti. Řeknu, že tu existuje jakási rivalita, že vyhrožovali mé rodině. Řeknu, že nevím nic ani o mrtvém muži, ani o tom telefonním čísle. Všechno popřu. A pak se prostě pokusím všechno nějak srovnat. Co o tom soudíte?"
Podle mého soudu nebyl jeho plán příliš nadějný.
"Řekněte mi jednu věc," pravil jsem. "Aniž byste vyzrazoval další podrobnosti. Vykonáváte pro ně nějakou užitečnou funkci? Anebo jste jen jakýsi pozorovatel?"
Tahal se za prsty a chvíli uvažoval.
"Ano, vykonávám pro ně užitečnou funkci," přisvědčil. "Dokonce velmi důležitou."
"A kdybyste to nemohl dělat vy, museli by si najít někoho jiného?"
"Ano, to by museli. A bylo by to poměrně obtížné, vzhledem k parametrům té funkce."
Posuzoval své šance na přežití tak, jako kdyby ve svém úřadě posuzoval žádost klienta o půjčku.
"Hm," řekl jsem. "Nic lepšího asi v dané situaci nevymyslíte. Udělejte to, jak říkáte."
Nenapadalo mě, co jiného by mohl udělat. Byl malým kolečkem v nějaké rozsáhlé operaci. Ale důležitým. A podobnou operaci nebude nikdo rušit bez důvodu. Takže jeho budoucnost byla ve skutečnosti přesně vymezená. Jestli kdy zjistí, že to byl on, kdo jim přivedl na stopu vyšetřovatele, tak bude jeho osud zcela jasně zpečetěn. Ale v případě, že na to nepřijdou, bude zcela jasně v bezpečí.
Takhle prosté. Odhadoval jsem, že má poměrně dobré šance, vzhledem k jednomu velmi přesvědčivému faktu.
Přiznal se, protože se domníval, že vězení je jakýmsi bezpečným útočištěm, kam se k němu nedostanou. To bylo v pozadí jeho úvah. Předpoklad to byl špatný. Hluboce se mýlil. Nebyl před útokem v bezpečí, právě naopak. Mohli by ho dostat, kdykoli by se jim zamanulo. Ale na druhé straně zde byl fakt, že napaden nebyl. Pravda byla ta, že oním napadeným jsem byl já. Ne Hubble. Podle mého názoru to tudíž byl svým způsobem důkaz toho, že mu nic nehrozí. Nesnažili se ho dostat, protože kdyby ho chtěli zlikvidovat, tak by už měli možnost to udělat, a tudíž by to už udělali. Ale to se nestalo. I když teď byli údajně značně nervózní vzhledem k onomu dočasnému riziku. V mých očích to tedy byl důkaz. Začínal jsem být přesvědčený, že je v bezpečí.
"Ano, Hubble," opakoval jsem. "Udělejte to tak, to bude asi to nejlepší."
Cela zůstala celý den zavřená. Na poschodí bylo ticho. Po zbytek odpoledne jsme leželi na postelích a toulali se v myšlenkách. Už jsme nemluvili. Vše už bylo řečeno. Nudil jsem se a litoval jsem, že jsem si s sebou nevzal ty noviny z margravské policejní stanice. Mohl jsem si je celé přečíst znovu. Všechno o prezidentovi, který snižuje výdaje na prevenci zločinu, aby ho znovu zvolili. Dnes ušetří dolar na pobřežní stráži, aby zítra mohl utratit deset dolarů na věznicích, jako je tato.
Kolem sedmé přišel starý posluha s večeří. Pojedli jsme. Vrátil se a sebral podnos. Prosnili jsme se prázdným večerem. V deset hodin s cvaknutím vypnuli proud a ocitli jsme se ve tmě. Nastala noc. Nechal jsem si boty na nohou a spal lehkým spánkem. Pro případ, že by Spivey se mnou měl nějaké další plány.
*****
V sedm ráno se světla opět rozsvítila. Neděle. Vzbudil jsem se unavený, ale donutil jsem se vstát a trochu se protáhnout, abych ulevil svému bolavému tělu. Hubble byl vzhůru, ale mlčel. Nepřítomně sledoval mé cvičení. Stále ve snách. Snídaně dorazila před osmou. Tentýž stařík táhnoucí vozík s jídlem. Posnídal jsem a vypil kávu. Když jsem vyprázdnil termosku, cvaknul zámek v mříži a dveře odskočily. Otevřel jsem je, vystoupil z cely a vrazil do strážného, který mířil dovnitř.
"Váš šťastný den," pravil strážný. "Jdete ven."
"Já?" zeptal jsem se.
"Oba dva. Reacher a Hubble, propuštěni na příkaz margravského policejního oddělení. Během pěti minut se sbalte, ano?"
Vstoupil jsem zpět do cely. Hubble se nadzdvihl na loktech. Nesnědl snídani. Vypadal velmi ustaraně.
"Já mám strach," prohlásil.
"To bude v pohodě," řekl jsem.
"Bude?" opáčil. "Jakmile vypadnu odtud, dostanou se na mě."
Zavrtěl jsem hlavou.
"Bylo by pro ně jednodušší dostat vás tady," řekl jsem. "Věřte mi, kdyby vás chtěli zabít, už byste byl po smrti. Jste mimo nebezpečí, Hubble."
Pro sebe si přikývl a posadil se. Vzal jsem si kabát a společně jsme čekali před celou. Během pěti minut se strážný vrátil. Vedl nás chodbou a přes dvoje zamčené mříže. Vsadil nás do zadního výtahu. Vstoupil dovnitř a klíčem ho poslal dolů. Když se dveře začaly zavírat, vystoupil.
"Sbohem," řekl. "Nevracejte se."
Výtah nás svezl dolů do haly a pak jsme vyšli ven na rozpálený betonový dvůr. Vězeňská brána se za námi s mlasknutím zavřela a zacvakla. Stál jsem s tváří vystavenou slunci a dýchal svěží vzduch. Musel jsem vypadat jako chlap z nějakého starého kýčovitého filmu, po propuštění z roční samotky.
Na dvoře byla zaparkovaná dvě auta. Jedno z nich byl velký tmavý sedan, anglický bentley, snad dvacetiletý, ale vyhlížel jako nový. V něm seděla blondýnka, podle mého soudu Hubblova žena, jelikož k ní zamířil, jako by to byl ten nejlíbeznější zjev, který kdy viděl. V druhém autě byla policistka Roscoe.
Vystoupila a kráčela přímo ke mně. Vypadala nádherně. Bez uniformy. Na sobě džínsy a měkkou bavlněnou košili.
Koženou bundu. Klidný inteligentní obličej. Hebké tmavé vlasy. Veliké oči. V pátek jsem se domníval, že je moc milá. Měl jsem pravdu.
"Dobrý den, Roscoe," řekl jsem.
"Dobrý den, Reachere," odvětila a usmála se.
Měla překrásný hlas. Nádherný úsměv. Pozoroval jsem ho celou dobu, co trval, což bylo hodně dlouho. Před námi odjížděli Hubblovi v bentleyi a mávali. Zamával jsem také a přemýšlel, jak se pro ně věci vyvinou. Pravděpodobně se to nikdy nedozvím, ledaže by je potkala smůla a já jsem se o nich náhodou dočetl někde v novinách.
Roscoe a já jsme nastoupili do jejího auta. Nebylo vlastně její, vysvětlovala, jen neoznačené služební, které používala. Zbrusu nový chevrolet jakéhosi typu, velký, příjemný a tichý. Nechala běžet motor a zapnutou klimatizaci, takže uvnitř byl chládek. Vypluli jsme z betonového dvora a protlačili se drátěnými automobilovými klecemi. Za poslední klecí na to Roscoe šlápla a už jsme si to hnali silnicí. Předek auta se na měkkém pérování zdvihl a zadek si sedl dolů. Neohlédl jsem se. Jen jsem tam seděl a bylo mi fajn. Výstup z vězení je jednou z životních příjemností. Stejně jako nevědět, co přinese zítřek. Stejně jako tiše uhánět po sluncem ozářené silnici s krásnou ženou za volantem.
*****
"Tak co se stalo?" řekl jsem asi po míli. "Vyprávějte."
Vylíčila mi celkem přímočarý sled událostí. V pátek pozdě večer začali pracovat na mém alibi. Ona a Finlay. V setmělé hlavní místnosti. S několika rozsvícenými světly na stolech. Papíry na podložkách. Pohárky s kávou. Telefonní seznamy. Oni dva přilepení ke sluchátkům a okusující tužky. Tiché rozhovory. Trpělivé ověřování. Scéna, ve které jsem se sám nacházel tisíckrát.
Spojili se s Tampou a Atlantou a do půlnoci měli cestujícího z mého autobusu a úředníka od pokladny z nádraží v Tampě. Oba dva si mě pamatovali. Pak sehnali i řidiče autobusu. Potvrdil, že zastavil u margravské křižovatky, aby mě nechal vystoupit. V pátek v osm hodin ráno. Před půlnocí už tedy mé alibi vypadalo skálopevně, přesně jak jsem říkal.
V sobotu ráno přišel z Pentagonu dlouhý fax o mých služebních záznamech. Třináct let mého života redukovaných na několik svinujících se stránek faxového papíru. Vypadalo to teď jako život úplně někoho jiného, ale potvrdila se tak má výpověď. Na Finlaye to udělalo dojem. Pak přišly mé otisky z databáze FBI. Neúnavný počítač našel v půl třetí ráno shodu s otisky sejmutými pro armádu při odvodu před třinácti lety. Mé alibi bylo pevné, mé výpovědi potvrzeny.
"Finlay byl spokojen," pověděla mi Roscoe. "Jste tím, kým jste říkal, že jste, a ve čtvrtek o půlnoci jste byl přes čtyři sta mil daleko. To bylo ověřeno. Zavolal znovu lékaře,
co ohledával mrtvolu, jestli třeba nepřehodnotil názor na dobu smrti, ale ne, stále to bylo okolo půlnoci."
Potřásl jsem hlavou. Finlay byl velmi obezřetný chlapík.
"A co ten mrtvý?" zeptal jsem se. "Porovnávali jste znovu jeho otisky?"
Soustředila se na předjíždění zemědělského vozidla. Prvního, které jsme za čtvrt hodiny spatřili. Pak na mě pohlédla a přikývla.
"Finlay mi řekl, že jste to po něm chtěl," řekla.
"Přišly zpátky moc rychle na negativní výsledek," podotkl jsem.
"Moc rychle?" opáčila.
"Řekla jste mi, že to je pyramidový systém, že? Horních deset, pak horních sto, pak horních tisíc a tak pořád dolů, ne?"
Opět přikývla.
"Takže vezměme za příklad mne," řekl jsem. "Jsem v databázi, ale v pyramidě se nacházím dost nízko. Právě jste řekla, že vysledovat mě trvalo čtrnáct hodin, ne?"
"Ano. Odeslala jsem vaše otisky asi v půl jedné po obědě a identifikovány byly v půl třetí ráno."
"Výborně. Čtrnáct hodin. Čili jestliže to trvá čtrnáct hodin dospět téměř na dno pyramidy, musí to trvat ještě déle dojít až na úplné dno. To je logické, ne?"
"Ano," přisvědčila.
"Ale co tedy s tím mrtvým chlápkem? Tělo nalezli v osm, takže otisky tam dorazili v kolik? Nejdříve v půl
deváté. Ale Baker mi oznamoval, že nejsou v databázi, už když se mnou mluvil v půl třetí. Pamatuji si čas, protože jsem se zrovna díval na hodiny. To je jen šest hodin. Pakliže trvalo čtrnáct hodin najít tam mě, jak mohli už za šest hodin vědět, že ten mrtvý tam není?"
"Proboha!" Došlo jí to. "Máte pravdu. Baker to musel zpackat. Finlay sejmul otisky a Baker je poslal. Musel je špatně naskenovat. Musí se to dělat pečlivě, jinak se nepřenesou zřetelně. Když nejsou čisté, tak se to databáze snaží rozluštit a pak je vrátí jako nečitelné. Baker si musel myslet, že to znamená negativní výsledek. Ty kódy jsou podobné. V každém případě je pošlu znovu, co nejdřív. Brzy se to dozvíme."
Jeli jsme na východ a Roscoe mi řekla, že donutila Finlaye, aby mě nechal propustit z Warburtonu už včera odpoledne. Finlay neochotně souhlasil, ale nastal problém. Museli počkat do dneška, protože včera odpoledne byl Warburton pod uzávěrou. Sdělili Finlayovi, že došlo k nějaké kolizi v koupelně. Jeden odsouzený zemřel, jeden přišel o oko a vypukly rozsáhlé výtržnosti, černé a bílé gangy se pustily do bitky.
Já jsem jen seděl vedle Roscoe a pozoroval, jak se odvíjí čára horizontu. Jednoho jsem zabil a jednoho oslepil. Budu se teď muset vypořádat se svými pocity. Ale moc jsem toho necítil. V podstatě nic. Žádnou vinu, žádné výčitky. Naprosto nic. Jako kdybych po koupelně honil dva šváby a pak je rozšlápl. Ale šváb je alespoň racionální, rozumný a
vyvinutý tvor. Ti Árijci v koupelně byli horší než hmyz. Jednoho z nich jsem kopl do krku a roztříštěný hrtan mu způsobil smrt udušením. Hm, měl pech. Začal si, ne? Tím, že mě napadl, jako kdyby otevřel zakázané dveře. Co čekalo na druhé straně, byl jeho problém. Jeho riziko. Jestli se mu nezamlouvalo, neměl ty zpropadené dveře otvírat Pokrčil jsem v duchu rameny a přestal na to myslet. Pohlédl jsem na Roscoe.
"Děkuji vám," řekl jsem. "Myslím to vážně. Dala jste si velkou práci, abyste mě z toho dostala."
Odbyla mé díky začervenáním a drobným gestem odmítnutí a opět se soustředila na řízení. Začínala se mi líbit čím dál víc. Pravděpodobně však ne natolik, abych změnil svůj úmysl vypadnout z Georgie, jakmile jen budu moct Zůstanu možná tak hodinu dvě a pak ji poprosím, aby mne zavezla někam na autobusové nádraží.
"Chtěl bych vás pozvat na oběd," prohlásil jsem. "Něco jako projev díků."
Čtvrt míle o tom uvažovala a pak se na mě usmála.
"Dobře."
Zprudka zatočila doprava na okresní silnici a zamířila na jih směrem na Margrave. Projela kolem Enova nablýskaného nového podniku a pokračovala dál do centra.

Jatka k.7

12. ledna 2018 v 17:33 | Lee Child
07 KAPITOLA
"CO BYCH TEDY MĚL UDĚLAT?" ZEPTAL SE MĚ HUBBLE. "Co byste udělal vy?"
Díval se upřeně na mne. Čekal na odpověď. Co bych udělal? Kdyby takhle vyhrožovali mně, tak by zemřeli. Rozcupoval bych je na kusy. Hned jak by promluvili, nebo za pár dní, měsíců nebo let. Našel bych si je a rozcupoval. Ale to Hubble udělat nemohl. Měl rodinu. Tři potenciální rukojmí. Tři faktická rukojmí; již v okamžiku pohrůžky.
"Co mám dělat?" opakoval.
Cítil jsem se nucen k tomu něco říct. A bolelo mě čelo. Bylo pohmožděné následkem mocné srážky s obličejem Rudého hocha. Přistoupil jsem k mřížím a pohlédl na řadu cel. Opřel se o konec palandy. Chvíli přemýšlel. Přišel jsem s jedinou možnou odpovědí. Ale ne s tou, kterou by Hubble chtěl slyšet.
"Nemůžete dělat nic. Řekli vám, abyste mlčel, tak mlčte. Neprozraďte nikomu, o co se jedná. Nikdy."
Podíval se na špičky svých bot. Složil hlavu do dlaní. Vydal ze sebe utrápený sten. Jako by byl přemožen zklamáním.
"Musím s někým mluvit," řekl. "Musím se z toho dostat. Myslím to vážně, musím z toho ven. Musím si s někým promluvit."
Zavrtěl jsem hlavou.
"To nemůžete udělat. Nařídili vám, abyste nic neříkal, tak nic neříkejte. Jen tak zůstanete naživu. Vy i vaše rodina."
Vzhlédl ke mně. Zachvěl se.
"Děje se něco velmi závažného," řekl. "Musím se pokusit tomu zabránit."
Opět jsem zavrtěl hlavou. Jestli se dělo něco závažného kolem lidí, kteří pronášeli takové hrozby, tak tomu nikdy nezabrání. Vezl se v tom a poveze se v tom i nadále. Ponuře jsem se na něj usmál a zavrtěl hlavou potřetí. Přikývl, jako že pochopil. Jako že se konečně smířil se svou situací. Začal se znovu kolébat a civět na zeď. Měl otevřené oči. Zarudlé a obnažené bez zlatých obrouček. Dlouhou dobu mlčky seděl.
*****
Nechápal jsem jeho přiznání. Měl držet jazyk za zuby. Měl popřít, že by měl cokoli společného s tím mrtvým chlápkem. Měl říct, že nemá ponětí, jak se papír s jeho telefonním číslem dostal do té boty. Měl říct, že nemá ponětí, co je Pluribus. Pak mohl prostě jít domů.
"Hubble," řekl jsem. "Proč jste se přiznal?"
Vzhlédl. Dlouhou chvíli čekal, než odpověděl.
"Na to nemohu odpovědět," pravil. "To bych vám řekl víc, než bych měl."
"Už teď vím víc, než bych měl. Finlay se vás zeptal na mrtvého chlapa a na Pluribus a vy jste začal hysterčit. Takže
vím, že existuje nějaké spojení mezi vámi, tou mrtvolou a Pluribusem, ať už je to cokoli."
Hleděl na mě. Tvářil se neurčitě.
"Finlay je ten černoch?" zeptal se.
"Ano," řekl jsem. "Finlay. Vrchní detektiv."
"On je nový," řekl Hubble. "Nikdy jsem ho předtím neviděl. Vždycky to byl Gray. Byl tam dlouhé roky, ještě když jsem byl kluk. Je tam jenom jeden detektiv, víte, nevím, proč říkají vrchní detektiv, když je tam jen jeden. Celé policejní oddělení má jen osm lidí. Náčelník Morrison, ten je tam celá léta, pak člověk na příjmu, čtyři uniformovaní policisté, jedna žena a detektiv, Gray. Akorát že teď je to Finlay. Ten nový. Černoch, první, kterého jsme kdy měli. Gray se zabil, víte. Oběsil se na trámu ve své garáži. Myslím v únoru."
Nechal jsem ho žvanit. Vězeňské tlachání. Zabije se jím čas. K tomu také je. Hubble v tom byl dobrý. Ale stále jsem po něm chtěl, aby odpověděl na mou otázku. Čelo mě bolelo a chtěl jsem si ho omýt studenou vodou. Chtěl jsem se chvilku procházet. Chtěl jsem se najíst. Chtěl jsem kávu. Vyčkával jsem, aniž jsem naslouchal Hubblovi, jenž mi vykládal historii Margrave. Teď náhle ustal.
"Na co jste se mě ptal?" otázal se.
"Proč jste se přiznal, že jste toho chlapa zabil?" opakoval jsem.
Díval se kolem sebe. Pak mi pohlédl přímo do očí.
"Existuje spojení," řekl. "To je všechno, co vám teď mohu bezpečně říct. Detektiv mluvil o tom muži, užil slova 'Pluribus', a já jsem vyskočil. Ohromilo mne to. Nemohl jsem uvěřit, že o tom spojení ví. Pak jsem si uvědomil, že o něm nevěděl, ale já jsem mu ho ve svém rozčilení sám prozradil. Chápete? Vyzradil jsem to. Uvědomil jsem si, že jsem to zpackal. Vyzradil jsem tajemství. A to jsem nesměl, kvůli té pohrůžce."
Hlas se mu vytratil o on zmlkl. Jako by se ozvěnou ozvala ona panika a strach, které pociťoval ve Finlayově kanceláři. Opět vzhlédl. Zhluboka se nadechl.
"Měl jsem hrozný strach. Ale pak mi detektiv řekl, že ten chlap je mrtvý. Že byl zastřelen. Vyděsilo mě to, protože když zabili jeho, mohou zabít také mne. Skutečně vám nemohu říct proč. Ale je tu spojení, jak jste sám vydedukoval. Jestliže dostali tohohle chlapa, znamená to, že dostanou taky mě? Nebo ne? Musel jsem si to promyslet. Ani jsem si nebyl jistý, kdo ho vlastně zabil. Ale pak mi detektiv pověděl o té brutalitě. Také vám to řekl?"
Přikývl jsem.
"To mlácení?" pravil jsem. "Znělo to dost nechutně."
"Jo," pokračoval Hubble. "A to dokazuje, že to udělal ten, co jsem si myslel. Takže jsem byl pořádně vystrašený. A pořád jsem uvažoval: jdou taky po mně? Nebo nejdou? Měl jsem nahnáno. Přemýšlel jsem celou věčnost. Pořád se mi to všechno honilo v hlavě. Ten detektiv se ze mě mohl
zbláznit. Nic jsem neříkal, protože jsem přemýšlel. Zdálo se to jako celé hodiny. Měl jsem strach, chápete?"
Opět se odmlčel. Opět mu to začalo vířit hlavou. Pravděpodobně už po tisící. Snažil se přijít na to, jestli se rozhodl správně.
"Najednou jsem přišel na to, co udělat," řekl. "Stály přede mnou tři problémy. Jestli šli po mně, musel jsem se jim vyhnout. Ukrýt se, rozumíte? Abych zachránil sebe. Ale jestli po mně nešli, tak jsem musel zachovat mlčení, že? Abych chránil svou ženu a děti. A z jejich hlediska ten konkrétní chlápek musel zemřít. Tři problémy. Takže jsem se přiznal."
Nepronikl jsem do jeho úvah. Z toho, jak mi to vysvětloval, jsem nebyl moudrý. Pohlédl jsem na něj s prázdným výrazem.
"Tři samostatné problémy, chápete?" pokračoval. "Rozhodl jsem se, že se nechám zatknout. Pak jsem byl v bezpečí, kdyby po mně šli. Protože tady se na mě nedostanou, že? Oni jsou tam a já jsem tady. Tak jsem vyřešil problém číslo jedna. Ale také jsem přišel na to - tahle část je komplikovaná - že jestli po mně vlastně vůbec nejdou, tak že se stejně dám zavřít, ale o nich nic neprozradím. Budou si myslet, že mě zavřeli omylem nebo tak něco, ale přesvědčí se, že nezpívám. To přece zjistí, ne? Což bude znamenat, že držím slovo. Něco jako prověrka mé spolehlivosti. Jakýsi důkaz. Zkouška ohněm, tak něco. Tím je vyřešen problém číslo dvě. A přiznáním, že jsem toho
chlapa zabil já, se definitivně dostanu na jejich stranu. Jakoby demonstrace loajality, chápete? A řekl jsem si, že budou možná vděční, že se na nějakou dobu vyšetřování obrátí špatným směrem. Čímž jsem vyřešil problém číslo tři."
Zíral jsem na něj. Není divu, že se tam tehdy s Finlayem zasekl a čtyřicet minut horečně přemítal. Tři mouchy jednou ranou. To bylo to, čeho chtěl docílit.
Ta část, že prokáže, že se mu dá věřit, když udrží jazyk za zuby, byla správná. Ať už jsou kdo chtějí, tohohle si všimnou. Doba strávená ve vězení s jazykem za zuby představovala respektovanou zkoušku odolnosti. Metál na poli cti. Znamenalo to hodně. Správná úvaha, Hubble.
Druhá část jeho hypotézy byla bohužel dost chatrná. Že sem na něj nemohou? To si snad dělal legraci. Na světě není lepší místo, kde člověka dostat, než vězení. Víte, kde je, a máte na to veškerý čas, co potřebujete. Spoustu lidí, kteří to udělají za vás. Spoustu příležitostí. Navíc lacino. Sejmout někoho na ulici by vás stálo kolik? Tác, dva? Plus riziko. Uvnitř vás to stojí karton cigaret. A bez rizika. Jelikož by si toho nikdo ani nevšiml. Ne, vězení nebyl bezpečný úkryt. Špatná úvaha, Hubble. A mělo to ještě jinou slabinu.
"Co hodláte podniknout v pondělí?" zeptal jsem se ho. "Budete doma, dělat to, co obvykle děláte. Budete chodit po Margrave nebo po Atlantě nebo kudy. Jestli po vás jdou, copak vás nedostanou tehdy?"
Opět začal s přemýšlením. Pustil se do toho jak posedlý. Předtím nemyslel příliš dopředu. Včera odpoledne to byla čirá panika. Řešil přítomnost. Což není špatná zásada. Až na to, že brzy přichází budoucnost, kterou je také třeba řešit.
"Prostě doufám, že to dopadne dobře," řekl Hubble. "Tak nějak jsem cítil, že jestli po mně jdou, tak třeba po čase vychladnou. Jsem pro ně velmi užitečný. Doufám, že si to uvědomí. V tomhle okamžiku je situace hodně vypjatá. Ale brzy se to všechno uklidní. Třeba z toho vyváznu. Jestli mě dostanou, tak mě holt dostanou. Mně už je to jedno. Dělám si ale starost o rodinu."
Domluvil a pokrčil rameny. Povzdechl si. Nebyl to špatný chlap. Nerozhodl se pro zločineckou dráhu. Rostlo to kolem něj, aniž si toho byl vědom. Byl vtažen tak nenápadně, že to ani nezpozoroval. Až když chtěl ven. Když bude mít velké štěstí, tak mu po smrti nerozmlátí všechny kosti.
"Kolik toho ví vaše žena?" otázal jsem se.
Pohlédl na mne. S hrůzou ve tváři.
"Nic. Vůbec nic. Neřekl jsem jí to. Ani slovo. Nemohl jsem. Uchovávám všechno v tajnosti. Nikdo jiný o tom nic neví."
"Něco jí budete muset říct," pravil jsem. "Jistě si všimla, že nejste doma a nečistíte bazén nebo co tak o víkendech děláte."
Jen jsem se to pokusil trochu odlehčit, ale nepodařilo se mi to. Hubble ztichl. Opět se ponořil do vzpomínek na svou
zahrádku v ranním podzimním slunci. Jeho žena možná zrovna ošetřuje růžové keře nebo něco podobného. Děti poskakují kolem a povykují. Možná mají psa. A garáž pro tři auta s evropskými sedany, čekajícími na umytí. S obroučkou nad prostředními dveřmi, čekající, až ten devítiletý zesílí natolik, aby skrze ni dokázal prohodit těžký míč. Vlajku na verandě. Na trávníku první spadané listy, čekající na zametení. Rodinný život v sobotu. Ne však tuhle sobotu. Ne pro tohoto muže.
"Třeba si bude myslet, že to celé je omyl," řekl. "Nebo jí to řekli, já nevím. Známe jednoho z policistů, Dwighta Stevensona. Můj bratr se oženil se sestrou jeho ženy. Nevím, co ten jí poví. Asi to nějak vyřeším v pondělí. Řeknu, že to byl nějaký hrozný omyl. Tomu uvěří. Každý ví, že omyly se stávají." Uvažoval nahlas.
"Hubble," řekl jsem, "co jim ten vysoký chlap udělal, že si vysloužil kulku do hlavy?"
Vstal a opřel se o zeď. Nohy si položil na okraj ocelové toaletové mísy. Pohlédl na mě. Neodpověděl. A teď ta hlavní otázka.
"A co vy?" zeptal jsem se ho. "Co jste jim vy udělal, že i vám hrozí kulka do hlavy?"
Neodpovídal. V cele zavládlo tíživé ticho. Nějakou dobu jsem ho nechal znít; nenapadlo mě nic dalšího, co bych řekl. Hubble si podupával botou o kovovou mísu. Jakýsi dunivý rytmus. Znělo to jako fráze Bo Diddleye.
"Slyšel jste někdy o Slepém Blakeovi?" prohodil jsem.
Přestal podupávat a vzhlédl.
"O kom?" zeptal se nepřítomně.
"To je jedno. Půjdu se podívat po koupelně. Musím si dát mokrý ručník na hlavu. Bolí mne."
"To mě nepřekvapuje," řekl. "Půjdu s vámi."
Měl strach zůstat o samotě. Pochopitelný. Po zbytek víkendu mu zdá se budu dělat ochránce. Ne že bych měl nějaké jiné plány.
*****
Kráčeli jsme podél řady cel až k jakési otevřené místnosti na konci. Uviděl jsem požární dveře, kterými nás včera v noci přivedl Spivey, a za nimi vykachlíkovaný prostor. Nade dveřmi visely hodiny. Bylo skoro dvanáct. Hodiny ve vězení působí bizarně. Proč měřit hodiny a minuty, když tu lidé myslí v letech a dekádách?
V kachlíkovaném vchodu stála skupina mužů. Prodral jsem se mezi nimi a Hubble mě následoval do velké, čtvercové místnosti, celé obložené dlaždicemi, kde to silně páchlo dezinfekcí. V jedné stěně byly dveře, jimiž se vcházelo. U stěny nalevo stála řada sprch. Otevřených. U protější stěny byly umístěny záchodové buňky. Vpředu rovněž otevřené, oddělené přepážkami sahajícími do pasu. Napravo pak byla umyvadla. Vše velmi spartánské. Nic neobvyklého, jestliže jste strávili celý život v armádě, ale Hubble z toho nadšený nebyl. Na tohle vůbec nebyl zvyklý.
Všechny kohoutky byly ocelové. Vše, co by normálně bylo z porcelánu, nahrazovala rovněž nerezavějící ocel. Kvůli bezpečnosti. Roztříštěním porcelánového umyvadla vzniknou docela slušné střepy; ostrý střep té správné velikosti představuje dobrou zbraň. Z téhož důvodu byla i zrcadla nad umyvadly z plátů leštěné oceli. Trochu matná, ale účel plnila. Viděli jste se v nich, ale nemohli jste je rozbít a úlomkem někoho bodnout.
Přistoupil jsem k umyvadlu a pustil studenou vodu. Ze zásobníku jsem vyjmul svazek papírových ručníků a namočil je. Přiložil jsem si je k pohmožděnému čelu. Hubble stál nečinně opodál. Chvíli jsem studené ručníky držel a pak si vzal další. Voda mi stékala po obličeji. Dělalo mi to dobře. Neměl jsem žádné opravdové zranění. Na čele není žádné maso, jen silná kost potažená kůží. Příliš mnoho toho zranit nejde - kost zlomit je nemožné. Perfektní oblouk, nejodolnější tělesná struktura. Z toho důvodu se vyhýbám úderům rukama. Ruce jsou poměrně křehké. Je v nich celá řada drobných kostí a šlach. Úder silný natolik, aby složil onoho Rudocha, by mi ruku dost slušně poničil. Do nemocnice bych jel spolu s ním. To by nemělo valný význam.
Osušil jsem si obličej a naklonil se k zrcadlu, abych posoudil škody. Nijak zlé. Přičísl jsem si vlasy prsty. Když jsem se opřel o umyvadlo, ucítil jsem v kapse sluneční brýle. Dalšího z Rudochů. Válečná kořist. Vytáhl jsem je a nasadil si je. Pozoroval jsem svůj matný odraz.
Jak jsem se tak před zrcadlem sebou zabýval, všiml jsem si, že se za mnou něco začíná dít. Uslyšel jsem Hubblovo krátké varování a otočil jsem se. Sluneční brýle tlumily ostré světlo. Místností se blížila pětice bělochů. Motorkářské typy. Oranžové uniformy, samozřejmě, s odtrženými rukávy, ale zato s doplňky z černé kůže. Čepice, pásky, bezprsté rukavice. Dlouhé plnovousy. Všichni byli mohutní a těžcí, s vrstvou toho tvrdého tuku, co je skoro sval, ale ne úplně. Všech pět mělo neumělá tetování na pažích a na obličeji. Svastiky. Pod očima a na čele. Árijské bratrstvo. Bělošský vězeňský gang.
Když tato pětice vtrhla do místnosti, ostatní se rychle vytratili. Ty, kdo se nezorientovali dostatečně rychle, popadli a vlekli ke dveřím. Vyhodili je do chodby. Včetně nahých namydlených chlapů ze sprch. Během pár vteřin byla obrovská koupelna prázdná. Až na motorkáře, Hubbla a mne. Pětice mužů se roztáhla do širokého půlkruhu kolem nás. Byli tlustí a oškliví. Hákové kříže na obličejích měli vyškrábané a hrubě načrtnuté inkoustem.
Napřed jsem se domníval, že mě přišli rekrutovat. Že se nějak domákli, že jsem složil Rudocha. A chtějí si mou pochybnou slávu přisvojit. Obrátit ji v rasový triumf svého bratrstva. Ale mýlil jsem se. Můj předpoklad byl pravdě velmi vzdálený. Takže jsem byl nepřipravený. Chlapík uprostřed se díval střídavě na Hubbla a na mne. Oči mu střihaly sem a tam, až se zastavily na mně.
"Jo, tenhle to je," řekl. Hleděl mi upřeně do očí.
Udály se dvě věci. Dva krajní motorkáři popadli Hubbla a vlekli ho ke dveřím. A jejich šéf vyrazil ohromnou pěstí na můj obličej. Zareagoval jsem pozdě. Uhnul jsem se doleva a dostal jsem to do ramene. Úder mě otočil dokola a další dvě obrovské ruce mne chytily zezadu za krk. Začaly mé škrtit. Šéf se rozpřáhl k další ráně do břicha. Kdybych ji dostal, je ze mě mrtvola. To jsem věděl. Tak jsem se zaklonil a kopnul. Napálil jsem šéfova varlata, jako kdybych se snažil vykopnout míč až ven ze stadionu. Veliká oxfordská bota ho zasáhla opravdu dobře. Široký okraj podrážky dopadl jako tupá sekyra.
Ramena jsem měl shrbená a napínal jsem krk, abych odolával útočníkově stisku. Svíral mě velmi silně a já jsem ztrácel síly. Chytil jsem ho za prsty a zlomil mu malíčky. Přes hučení v uších jsem slyšel, jak klouby křuply. Pak jsem mu zlomil prsteníčky. Další křupnutí. Jako když trháte kuře. Pustil mě.
Vtom se do mne pustil třetí. Obrovská hora sádla, vyztužená tuhými pláty masa. Jako brnění. Nebylo kam ho praštit. Bušil do mě krátkými údery do paží a do prsou. Byl jsem přimáčknutý mezi dvěma umyvadly. Hora sádla na mě útočila. Nebylo kam uhodit. Kromě očí. Vrazil jsem mu palec do oka. Konečky prstů jsem se mu zahákl za ucho a tlačil. Nehtem palce jsem mu vychýlil bulvu na stranu. Vrazil jsem palec dovnitř. Už měl bulvu skoro venku. Křičel a odtahoval mi zápěstí. Nepovoloval jsem.
Šéf se zvedl na jedno koleno. Kopl jsem ho tvrdě do obličeje. Chybil jsem a zasáhl místo toho krk. Plný úder do hrtanu. Opět se složil k zemi. Hrábl jsem po tlouštíkově druhém oku, ale minul jsem. Palec jsem mu pořád zarýval dovnitř. Jako bych šťouchal do krvavého steaku. Pak se složil. Odlepil jsem se od stěny. Ten se zlomenými prsty se rozběhl ke dveřím. Druhý, kterému jsem vydloubl oko, sebou zmítal na podlaze a křičel bolestí. Šéf ležel s roztříštěným hrtanem a dusil se.
Znovu mě někdo uchopil zezadu. Obrátil jsem se. Rudoch. A druhý. Točila se mi hlava. Teď už dlouho nevydržím. Ale oni mě jen popadli a vlekli ke dveřím. Začaly houkat sirény.
"Musíš odsud zmizet," snažili se Rudoši překřičet jejich vytí. "Tohle je na nás, kámo. My jsme to udělali. Jasný? Je to práce Rudého gangu. My si to zodpovíme."
Vyhodili mě do davu přede dveřmi. Pochopil jsem. Hodlali to vzít na sebe. Ne proto, že by mě chtěli chránit před obviněním. Chtěli si přisvojit zásluhy. Rasové vítězství.
Viděl jsem Hubbla prodírat se tlačenicí. Viděl jsem stráže. Stovky lidí. Spiveye. Popadl jsem Hubbla a cpali jsme se zpátky k naší cele. Sirény vyly a ze dveří se hrnuli strážní. V rukou brokovnice a obušky. Dusot bot. Všude volání a křik. Sirény. Běželi jsme k cele. Vpadli jsme dovnitř. Hlava se mi točila a lapal jsem po dechu. Měl jsem toho dost. Ječení sirén bylo ohlušující. Nedalo se mluvit.
Postříkal jsem si obličej vodou. Sluneční brýle byly pryč. Musely mi ve rvačce spadnout.
Slyšel jsem volání od dveří. Otočil jsem se a spatřil Spiveye. Křičel na nás, abychom vypadli. Vběhl do cely. Popadl jsem z palandy svůj kabát. Spivey vzal Hubbla za loket. Pak chytil mě a vyvlekl nás ven. Řval na nás, abychom utíkali. Sirény ječely. Běžel s námi k nouzovým dveřím, kterými přišly stráže. Prostrčil nás jimi a hnal nás po schodech nahoru. Stále výš. Plíce mi vypovídaly službu. Poslední křídlo schodiště končilo nahoře dveřmi s namalovanou velkou šestkou. Vrazili jsme dovnitř. Vedl nás podél řady cel, do jedné prázdné nás vstrčil a zavřel za námi železnou mříž. Zaklapla a zamkla se. Odběhl. Zhroutil jsem se na postel, oči pevně zavřené.
*****
Když jsem je opět otevřel, Hubble seděl na posteli a hleděl na mě. Byli jsme ve velké cele. Pravděpodobně dvakrát širší než té poslední. Dvě oddělené postele, jedna na každé straně. Umyvadlo, záchod. Stěna z mříží. Všechno bylo jasnější a čistší. Bylo tu velké ticho. I vzduch byl cítit lépe. Tohle bylo vazební oddělení. Páté patro. Tady jsme měli být celou dobu.
"Co se vám tam, ksakru, stalo?" zeptal se Hubble.
Jen jsem pokrčil rameny. Před naší celou se objevil vozík s jídlem. Táhl ho starý běloch. Ne strážný, nějaký vězeňský posluha. Vypadal spíš jako vysloužilý stevard
někde na parníku. Čtvercovým otvorem v mřížích nám podal tác. Zakryté talíře, papírové pohárky, termoska. Jedli jsme vsedě na postelích. Vypil jsem veškerou kávu. Pak jsem chodil po cele. Zalomcoval jsem mříží. Byla zamčená. Páté patro bylo klidné a tiché. Velká, čistá cela. Oddělené postele. Zrcadlo. Ručníky. Cítil jsem se tu mnohem lépe.
Hubble odložil talíř se zbytky masa na podnos a prostrčil ho pod mříží do chodby. Lehl si na postel. Ruce si složil pod hlavu. Zíral do stropu. Zabíjel čas. Dělal jsem totéž. Ale usilovně jsem přemýšlel. Bylo totiž zcela zřejmé, že si mezi námi vybírali. Oba si nás důkladně prohlédli a vybrali si mě. Zcela jednoznačně. Pak se mne pokusili zaškrtit.
Byli by mě zabili. Nebýt jedné věci. Chlapík, co mě škrtil, udělal chybu. Držel mě zezadu, což byla výhoda, a byl dostatečné velký i silný. Ale nesevřel prsty do pěsti. Při škrcení je nejlepší mít palce vzadu na krku, ale vpředu prsty ohnout. Hrdlo tisknout klouby, ne konečky prstů. Nechal prsty natažené, a tak jsem je mohl chytit a zlomit. Jeho chyba mi zachránila život. O tom nebylo pochyb. Jakmile jsem ho neutralizoval, bylo to dva na jednoho. A s tímto poměrem jsem nikdy problémy neměl.
Pořád to však byl přímočarý pokus mě zabít. Přišli dovnitř, vybrali si mne a pokusili se mě oddělat. A Spivey se náhodou zrovna objevil před koupelnou. On to celé zinscenoval. Najmul Árijské bratrstvo, aby mě zlikvidovalo. Dal pokyn k útoku a čekal poblíž, aby tam mohl vtrhnout a najít mě už mrtvého.
A naplánoval to před desátou včera večer. To bylo jasné. Proto nás zanechal na špatném poschodí. Na druhém, ne na pátém. Na oddělení odsouzených, ne na vazebním. Každý věděl, že jsme měli být na vazebním. Těm dvěma strážným v přijímacím bunkru včera večer to bylo také naprosto jasné. Měli to v papírech na té své otlučené podložce. Ale Spivey nás v deset hodin zavedl na druhé patro, kde věděl, že mě může nechat zabít. Nařídil Árijcům, aby mě příští den ve dvanáct napadli. A ve dvanáct čekal před koupelnou, připraven tam pak vrazit. A najít mé mrtvé tělo ležet na dlaždičkách.
Ale pak se jeho plán zhatil. Nezemřel jsem. Árijci byli odraženi. Objevili se Rudoši, aby využili situace. Nastala mela. Vězňové se začali bouřit. Spivey zpanikařil. Spustil sirény, povolal úderný oddíl. A nás zavedl sem, do pátého patra, a nechal nás tu. Podle všech papírů jsme tu ale byli celou dobu.
Byl to z jeho strany elegantní ústup. Na druhou stranu pokud šlo o vyšetřování, měl jsem zcela neprůstřelné alibi. Spivey zvolil ústupovou variantu, podle níž jsme dole nikdy nebyli. Měl na krku dvě vážná zranění, možná dokonce i mrtvého. Odhadoval jsem, že šéf se nejspíš udusil. Spivey dozajista ví, že jsem to udělal já, ale nemůže to říct nahlas. Jelikož podle něj jsem tam vůbec nebyl.
Ležel jsem na posteli a díval se na betonový strop. Zlehka jsem si vydechl. Spiveyův plán mi byl zcela jasný. V tom jsem neměl nejmenší pochybnost. Jeho ústupový
manévr také vyzněl logicky. Pro případ neúspěchu měl do plánu zařazenou elegantní ústupovou variantu. Ale proč to všechno? To jsem nechápal. Řekněme, že by onen škrtič sevřel pěsti. To by mě byli dostali. Byl bych po smrti. Ležel bych na podlaze koupelny s vyplazeným napuchlým jazykem. Spivey by přišel a našel mě tam. Proč? Jaký měl Spivey motiv? Co proti mně měl? Nikdy předtím jsem ho neviděl. Nikdy jsem se nedostal do blízkosti jeho ani jeho zatraceného vězení. Tak proč by měl, kčertu, vymýšlet plán na mou likvidaci? To mi vůbec nešlo do hlavy.

Jatka k.6

12. ledna 2018 v 17:31 | Lee Child
06 KAPITOLA
PROBUDILO MNE OSTRÉ SVĚTLO ZÁŘIVEK. VĚZNICE NEMĚLA okna, a tak den a noc byly vytvářeny elektřinou. Žádné svítání či pozvolné smrákání. V sedm ráno budovu náhle zaplavilo světlo, cvaknutím spínačů pak v deset opět nastala noc.
Cela nevypadala v jasném světle o nic lépe. Přední stěna sestávala z mříží. Polovinu tvořily dveře, které se na závěsech otevíraly ven. Dvě poschoďové palandy zabíraly polovinu šířky cely a většinu její délky. Na zadní stěně bylo připevněno ocelové umyvadlo a ocelová záchodová mísa. Stěny byly zděné; částečně z litého betonu a částečně ze starých cihel. Všechny pokryté tlustou vrstvou nátěru. Vypadaly velmi masivně, jako ve středověkém žaláři. Nad hlavou jsem měl nízký betonový strop. Cela nepůsobila jako místnost vytvořená zdmi, podlahou a stropem, ale jako jednolitý blok zdiva, do něhož byl vyhlouben malý nuzný obytný prostor.
Noční mumlání kolem vystřídal denní ruch. Všude byl jen kov, cihly a beton, od nichž se zvuky odrážely a znásobovaly. Znělo to pekelně. Mřížemi jsem nic neviděl. Naproti naší cele byla holá zeď. Vleže na posteli jsem nebyl v tom správném úhlu, abych viděl do chodby. Odhodil jsem pokrývku a našel své boty. Nazul jsem si je a zašněroval.
Znovu jsem si lehl. Hubble seděl na spodní palandě. Jeho světlehnědé mokasíny byly položené na betonové podlaze. Uvažoval jsem, jestli tak seděl celou noc nebo jestli spal.
Další člověk, kterého jsem spatřil, byl uklízeč. Objevil se s koštětem v chodbě před naší mříží. Byl to velmi starý černoch s věncem sněhobílých vlasů. Sehnutý věkem. Vypadal křehce jako nějaký starý seschlý pták. Oranžovou vězeňskou uniformu měl sepranou téměř do běla. Určitě mu bylo tak osmdesát a z toho šedesát let musel strávit za mřížemi. Možná ukradl kuře v době hospodářské deprese. Stále splácel svůj dluh společnosti.
Nazdařbůh šťouchal koštětem po podlaze. Pro svá ohnutá záda měl obličej téměř rovnoběžně se zemí, takže otáčel hlavou nahoru a dolů jako plavec. Všiml si Hubbla a mě a zastavil se. Opřel se o své koště, potřásl hlavou a vydal ze sebe jakési reflexivní uchechtnutí. Znovu potřásl hlavou a chechtal se dál. Uznale, potěšeně, jako kdyby mu po všech těch letech bylo najednou dopřáno spatřit něco bájného. Třeba jednorožce či mořskou pannu. Snažil se opakovaně něco říct a zvedal přitom ruku, jako kdyby jeho poznámka vyžadovala důraz. Ale pokaždé ho znovu přemohl záchvat chechotu a musel se opřít o koště. Nespěchal jsem na něj, měl jsem čas. Celý víkend. On měl zbytek svého života.
"No ano, jistě," vypravil konečně z rozesmátých úst. Neměl žádné zuby. "No ano, jistě."
Podíval jsem se na něj.
"Co no ano, dědo?" oplatil jsem mu úsměv.
Řehnil se dál. Tohle bude chvíli trvat.
"No jistě," řekl. Už se mu podařilo smích ovládnout. "Sem v týhle díře vod doby, kdy še ráj teprvá štavěl, jojo. Dyž Adam byl ještě malej kluk. Ale tohleto šem teda eště neviděl. To ne, za čelý ty léta."
"Co jste ještě nikdy neviděl, dědo?" zeptal jsem se.
"No, šem tady už dlouhý roky a eště nikdy šem v týhle čele neviděl nikoho v šatech, jako máte vy."
"Vám se moje šaty nelíbí?" zeptal jsem se překvapeně.
"To šem neřek, depak, neřek šem, že še mi vaše šaty nelíběj," odvětil. "Mně še líběj, to zaš jo. Moč pěkný šaty, pane, jo, moč pěkný."
"Tak o co jde?" nechápal jsem.
Stařík se zase začal pochechtávat.
"Nejde vo kvalitu těch šatů," řekl. "Depak, vo to vůbeč nejde. De vo to, že je máte na šobě, že nemáte oranžovou uniformu. To šem eště neviděl, a jak řikám, já tu šem vod doby, čo žemě vychladla, čo to dinošauři žabalili. Ale teď už šem viděl všečko, to teda jo, pane."
"Ale ti, co jsou na vazebním, nenosí uniformu," řekl jsem.
"To jo, to teda je fakt," přitakal stařík. "Švatá pravda."
"Strážní to tvrdili," ujistil jsem se.
"To voni tvrděj," souhlasil. "Protože to šou předpišy a štrážný předpišy žnaj, to zaš jo; žnaj je, protože je dělaj."
"Tak v čem to vězí, dědo?" řekl jsem.
"No jak řikám, nemáte oranžový hadry."
Málo platné, pohybovali jsme se pořád v kruhu.
"Ale já je mít nemusím," vysvětloval jsem.
Ohromilo ho to. Pichlavé ptačí oči se na mě upřely.
"Že ne?" řekl. "Jakpak to? Pověžte mi to."
"Protože na vazebním je nenosíme. Na tom jsme se teď právě shodli, že?"
Nastalo ticho. Došlo nám to oběma zároveň.
"Vy myslíte, že tohle je vazební patro?" zeptal se mě.
"Tohle není vazební patro?" současně jsem se zeptal já jeho.
Stařík na okamžik strnul. Pak zdvihl koště a šoural se, jak rychle jen svedl, pryč z dohledu. Přitom za mnou nevěřícně volal: "Tohle neni važební, chlapče. Važební patro je horní. Pátý. Tohle je druhý. Šte na druhým patře. Tady je, holenku, doživotí. Ty nejvěčí grážlové. Žádný normální muklové tu vůbeč nejšou. To je nejhorší voddělení. Jo, je to tak, šte na špatným patře, chlapči. Šte v pěkným průšvihu. Přídou váš navštívit. Vobhlídnout ši váš. Pane jo, já vočuď rači mižím."
*****
Vždy vyhodnocujte situaci, do které se dostanete. Dlouhá zkušenost mě naučila vyhodnocovat a zvažovat. Když vás postihne něco neočekávaného, nemařte čas. Nesnažte se přijít na to, jak nebo proč se to stalo. Nevznášejte protesty. Nepřemýšlejte, čí je to vina. Nelamte si hlavu tím, jak se stejné chyby propříště vyvarovat. To
všechno můžete dělat později. Jestli to zdárně přečkáte. Nejdřív ze všeho proveďte hodnocení. Analyzujte situaci. Zjistěte její stinné i světlé stránky. Podle toho vytvořte plán. Tohle všechno udělejte a zvýšíte své šance dobrat se k těm ostatním otázkám později.
Nebyli jsme ve vazebním oddělení na pátém poschodí. Tam, kde by neodsouzení zatčení měli být. Octli jsme se mezi nebezpečnými odsouzenci na doživotí ve druhém poschodí. Žádná světlá stránka neexistovala. Ty stinné byly závažné. Byli jsme noví na odsouzeneckém patře. Nepřežijeme bez statutu, a my jsme žádný statut neměli. Budou nás vyzývat, provokovat, testovat... Budeme nuceni přijmout postavení na úplně nejnižším stupni vězeňské hierarchie. Před námi stál krajně nepříjemný víkend. Potenciálně i životu nebezpečný.
Vzpomněl jsem si na jednoho vojáka, dezertéra. Byl to mladý, celkem schopný nováček, ale utekl, protože byl členem nějaké potrhlé sekty. Chytli ho ve Washingtonu při demonstraci. Strčili ho do vězení, mezi grázly jako na tomhle patře. Zemřel první noc. Análně znásilněn. Přibližně padesátkrát. A při pitvě mu našli v žaludku asi pintu semene. Nováček bez statutu. Na samém dně hierarchie. K dispozici všem, co byli nad ním.
Zvažujte. Mohl jsem se opřít o tvrdý výcvik. A zkušenost. Nebyly plánované pro život ve vězení, ale budou se hodit. Prošel jsem si spoustou nepříjemných věcí. Nejen v armádě. Táhlo se to od dětství. Vojenské děti, jako jsem byl
já, než dojdou k maturitě, vystřídají dvacet, možná třicet škol. Některé na základnách, většinou ale někde v blízkém sousedství. Na nejrůznějších místech. Na Filipínách, v Koreji, na Islandu, v Německu, ve Skotsku, v Japonsku, ve Vietnamu. Po celém světě. V každé nové škole jsem první den byl nováčkem. Bez statutu. Spoustu prvních dní. Rychle jsem se naučil, jak statut získat. Na rozpálených písčitých školních hřištích i na těch chladných a deštivých jsme si ho, můj bratr a já, zády k sobě vybojovávali. Měli jsme statut.
Potom ve službě, tam byla brutalita vytříbenější. Cvičili mě experti. Hoši, kteří svůj vlastní trénink získali v druhé světové válce, v Koreji, ve Vietnamu. Lidé, co prožili věci, o kterých jsem pouze četl v knížkách. Naučili mě metody, detaily, zručnost. Především mě pak naučili správnému přístupu. Naučili mne, že zaváhání mě může stát život. Že mám udeřit první, tvrdě. Zabít prvním úderem. Dostat se jako první k odplatě. Klamat protivníky. Gentlemani, kteří se chovali slušně, nikoho už učit nemohli, protože byli mrtví.
*****
V půl osmé se mezi řadami cel ozvalo kovové cvakání. Časový spínač odemkl klece. Naše mříže se o pár centimetrů pootevřely. Hubble nehybně seděl. Stále ještě nepromluvil. Neměl jsem žádný plán. Nejlepší by bylo nalézt strážného. Vysvětlit mu situaci a nechat se přemístit. Avšak nečekal jsem, že nějakého najdu. Na takovýchto odděleních se
nebudou pohybovat jednotlivě, ale v párech, možná i v trojicích či čtveřicích. Věznice měla málo personálu, to nám bylo včera vysvětleno jasně. Nebylo pravděpodobné, že budou mít dost lidí na to, aby na každém patře mohla být skupinka strážných. Nejspíš nespatřím za celý den ani jednoho. Všichni budou sedět ve služební místnosti. Připraveni zasáhnout v případě pohotovosti. A kdybych už strážného zahlédl, co bych mu řekl? Že tam nemám být? To jistě slyší pořád. Zeptal by se: Kdo vás sem přivedl? Řekl bych, že Spivey, velitel. Odpověď by bezpochyby zněla: Tak to je v pořádku, ne? Tudíž jediným možným plánem byl žádný plán. Vyčkat a vidět. Reagovat podle toho. Cíl: přežití do pondělka.
Slyšel jsem vrzání a následné zaklapnutí, jak vězni otvírali dokořán mříže svých cel. Slyšel jsem ruch a vykřikované útržky konverzace, jak vycházeli ven, aby započali další bezvýchodný den. Vyčkával jsem.
Čekání netrvalo dlouho. Ze svého zúženého úhlu pohledu ze vzdálenějšího konce postele jsem spatřil naše sousedy z vedlejší cely, jak vycházejí ven. Připojili se k malé skupince mužů, postávajících na chodbě. Všichni byli oblečeni stejně. Oranžové vězeňské uniformy a červené šátky pevně stažené přes oholené hlavy. Samí obrovští černoši. Těla viditelně vypracovaná posilováním. Někteří si odtrhli rukávy triček, aby vzbudili dojem, že žádný oděv není s to pojmout jejich mohutné svalstvo. Možná tomu tak skutečně bylo. Impozantní pohled.
Ten, co stál nejblíž, měl na očích bledé sluneční brýle. Takové, co na slunci ztmavnou. Stříbrné halogeny. Ten chlápek pravděpodobně viděl slunce naposledy v sedmdesátých letech. Možná už ho nikdy neuvidí. Tmavé brýle byly tudíž zbytečné, ale vypadaly dobře. Stejně jako svaly. Či šátky na hlavě a otrhaná trička. Všechno jenom image. Čekal jsem.
Muž ve slunečních brýlích si nás všiml. Jeho překvapený pohled rychle vystřídalo vzrušení. Úderem do paže upozornil nejrobustnějšího muže skupiny. Ten se s prázdným výrazem rozhlédl a pak se zazubil. Čekal jsem. Skupinka se rozestavila před naší celou. Hleděli dovnitř. Vazoun otevřel mříž. Ostatní si ji postupně podávali za vypouklé držadlo a zaklapli ji do polohy dokořán.
"Hele, co nám poslali," řekl vazoun. "Víte, co nám poslali?"
"Co nám poslali?" zeptal se ten v brýlích.
"Poslali nám čerstvý maso," odvětil vazoun.
"To teda jo, kámo," řekl ten v brýlích. "Čerstvý maso."
"Čerstvý maso pro každýho," dodal vazoun.
Zašklebil se. Podíval se po svých kumpánech a ti se rovněž zašklebili. Každý si s ním vyměnil plácnutí vztyčenou, nataženou dlaní. Vyčkával jsem. Vazoun vstoupil na půl kroku do cely. Byl to opravdu kolos. Možná o jeden či dva palce menší než já, ale pravděpodobně dvakrát těžší. Vyplnil celý vchod. Tupýma očima přejel po mně, pak po Hubblovi.
"Hej ty, bílej, pocem," řekl Hubblovi.
Vycítil jsem paniku, která Hubbla zachvátila. Nepohnul se.
"Pocem, bílej," opakoval vazoun. Tichým hlasem.
Hubble vstal a přešel půl kroku k muži u dveří. Vazoun na něho zíral pohledem plným zuřivosti, při němž vám má krev ztuhnout v žilách.
"Tohle je území Rudýho gangu, kámo," pravil vazoun, čímž vysvětlil ony šátky. "Co pohledává bílej na území Rudejch?"
Hubble na to neřekl nic.
"Daň z pobytu, kámo," pokračoval vazoun. "Jako maj floridský hotely. Musíš zaplatit daň. Dej mi svůj svetr, běloune."
Hubble byl ochromen hrůzou.
"Dej mi svůj svetr, běloune," opakoval klidně.
Hubble si odvázal svůj drahý bílý svetr a podal mu ho. Vazoun ho popadl a hodil bez ohlédnutí za sebe.
"Teď mi dej brejle, bílej," řekl.
Hubble na mě vrhl zoufalý pohled. Sundal si své zlaté brýle a napřáhl je směrem k němu. Vazoun je vzal a upustil na podlahu. Šlápl na ně botou. Pootočil špičkou nohy, až se skla roztříštila. Vazoun přitáhl nohu zpátky a odkopl střepy dozadu do chodby. Ostatní muži po nich jeden po druhém začali šlapat.
"Hodnej," řekl vazoun. "Zaplatil jsi poplatek."
Hubble se třásl.
"A teď pocem, bílej," pravil jeho trýznitel.
Hubble se k němu přisunul.
"Blíž, bílej," řekl vazoun.
Třesoucí se Hubble se přisunoval blíž, až byl třicet centimetrů od něj.
"Na kolena, bílej," řekl vazoun.
Hubble si klekl.
"Rozepni mi zip, běloune."
Hubble, bez sebe strachy, se nepohnul.
"Rozepni mi zip, běloune," opakoval vazoun. "Zubama."
Hubble vyjekl hrůzou a odporem a uskočil. Odběhl pozpátku dozadu do cely a pokusil se schovat za záchod. Prakticky objímal mísu.
Byl čas zasáhnout. Ne kvůli Hubblovi. K němu jsem necítil nic. Musel jsem však zasáhnout kvůli sobě. Hubblovo ponižující chování by mě poskvrnilo. Brali by nás jako dvojici. Hubblovo pokoření by nás diskvalifikovalo oba. Ve hře o statut.
"Vrať se, bělouši, copak se ti nelíbím?" zavolal vazoun na Hubbla.
Zhluboka, tiše jsem se nadechl. Shodil jsem nohy ze strany lůžka a pružně seskočil před hromotluka. Pohlédl na mě. Nevzrušeně jsem pohled opětoval.
"Jsi v mým bejváku, špekoune," prohlásil jsem. "Dám ti ale na vybranou."
"Na vybranou z čeho?" zeptal se vazoun. Překvapeně.
"Jak odtud zmizet, špekoune."
"Cože?" zněla jeho překvapená reakce.
"Vysvětlím ti to," řekl jsem. "Vypadneš odtud. O tom není sporu. Máš ale na výběr, jak to uděláš. Buď odtud vyjdeš po svých, anebo tě tamhleti tlusťoši za tebou odnesou v kýblu."
"Ale, vážně?" výsměšně opáčil.
"To si piš," řekl jsem. "Budu počítat do tří, takže si koukej vybrat rychle, jasný?"
Zíral nenávistně na mě.
"Jedna," začal jsem. Žádná reakce.
"Dvě." Žádná reakce.
Pak jsem se rozhodl pro úskok. Místo abych řekl tři, vrazil jsem mu plnou silou hlavu do obličeje. Odrazil jsem se zadní nohou, vymrštil se vzhůru a skloněnou hlavou ho udeřil do nosu. Podařilo se mi to perfektně. Čelo tvoří ve všech rovinách dokonalý oblouk a je nesmírně odolné. Lidská lebka je totiž vpředu hodně tlustá, tvrdá jako beton a navíc těžká, zpevněná nejrůznějšími krčními a zádovými svaly. Jako by vám do obličeje narazila bowlingová koule.
Pokaždé je to překvapení. Lidé očekávají ránu pěstí nebo kopnutí, a tak úder hlavou je vždycky nečekaný. Jako rána z čistého nebe.
Muselo mu to celý obličej vmáčknout dovnitř. Zřejmě jsem mu rozdrtil nos a zlomil obě lícní kosti. Mozek se mu asi pěkně protřásl. Podlomily se mu nohy a složil se k zemi jako loutka, když jí ustřihnete vodicí nitě. Jako dobytče na jatkách. Lebka mu zaduněla na betonové podlaze.
Rozhlédl jsem se po hlučku mužů. Ti evidentně přehodnocovali můj statut.
"Kdo je další?" zeptal jsem se. "Ale teď to bude jako v Las Vegas, dvojnásob nebo nic. Tenhleten půjde do nemocnice, stráví možná šest týdnů v kovové masce. Takže další schytá dvanáct týdnů v nemocnici, je to jasný? Třeba pár roztříštěnejch loktů, ne? Tak kdo je další?"
Žádná odpověď. Ukázal jsem na toho v brýlích.
"Dej mi ten svetr, špekoune," řekl jsem.
Sehnul se a zdvihl svetr. Naklonil se dopředu a nataženou rukou mi ho podával. Nechtěl se dostat moc blízko. Vzal jsem svetr a hodil ho na Hubblovu postel.
"Podej mi brejle," pokračoval jsem.
Sklonil se a sebral pokroucené zlaté obroučky. Podal mi je. Hodil jsem mu je zpátky.
"Ty jsou rozbité, špekoune. Dej mi svoje."
Nastala dlouhá pauza. Díval se na mě a já se díval na něj. Bez mrknutí. Pak si sundal sluneční brýle a podal mi je. Strčil jsem si je do kapsy.
"A teď odtud odkliďte tu zdechlinu."
Hlouček mužů v oranžových uniformách a červených šátcích uchopil hromotluka za bezvládné údy a odnesl ho pryč. Vylezl jsem si zpátky na palandu. Chvěl jsem se návalem adrenalinu. Žaludek se mi zmítal a těžce jsem oddechoval. Krevní oběh se mi téměř zastavil. Cítil jsem se hrozně. Ale ne tak zle, jak bych se byl cítil, kdybych to
neudělal. To už by měli odbytého Hubbla a začali by se mnou.
*****
Nesnídal jsem. Neměl jsem chuť k jídlu. Jen jsem ležel na palandě, dokud mi nezačalo být lépe. Hubble seděl na své posteli a kolébal se dopředu a dozadu. Pořád ještě nepromluvil. Po nějaké době jsem se spustil dolů. Umyl jsem se v umyvadle. K našim dveřím se trousili lidé a zírali dovnitř. Opět odcházeli. Rozneslo se to rychle. Ten nový v cele na konci poslal Rudého do nemocnice. Běžte se tam podívat. Byl jsem slavný.
Hubble se přestal kolébat a pohlédl na mě. Otevřel ústa a zase je zavřel. Otevřel je podruhé.
"Já to nevydržím," řekl.
To byla jeho první slova od chvíle, kdy jsem slyšel jeho sebejisté žertování z Finlayova reproduktoru. Hlas měl slabý, ale jeho sdělení bylo zcela věcné. Žádný nářek nebo stížnost, ale konstatování faktu. Nevydrží to. Pohlédl jsem na něj. Dlouho jsem uvažoval o jeho prohlášení.
"Tak proč jste tady?" otázal jsem se. "Co to provádíte?"
"Já nic neprovádím," odvětil. Bezvýrazně.
"Přiznal jste se k něčemu, co jste neudělal. Sám jste si tohle vykoledoval."
"Ne," řekl Hubble. "Udělal jsem to, k čemu jsem se přiznal. Udělal jsem to a tomu detektivovi jsem to řekl."
"Blbost, Hubble," řekl jsem. "Vy jste tam ani nebyl. Byl jste na večírku. Ten člověk, co vás vezl domů, je policista, prokrista. Neudělal jste to, a vy to víte, každý to ví. Tak přestaňte žvanit."
Hubble se zadíval na podlahu. Chvíli přemýšlel.
"Nemohu to vysvětlit," řekl. "Nemohu o tom nic říct. Jen potřebuju vědět, co bude dál."
Znovu jsem na něj pohlédl.
"Co bude dál? Zůstanete tady do pondělka a pak se vrátíte do Margrave. Pak vás počítám pustí."
"Pustí?" otázal se. Jako by konverzoval sám se sebou.
"Ani jste tam nebyl," opakoval jsem. "Oni to vědí. Možná budou chtít vědět, proč jste se přiznal, když jste nic neudělal. A budou chtít vědět, proč měl ten chlap vaše telefonní číslo."
"Co když jim to nebudu moct říct?"
"Moct nebo chtít?" zeptal jsem se.
"Nemohu jim to říct," prohlásil. "Nemohu říct nikomu nic."
Odvrátil pohled a zachvěl se. Velmi poděšeně.
"Ale tady nemohu zůstat. Nevydržím to," dodal.
Hubble byl finančník. Ti rozdávají svá telefonní čísla jak reklamní letáky. Na potkání všem vykládají o spekulativních fondech a daňových odpisech. O čemkoli, co by převedlo něčí těžce vydělané dolary jejich směrem. Ale tohle telefonní číslo bylo vytištěné na útržku počítačového papíru. Nikoli vyryté na navštívence. A schované v botě, ne vložené
do náprsní tašky. A jako tóny neodbytné hudby v pozadí se z toho chlapíka neustále linul strach.
"Proč to nemůžete nikomu říct?" zeptal jsem se ho.
"Protože nemohu," řekl. Víc z něj nešlo dostat.
Najednou na mě padla únava. Před čtyřiadvaceti hodinami jsem u nadjezdu vyskočil z Greyhoundu a vydal se pěšky po nově vyasfaltované silnici. Spokojeně kráčel teplým ranním deštěm. Vyhýbal se lidem, vyhýbal se všem kontaktům. Žádná zavazadla, žádné pinožení. Svoboda. Nechtěl jsem o ni přijít vinou Hubbla nebo Finlaye nebo nějakého dlouhána, který dostal kulku do oholené hlavy. Nechtěl jsem s tím mít nic společného. Toužil jsem jen po klidu a míru, jít po stopách Slepého Blakea. Chtěl jsem najít nějakého osmdesátníka, který by si ho pamatoval odněkud z baru. Měl bych se bavit s tím staříkem, který tu zametal po chodbách, ne s Hubblem. S tím idiotem z banky.
Usilovně přemýšlel. Pochopil jsem, co měl Finlay na mysli. Ještě jsem nikdy neviděl někoho přemýšlet tak viditelně. Ústa se mu bezhlesně pohybovala; pohrával si nervózně s prsty. Jako kdyby porovnával klady a zápory. Zvažoval fakta. Pozoroval jsem ho. Viděl jsem, jak dospěl k rozhodnutí. Otočil se a pohlédl na mne.
"Potřebuji radu," pravil. "Mám problém."
"No to je ale překvapení," řekl jsem výsměšně. "To by mě nikdy nenapadlo. Já jsem myslel, že tu jste proto, že už vás nudilo hrát po víkendech golf."
"Potřebuju pomoc," opakoval.
"Veškerou pomoc jste už dostal. Beze mne byste teď klečel ohnutej přes postel a u dveří by stála fronta obrovskejch nadrženejch chlapů. A zatím jste mě za to zrovna nezahrnul vděčností."
Na chvíli sklopil zrak. Přikývl.
"Omlouvám se," pravil. "Jsem vám velice vděčný. Opravdu, věřte mi. Zachránil jste mi život. Ujal jste se mě. A proto mi musíte říct, co mám dělat. Vyhrožují mi."
Nechal jsem to odhalení chvíli viset ve vzduchu.
"Já vím," řekl jsem. "To je celkem zřejmé."
"No, nejen mně," pokračoval. "Mé rodině také."
Začal mě zatahovat do svých záležitostí. Díval jsem se na něj. Začal znovu přemýšlet. Ústa mu pracovala, pohrával si s prsty. Oči mu střílely vpravo vlevo. Jako by na každé straně byla veliká hromada důvodů a on se rozhodoval, která je větší.
"Máte rodinu?" zeptal se mě.
"Ne," řekl jsem. Co jiného jsem mohl říct? Oba mí rodiče byli mrtví. Měl jsem někde bratra, kterého jsem však nikdy nespatřil. Takže jsem rodinu neměl. Ani jsem neměl ponětí, zda nějakou chci. Možná ano, možná ne.
"Jsem deset let ženatý," pravil Hubble. "Minulý měsíc to bylo deset let. Byla velká oslava. Mám dvě děti. Chlapce, je mu devět, a holčičku, sedm let. Skvělou ženu, skvělé děti. Miluju je k zbláznění."
Myslel to vážně. To bylo vidět. Odmlčel se. Pohnutý vzpomínkami na rodinu. Říkal si, jak se to ksakru stalo, že je
teď tady bez nich. Nebyl první chlap, co seděl v cele a takhle uvažoval. A nebude poslední.
"Máme pěkný dům," pokračoval. "Na Beckman Drive. Koupili jsme ho před pěti lety. Za spoustu peněz, ale stál za to. Znáte Beckman?"
"Ne," řekl jsem znovu. Měl strach jít k věci. Za chvíli mi bude povídat o tapetách v koupelně v přízemí. A jak bude financovat rovnátka pro svou dceru. Nechal jsem ho mluvit. Vězeňské tlachání.
"Ale to je jedno," prohlásil nakonec. "Teď se to všechno hroutí."
Seděl tam ve svých plátěných kalhotech a polokošili z úpletu. Bílý svetr si opět uvázal kolem ramen. Jednu nohu měl nataženou dopředu, bylo vidět vzorek na podrážce boty. Bez brýlí vypadal starší, bezbranný. Lidé, co nosí brýle, vypadají bez nich vždycky rozostřeně a zranitelně. Vystaveni světu bez své ochranné vrstvy. Připomínal unaveného starce.
Čemu říkal vyhrožování? Šlo o nějaké odhalení, indiskrétnost? Něco, co by mu mohlo zničit perfektní život na Beckman Drive, o němž mluvil? Třeba byla jeho žena v něčem namočená. Třeba kryl ji. Třeba měla poměr s tím mrtvým dlouhánem. Třeba šlo o spoustu dalších věcí. Mohlo to být cokoli. Jeho rodině mohlo hrozit zneuctění, bankrot, nějaký šrám na reputaci, zrušení členství v místním klubu. Pohyboval jsem se v bezvýchodném kruhu. Nežil jsem v Hubblově světě. Neměl jsem s ním společné známé. Viděl
jsem ho, jak se třese, jak se chvěje hrůzou. Ale neměl jsem představu, jak hodně je zapotřebí, aby se takovýhle chlap začal bát. Nebo jak málo. Když jsem ho včera na stanici poprvé spatřil, vypadal znepokojeně a rozčileně. Od té doby se občas třásl, byl ochromený a vyděšeně zíral, občas byl odevzdaný a apatický. Zjevně se něčeho velice bál. Opíral jsem se o stěnu cely a čekal, až mi řekne čeho.
"Vyhrožují nám," opakoval. "Řekli, že jestli někomu prozradím, o co se jedná, vniknou k nám do domu. Zavřou nás do ložnice, přišpendlí mě ke zdi a uříznou mi varlata. Pak přinutí mou ženu, aby je snědla. A pak nám podříznou krky. Řekli, že naše děti se na to budou muset dívat, a až už budeme mrtví, budou s nimi dělat věci, o kterých se nikdy nedozvíme."

Jatka k.5

11. ledna 2018 v 13:25 | Lee Child
05 KAPITOLA
FlNLAY SE OPŘEL ZPÁTKY DO SVÉ ŽIDLE. DLOUHÉ RUCE MĚL složené za hlavou. Byl to vysoký, elegantní muž. Vystudovaný v Bostonu. Civilizovaný. Zkušený. A posílal mě do vězení za něco, co jsem neudělal. Posadil se zpříma a rozprostřel ruce po stole, dlaněmi vzhůru.
"Je mi líto, Reachere."
"Vám je to líto?" opáčil jsem. "Posíláte dva lidi, kteří to nemohli udělat, za mříže a je vám to líto?"
Pokrčil rameny. Vypadal, že mu to je nepříjemné.
"Takhle to chce náčelník Morrison," řekl. "Nehodlá se o tom bavit. Přes víkend prostě budete v chládku. A on je šéf, že?"
"Vy si děláte legraci," vybuchl jsem. "To je kus idiota. Tak Stevenson podle něj lže. Jeho vlastní člověk."
"To zrovna ne," pokrčil Finlay rameny. "Tvrdí, že to muže být komplot, rozumíte, že tam třeba Hubble přímo nebyl, ale najal vás, abyste to udělal. Prostě komplot, no. Soudí, že to přiznání je nafouknuté, protože Hubble se vás možná bojí a nechce na vás přímo ukázat prstem. Morrison si myslí, že když jsme vás sebrali, tak jste byl na cestě k Hubblovi, aby vám zaplatil. Myslí si, že proto jste čekal těch
osm hodin. A že proto byl Hubble dnes doma. Nešel do práce, protože čekal s penězi na vás."
Mlčel jsem. Byl jsem znepokojen. Náčelník Morrison byl nebezpečný. Jeho teorie byla přijatelná. Dokud ji Finlay neprověří. Pokud ji prověří.
"Takže, Reachere, je mi líto. Vy i Hubble zůstanete do pondělka v lochu. To vydržíte. Vedle ve Warburtonu. Není to příjemné místo, ale zadržovací cely ujdou. Horší by bylo, kdybyste tam šel do výkonu. Mnohem horší. Já na tom mezitím budu pracovat. Poprosím policistku Roscoe, aby přišla v sobotu i v neděli. To je ta pěkná vepředu. Je dobrá, nejlepší, co máme. Jestli to, co říkáte, je pravda, budete zproštěn viny a v pondělí vás propustíme. O. K.?"
Zíral jsem na něj. Začínal jsem dostávat vztek.
"Ne, Finlayi, to není O. K.," odsekl jsem. "Vy víte, že jsem vůbec nic neudělal. Víte, že jsem to nebyl já. Jste prostě podělanej strachy z toho ničemnýho tlustýho pacholka Morrisona. Takže já jdu do vězení jen proto, že vy jste ubohej bezpáteřní zbabělec."
Vzal to dost dobře. Jeho tmavá pleť mu ještě více zbrunátněla. Dlouhou dobu tiše seděl. Zhluboka jsem se nadechl a zlobně na něj hleděl. Zloba se mi z pohledu zvolna vytrácela, jak mé emoce vychládaly, až jsem se opět ovládl. Hněvivě na mě naopak pohlédl on.
"Dvě věci, Reachere," poznamenal. S precizní artikulací. "Zaprvé, s náčelníkem Morrisonem si to vyřídím v pondělí,
když to bude nutné. Zadruhé, zbabělec nejsem. Vůbec mě neznáte. Nevíte o mně zhola nic."
Hleděl jsem na něj. Šest hodin. Čas na autobus.
"Vím víc, než si myslíte," řekl jsem. "Vím, že jste dělal postgraduál na Harvardu, že jste rozvedený a že jste přestal v dubnu kouřit."
Finlay se tvářil bezvýrazně. Zaklepal Baker, vešel a oznámil, že přijel vězeňský autobus. Finlay vstal a obešel psací stůl. Řekl Bakerovi, že mě přivede sám. Baker se vrátil pro Hubbla.
"Jak jste na to přišel?" zeptal se mě Finlay.
Udělalo to na něj dojem. Prohrával.
"Snadno," řekl jsem. "Jste chytrý chlap, že? Vystudovaný v Bostonu, jak jste mi řekl. Ale když jste chodil na vysokou, tak na Harvard příliš mnoho černochů nebrali. Jste chytrý, ale žádný atomový fyzik, takže odhaduji, že první titul jste získal na Bostonské univerzitě. Mám pravdu?"
"Máte," připustil.
"A na postgraduál už jste šel na Harvard. Na Bostonské univerzitě jste uspěl, doba se změnila, a tak jste se na Harvard dostal. Mluvíte jako jeho absolvent. To mi bylo hned jasné. Doktorát z kriminologie?"
"Správně," opět souhlasil. "Z kriminologie."
"A pak jste v dubnu získal tohle místo," pokračoval jsem. "To jste mi řekl. Z bostonského policejního oddělení máte penzi, protože jste si odsloužil svých dvacet. Takže jste
sem přišel s našetřenou sumičkou. Ale nepřivezl jste si s sebou ženu, protože ta by něco z těch peněz utratila za nové obleky pro vás. Nejspíš by se jí už znelíbil ten váš zimní tvídový model, co máte na sobě. Vyhodila by ho a pořídila by vám nějakou jižní módu, abyste začal nový život se vším všudy. Ale vy pořád nosíte ten hrozný obnošený oblek, čili vaše žena je pryč. Buď zemřela, nebo se s vámi rozvedla, což byla šance jedna ku jedné. Zdá se, že jsem se trefil správně."
Němě přikývl.
"A to s kouřením je jednoduché. Byl jste nervózní a poklepával jste si po kapsách, podvědomě jste hledal cigarety. To znamená, že jste přestal poměrně nedávno. Není těžké to odhadnout na duben - však víte, nový život, nové zaměstnání, nový začátek bez cigaret. Řekl jste si: Nechám toho včas a mám ještě šanci nedostat rakovinu a tak."
Finlay mě upřeně pozoroval. Trochu nevraživě.
"Výborně, Reachere," pravil. "Elementární dedukce, co?"
Pokrčil jsem rameny a neodpověděl.
"Tak vydedukujte, kdo oddělal u skladu toho chlapa," řekl.
"Mně je fuk, kdo kde koho oddělal," namítl jsem. "To je váš problém, ne můj. A je to špatná otázka, Finlayi. Nejdřív musíte zjistit, kdo ten chlap byl, ne?"
"A vy víte, jak na to, pane Chytrý?" zeptal se mě. "Žádné dokumenty, obličej k nepoznání, z otisků nic, Hubble neřekne ani popel?"
"Sjeďte ty otisky. Myslím to vážně, Finlayi. Řekněte Roscoe, ať to udělá."
"Proč?" zeptal se.
"Něco tu nehraje," řekl jsem.
"Co něco?"
"Ověřte je znovu, ano? Uděláte to?"
Jen zabručel. Neřekl ano ani ne. Otevřel jsem dveře kanceláře a vyšel ven. Roscoe byla pryč. Nebyl tam nikdo kromě Bakera s Hubblem vzadu u cel. Přes vchodové dveře jsem viděl přijímacího seržanta stát venku. Psal něco na psací podložce, kterou mu přidržoval řidič vězeňského autobusu. Jako kulisa v pozadí za nimi stál autobus. Byl zaparkovaný na půlkruhovité příjezdové cestě a vyplňoval celý výhled, jež poskytovalo velké tabulové sklo vchodu. Po celé délce autobusu se pod úrovní oken táhl nápis: Kárný úsek správy státu Georgia. Pod nápisem byl umístěný emblém. Na oknech byly navařeny mříže.
Finlay vyšel z kanceláře za mnou. Dotkl se mého lokte a odvedl mě za Bakerem. Ten měl na palci zavěšená troje pouta. Byla zářivě oranžově nalakována. Nátěr místy odprýskal a bylo vidět matnou ocel. Baker mi na každé zápěstí zvlášť přicvakl jedna pouta. Pak otevřel Hubblovu celu a pokynul vyděšenému bankéři, aby vystoupil. Hubble vypadal omámený a duchem nepřítomný, ale vykročil ven z
cely. Baker zachytil náramek houpající se na mé levé ruce a nasadil ho Hubblovi na pravé zápěstí. Třetí pouta mu připnul na druhé zápěstí a byli jsme připraveni.
"Vezměte mu hodinky, Bakere," řekl jsem. "Ve vězení o ně přijde."
Baker přikývl. Věděl, co mám na mysli. Chlapík jako Hubble mohl ve vězení přijít o spoustu věcí. Odepnul těžké rolexky z Hubblova zápěstí, ale pásek se přes pouta nedal přetáhnout, a tak musel želízko zase pracně odemknout, sundat hodinky a znovu ho nasadit Vězeňský řidič pootevřel dveře a nevlídně nahlédl dovnitř. Muž časového harmonogramu. Baker odložil Hubblovy hodinky na nejbližší psací stůl. Přesně tam, kam si má přítelkyně Roscoe postavila kelímek s kávou.
"O. K., hoši, vyrazíme," pravil Baker.
Vedl nás ke dveřím. Připoutáni k sobě jsme nemotorně vykročili do oslepujícího, žhavého pruhu slunečního světla. Než Hubble vstoupil do silnice, zastavil se, natáhl krk a bedlivě se rozhlédl. Byl obezřetnější než Baker či vězeňský řidič. Možná se strachoval, aby ho neuviděl nějaký soused. Ale nablízku nikdo nebyl. Nacházeli jsme se tři sta metrů na sever od města. V dáli jsem spatřil věž kostela. Teplým večerním vzduchem jsme zamířili k autobusu. Šikmé sluneční paprsky mě zaštípaly do pravé tváře.
Řidič otevřel dveře autobusu dovnitř. Hubble bokem vystoupil na schod a já jsem ho následoval. Neohrabaně jsme se otočili do uličky. Autobus byl prázdný. Řidič ukázal
Hubblovi, kam si má sednout, a ten se přes vinylové sedadlo přesunul k oknu. Mě vtáhl vedle sebe. Řidič si klekl na sedadlo před námi a přicvakl naše vnější zápěstí k chromované obruči, která se táhla podél stropu. Pak postupně zacloumal všemi třemi pouty. Chtěl se ujistit, že drží pevně. Nedivil jsem se mu. Kdysi jsem tuhle práci dělal. Není nic horšího než mít při jízdě za zády volně se pohybující vězně.
Řidič se odebral dopředu na své sedadlo a nastartoval. Dieselový motor se hlasitě rozdrnčel a autobus rozechvěly vibrace. Vzduch byl horký a dusný. Nebyla tu klimatizace a žádné z oken se nedalo otevřít. Ucítil jsem výpary benzinu. Zuby převodovky na sebe narazily a autobus se odlepil z místa. Pohlédl jsem doprava. Nikdo nemával na rozloučenou.
Z policejního pozemku jsme odbočili na sever, zády k městu, a směřovali k dálnici. Po půl míli jsme minuli bistro U Ena. Na parkovišti bylo prázdno. Nikdo se tam nerozhodl zajet na časnou večeři. Chvíli jsme pokračovali v jízdě na sever, pak jsme ostrou levotočivou zatáčkou vyjeli z okresní silnice a zamířili mezi poli na západ. Podél silnice se míhaly nekonečné řady keřů, oddělované brázdami rudé země. Autobus nabral cestovní rychlost a s hlasitým rachocením motoru ukrajoval míle. Slunce před námi pomalu zapadalo. Byla to obrovská rudá koule, snášející se do polí. Řidič měl sklopené veliké stínítko. Z vnitřní strany na něm byly nějaké technické údaje výrobce.
Hubble se kymácel a natřásal po mém boku. Nepromluvil. Byl nakloněný dopředu a hlavu měl rovnoběžně s podlahou. Levou paži měl vztyčenou, protože ji měl připoutanou k chromované tyči, visící před námi. Pravá ruka mu nehybně spočívala na sedadle mezi námi. Přes ramena měl stále přehozený svůj drahý svetr. Na zápěstí, kde nosil rolexky, měl teď jen vybledlý proužek kůže. Životní síla z něj téměř úplně vyprchala a ovládla ho ochromující hrůza.
Kymáceli a otřásali jsme se ještě dobrou hodinu jízdy rozlehlou krajinou. Po mé pravé straně se mihly remízky stromů. Pak jsem v dálce zahlédl nějakou stavbu. Stála sama mezi tisíci akry rovné zemědělské půdy. Proti nízko zavěšenému rudému slunci vypadala, jako když vystupuje z pekla. Jako kdyby něco proráželo zemskou kůru. Byl to komplex budov, připomínající chemičku nebo jadernou elektrárnu. Mohutné betonové bunkry a třpytící se kovové chodníky. Tu a tam bylo vidět potrubí, z něhož ucházela pára. Všechno bylo obehnané plotem s vestavěnými strážními věžemi. Když jsme přijeli blíž, spatřil jsem obloukové výbojky a ostnatý drát. Zaměřovací reflektory a pušky na věžích. Řady plotů, oddělené zpluženou červenou zemí. Hubble nevzhlédl a já jsem do něj nedloubl. Před námi se nerozkládal Disneyland.
Když jsme přijížděli na místo, autobus zpomalil. Rozsáhlá bariéra vnějšího plotu byla vzdálena skoro sto metrů od komplexu. Byl to skutečně pořádný plot. Vysoký
možná čtyři a půl metru, po celé délce osazen dvojicemi sodíkových světlometů. Jeden z nich byl vždy namířen dovnitř, na stometrový pás zorané země, a druhý ven, do okolní krajiny. Všechny světlomety byly zapnuty a celý komplex tak planul žlutým sodíkovým světlem. Zblízka bylo velice pronikavé a rudé zemi propůjčovalo strašidelný odstín.
Autobus se zarachocením zastavil a roztřásl se vibracemi motoru běžícího naprázdno. Ta trocha ventilace, která do něj pronikala, ustala a rázem bylo k zadušení. Hubble konečné zdvihl hlavu. Zpoza zlatých obrouček se podíval kolem sebe a ven z okénka. Zasténal. Byl to zvuk odevzdanosti a beznaděje. Opět spustil hlavu dolů.
Řidič čekal na signál strážného z první brány. Ten něco říkal do vysílačky. Řidič prošlápl plyn a zařadil rychlost. Strážný začal mávat vysílačkou jako signálním kolíkem a ukazoval nám, abychom jeli. Autobus se s lomozem nasoukal do jakési drátěné klece. Minuli jsme dlouhý nízký nápis u obrubníku, na kterém stálo: Warburtonské nápravné zařízení, Kárný úsek správy státu Georgia. Brána se za námi zavřela. Byli jsme uvězněni v kleci. I střecha byla drátěná. Pak se otevřela brána na opačném konci a my se jí protlačili ven.
Urazili jsme sto metrů k dalšímu plotu. Tam byla další klec pro vozidla. Autobus do ní vjel, čekal a opět vyjel. Směřovali jsme přímo do centra věznice. Zastavili jsme naproti betonovému bunkru. Přijímací oddělení. Hluk
motoru se odrážel od betonových stěn, které nás obklopovaly. Pak zhasl a rachocení i vibrace odezněly. Řidič se vyhoupl ze sedadla a vydal se uličkou k nám, přičemž se zachytával opěradel jako horolezec. Vytáhl klíče a odemkl náramky, kterými jsme byli připoutaní.
"O. K., hoši, jdeme," zazubil se. "Zábava začíná."
Vyprostili jsme se ze sedadel a sunuli se autobusem. Levou rukou jsem za sebou táhl Hubbla. U dveří nás řidič zastavil. Sejmul nám všechna troje pouta a vhodil je do nádoby vedle kabiny. Zatáhl za páku a otevřel dveře. Vystoupili jsme z autobusu. Naproti nám se otevřely dveře a vyšel strážný. Zavolal na nás. Jedl zrovna koblihu a mluvil s plnými ústy. Na kníru měl cukrovou polevu. Dosti nenucený chlapík. Prošli jsme dveřmi do malé vybetonované místnosti. Byla tam špína. Židle z přírodního dřeva byly rozestavěné kolem nalakovaného stolu. U stolu seděl další strážný a četl zprávu na potlučené psací podložce.
"Sedněte si, hm?" řekl. Sedli jsme si. On vstal. Jeho kolega s koblihou zamkl venkovní dveře a připojil se k němu.
"Tak poslouchejte," pokračoval ten s podložkou. "Vy dva jste Reacher a Hubble. Přivezeni z Margrave. Neusvědčeni z žádného trestného činu. Ve vazbě z důvodu vyšetřování. U žádného z vás nebylo požádáno o kauci. Slyšeli jste mě? Neusvědčeni z žádného trestného činu. To je důležité. To vám tu ušetří spoustu nepříjemností, O. K.? Pěkné ubytování v nejvyšším poschodí."
"Správné," řekl chlapík s koblihou. "Jde o to, že kdybyste byli odsouzenci, tak bysme se do vás montovali a naváželi a pérovali bysme vás a dostali byste uniformy a strčili bysme vás na patro odsouzených k ostatní zvěři a pak bysme si jen sedli a sledovali tu zábavu, nemám pravdu?"
"Jasně," přidal se jeho parťák. "Takže vám chceme říct tohle. My vám to nehodláme nijak ztěžovat, tak to vy, hoši, neztěžujte ani nám, je to jasný? Tohle zatracený zařízení nemá dost lidí. Guvernér propustil skoro půlku personálu, O. K.? Aby se vešel do rozpočtu, jasný? Aby se snížil deficit. Takže nemáme lidi na to, aby dělali věci tak, jak by se dělat měly. Snažíme se všechno zvládnout na každý směně jen s půlkou lidí, jasný? Takže vám chci říct to, že vás strčíme nahoru a nechceme vás vidět až do doby, kdy vás v pondělí zase vytáhneme. Žádný problémy, jasný? Na problémy tu nemáme lidi. Nemáme lidi na problémy v odsouzeneckým patře, natož na problémy na vazebním, rozumíte, co vám povídám? Vy, Hubble, rozuměl jste?"
Hubble k němu vzhlédl a nepřítomně přikývl. Nepromluvil.
"Reachere?" řekl ten s podložkou. "Rozuměl jste?"
"Jistě," odvětil jsem. Tenhle chlápek neměl pracovní síly. Potíže kvůli rozpočtu. Zatímco jeho kamarádi pobírali podporu. Vykládejte mi o tom.
"Fajn," řekl. "Takže to uděláme takhle. Nám dvěma končí služba v sedm. Což je asi za minutu. Kvůli vám, hoši, tu nebudeme přesčas. Nechceme a odbory by nám to stejně
nepovolily. Takže dostanete jídlo a pak zůstanete zavřeni tady dole, dokud nepřijde síla, aby vás zavedla nahoru. Žádná síla nepřijde do večerky, asi tak v deset, O. K.? Ale žádný strážný stejně nevodí vězně po večerce, jasný? Odbory jim to nedovolí. Takže Spivey si pro vás přijde sám. Zástupce ředitele. Dnes večer vrchní šarže. Asi v deset hodin, O. K.? jestli se vám to nelíbí, neříkejte to mně, řekněte to guvernérovi, O. K.?"
Pojídač koblih vyšel na chodbu a za dlouhou chvíli se vrátil zpátky s podnosem. Na něm byly zakryté talíře, papírové pohárky a termoska. Položil podnos na stůl a oba dva zmizeli v chodbě. Zamkli dveře zvenčí a rozhostilo se ticho jako v hrobce.
Dali jsme se do jídla. Ryba s rýží. Páteční menu. V termosce káva. Hubble nepromluvil. Většinu kávy nechal mně. Bod pro Hubbla. Položil jsem zbytky na podnos a podnos na zem. Nějak zabít další tři hodiny. Zhoupl jsem se v židli dozadu a dal si nohy na stůl. Nebylo to pohodlné, ale lepší už to nebude. Byl teplý večer. Září v Georgii.
Bez zvědavosti jsem se zadíval na Hubbla. Stále mlčel. Vůbec jsem ho neslyšel mluvit, jen tehdy z Finlayova telefonu. Podíval se na mě také. Tvář měl plnou beznaděje a strachu. Díval se na mne, jako bych byl tvor z jiného světa. Jako by se mě bál. Pak odvrátil pohled.
*****
Možná se nevydám zpátky k Zálivu. Ale už byla moc pokročilá roční doba na to vydat se na sever. Tam je moc zima. Možná si zaskočím rovnou na ostrovy. Třeba na Jamajku. Mají tam dobrou hudbu. Nějakou chatrč na pláži. Přežiju zimu v chatrči na jamajské pláži. Vykouřím půl kila trávy týdně. Budu dělat to co Jamajčani. Možná kilo trávy týdně s někým, kdo bude se mnou v chatrči. Do představ se mi pořád vkrádala Roscoe. Košile její uniformy byla báječně naškrobená. Naškrobená přiléhavá modrá košile. Nikdy jsem neviděl košili, která by vypadala líp. Na jamajské pláži na slunci by košili nepotřebovala. Nedomníval jsem se, že by se to mělo ukázat jako nějaký vážnější problém.
Bylo to to její mrknutí, co mne dostalo. Vzala si ode mě pohárek od kávy. Řekla, že mám hezké oči. A mrkla. To muselo něco znamenat, ne? To o očích, to už jsem předtím slyšel. Jedné Angličance, se kterou mi nějakou dobu bylo dobře, té se také líbily mé oči. Pořád to opakovala. Jsou modré. Stejně tak jako někteří lidé říkali, že vypadají jako ledovce v Severním moři. Když se soustředím, tak jima umím přestat mrkat. Což pohledu dodává zneklidňující účinek. Užitečné. Ale Roscoeino mrknutí bylo na celém dni to nejlepší. Jediná část dne, fakticky, až na Enova míchaná vejce, která za něco stála. Vejce můžete dostat kdekoli. Ale po Roscoe se mi bude stýskat. Po zbytek prázdného večera jsem se vznášel v představách.
*****
Zanedlouho po desáté se dveře z chodby odemkly a vešel muž v uniformě. Držel psací podložku. A brokovnici. Prohlédl jsem si ho. Typický Jižan. Podsaditý, tělnatý muž s brunátnou pletí, vystouplým tvrdým břichem a rozložitou šíjí. Malé oči. Těsná umaštěná uniforma, která ho horkotěžko pojala. Pravděpodobně narozený přímo tady na farmě, kterou zabrali pro stavbu věznice. Zástupce ředitele Spivey. Vrchní šarže této směny. Uštvaný, s nedostatečným personálem. Nucený doprovázet krátkodobé hosty osobně. S brokovnicí ve velkých červených farmářských rukou.
Chvíli studoval formulář.
"Který z vás je Hubble?" zeptal se.
Měl vysoko položený hlas. V nesouladu s jeho mohutným tělem. Hubble krátce zdvihl ruku, jako žák základní školy. Malá očka po něm šlehla a změřila si ho. Odshora dolů, hadím způsobem. Spivey zabručel a pokynul nám podložkou. Seřadili jsme se a vyšli ven. Hubble se tvářil bezvýrazně a odevzdaně. Jako vyčerpaný voják.
"Zahněte vlevo a jděte pořád po červené čáře," řekl Spivey.
Mávl brokovnicí doleva. Červená čára byla namalovaná na zdi ve výši pasu. Byla to požární úniková směrovka. Usoudil jsem, že musí vést ven z budovy, ale my jsme šli špatným směrem. Do vězení, nikoli z něj ven. Postupovali jsme podle červené čáry chodbami, po schodech nahoru a zahýbali kolem rohů. Napřed Hubble, já za ním a nakonec Spivey s brokovnicí. Bylo velmi šero. Jen tlumené nouzové
osvětlení. Na jednom odpočívadle Spivey zavelel stát. Klíčem deaktivoval elektronický zámek. Zámek, který automaticky odemykal požární dveře, když zazněl alarm.
"Žádné mluvení," řekl. "Podle zdejšího nařízení musí být po večerce za všech okolností absolutní ticho. Cela vpravo na konci."
Vnějšími dveřmi jsme vstoupili dovnitř. Uhodil mě nepříjemný vězeňský pach. Noční výpary bezpočtu deprimovaných mužů. Byla téměř naprostá tma, jen noční světlo tlumeně žhnulo. Spíše jsem vycítil než uviděl řady cel. Dolehly ke mně zvuky spáčů: oddychování, chrápání, hekání a mumlání. Spivey nás vedl na konec řady. Ukázal na prázdnou celu. Vmáčkli jsme se dovnitř. Spivey za námi zabouchl mříže, které se automaticky zamkly. Odešel.
Cela byla velmi tmavá. Rozeznal jsem pouze palandy nad sebou, umyvadlo a záchod. Dost málo prostoru. Sundal jsem si kabát a hodil ho na vrchní palandu. Polštář jsem si přehodil na opačnou stranu, dál od mříží. Tak mi to vyhovovalo víc. Prostěradlo a deka byly opotřebované, ale voněly celkem čisté.
Hubble tiše seděl na spodní palandě. Použil jsem záchod a opláchl si obličej v umyvadle. Vylezl jsem na postel, sundal si boty a nechal je v nohou postele. Chtěl jsem mít jistotu, kde jsou. Boty vám mohou ukrást, a tohle byly dobré boty. Koupil jsem si je před mnoha lety v Oxfordu, v Anglii. V univerzitním městě poblíž letecké základny, kde jsem
sloužil. Velké těžké boty, které měly pevné podrážky s širokým okrajem.
Postel na mě byla moc krátká, ale to je většina postelí. Ležel jsem tam ve tmě a naslouchal ruchům věznice. Pak jsem zavřel oči a zalétl s Roscoe zpátky na Jamajku. Musel jsem tam s ní usnout, protože pak jsem najednou zjistil, že je sobota. Pořád jsem ještě byl ve vězení. A začínal den, který měl být ještě horší.

Jatka k.4

11. ledna 2018 v 13:11 | Lee Child
04 KAPITOLA
LlDÉ UTRATÍ ZA HI-FI APARATURY TISÍCE DOLARŮ, někdy i desetitisíce. Přímo zde ve Státech je specializovaný výrobce, který buduje aparatury neuvěřitelné kvality. Elektronkové zesilovače, jež stojí víc než dům. Reproduktory vyšší než já. Kabely tlustší než zahradnické hadice. Někteří hoši z armády takové měli. Slyšel jsem je na základnách po světě. Úžasné. Ale vyhodili peníze zbytečně. Protože nejlepší aparatura na světě je zadarmo. Ve vaší hlavě. Zní tak dobře, jak jen chcete. Tak hlasitě, jak si přejete.
Opíral jsem se o zeď v rohu a přehrával si v duchu písničku Bobbyho Blanda. Mou starou oblíbenou skladbu "Dál na cestě". Přehrával jsem si ji hodně hlasitě. Bobby Bland ji zpívá v G dur. Ta stupnice jí propůjčuje zvláštní, slunečný, veselý nádech. Odstraňuje z textu ten záštiplný osten. Mění ho v nářek, proroctví, útěchu. Dělá to, co blues dělat má. Uvolněné G dur halí skladbu do téměř sladkého oparu. Nic vzteklého.
Pak jsem ale uviděl kolem přejít policejního náčelníka. Morrison kráčel podél cel směrem k velké kanceláři vzadu. Právě včas na začátek třetí sloky. Přiskřípl jsem píseň dolů do Es. Temná, hrozivá stupnice. Ta pravá pro blues. Vyřadil jsem příjemného Bobbyho Blanda. Potřeboval jsem drsnější
hlas. Útočnější. Melodický, ale chraplavý, ten pravý chrapot z cigaret a whisky. Možná Wild Child Butler. Někdo, s kým byste si to nechtěl rozházet. Nastavil jsem si v duchu větší hlasitost, kvůli té pasáži, jak dál na cestě sklidíš, co jsi zasel.
Morrison lhal o včerejší noci. Nebyl jsem tam o půlnoci. Nějakou dobu jsem byl ochoten připustit možnost omylu. Možná opravdu viděl někoho, kdo mi byl podobný. To ale znamenalo přičíst pochybnost v jeho prospěch - a já jsem mu teď zrovna chtěl vrazit předloktí do obličeje. Rozprsknout mu jeho tlustý nos po celé místnosti. Zavřel jsem oči. Wild Child Butler a já jsme si slíbili, že k tomu dojde. Dál na cestě.
*****
Otevřel jsem oči a vypnul hudbu v hlavě. Přede mnou na druhé straně mříží stála policistka, co snímala otisky. Zastavila se u mne při zpáteční cestě od kávovaru.
"Nechtěl byste přinést kávu?" zeptala se mě.
"Jistě," řekl jsem. "Bezva. Bez mléka, bez cukru."
Položila si svůj kelímek na nejbližší stůl a vrátila se ke kávovaru. Ze skleněné konvice mi nalila kávu a kráčela zpět. Byla to pohledná žena. Asi třicet, tmavá, nepříliš vysoká. Ale označit ji za ženu střední postavy by vůči ní nebylo spravedlivé. Měla v sobě určitou vitalitu. Ta se projevila onou bryskní účastí v té první výslechové místnosti. To byl její profesionální přístup. Nyní vypadala neoficiálně a zřejmě sem i tak přišla. Pravděpodobně bylo
proti nařízení tlustého náčelníka přinášet odsouzenci kávu. Tím získala mé sympatie.
Podala mi mřížemi kelímek. Zblízka vypadala pěkně. Hezky voněla. Na to jsem si od předešla nevzpomínal. Věděl jsem, že mi připadala jako zubařská sestra. Kdyby všechny zubařské sestry vypadaly tak pěkně, chodil bych tam častěji. Vzal jsem si kelímek. Byl jsem rád. Měl jsem žízeň a kávu miluju. Když mi dáte možnost, piju kávu tak jako alkoholik vodku. Usrkl jsem. Dobrá káva. Zdvihl jsem polystyrenový kelímek jako k přípitku.
"Díky," řekl jsem.
"Nemáte zač," odvětila a usmála se, očima rovněž. Opětoval jsem jí úsměv. Její oči byly jako vítaný paprsek slunce v zamračeném odpoledni.
"Takže vy se domníváte, že jsem to neudělal?" zeptal jsem se.
Sebrala si svůj kelímek z místa, kde ho zanechala.
"Myslíte si, že nenosím kávu těm, co jsou vinní?" řekla.
"Možná že se s vinnými vůbec nebavíte."
"Vím, že jste se nijak vážně neprovinil," odvětila.
"Jak to poznáte?" zeptal jsem se. "Protože nemám oči příliš blízko u sebe?"
"Ne, vy vtipálku," smála se. "Protože se ještě neozval Washington."
Krásně se smála. Chtěl jsem se podívat na jmenovku nad kapsou její košile, ale nechtěl jsem, aby si myslela, že se jí dívám na prsy. Vybavil jsem si, jak spočívaly na kraji stolu,
když mě fotografovala. Podíval jsem se. Pěkné prsy. Jmenovala se Roscoe. Rychle se rozhlédla a přiblížila se k mřížím. Usrkával jsem kávu.
"Poslala jsem vaše otisky přes počítač do Washingtonu," řekla. "To bylo ve dvanáct třicet šest. Mají tam velkou databázi, víte, FBI. Mají v počítači miliony otisků. Otisky, které se tam pošlou, jsou vyhodnocovány. Pořadí je podle důležitosti. Nejprve vás srovnají s deseti nejhledanějšími, pak se sty nejhledanějšími, pak s tisíci, rozumíte? Kdybyste byl blízko vrcholu, aktivní a nevyřešený, automaticky bychom se to dozvěděli téměř okamžitě. Nechtějí, aby nějací významní uprchlíci vyklouzli, takže systém ihned reaguje. Ale vy tam jste už téměř tři hodiny a dosud nic. Takže vím, že nejste v záznamu kvůli něčemu velmi závažnému."
Přijímací seržant se díval naším směrem. Nesouhlasně. Musela už odejít. Dopil jsem kávu a podal jí mřížemi nazpět kelímek.
"Nejsem v záznamu kvůli ničemu," řekl jsem.
"Ne," souhlasila. "Neodpovídáte profilu devianta."
"Opravdu?"
"To jsem poznala hned," usmála se. "Máte pěkné oči."
Mrkla na mě a odkráčela. Hodila kelímky do koše a přesunula se na své pracoviště. Posadila se. Viděl jsem z ní jen zátylek. Přešel jsem do svého rohu a opřel se o tvrdé mříže. Šest měsíců jsem se toulal sám. Něco jsem se naučil. Jako Blanche v onom starém filmu je každý tulák závislý na laskavosti cizích lidí. Ne kvůli něčemu konkrétnímu či
materiálnímu, kvůli morálce. Hleděl jsem na Roscoeinu hlavu a usmíval se. Líbila se mi.
*****
Baker byl pryč možná dvacet minut. Dost dlouho na to, aby se už od Hubbla vrátil, ať bydlel kdekoli. Odhadoval jsem, že za dvacet minut by se tam a nazpátek dalo dojít pěšky. Tohle bylo přece malé město, že? Tečka na mapě. Odhadoval jsem, že by se tam a nazpátek dalo za dvacet minut dojít úplně všude. Po rukou. I když hranice města byly dost podivné. Záleželo na tom, zda Hubble bydlel přímo ve městě nebo někde u jeho vnějších hranic. Podle mé vlastní zkušenosti jste mohli být ve městě, i když jste od něj byli vzdáleni čtrnáct mil. Jestli se těch čtrnáct mil táhlo všemi směry, pak byl Margrave velký zhruba jako New York City.
Baker řekl, že Hubble má rodinu. Bankovní úředník, který pracuje v Atlantě. To znamenalo rodinný dům někde blízko města. Blízko škol a kamarádů pro jeho děti. Blízko obchodů a sportovního klubu pro jeho ženu. Pro něho snadný dojezd po okresce na dálnici. Pohodlné dojíždění po dálnici až do kanceláře ve velkoměstě. Jeho adresa vypadala jako typicky městská. Beckman Drive dvacet pět. Ne příliš daleko od hlavní třídy. Ulice Beckman Drive zřejmě vybíhala ze středu města ven. Hubble byl finančník. Pravděpodobně bohatý. Pravděpodobně měl velký bílý dům na rozlehlém pozemku. Stinné stromy. Možná bazén.
Řekněme čtyři akry. Čtvercová parcela o čtyřech akrech měla stranu dlouhou asi sto třicet metrů. Počítáme-li, že domy byly v ulici napravo i nalevo, pak číslo dvacet pět znamenalo asi dvanáctou parcelu od města. Asi tak míli.
Za velkými dveřmi z tabulového skla už slunce pokročilo do pozdního odpoledne. Světlo bylo rudější, stíny delší. Viděl jsem, jak přijelo Bakerovo hlídkové auto, odbočilo a se zakymácením najelo na příjezdovou cestu. Žádná blikající světla. Zvolna projelo půlkruhem a zpomalilo do zastavení. Znovu se zakymácelo na pérování. Svou délkou vyplnilo celé zorné pole ve skle dveří. Baker vystoupil na vzdálenější straně a zmizel z dohledu, jak obcházel auto. Znovu se objevil, když se přiblížil ke dveřím svého pasažéra. Otevřel je jako šofér. Vypadal, že je zcela v moci protichůdných tělesných signálů. Částečně se choval uctivě, protože se jednalo o bankéře z Atlanty. Částečně přátelsky, protože šlo o známého jeho kolegy. A částečně úředně, protože to byl muž, jehož telefonní číslo bylo schované v botě mrtvoly.
Paul Hubble vystoupil z auta. Baker zabouchl dveře. Hubble čekal. Baker proklouzl kolem něj a otevřel velké skleněné dveře staniční budovy. Gumové těsnění vydalo mlaskavý zvuk. Hubble vstoupil dovnitř.
Byl to vysoký běloch. Vypadal jako ze stránek časopisů. Z reklamy. Typu, co užívá zrnité fotografie k vyjádření síly peněz. Bylo mu něco přes třicet. Pěstěný, ale ne atletický. Nazrzlé rozcuchané vlasy, ustupující jen natolik, aby
odhalily inteligentní čelo. Jen natolik, aby řekly: ano, býval jsem študák, ale teď už je ze mě chlap. Na očích měl kulaté brýle se zlatými obroučkami. Byl slušivě opálený. Měl hranatou čelist a bělostné zuby. Hodně jich ukázal, když se usmál na přijímacího seržanta.
Oblečený byl do vybledlé sportovní košile s malým vyšitým logem a sepraných plátěných kalhot barvy khaki. Druh oblečení, které vypadá nošené, už když ho koupíte za pět set dolarů. Přes záda měl přehozený tlustý bílý svetr, jehož rukávy měl vpředu volně svázané. Neviděl jsem mu na nohy, protože mi v cestě stála přijímací přepážka. Byl jsem si jist, že na nich má světlehnědé mokasíny. Vsadil jsem se sám se sebou o značnou částku, že je nosí bez ponožek. Byl to člověk, co se válel v symbolech úspěchu jako prase na hnojišti.
Nyní byl ve stavu určitého rozrušení. Položil si dlaně na přijímací pult, pak se otočil a spustil ruce podél boků. Viděl jsem zrzavá předloktí a záblesk těžkých zlatých hodinek. Bylo zřejmé, že jeho přirozený postoj je hrát bohatého přátelského chlápka. Navštívit policejní stanici tak, jako by náš prezident při volební kampani navštívil továrnu. Ale byl rozrušen. Upjatý. Nevěděl jsem, co mu Baker řekl. Kolik mu prozradil. Pravděpodobně nic. Starý dobrý seržant jako Baker přenechá dynamit Finlayovi. Takže Hubble nevěděl, proč tu je. Ale něco věděl. Byl jsem svého druhu policistou třináct let a dokázal jsem na člověku vycítit obavy na míli daleko. Hubble obavy měl.
Stál jsem bez pohnutí, opřený o mříže. Baker pokynul Hubblovi, aby s ním šel podél zadní strany služební místnosti dozadu. Ke kanceláři z růžového dřeva. Když Hubble zahýbal kolem přijímacího pultu, uviděl jsem mu na nohy. Světlehnědé mokasíny. Bez ponožek. Muži dorazili ke kanceláři a zmizeli v ní. Dveře se zavřely. Přijímací seržant opustil své místo a šel ven zaparkovat Bakerův hlídkový vůz.
Vrátil se zpět po boku s Finlayem. Finlay zamířil přímo dozadu ke kanceláři, kde na něho čekal Hubble. Při přecházení služebnou mě ignoroval. Otevřel dveře kanceláře a vstoupil dovnitř. Čekal jsem ve svém koutu, až vyjde Baker. Ten tam nemohl zůstat. Ne ve chvíli, kdy se bowlingový kamarád jeho parťáka dostal do souvislosti s vyšetřováním vraždy. To by nebylo etické. Rozhodně ne. Finlay na mě zapůsobil jako člověk, který si na etiku potrpí. Každý chlap s takovýmhle tvídovým oblekem a šedou vestou a harvardským vzděláním by si potrpěl na etiku. Po chvíli se dveře otevřely a objevil se Baker. Vyšel do vestibulu a zamířil ke svému stolu.
"Hej, Bakere," zavolal jsem. Změnil směr a zamířil k celám. Zastavil se před mřížemi, tam, kde předtím stála Roscoe.
"Potřebuju jít na záchod," řekl jsem. "Pokud nemusím i s tímhle čekat na to vaše státní zařízení."
Zazubil se. Neochotně, ale zazubil. Hodně vzadu v ústech měl zlatý zub. Dodávalo mu to lehce furiantský
vzhled. Trochu lidštější. Vykřikl něco na chlápka u přepážky. Pravděpodobně kód příslušné procedury. Vytáhl klíče a aktivoval elektrický zámek. Západky odskočily. Krátce jsem pouvažoval o tom, jak to dělají, když je výpadek proudu. Mohou tyhle brány odemknout bez elektřiny? Doufal jsem, že ano. Tady asi bude spousta bouřek. Spousta spadlého vedení.
Otevřel těžkou bránu dovnitř. Kráčeli jsme až na konec služebny. Do opačného rohu, než byla kancelář z růžového dřeva. Tam byla chodba a v ní dvě toalety. Natáhl ruku přede mě a zatlačením otevřel dveře té pánské.
Věděli, že nejsem jejich člověk. Neprojevovali žádnou opatrnost. Vůbec žádnou. Na té chodbě jsem mohl Bakera poslat k zemi a vzít mu revolver. Nebyl by to problém. Mohl jsem ho mít vytažený, ještě než by dopadl k zemi. Mohl jsem si prostřílet cestu ze stanice a do hlídkového vozu. Všechny byly zaparkované hned před vchodem. Klíčky bezpečně v zapalování. Mohl jsem ujíždět směrem k Atlantě, dříve než by zorganizovali účinný odpor. Pak jsem mohl zmizet. Nebyl by to vůbec žádný problém. Já jsem však jen vešel na toaletu.
"Nezamykejte se," řekl Baker.
Nezamkl jsem. Značně mě podceňovali. Řekl jsem jim, že jsem bývalý vojenský policista. Možná mi věřili, možná ne. Možná to pro ně ať tak či onak příliš neznamenalo. Ale mělo. Vojenský policista je ve styku s vojenskými narušiteli zákona. To jsou muži v činné službě. Perfektně cvičení ve
zbraních, sabotáži, boji beze zbraně. Komanda, zelené barety, mariňáci. Ne pouze zabijáci. Školení zabijáci. Nadmíru dobře školení, na vysoké veřejné náklady. Takže vojenský policista musí být školen ještě lépe. Jak se zbraněmi, tak v boji zblízka. Baker tohle všechno evidentně nevěděl. Nepomyslel na to. Jinak by na mě nechal mířit dvě brokovnice i při cestě na záchod. Kdyby si myslel, že jsem jejich člověk.
Zapnul jsem se a vyšel zpět do chodby, kde čekal Baker. Šli jsme zpátky k celám. Vstoupil jsem do té mé a opřel se do svého rohu. Baker přibouchl těžkou mříž. Zamkl klíčem elektrický zámek. Západky zaskočily. Vrátil se zpět do služebny.
Příštích dvacet minut bylo ticho. Baker pracoval u psacího stolu. Roscoe rovněž. Přijímací seržant seděl na své stoličce. Finlay byl ve velké kanceláři s Hubblem. Nad předními dveřmi visely moderní hodiny. Nebyly tak elegantní jako ty starodávné v kanceláři, ale odříkávaly čas stejně pomalu. Ticho. Půl páté. Opíral jsem se o titaniové mříže a čekal. Ticho. Tři čtvrtě na pět.
*****
Čas začal znovu běžet chvíli před pátou. V oné velké kanceláři z růžového dřeva vzadu nastal jakýsi rozruch. Uslyšel jsem křik, ječení, bouchání předměty. Někdo se dostával skutečně do varu. Na Bakerově stole zazněl bzučák a současně zapraskal domácí telefon. Ozval se Finlayův
hlas, dosti rozrušený, a požádal Bakera, aby se dostavil do kanceláře. Ten vstal a zamířil ke dveřím. Zaklepal a vešel.
Velké vstupní dveře z tabulového skla se s mlasknutím otevřely a vešel otylý chlap. Náčelník Morrison. Vydal se přímo ke kanceláři. Když vstupoval dovnitř, vyšel zrovna Baker a pospíchal k přijímací přepážce. Vzrušeně něco dlouze šeptal seržantovi. Roscoe se k nim připojila a všichni tři začali horlivě debatovat. Nějaká velká událost. Neslyšel jsem, o co se jedná. Byli příliš daleko.
Domácí telefon na Bakerově stole znovu zapraskal a Baker se vydal zpět ke kanceláři. Opět se otevřely velké vstupní dveře a zazářilo již nízko položené odpolední slunce. Do budovy stanice vešel Stevenson. Poprvé, co jsem ho viděl od svého zatčení. Jako by nastalé vzrušení vtahovalo lidi dovnitř.
Stevenson se dal do řeči s přijímacím seržantem. Rozčilil se. Seržant mu položil ruku na paži, ale Stevenson ji setřásl a rozběhl se ke kanceláři. Vyhýbal se při cestě stolům jako fotbalista. Když dorazil ke dveřím kanceláře, tak se otevřely a vyšel hlouček lidí. Náčelník Morrison, Finlay a Baker, přidržující za loket Hubbla. Lehkým, ale účinným sevřením, stejným, jaké použil na mě. Stevenson užasle zíral na Hubbla a pak popadl Finlaye za ruku. Vtáhl ho zpátky do kanceláře. Morrison na místě otočil zpocenou masu svého těla a vydal se za nimi. Dveře se zabouchly. Baker vedl Hubbla směrem ke mně.
Hubble teď vypadal úplně jinak. Byl sinalý a zpocený. Jeho opálení bylo totam. Zdál se menší, jako by z něho někdo vypustil vzduch. Byl sehnutý jako člověk sužovaný bolestí. Oči za zlatými obroučkami měly nepřítomný výraz a zračila se v nich panika a strach. Rozechvěle stál, když Baker odemykal celu, sousedící s mou. Nepohnul se a jen se třásl. Baker ho chytil za ruku a vtlačil dovnitř. Přirazil bránu a zamkl. Elektrické západky zaskočily. Baker zamířil zpět do kanceláře.
Hubble hodnou chvíli jen stál tam, kde ho Baker nechal, a zíral nepřítomně do prázdna. Pak pomalu kráčel pozpátku dozadu, až narazil na zadní stěnu cely. Přitiskl se k ní zády a svezl se k zemi. Položil si hlavu na kolena a spustil ruce na podlahu. Slyšel jsem, jak mu třesoucí se palec drkotá o tvrdý nylonový koberec. Roscoe na něho upřeně hleděla od svého stolu. Od přijímací přepážky ho sledoval seržant. Dívali se na člověka, který se zcela rozložil.
*****
Z kanceláře vzadu bylo slyšet zvýšené hlasy. Hádavý tenor. Bouchnutí dlaně o stůl. Dveře se otevřely a vyšel Stevenson s náčelníkem Morrisonem. Stevenson vypadal rozzuřeně. Kráčel podél stěny vestibulu a krk měl ztuhlý vzteky. Oči upíral na vchodové dveře a tlustého policejního náčelníka ignoroval. Prošel kolem přijímací přepážky a těžkými dveřmi ven do zářivého odpoledne. Morrison šel za ním.
Pak z kanceláře vyšel Baker a vydal se k mé cele. Nepromluvil, jen odemkl klec a pokynul mi, abych šel s ním. Přitáhl jsem si kabát těsněji k tělu a noviny s velkými fotografiemi prezidenta v Pensacole jsem nechal na podlaze. Vykročil jsem z cely a následoval Bakera do kanceláře.
Finlay seděl u psacího stolu. Na něm byl magnetofon, z něhož visely nepoddajné kabely. Vzduch byl nehybný a chladný. Finlay vypadal uštvaně. Kravatu měl povolenou. Se zkormouceným zasyčením dlouze vydechl. Posadil jsem se na židli a Finlay mávnutím odeslal Bakera z místnosti. Dveře se za ním tiše zavřely.
"To jsme se dostali do šlamastyky, pane Reachere," řekl. "Do pěkné šlamastyky."
Roztržitě se odmlčel. Zbývalo mi méně než půl hodiny, než přijede vězeňský autobus. Potřeboval jsem tudíž poměrně rychle nějaké závěry. Finlay vzhlédl a opět se koncentroval. Rozhovořil se, v rychlém tempu; elegantní harvardská mluva v krizových podmínkách.
"Tak jsme předvedli toho Hubbla," spustil. "Možná jste ho zahlédl. Bankovní úředník, z Atlanty, víte? Tisícidolarový oblek od Calvina Kleina. Zlaté rolexky. Velice upjatý chlápek. Napřed jsem si myslel, že je jen namíchnutý. Hned jak jsem začal mluvit, poznal můj hlas. Z toho rozhovoru na mobilním telefonu. Obvinil mě z podvodného jednání. Že nemám právo předstírat, že jsem od telefonní společnosti. Měl samozřejmě pravdu."
Další odmlka. Potýkal se v duchu se svým etickým problémem.
"No tak, Finlayi, pokračujte," pravil jsem. Zbývala necelá půlhodina.
"Takže, Hubble je upjatý a namíchnutý," řekl Finlay. "Ptám se ho, jestli vás zná. Jacka Reachera, co byl u armády. Říká, že ne. Nikdy o vás neslyšel. Já mu věřím. Začíná se uvolňovat. Jako že se to všechno točí kolem nějakého Jacka Reachera. On o žádném chlápkovi toho jména nikdy neslyšel, takže tu vlastně kvůli ničemu není. Je v klidu, jasné?"
"Pokračujte," řekl jsem.
"Pak se ho zeptám, jestli zná vysokého muže s oholenou hlavou. A zeptám se ho na Pluribus. Prokrista! Jako bych mu vrazil šídlo do zadku. Ztuhnul. Jako kdyby byl v šoku. Totálně ztuhnul a neodpověděl. Pak mu sdělím, že ten vysoký chlap je mrtvý. Zastřelený. No a to pro něj bylo jako další šídlo v zadku. Skoro spadl ze židle."
"Jen dál," pobídl jsem ho. Nějakých pětadvacet minut do příjezdu autobusu.
"Celý se roztřásl," řekl Finlay. "Pak mu řeknu o tom čísle, co jsme našli v botě. Jeho telefonní číslo vytištěné na kusu papíru a nad ním slovo Pluribus. Další šídlo zabodnuté do zadku."
Opět zmlkl. Poplácával si kapsy, jednu po druhé.
"Neřekl nic," pokračoval. "Ani slovo. Byl v šoku. Celý zpopelavěl. Myslel jsem, že dostane infarkt. Otvíral a zavíral
ústa jako ryba. Ale nemluvil. Tak jsem mu řekl, že mrtvola byla potlučená. A že se ji někdo pokoušel zakrýt lepenkou. Zeptal jsem se ho, kdo v tom ještě má prsty. Nevypravil ze sebe jediné slůvko. Jen se rozhlížel kolem. Po chvíli jsem si uvědomil, že horečně přemýšlí. Rozvažuje, co mi má říct. Byl prostě pořád zticha a přemýšlel na plné obrátky, muselo to trvat takových čtyřicet minut. Magnetofon celou dobu nahrával. Čtyřicet minut ticha."
Finlay se znovu odmlčel, tentokrát na efekt. Pohlédl na mě.
"Pak se přiznal. Udělal jsem to, řekl. Zastřelil jsem ho. Ten chlap se přizná, chápete? Do magnetofonu."
"Pokračujte," řekl jsem.
"Ptám se ho: Chcete právníka? Říká, že ne, pořád opakuje, že ho zabil. Tak ho poučím o jeho právech, jasně a zřetelně, na pásek. Pak si pomyslím, třeba je to cvok nebo tak něco, chápete? Tudíž se ho zeptám: Koho jste zabil? Povídá: Vysokého chlápka s oholenou hlavou. Ptám se ho jak. Prý střelil jsem ho do hlavy. Zeptám se kdy. Povídá: Včera v noci, kolem půlnoci. Ptám se ho, kdo do toho těla kopal. Kdo to byl? Co znamená Pluribus? Neodpovídá. Znovu celý ztuhne hrůzou. Odmítá říct jediné slovo. Říkám mu: Nejsem si jist, že jste vůbec něco udělal. Vtom vyskočí, popadne mě a křičí: Přiznávám se, přiznávám se, já jsem ho zastřelil. Zastřelil jsem ho. Vrazím ho zpátky do židle a pak se uklidní."
Finlay se opřel v židli. Založil si ruce za hlavou. Podíval se tázavě na mě. Hubble jako střelec? Tomu jsem nevěřil. Kvůli jeho rozčilení. Chlapi, kteří v hádce nebo ve vzteku někoho zastřelí starou pistolí, výstřelem nazdařbůh do prsou, takoví jsou pak rozčilení. Avšak ti, co pistolí s tlumičem vypálí dvě kulky do hlavy a pak seberou nábojnice, patří do jiné sorty lidí. Nepodlehnou po činu rozrušení. Prostě odejdou a zapomenou na to. Hubble nebyl tím střelcem. Chování, které předvedl u přijímací přepážky, tomu odporovalo. Ale pokrčil jsem jen rameny a usmál se.
"Fajn," řekl jsem. "Takže teď mě můžete pustit, že?"
Finlay se na mne podíval a zavrtěl hlavou.
"Nikoli," pravil. "Já mu nevěřím. Jsou v tom namočení tři lidé. Sám jste mě o tom přesvědčil. Takže který z nich by měl být Hubble? Nemyslím si, že to je maniak. Podle mě na to nemá dost síly. Netipuju ho ani na pomocníka. A rozhodně to není střelec, prokristapána. Ten by nedokázal zastřelit ani psa."
Přikývl jsem. Jako Finlayův parťák. Při společné práci na případu.
"Musím ho prozatím nechat v chládku. Nemám na výběr. Přiznal se, uvedl hodnověrné podrobnosti. Ale rozhodně to nebude sedět."
Znovu jsem přikývl. Cítil jsem, že ještě něco přijde.
"Pokračujte," řekl jsem. Rezignovaně.
Finlay mi pohlédl zpříma do očí.
"On tam totiž o půlnoci nebyl," pravil. "V té době byl na večírku. Na nějakém výročí svatby, rodinná záležitost. Nedaleko od místa, kde bydlí. Dorazil tam kolem osmé večer, spolu se ženou, a odešel až po druhé hodině ráno. Dvacet lidí ho vidělo přicházet, dvacet ho vidělo odcházet. Domů ho odvezl švagr jeho švagrové. Odvezl ho, protože to už hustě lilo."
"No tak, Finlayi," řekl jsem. "Vybalte to."
"Kdo byl ten švagr jeho švagrové?" řekl. "Ten, co ho vezl domů, v dešti, ve dvě hodiny ráno? Důstojník Stevenson."

Jatka k.3

11. ledna 2018 v 12:44 | Lee Child
03 KAPITOLA
ODVEDLI MĚ v poutech zpátky do kanceláře z růžového dřeva. Finlay seděl u velkého psacího stolu, před vlajkami, pod nástěnnými hodinami. Baker si přistavil židli ke konci stolu. Já jsem seděl proti Finlayovi. Vyndal opět magnetofon. Vytáhl kabely. Umístil mikrofon mezi nás. Vyzkoušel ho nehtem. Převinul pásek. Hotovo.
"Posledních čtyřiadvacet hodin, Reachere," pravil. "Podrobně."
Oba policisté překypovali potlačovaným vzrušením. Slabý případ se náhle stal silným. Vzrušení z výhry je začalo ovládat. Rozpoznal jsem příznaky.
"Včera v noci jsem byl v Tampě," řekl jsem. "Nastoupil jsem o půlnoci do autobusu. Svědkové to mohou potvrdit. Dnes ráno v osm hodin jsem vystoupil z autobusu na místě, kde se okresní silnice spojuje s dálnicí. Jestliže náčelník Morrison říká, že mě o půlnoci viděl, tak se mýlí. V té době jsem byl asi čtyři sta mil daleko. Nemám, co bych k tomu dodal. Ověřte si to."
Finlay na mě upřeně hleděl. Pak pokynul Bakerovi, který otevřel kožené desky.
"Oběť nebyla identifikována," řekl Baker. "Žádný doklad. Žádná náprsní taška. Žádné charakteristické znaky. Běloch, asi čtyřicet, hodně vysoký, oholená hlava. Tělo bylo
nalezeno dnes ráno v osm hodin na zemi vedle oplocení, poblíž hlavní brány. Bylo částečně zakryto lepenkou. Podařilo se nám sejmout otisky prstů: výsledek negativní. Neshodují se s nikým z databáze."
"Kdo to byl, Reachere?" zeptal se Finlay.
Baker čekal na nějakou reakci z mé strany. Žádné se nedočkal. Jen jsem tam seděl a naslouchal tichému tikání nástěnných hodin. Ručičky se přiblížily k půl třetí. Nepromluvil jsem. Baker listoval složkou v deskách a vybral si další list. Krátce vzhlédl a pokračoval.
"Oběť byla zasažena dvěma výstřely do hlavy," řekl. "Pravděpodobně automatickou zbraní malého kalibru s tlumičem. První výstřel byl zblízka do levého spánku, druhý pak kontaktní, za levé ucho. Zjevně měkkoplášťové střely, protože při výstupu muži utrhly obličej. Déšť smyl stopy střelného prachu, ale charakter spáleniny ukazuje na tlumič. Smrtelný zásah musel být ten první. V lebce nezůstala žádná kulka. Nebyly nalezeny nábojnice."
"Kde je ta zbraň, Reachere?" pravil Finlay.
Podíval jsem se na něj a udělal obličej. Nepromluvil jsem.
"Oběť zemřela mezi jedenácti třiceti a jednou hodinou v noci," pokračoval Baker. "V jedenáct třicet, když noční vrátný odcházel ze služby, tam tělo nebylo. To nám potvrdil. Bylo nalezeno, když denní pracovník přišel otevřít bránu. Asi v osm hodin. Viděl vás, jak odcházíte z místa činu, a zavolal nám."
"Kdo to byl, Reachere?" zeptal se znovu Finlay.
Ignoroval jsem ho a podíval se na Bakera.
"Proč před jednou hodinou?" zeptal jsem se ho.
"Včera v jednu hodinu v noci začalo hustě pršet," odpověděl. "Chodník pod tělem byl naprosto suchý. Čili tělo bylo na zemi už před jednou, kdy déšť začal. Lékařský názor je ten, že byl zastřelen o půlnoci."
Přikývl jsem. Usmál jsem se na ně. Čas smrti mě z toho dostane.
"Řekněte nám, co se stalo dál," pravil tiše Finlay.
Pokrčil jsem rameny.
"Jak to mám vědět," řekl jsem. "Nebyl jsem tam. O půlnoci jsem byl v Tampě."
Baker se naklonil kupředu a vytáhl ze složky další list.
"Pak došlo k tomu, že jste udělal něco podivného," řekl. "Začal jste bláznit."
"O půlnoci jsem tam nebyl," opakoval jsem. "Nastupoval jsem v Tampě do autobusu. Na tom není nic až tak podivného."
Nereagovali. Oba se tvářili dost pochmurně.
"Nejprve jste ho zastřelil," prohlásil Baker. "Pak jste ho střelil znovu. Pak jste do těla začal nepříčetně kopat. Jsou na něm rozsáhlá posmrtná zranění. Zastřelil jste ho a pak jste do něj začal mlátit. Snažil jste se mrtvolu rozkopat na cucky, smýkal jste s ní z místa na místo, jak smyslů zbavený. Pak jste se uklidnil a snažil se tělo zakrýt lepenkou."
Dlouhou dobu jsem byl zticha.
"Posmrtná zranění?" řekl jsem.
Baker přikývl.
"Jako v záchvatu zuřivosti," řekl. "Ten chlap vypadá, jako by ho přejel náklaďák. Snad všechny kosti má zlámané. Ale doktor tvrdí, že k tomu došlo, až když už byl po smrti. Jste podivný člověk, Reachere, jen co je pravda."
"Kdo to byl?" zeptal se Finlay potřetí.
Jen jsem se na něj podíval. Baker měl pravdu. Bylo to podivné. Velmi podivné. Vražedná zuřivost je zlá dost. Ale posmrtný záchvat zuřivosti je horší.
Párkrát jsem se s ním setkal. Už jsem o další setkání nestál. Ale tak, jak mi to popsali, to nedávalo žádný smysl.
"Jak jste se s tím mužem setkal?" zeptal se Finlay.
Stále jsem se na něj jen díval. Neodpověděl jsem.
"Co znamená Pluribus?" pokračoval.
Jen jsem pokrčil rameny a mlčel.
"Kdo to byl, Reachere?" dotázal se opět Finlay.
"Já jsem tam nebyl," řekl jsem. "Já nic nevím."
Finlay mlčel.
"Jaké máte telefonní číslo?" náhle řekl.
Podíval jsem se na něj, jako kdyby se zbláznil.
"Finlayi, o čem to, kčertu, mluvíte?" odvětil jsem. "Nemám telefon. Neposlouchal jste? Nikde nebydlím."
"Myslím váš mobilní telefon," dodal.
"Jaký mobilní telefon? Já nemám mobilní telefon."
Projel mnou záchvěv děsu. Považovali mě za nájemného vraha. Za zvráceného žoldáka bez kořenů, který s mobilním
telefonem cestuje od místa k místu a zabíjí lidi. Rozkopává jejich mrtvoly na kusy. Je ve spojení s nějakou podzemní organizací, která mu dodává další oběti. Stále v pohybu.
Finlay se naklonil dopředu. Přisunul ke mně kus papíru. Byl odtržen z listu papíru do počítačové tiskárny. Nebyl starý, ale byl na něm mastný lesk, vzniklý používáním. Patina, kterou papír získá po měsíci nošení v kapse. Na něm bylo vytištěné a podtržené slovo Pluribus. Pod ním bylo telefonní číslo. Podíval jsem se na něj. Nedotkl jsem se ho. Nechtěl jsem žádné nejasnosti ohledně otisků prstů.
"Je to vaše číslo?" zeptal se Finlay.
"Já nemám telefon," opakoval jsem znovu. "Včera v noci jsem tu nebyl. Čím víc na mě budete tlačit, tím víc času ztratíte, Finlayi."
"Je to číslo mobilního telefonu," řekl. "To víme. Provozované atlantskou telefonní společností. Ale vysledovat ho budeme moct až v pondělí. Takže se ptáme vás. Měl byste spolupracovat, Reachere."
Znovu jsem se podíval na útržek papíru. "Kde to bylo?"
Finlay zvažoval otázku a rozhodl se na ni odpovědět.
"Bylo to v botě vaší oběti," pravil. "Složené a schované."
Dlouho jsem seděl mlčky. Byl jsem znepokojen. Cítil jsem se jako postava z nějaké dětské knihy, která se propadne dírou do země a octne se v podivném světě, kde všechno je jiné a zvláštní. Jako Alenka v říši divů. Propadla se dírou? Nebo vystoupila z Greyhoundu na špatném místě?
Seděl jsem v přepychové, nákladně zařízené kanceláři. I ve švýcarských bankách jsem viděl horší. Byl jsem ve společnosti dvou policistů. Inteligentních a profesionálně vystupujících. Dohromady měli pravděpodobně více než třicet let zkušeností. Vyzrálé, kompetentní policejní oddělení. Dobře financované a obsazené. Na špici mělo sice slabinu v tom hňupovi Morrisonovi, ale celkově vzato jsem organizaci podobných kvalit už delší dobu neviděl. Ale všichni jako by končili ve slepé uličce tak rychle, jak to jen svedli. Zdáli se být přesvědčeni o tom, že země je placatá. Že obrovské georgijské nebe není nic jiného než příklop, přesně zapadající podél jejího okraje. Byl jsem zde jediný, kdo věděl, že země je kulatá.
"Dvě věci," řekl jsem. "Ten chlap je zastřelen zblízka automatickou zbraní s tlumičem. První výstřel ho skolí, druhý je na jistotu. Nábojnice chybí. Co vám to říká? Profesionálně?"
Finlay neřekl nic. Jeho hlavní podezřelý s ním rozebírá případ jako nějaký kolega. Jako vyšetřovatel by to neměl dovolit. Měl by mě zarazit. Ale on mě chtěl vyslechnout. Téměř jako bych viděl, jak zápasí sám se sebou. Seděl zcela nehybně, ale v mozku se mu to zmítalo jako klubko koťat v pytli.
"Pokračujte," pronesl nakonec. Důstojně, jako by šlo o něco závažného.
"Jde o popravu, Finlayi," řekl jsem. "Žádné přepadení nebo hádka. Chladně a klinicky provedený zásah.
Nezanechá stopy na místě činu. Je to inteligentní chlap, který pak s baterkou trpělivě hledá dvě nábojnice malého kalibru."
"Pokračujte," opakoval Finlay.
"Střela zblízka do levého spánku. Zavražděný mohl být v autě. Střelec s ním mluví okénkem, pak zvedne pistoli. Prásk. Nakloní se dovnitř a vypálí druhou ránu. Pak sebere své nábojnice a odejde."
"Odejde?" opáčil Finlay. "A co zbytek toho, co se odehrálo? Chcete naznačit, že to byl někdo jiný?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Byli tři," řekl jsem. "To je jasné, ne?"
"Proč tři?" zeptal se.
"Praktické minimum jsou dva, že? Jak se oběť dostala tam k těm skladům? Autem, že? Na chůzi je to odevšad moc daleko. Takže kde je teď jeho auto? Střelec tam také nešel pěšky. Praktické minimum by tedy byl tým dvou lidí. Přijeli tam společně a odjeli každý zvlášť, jeden z nich v autě oběti."
"Ale?" přerušil mě Finlay.
"Ale konkrétní důkazy ukazují na minimálně tři," řekl jsem. "Vezměte si to psychologicky. V tom je klíč k téhle záležitosti. Chlap, který používá automatickou pistoli malého kalibru s tlumičem k čisté střele do hlavy a další pojistné ráně, není ten typ, co by se najednou zbláznil a rozkopával mrtvolu, že? A naopak typ, který se dostane do podobného záchvatu, se pak najednou neuklidní a nebude
zakrývat tělo nějakou starou lepenkou. Máte zde tři naprosto oddělené věci, Finlayi. Takže v tom mají prsty tři lidé."
Finlay pokrčil rameny. "Možná dva. Ten střelec mohl potom uklidit."
"Kdepak," řekl jsem. "Ten by tam nečekal. Takový záchvat zuřivosti by mu neseděl. Cítil by se trapně. A znepokojilo by ho to, protože celá záležitost se tím zviditelnila, zvýšil se stupeň rizika. A navíc, kdyby už potom uklidil, udělal by to pořádně. Nenechal by tělo tam, kde ho najde první člověk, co přijde. Takže v tom jsou tři."
Finlay usilovně přemýšlel.
"Takže?" řekl nakonec.
"Takže který z nich mám být já?" zeptal jsem se. "Střelec, maniak nebo ten idiot, co schovával tělo?"
Finlay a Baker se na sebe podívali. Neodpověděli.
"V podstatě je to jedno, nemyslíte?" promluvil jsem k oběma. "Tak já tam jedu se dvěma kumpány, o půlnoci sejmeme toho chlapa, oni dva pak odjedou a já se rozhodnu zůstat? Proč bych to dělal? To je blbost, Finlayi."
Neodpověděl. Uvažoval.
"Já nemám dva kumpány," dodal jsem. "Ani auto. Takže maximálně můžete říct, že tam oběť přišla pěšky a já taky. Potkal jsem ho, velmi odborně jsem ho zastřelil, jako profík, pak jsem sebral své nábojnice, vzal jsem mu peněženku a věci z kapes, ale zapomněl jsem mu prohledat boty. Pak jsem někde schoval pistoli, tlumič, baterku, mobilní telefon, nábojnice, peněženku a všechno ostatní. Pak jsem úplně
změnil chování a jako šílenec jsem rozkopal mrtvolu na kusy. Pak jsem opět úplně změnil své chování a marně se pokusil tělo zakrýt. Pak jsem čekal osm hodin v dešti a nakonec se pěšky vydal do města. To je maximum, co mi můžete chtít přišít. A je to naprostá pitomost, Finlayi. Protože proč bych, ksakru, čekal v dešti osm hodin, až do rána, než bych odešel z místa vraždy?"
Díval se na mě dlouhou dobu.
"To nevím," odvětil.
*****
Člověk jako Finlay neřekne něco takového, pokud není v úzkých. Vypadal schlíple. Jeho případ se zhroutil a on to věděl. Ale měl vážný problém v náčelníkově novém svědectví. Nemohl přijít ke svému šéfovi a říct: Jste pitomej lhář, Morrisone. Nemohl si dovolit aktivně sledovat jinou stopu, když mu jeho představený přinesl podezřelého na talíři. Mohl prověřovat mé alibi. To ano. Nikdo by ho nekritizoval za to, že je důkladný. A v pondělí mohl pokračovat dál. Tudíž trpce litoval, že dvaasedmdesát hodin přijde nazmar. Navíc ho čekal velmi ožehavý problém. Musel svému šéfovi říct, že jsem tam o půlnoci prostě nemohl být. Pak ho delikátně přivést k tomu, aby své svědectví stáhl. To se dělá těžko, když jste podřízený, který je na novém místě teprve šest měsíců. A když člověk, s kterým jednáte, je naprostý hňup. A k tomu váš šéf. Potíže se tyčily všude kolem něj, a tak bylo Finlayovi viditelně
velice krušno. Jen tam seděl a těžce oddechoval. Po krk v průšvihu. Bylo načase mu přijít na pomoc
"To telefonní číslo," řekl jsem. "Identifikovali jste ho jako mobilní?"
"Podle předčíslí," odpověděl. "Místo směrového čísla má předčíslí mobilní sítě."
"O. K.," přikývl jsem. "Ale nemůžete zjistit, komu patří, protože nemáte reverzní seznamy mobilních stanic a provozovatel vám ho odmítá sdělit, že?"
"Chtějí povolení," řekl.
"Ale vy potřebujete vědět, čí to číslo je, viďte?"
"Vy víte, jak to zjistit bez soudního povolení?" zeptal se.
"Možná," řekl jsem. "Proč tam prostě nezavoláte? Uvidíte, kdo odpoví."
Na to nepomysleli. Nastalo další ticho. Cítili se trapně. Nechtěli se na sebe podívat. Nebo na mě. Ticho.
Baker se z nastalé situace vyvlékl. Nechal Finlaye v tom. Posbíral své složky a naznačil, že na nich půjde pracovat. Finlay přikývl a mávl na něho, aby šel. Baker vstal a odešel. Dveře za sebou zavřel skutečně velmi opatrně. Finlay otevřel ústa. A zase je zavřel. Potřeboval si zachovat tvář. Naléhavě.
"Je to mobil," namítl. "I když to číslo vytočím, nepoznám, ani ke komu jsem se dovolal, ani kam."
"Poslyšte, Finlayi," řekl jsem. "Mně je fuk, ke komu se dovoláte. Zajímá mě jen ke komu ne. Chápete? Není to můj telefon. Takže tam zavolejte a ozve se nějaký John v Atlantě
nebo nějaká Jane v Charlestonu. Pak budete vědět, že není můj."
Finlay na mě hleděl. Bubnoval prsty na desce stolu. Mlčel.
"Však víte, jak se to dělá," pokračoval jsem. "Vytočíte číslo, vymyslíte si nějakou povídačku o technické závadě nebo nezaplaceném účtu, něco z počítače, a požádáte volaného, aby potvrdil své jméno a adresu. Udělejte to, Finlayi, jste snad, proboha, detektiv."
Natáhl se směrem, kde nechal číslo. Přisunul si papír svými dlouhými hnědými prsty. Obrátil ho vzhůru nohama, aby mohl číslo přečíst, a zdvihl sluchátko. Vymačkal číslo. Stiskl tlačítko reproduktoru. Místností zazněl volací tón. Ne dlouhý zvučný tón domácího telefonu, ale vysoký, naléhavý elektronický zvuk. Náhle přestal. Někdo zdvihl telefon.
"Paul Hubble," řekl hlas. "Kdo volá, prosím?"
Jižanský přízvuk. Jisté vystupování. Osoba zvyklá telefonovat.
"Pan Hubble?" promluvil Finlay. Díval se na stůl a psal si jméno. "Dobrý den. Tady telefonní společnost, mobilní oddělení. Technický manažer. Ohlásili nám závadu na vašem čísle."
"Závadu?" řekl hlas. "Mně se zdá v pořádku. Já jsem závadu nehlásil."
"Váš výstupní signál by měl být v pořádku," pokračoval Finlay. "Problém je se signálem, který jde do vašeho
telefonu, pane. Mám právě zapojený měřič signálu a ten ukazuje trochu nižší hodnotu, pane."
"Já vás slyším dobře," odvětil hlas.
"Haló?" řekl Finlay. "Trochu se mi ztrácíte, pane Hubble. Haló? Potřeboval bych znát přesnou polohu vašeho telefonu, pane, v tomto okamžiku, rozumíte, ve vztahu k našim vysílačům."
"Jsem doma," řekl hlas.
"Dobře." Finlay uchopil opět pero. "Mohl byste mi prosím nadiktovat vaši přesnou adresu?"
"Copak nemáte mou adresu?" otázal se hlas. Žoviálním tónem. "Vždyť se vám úspěšně daří posílat mi každý měsíc účet."
Finlay na mě pohlédl. Usmíval jsem se na něj. Udělal obličej.
"Já jsem z technického úseku, pane," řekl. Rovněž žoviálně. Prostě dva obyčejní lidé, kteří se pokouší vyzrát nad elektronikou. "Údaje o zákaznících jsou v jiném oddělení. Mohl bych si je vyžádat, ale nějakou tu minutu by to trvalo, víte, jak to chodí. Kromě toho, pane, musíte mluvit, pokud mám zapojený ten měřič, abych zjistil přesnou úroveň signálu, rozumíte? Takže mi už rovnou můžete odříkat svou adresu, ledaže byste měl nějakou oblíbenou báseň nebo tak něco."
Plechový reproduktor se rozezněl smíchem muže, který se nazýval Hubble.
"O. K., jedeme. Zkouška signálu," zazněl jeho hlas. "Tady je Paul Hubble, doma na své adrese, která je dvacet pět Beckman Drive, opakuji, nula dvacet pět Beckman Drive, ve starém dobrém Margrave, to je M-A-R-G-R-A-V-E, ve státě Georgia, USA. Tak jak to vypadá se signálem?"
Finlay neodpověděl. Vypadal velmi znepokojeně.
"Haló?" řekl hlas. "Jste tam ještě?"
"Ano, pane Hubble," pravil Finlay. "Jsem tu. Nenašel jsem žádnou závadu, pane. Zřejmě falešný alarm, řekl bych. Děkuji vám za vaši ochotu."
"Dobrá," řekl muž zvaný Hubble. "Nemáte zač. Nashle."
Spojení se přerušilo a místností zazněl oznamovací tón. Finlay zavěsil. Zaklonil se a podíval se na strop.
"Do hajzlu," promluvil k sobě. "Přímo tady ve městě. Kdo, kčertu, je ten Paul Hubble?"
"Vy toho člověka neznáte?" zeptal jsem se.
Pohlédl na mě. Poněkud žalostně. Jako by zapomněl, že tam jsem.
"Jsem tu teprve půl roku," řekl. "Neznám každého."
Předklonil se a stiskl bzučák domácího telefonu na psacím stole. Přivolal zpátky Bakera.
"Slyšel jste někdy o chlápkovi jménem Hubble?" zeptal se ho Finlay. "Paul Hubble, bydlí tady ve městě, Beckman Drive číslo dvacet pět?"
"Paul Hubble?" opáčil Baker. "Jistě. Bydlí tady, přesně jak říkáte. Odjakživa. Má rodinu. Stevenson ho zná, je to nějaký jeho příbuzný či co. Myslím, že se stýkají. Chodí
spolu na bowling. Hubble dělá v bance. Nějakého finančního ředitele, rozumíte, na významném místě. V Atlantě, v nějaké velké tamější bance. Občas ho potkávám."
Finlay se na něj podíval.
"To je chlap, co mu patří tohle číslo," řekl.
"Hubble? Přímo tady v Margrave? Tak to je teda něco."
Finlay se otočil zpátky ke mně. "Předpokládám, že řeknete, že jste o něm nikdy neslyšel."
"Nikdy jsem o něm neslyšel," potvrdil jsem.
Chvíli se na mě zlobně díval a pak se obrátil k Bakerovi.
"Měl byste asi jít a toho Hubbla přivést," řekl. "Beckman Drive číslo pětadvacet. Bůhví, co on s tím má společného, ale raději si s ním promluvíme. Jděte na něj opatrně, rozumíte, je to zřejmě vážený člověk."
Opět se na mě ostře podíval a odešel z místnosti. Zabouchl těžké dveře. Baker se natáhl po magnetofonu a zastavil ho. Vyprovodil mne z místnosti a zavedl k cele. Vešel jsem dovnitř. Šel se mnou, sundal mi pouta a zavěsil si je zpět na opasek. Vystoupil z cely a zavřel bránu. Otočil zámkem. Zaklaply elektrické západky. Zamířil pryč.
"Hej, Bakere," zavolal jsem.
Otočil se a kráčel nazpět. Uštědřil mi pohled. Ne zrovna přátelský.
"Chtěl bych něco k jídlu," řekl jsem. "A kávu."
"Najíst vám dají ve státním zařízení," odvětil. "Autobus přijede v šest."
Odešel. Musel jít přivést toho Hubbla. Omluvně k němu přistoupí. Požádá ho, aby se dostavil na stanici, kde k němu Finlay bude zdvořilý. Zatímco já budu v cele, Finlay se Hubbla slušně zeptá, proč bylo jeho telefonní číslo v botě mrtvého muže.
*****
Můj kabát byl stále ještě svinutý na podlaze. Vyprášil jsem ho a vzal si ho na sebe. Bylo mi opět zima. Vrazil jsem si ruce do kapes. Opřel jsem se o mříže a pokusil se znovu číst noviny, jen abych si ukrátil čas. Ale nevnímal jsem, co čtu. Přemýšlel jsem o člověku, který pozoroval svého partnera, jak střelil do hlavy muže. Který se vrhl na škubající se tělo a začal do něj kopat. Který na to vynaložil tolik zuřivé síly, že roztříštil všechny již mrtvé, bezvládné kosti. Stál jsem tam a zabýval se věcmi, o nichž jsem se bláhově domníval, že už mi nikdy starosti dělat nebudou. Věcmi, kterými jsem se už nikdy zabývat nechtěl. Tak jsem pustil noviny na koberec a snažil se myslet na něco jiného.
Zjistil jsem, že když se vykloním ze vzdálenějšího předního rohu cely, uvidím celý otevřený prostor služebny. Viděl jsem až za přijímací pult a skleněnými dveřmi ven. Venku plnou silou pražilo odpolední slunce. Vypadalo to, že je opět sucho a prašno. Liják se už vypařil. Uvnitř bylo chladno a fluorescenční světlo zářivek. Přijímací seržant seděl na stoličce a pracoval na svém počítači. Pravděpodobně doplňoval údaje. Viděl jsem za jeho pult.
Vespodu byly prostory, kam zepředu nebylo vidět. Úhledné přihrádky s papíry a tvrdými deskami. V dalších přihrádkách lahvičky se slzným plynem ve spreji. Jedna brokovnice. Tlačítka alarmu. Za přijímacím seržantem pilně pracovala uniformovaná žena, která mi snímala otisky. Rovněž bušila do klávesnice počítače. Ohromná místnost byla tichá, ale nabitá energií vyšetřování.

Jatka k.2

11. ledna 2018 v 12:39 | Lee Child
02 KAPITOLA
ZASTAVILI JSME U DVEŘÍ DLOUHÉ NÍZKÉ BUDOVY. BAKER vystoupil z auta a rozhlédl se po obou stranách průčelí. Záložní tým se postavil opodál. Stevenson obešel zadem naše auto. Zaujal pozici proti Bakerovi. Namířil na mě brokovnici. Byl to dobrý tým. Baker mi otevřel dveře.
"Tak jdeme, jdeme," řekl. Téměř šeptem.
Pohupoval se na špičkách a pohledem pátral kolem sebe. Pomalu jsem se otočil a vyhrabal se z auta. Pouta mi to právě neulehčovala. Bylo ještě větší horko. Postoupil jsem kupředu a čekal. Záložní tým se seřadil za mnou. Přede mnou byl vchod do budovy stanice. Byl zde dlouhý mramorový překlad s výrazně vyraženým nápisem Policejní ústředí města Margrave. Pod ním byly dveře z tabulového skla. Záložníci mě vstrčili dovnitř. Dveře se za mnou s mlasknutím zavřely.
Uvnitř na mě opět dýchl chládek. Všechno zářilo bělobou a chromem. Osvětlení bylo zářivkové. Vypadalo to jako v bance nebo v kanceláři pojišťovny. Byl tam koberec. Za dlouhým recepčním pultem stál přijímací seržant. Soudě ze vzhledu místnosti by člověk čekal, že řekne: Přejete si, pane? Ale neřekl nic. Jen se na mě díval. Za ním byl ohromný otevřený vestibul. U širokého, nízkého psacího
stolu seděla tmavovlasá žena v uniformě. Předtím psala nějaké údaje do počítače. Teď hleděla na mě. Stál jsem tam a čekal, u každého lokte jednoho policistu. Stevenson se zády opřel o recepci. Jeho brokovnice na mne stále mířila. Baker stál opodál a pozoroval mě. Přijímací seržant a žena v uniformě dělali totéž. Já jsem se na oplátku díval na ně.
Pak mě odvedli doleva. Zastavili před jedněmi dveřmi. Baker je otevřel a vtlačili mne dovnitř. Byla to výslechová místnost Žádná okna. Bílý stůl a tři židle. Koberec. V horním rohu místnosti kamera. Teplota v místnosti byla nastavena velmi nízko. Já jsem byl ještě provlhlý deštěm.
Zatímco jsem stál, Baker mi vyprazdňoval kapsy. Můj majetek utvořil na stole malou hromádku. Svitek bankovek. Pár mincí. Účty, jízdenky, útržky papíru. Baker prolistoval noviny a vrátil mi je do kapsy. Pohlédl na mé hodinky a nechal mi je na zápěstí. Tyhle věci ho nezajímaly. Vše ostatní shrnuli do velkého igelitového sáčku se zipem. Do sáčku určeného pro lidi s více předměty v kapsách, než nosím já. Na sáčku byl bílý štítek, na nějž Stevenson napsal nějaké číslo.
Baker mi řekl, abych se posadil. Pak všichni odešli z místnosti. Stevenson nesl sáček s mými věcmi. Vyšli ven, dveře se zavřely a bylo slyšet, jak se otáčí zámek. Podle zvuku masivní, dobře promazaný. Vyrobený z precizně opracované oceli. Zněl jako zámek, který mne zbaví svobody.
*****
Domníval jsem se, že mě nějakou dobu nechají o samotě. Obvykle se to tak dělá. Izolace vyvolává touhu mluvit. Touha mluvit může přejít v touhu přiznat se. Brutální zatčení následované hodinovou izolací je docela dobrá strategie.
Ale zmýlil jsem se. Nenaplánovali pro mě hodinovou izolaci. Možná jejich druhá drobná taktická chyba. Dveře se odemkly a objevil se opět Baker, v ruce plastikový šálek s kávou. Pak kývl na ženu v uniformě. Tu, kterou jsem viděl sedět u psacího stolu ve vestibulu. Těžký zámek za ní zapadl. Nesla si kompaktní kovový kufřík, který postavila na stůl. Otevřela ho a vyjmula dlouhou černou tabulku, na níž byla bílá plastiková čísla.
Podala mi ji oním bryskním, ale přitom omluvným gestem, charakteristickým pro zubařské sestry. Uchopil jsem ji do spoutaných rukou. Pohledem jsem se přesvědčil, jestli není vzhůru nohama, a podržel si ji pod bradou. Žena vyjmula z kufříku ošklivý fotografický aparát a posadila se naproti mně. Podepřela si lokty o stůl, aby držela přístroj pevně. Seděla nachýlená kupředu a prsy měla opřené o hranu stolu. Byla to pohledná žena. Tmavé vlasy, nádherné oči. Zíral jsem na ni a usmíval se. Fotoaparát cvakl a zableskl. Než mě stačila požádat, otočil jsem se na židli tak, abych byl z profilu. Přidržel jsem si dlouhé číslo u ramene a díval se na zeď. Přístroj opět cvakl a zableskl. Otočil jsem se nazpátek a podával jí číslo. Obouruč, kvůli těm náramkům.
Vzala si ho ode mne s oním našpuleným úsměvem, který vyjadřoval: ano, je to nepříjemné, ale musí to být. Jako zubařská sestra.
Pak vyndala náčiní na snímání otisků. Zbrusu novou kartičku na deset prstů, již opatřenou číslem. Prostor na palce je vždycky příliš malý. Tahle měla na druhé straně dva čtverce na otisky dlaní. Pouta proces znesnadňovala. Baker nenabídl, že mi je sundá. Žena mi načernila ruce. Měla hladké a chladné prsty. Bez snubního prstenu. Poté mi podala svazek papírových kapesníčků. Čerň šla dolů velmi snadno. Nějaké nové barvivo, které jsem ještě neviděl.
Žena vyndala z aparátu film a položila ho na stůl ke kartičkám s otisky. Uložila aparát do kufříku. Baker zabubnoval prsty na dveře. Opět cvakl zámek. Žena si vzala věci. Nikdo nepromluvil. Odešla z místnosti. Baker zůstal se mnou. Zavřel dveře a ty se zamkly s týmž cvaknutím promazaného zámku. Pak se o ně opřel a podíval se na mě.
"Čeká vás můj šéf," řekl. "Budete s ním muset mluvit. Nastala jistá situace a ta se musí vyjasnit."
Neodpověděl jsem mu. Rozhovorem se mnou se pro nikoho žádná situace nevyjasní. Ale on se choval civilizovaně. Zdvořile. Tak jsem ho podrobil testu. Natáhl jsem ruce k němu. Nevyslovená žádost o sundání pout. Chvíli mlčky stál, pak vyndal klíček a odemkl je. Připjal si je zpět k opasku. Podíval se na mě. Opětoval jsem jeho pohled a nechal ruce klesnout podél boků. Žádné vděčné
vydechnutí. Žádné zkormoucené tření zápěstí. Nechtěl jsem mít k tomuto muži žádný vztah. Ale promluvil jsem.
"O. K.," řekl jsem. "Pojďme za vaším šéfem."
To bylo poprvé, co jsem promluvil od chvíle, kdy jsem si objednal snídani. Teď byl Baker tím, kdo vypadal vděčně. Zabubnoval dvakrát na dveře a ty byly zvenku odemčeny. Otevřel je a pokynul mi, abych prošel. Stevenson tu čekal zády k velkému vestibulu. Brokovnice zmizela. Záložní tým zrovna tak. Věci se začaly pomalu uklidňovat. Seřadili se ke mně, každý z jedné strany. Baker mě lehce uchopil za loket. Kráčeli jsme podél jedné strany vestibulu a došli ke dveřím vzadu. Stevenson je otevřel a vstoupili jsme do velké kanceláře, celé obložené růžovým dřevem.
U ohromného psacího stolu, rovněž z růžového dřeva, seděl tlustý chlapík. Za ním byly dvě velké vlajky. Vlevo ta s pruhy a hvězdami a zlatě vyšívaným okrajem a vpravo dle mého soudu státní vlajka Georgie. Na stěně mezi nimi visely hodiny; veliké, staré, kulaté hodiny v mahagonovém rámu. Vypadaly, že je leštilo už několik generací. Usoudil jsem, že nejspíš pochází ještě z původní stanice, co zbourali, aby mohli postavit tuhle novou budovu. Architekt je sem zasadil zřejmě proto, aby novostavbě dodal nádech historie. Ukazovaly téměř půl jedné.
Když mě postrčili do místnosti, tlouštík za stolem na mne pohlédl. Viděl jsem, že se zatvářil neurčitě, jako by se mě snažil někam zařadit. Pak se podíval znovu, pozorněji. Ušklíbl se na mne a promluvil dýchavičným zasípáním,
které budilo dojem křiku, přiškrceného důsledkem špatných plic.
"Sedni si na zadek tamhle na tu židli a tu svou špinavou hubu nech zavřenou," pravil.
Tenhle tlusťoch byl pro mě překvapením. Vypadal jako nefalšovaný hňup. Vzdor všemu, co jsem až dosud viděl. Baker a jeho zatýkací tým jednali profesionálně a efektivně. Žena snímající otisky byla slušná. Ale tenhle tlustý policejní náčelník tu jen zabíral místo. Zpocený navzdory chladnému vzduchu klimatizace. Řídké nemyté vlasy. Rudošedá skvrnitá pokožka, co mají otylí lidé bez fyzické kondice. Nebetyčně vysoký krevní tlak. Cévy ztvrdlé na kámen. Nevypadal kompetentně ani na padesát procent.
"Jmenuju se Morrison," zasípal. Jako by mě to zajímalo. "Jsem náčelník policejního oddělení tady v Margrave. A ty seš přivandrovalej zabijáckej parchant. Přišel jsi do mýho města a udělals to svinstvo přímo tady, na soukromým pozemku pana Klinera. Takže teď uděláš plný doznání před mým vrchním detektivem."
Skončil a podíval se na mne. Jako by mě pořád chtěl někam zařadit. Nebo jako by čekal odpověď. Žádnou nedostal. Tak ke mně píchl svým tlustým prstem.
"A pak pudeš sedět," řekl. "A pak na křeslo. A já se pak vydělám na tvůj mizernej, neoznačenej hrob."
Vyzdvihl svůj mohutný trup ze židle a odvrátil ode mě hlavu.
"Vzal bych si tě na starost sám," dodal. "Ale mám moc práce."
Kachním bokem se vykolébal od svého psacího stolu. Já jsem stál uprostřed mezi jeho stolem a dveřmi. Když se šoural kolem mě, zastavil se. Jeho tlustý nos byl v úrovni prostředního knoflíku mého kabátu. Stále se na mne díval, jako kdyby mu něco vrtalo hlavou.
"Tebe už jsem viděl," prohlásil. "Kde to bylo?"
Pohlédl na Bakera a pak na Stevensona. Jako by chtěl, aby si zapamatovali, co říká a kdy to říká.
"Toho chlapa jsem už někde viděl," oznámil jim.
*****
Bouchl dveřmi do kanceláře a já jsem se dvěma poldy zůstal čekat, dokud dovnitř nevpochodoval detektivní šéf. Vysoký černoch, ne starý, ale už plešatící a prošedivělý. Přesně do té míry, aby mu to dodávalo patricijský vzhled. Energický a sebejistý. Dobře oblečený, v klasickém tvídovém obleku. Šedá vesta. Vyleštěné boty. Tenhle chlápek vypadal tak, jak by měl vypadat náčelník. Pokynem odeslal Bakera a Stevensona z místnosti a zavřel za nimi dveře. Posadil se k psacímu stolu a ukázal na židli naproti.
Otevřel se zarachocením zásuvku a vytáhl kazetový magnetofon. Zdvihl ho nataženou rukou do výše, aby vytáhl změť kabelů. Zasunul zástrčku do sítě a připojil mikrofon. Vsunul do přístroje kazetu. Stiskl tlačítko nahrávání a ťukl do mikrofonu nehtem. Zastavil pásek, přetočil ho a stiskl
přehrávání. Uslyšel úder svého nehtu a přikývl. Opět pásek převinul a zmáčkl nahrávání. Seděl jsem a pozoroval ho.
Pár okamžiků bylo ticho. Jen slabé bzučeni - vzduchotechniky, zářivek nebo počítače. Nebo magnetofonu, který se zvolna otáčel. Slyšel jsem pomalé tikání starých hodin. Zněly trpělivě, jako by byly připraveny tikat věčně, bez ohledu na to, co udělám já. Pak se detektiv opět opřel na židli a zadíval se upřeně na mě. Konečky prstů si spojil ruce, jako to dělají vysocí, elegantní lidé.
"Takže," řekl. "Máme tu pár otázek, že?"
Měl hluboký, dunivý hlas. Bez jižanského přízvuku. Vypadal a zněl jako bostonský bankéř, až na to, že byl černý.
"Jmenuji se Finlay," pokračoval. "Mám hodnost kapitána. Jsem šéf detektivního oddělení tohoto okrsku. Mám za to, že jste byl informován o svých právech, nicméně jste dosud nepotvrdil, že jste jim porozuměl. Než budeme pokračovat dál, musíme tuto předběžnou záležitost vyjasnit."
Ne jako bostonský bankéř. Spíš jako absolvent Harvardu.
"Rozumím svým právům," řekl jsem.
Přikývl.
"Fajn," pravil. "To jsem rád. Kde je váš právník?"
"Nepotřebuji právníka," řekl jsem.
"Jste obviněn z vraždy," řekl. "Potřebujete právníka. My vám ho poskytneme, rozumějte. Bezplatně. Chcete, abychom vám ho bezplatně poskytli?"
"Ne, nepotřebuji právníka," trval jsem na svém.
Muž jménem Finlay na mě přes konečky prstů dlouho hleděl.
"O. K.," řekl. "Ale budete muset podepsat prohlášení. Že jste byl poučen o tom, že můžete mít právníka, kterého vám bezplatně poskytneme, a že jste ho jednoznačně odmítl."
"Dobrá," souhlasil jsem.
Z jiné zásuvky vyndal formulář, podíval se na hodinky a napsal datum a hodinu. Přistrčil ho přes stůl ke mně. Velký vytištěný křížek označoval řádku, kde jsem se měl podepsat. Přistrčil mi pero. Podepsal jsem se a odsunul formulář zpátky k němu. Prostudoval ho a vložil do kožených desek.
"Nepřečtu váš podpis," pravil. "Takže pro pořádek začneme vaším jménem, adresou a datem narození."
Nastalo opět ticho. Pohlédl jsem na něj. Byl to tvrdošíjný chlapík. Asi pětačtyřicetiletý. V Georgii se nestanete vrchním detektivem, když vám je pětačtyřicet a jste černoch, pakliže nejste tvrdošíjný. Nulová šance, že by se nechal vodit za nos. Nadechl jsem se.
"Jmenuji se Jack Reacher," řekl jsem. "Žádné prostřední jméno, žádná adresa."
Napsal si to. Moc toho ke psaní nebylo. Sdělil jsem mu datum narození.
"O. K., pane Reachere," spustil Finlay. "Jak jsem řekl, máme spousty otázek. Probíral jsem se vašimi osobními věcmi. Nemáte vůbec žádný doklad. Žádný řidičský průkaz, žádné kreditní karty, nic. Nemáte adresu, jak říkáte. Takže se logicky musím ptát, kdo je ten člověk?"
Nečekal na žádnou mou reakci na svá slova a pokračoval.
"Kdo byl ten muž s oholenou hlavou?"
Neodpověděl jsem. Pozoroval jsem nástěnné hodiny a čekal, až se minutová ručička pohne.
"Povězte mi, co se stalo," řekl.
Neměl jsem ponětí, co se stalo. Naprosto žádné. Něco se někomu stalo, ale ne mně. Seděl jsem a neodpovídal.
"Co je to Pluribus?" zeptal se Finlay.
Podíval jsem se na něj a pokrčil rameny.
"Moto Spojených států?" dotázal jsem se. "E Pluribus Unum? Přijaté v roce 1776 druhým Kontinentálním kongresem, je to tak?"
Jen tak zabručel. Stále jsem se díval přímo na něj. Usoudil jsem, že je to typ, který by mi mohl odpovědět na otázku.
"O co tu jde?" zeptal jsem se.
Opět ticho. Teď byl na řadě on, aby se zadíval na mě. Bylo vidět, jak přemýšlí, jestli odpovědět a jak.
"O co tu jde?" opakoval jsem.
Opřel se dozadu a opět sepjal ruce.
"Vy víte, o co tu jde," řekl. "O vraždu. S velmi znepokojujícími znaky. Oběť byla nalezena dnes ráno v Klinerově velkoskladu. Na severním konci okresní silnice, u nájezdové křižovatky s dálnicí. Svědek nám ohlásil, že viděl muže, jak odchází z toho místa. Dnes ráno krátce po osmé. Popsal onoho muže jako bělocha, hodně vysokého, světlovlasého, v dlouhém černém plášti bez čepice a bez zavazadla."
Opět ticho. Jsem běloch. Jsem hodně vysoký a světlovlasý. Seděl jsem tam ve svém dlouhém černém plášti a neměl jsem čepici. Ani zavazadlo. Dnes ráno jsem po okresní silnici kráčel dobré čtyři hodiny. Od osmi až do tři čtvrtě na dvanáct.
"Jak dlouhá je ta okreska?" zeptal jsem se. "Od dálnice až sem?"
Finlay nad tím pouvažoval. "Možná tak čtrnáct mil."
"Správně," řekl jsem. "Šel jsem pěšky celou cestu od dálnice až do města. Takových čtrnáct mil. Musela mě vidět spousta lidí. To ještě neznamená, že jsem někomu něco udělal."
Neodpověděl. Ta situace mě začala zajímat.
"To je váš okrsek?" zeptal jsem se. "Až k dálnici?"
"Ano. O jurisdikci tu není sporu. S tím nehnete, pane Reachere. Správní území města pokračuje ještě dalších čtrnáct mil, až k dálnici. Ten sklad je tudíž můj, o tom nemějte pochyb."
Čekal. Kývl jsem a on pokračoval.
"Kliner ho postavil před pěti lety. Slyšel jste o něm někdy?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Jak jsem o něm mohl slyšet?" namítl jsem. "Nikdy jsem tu předtím nebyl."
"Hodně zde znamená," řekl Finlay. "Jeho podnikání nám přináší spoustu daní, tudíž je vítané. Hodně peněz na daních a velký prospěch pro město, a negativní vlivy jsou přitom minimální, protože je to tak daleko, že? Takže se snažíme mu vycházet vstříc. Teď se tam ale stala vražda a vy nám budete muset leccos vysvětlit."
Ten muž dělal svou práci, ale plýtval mým časem.
"Fajn, Finlayi," prohlásil jsem. "Učiním prohlášení a v něm dopodrobna popíšu, co jsem dělal od okamžiku, kdy jsem překročil hranice toho vašeho pitomýho města, až do doby, kdy mě uprostřed snídaně odvlekli sem. Jestli z toho uděláte případ, tak vám dám metál. Protože jediné, co jsem dělal, bylo, že jsem v lijáku skoro čtyři hodiny pokládal jednu nohu před druhou, celejch těch vašich slavnejch čtrnáct mil."
Byla to nejdelší řeč, kterou jsem pronesl za posledních šest měsíců. Finlay seděl a zíral na mě. Viděl jsem, že se potýká se základním dilematem každého detektiva. Instinkt mu napovídal, že možná nebudu ten, koho hledá. Ale seděl jsem tam, přímo před ním. Co by tedy měl udělat? Nechal jsem ho rozvažovat. Ve vhodný okamžik jsem se chtěl pokusit postrčit ho tím správným směrem. Zamýšlel jsem
poznamenat něco o tom, že skutečný pachatel si pěkně chodí po svobodě, zatímco on tu maří čas se mnou. To by zvýšilo jeho pochybnosti. Ale on už si směr útoku vybral. Špatný.
"Žádné prohlášení," řekl. "Já budu klást otázky a vy budete odpovídat. Jste Jack Fantom. Bez adresy, bez dokladů. Co jste zač, tulák?"
Povzdechl jsem si. Dnes byl pátek. Velké hodiny na zdi ukazovaly, že už ho přes polovinu uplynulo. Tenhle chlapík Finlay mi nic nedaruje. Čili strávím víkend v cele. Pravděpodobně vylezu v pondělí.
"Nejsem tulák, Finlayi," odvětil jsem. "Jsem hobo. V tom je velký rozdíl."
Pomalu zavrtěl hlavou.
"Nezahrávejte si se mnou, Reachere," pravil. "Jste v pěkným průseru. Přihodily se tu zlé věci. Náš svědek vás viděl, jak odcházíte z místa činu. Jste cizinec bez dokladů a bez historie. Tak si se mnou nehrejte."
Pořád konal jen svou práci, ale pořád ještě plýtval mým časem.
"Já jsem neodcházel z místa vraždy," řekl jsem. "Šel jsem jen po té zatracené silnici. V tom je rozdíl, ne? Lidé, co odcházejí z místa vraždy, utíkají a schovávají se. Nekráčejí pěkně po silnici. Co je špatného na tom jít po silnici? Po silnicích se přece chodí pořád, nebo ne?"
Finlay se naklonil kupředu a zavrtěl hlavou.
"Ne," řekl. "Nikdo nešel po celé té silnici od chvíle, kdy vynalezli automobily. Proč nemáte adresu? Odkud jste? Odpovězte na otázky. Ať to máme z krku."
"Dobrá, Finlayi, ať to máme z krku," odpověděl jsem. "Nemám adresu, protože nikde nebydlím. Jednoho dne možná někde bydlet budu a pak budu mít adresu a pošlu vám pohlednici a budete si ji moct strčit do svého adresáře, když vám to tak strašně leží na srdci."
Finlay na mě hleděl a promýšlel své možnosti. Zvolil trpělivý přístup. Trpělivý, ale neodbytný. Jako že se nedá zviklat.
"Odkud jste?" zeptal se. "Jaká byla vaše poslední adresa?"
"Co přesně myslíte tím, odkud jsem?"
Rty měl sevřené. Začínal jsem ho navíc rozčilovat. Ale zůstal trpělivý. Okořenil trpělivost ledovým sarkazmem.
"O. K.," řekl. "Nerozumíte mé otázce, tak se vám to pokusím vyložit zcela jasně. Myslím tím, kde jste se narodil nebo kde jste bydlel po onu převažující část vašeho života, kterou instinktivně vnímáte jako predominantní v sociálním nebo kulturním kontextu."
Jen jsem na něj hleděl.
"Dám vám příklad," pokračoval. "Já sám jsem se narodil v Bostonu, v Bostonu jsem získal vzdělání a následně jsem v Bostonu dvacet let pracoval, takže bych řekl, a myslím, že vy byste s tím souhlasil, že pocházím z Bostonu."
Měl jsem pravdu. Hoch z Harvardu. Hoch z Harvardu, kterému docházela trpělivost.
"Dobrá," řekl jsem. "Položil jste mi otázky, já vám na ně odpovím. Ale dovolte, abych vám něco řekl. Já nejsem ten, koho hledáte. V pondělí už budete vědět, že to nejsem já. Tak udělejte sám sobě laskavost. Nepřestávejte pátrat."
Finlay potlačil úsměv. Vážně přikývl.
"Děkuji vám za radu," pravil. "A za zájem o mou kariéru."
"Není zač," odvětil jsem.
"Pokračujte," řekl.
"O. K. Podle vaší dokonalé definice nepocházím odnikud. Pocházím z místa zvaného Armáda. Narodil jsem se na americké vojenské základně v Západním Berlíně. Můj otec byl mariňák a matka francouzská civilistka, kterou potkal v Holandsku. Vzali se v Koreji."
Finlay přikývl. Udělal si poznámku.
"Byl jsem vojenské dítě," pokračoval jsem. "Ukažte mi seznam amerických základen po celém světě a to je seznam míst, kde jsem žil. Střední školu jsem dělal ve dvou desítkách různých zemí a pak čtyři roky ve vojenské akademii ve West Pointu."
"Pokračujte," pravil Finlay.
"Zůstal jsem v armádě. U vojenské policie. Sloužil a žil jsem znovu ve všech těch základnách. Pak, Finlayi, po šestatřiceti letech života napřed jako dítě důstojníka a pak sám jako důstojník už najednou nebylo třeba velké armády,
protože Sověti se položili. Takže hurá, užívejme si plodů míru. Což pro vás znamená, že se vaše daně použijí na něco jiného, ale pro mě to znamená, že jsem šestatřicetiletej nezaměstnanej bývalej vojenskej policista, kterýho nazve tulákem kdejakej podělanej samolibej civilista, kterej by ve světě, kde jsem žil, nevydržel ani pět minut."
Okamžik uvažoval. Neudělalo to na něj dojem. "Pokračujte."
Pokrčil jsem rameny.
"Takže si teď jen tak užívám," dodal jsem. "Možná si nakonec něco najdu, možná ne. Možná se někde usadím, nebo taky ne. Teď se k tomu ale nechystám."
Přikývl. Napsal si pár dalších poznámek.
"Kdy jste odešel z armády?" zeptal se.
"Před půl rokem. V dubnu."
"Pracoval jste od té doby někde?"
"Žertujete? Kdy jste vy naposled hledal práci?"
"V dubnu," opáčil. "Před půl rokem. Dostal jsem tohle místo."
"No, to vám blahopřeju, Finlayi."
Nenapadlo mě nic jiného, co bych řekl. Finlay na mne chvíli hleděl.
"Z čeho jste žil?" zeptal se. "Jakou jste měl hodnost?"
"Major," odpověděl jsem. "Když vás vyhodí, tak vám dají odstupné. Většina mi ještě zbyla. Snažím se, aby mi to vydrželo dlouho, víte?"
Dlouhé ticho. Finlay vybubnovával obráceným koncem pera rytmus.
*****
"Pojďme mluvit o posledních čtyřiadvaceti hodinách," řekl.
Vzdychl jsem. Teď přijdou potíže.
"Přijel jsem autobusem Greyhound," pravil jsem. "Vystoupil jsem u okresní silnice. Dnes ráno v osm hodin. Dorazil jsem do města, přišel k tomu bistru, objednal si snídani a jedl ji, když tam vtrhli vaši hoši a odvezli mě sem."
"Vy tu máte nějaké řízení?" zeptal se.
Zavrtěl jsem hlavou.
"Jsem bez práce," řekl jsem. "Nemám nikde žádné řízení."
Zapsal si to.
"Kde jste nastoupil do autobusu?"
"V Tampě. Odjížděl jsem včera o půlnoci."
"V Tampě na Floridě?"
Přikývl jsem. Otevřel s lomozem další zásuvku. Vyjmul jízdní řád Greyhoundu. Zalistoval jím a pak jel po stránce dlouhým hnědým prstem. Byl to velmi důkladný chlapík. Podíval se přes stůl na mě.
"To je dálkový spoj," řekl. "Jede přímo na sever do Atlanty. Tam přijíždí v devět ráno. Nestaví v osm tady."
Potřásl jsem hlavou.
"Požádal jsem řidiče, aby mi zastavil. Řekl, že by neměl, nicméně to udělal. Zastavil mi a nechal mě vystoupit."
"Už jste tu někdy byl?"
Opět jsem potřásl hlavou.
"Máte tu rodinu?" pokračoval.
"Tady ne."
"Máte někde rodinu?"
"Bratra ve Washingtonu," odvětil jsem. "Pracuje pro Ministerstvo financí."
"Máte tady v Georgii přátele?" zeptal se.
"Ne," řekl jsem.
Finlay si to všechno zapsal. Pak nastalo dlouhé ticho. Věděl jsem najisto, jaká bude další otázka.
"Proč tedy?" ozval se. "Proč jste vystoupil z autobusu na neplánované zastávce a šel čtrnáct mil pěšky v dešti do města, kam jste neměl naprosto žádný důvod jít?"
To byla vražedná otázka. Finlay ji našel hned. Stejně jako by ji našel prokurátor. A já jsem neměl žádnou uspokojivou odpověď.
"Co vám na to mám říct?" povzdechl jsem. "Bylo to spontánní rozhodnutí. Okamžitý nápad. Musel jsem přece být někde, že?"
"Ale proč tady?" namítl.
"Nevím," řekl jsem. "Ten člověk vedle mě měl mapu a já jsem si tohle město vybral. Chtěl jsem se vyhnout hlavním tahům. Myslel jsem, že to objedu obloukem zase dolů k Zálivu, možná dál na západ."
"Vy jste si tohle město vybral?" opáčil Finlay. "Nedělejte ze mě vola. Jak jste si ho mohl vybrat? Je to jen jméno, jen tečka na mapě. Musel jste mít důvod."
Přikývl jsem.
"Myslel jsem, že se půjdu poohlédnout po Slepém Blakeovi," řekl jsem.
"Kdo, kčertu, je Slepý Blake?"
Viděl jsem, jak v duchu promýšlí možné varianty jako šachový počítač promýšlejíci tahy. Byl Slepý Blake můj přítel, nepřítel, komplic, spoluspiklenec, rádce, věřitel, dlužník, má příští oběť?
"Slepý Blake byl kytarista," odvětil jsem. "Zemřel před šedesáti lety, možná byl zavražděn. Můj bratr si koupil desku, na jejímž obalu stálo, že k tomu došlo v Margrave. Napsal mi o tom. Řekl, že sem na jaře několikrát jel, kvůli nějaké záležitosti. Tak jsem si pomyslel, že sem zajedu a tu historku si ověřím."
Finlay se tvářil bezvýrazně. Muselo mu to připadat dost slabé. Mně v jeho pozici by to také připadalo dost slabé.
"Přijel jste sem hledat kytaristu?" pravil. "Kytaristu, který zemřel před šedesáti lety? Proč? Vy jste kytarista?"
"Ne," řekl jsem.
"Jak vám váš bratr napsal?" zeptal se. "Když nemáte žádnou adresu?"
"Napsal k mé staré jednotce. Mou poštu posílají bance, kde mám uložené odstupné. Ta mi ji předává, když si vybírám peníze."
Zavrtěl hlavou. Udělal si poznámku.
"Půlnočním Greyhoundem z Tampy, ano?" dotázal se.
Kývl jsem.
"Máte jízdenku z autobusu?" pokračoval.
"Možná ve věcech." Vybavil jsem si Bakera, jak vkládá obsah mých kapes do sáčku a Stevenson na něm vyplňuje štítek.
"Řidič autobusu by si vás pamatoval?"
"Snad ano," řekl jsem. "Zastavil kvůli mně. Musel jsem ho o to požádat."
Situace jako by se stala abstraktní a já v ní byl jen divákem. Mé bývalé povolání nebylo až tak odlišné od Finlayova. Měl jsem zvláštní pocit, jako bych s ním hovořil o případu někoho jiného. Jako bychom byli kolegové, diskutující o nějakém složitém problému.
"Proč nepracujete?" zeptal se Finlay.
Pokrčil jsem rameny. Pokusil jsem se mu to vysvětlit.
"Protože nechci pracovat. Pracoval jsem třináct let a nikam mě to nepřivedlo. Mám pocit, že už jsem to zkusil po jejich, a teď ať jdou k čertu. Teď to chci zkusit po svém."
Finlay seděl a hleděl upřeně na mě.
"Měl jste v armádě nějaké problémy?" zeptal se.
"Ne víc, než jste měl vy v Bostonu," opáčil jsem.
Překvapilo ho to. "Co tím myslíte?"
"Dělal jste v Bostonu dvacet let," řekl jsem. "To jste mi sám řekl, Finlayi. Proč jste tedy zde, v tomhle zapadákově?
Měl byste si užívat penze, jezdit na ryby. Na Cape Cod nebo do jiných letovisek. Jaký je váš příběh?"
"To je moje věc, pane Reachere," odbyl mě. "Odpovězte mi na otázku."
Pokrčil jsem rameny. "Zeptejte se armády."
"To udělám," řekl. "Tím si buďte zatracené jistý. Byl jste propuštěn se ctí?"
"Copak by mi jinak dali odstupné?"
"Proč bych vám měl věřit, že vám dali jediný cent? Vedete život tuláka. Tak co, propuštěn se ctí, nebo ne?"
"Ano," odvětil jsem. "Samozřejmě."
Udělal si další poznámku. Chvíli přemýšlel.
"Jak jste se cítil, když vás propustili?" zeptal se.
Přemýšlel jsem o tom. Pokrčil jsem rameny.
"Necítil jsem se nijak," řekl jsem. "Cítil jsem, že jsem byl v armádě, a teď už v ní nejsem."
"Cítil jste se zhrzený? Podvedený?"
"Ne. Měl jsem?"
"Vůbec žádné problémy?" Jako by tam muselo něco být.
Cítil jsem, že mu musím nějak odpovědět. Ale nemohl jsem na nic přijít. Byl jsem v armádě od dne, kdy jsem se narodil. Teď jsem z ní byl pryč. Byl to skvělý pocit. Cítil jsem se svobodný. Jako bych celý život měl lehké bolení hlavy a všiml si toho až v okamžiku, kdy mě přešlo. Mým jediným problémem bylo uživit se. Jak se uživit, aniž bych se musel vzdát své svobody, byl těžký oříšek. Za šest měsíců jsem si nevydělal ani cent. To byl můj jediný problém. Ale
to jsem Finlayovi říct nehodlal. Viděl by v tom motiv. Myslel by si, že jsem se rozhodl financovat si tulácký způsob života olupováním lidí. Ve velkoskladech. A jejich zabíjením.
"Hádám, že ten přechod byl těžký," řekl jsem. "Zvlášť když jsem v tom žil i jako kluk."
Finlay přikývl. Uvažoval o mé odpovědi.
"Proč zrovna vy?" namítl. "Nabídl jste se k odchodu dobrovolně?"
"Nikdy jsem se k ničemu nenabídl dobrovolně," prohlásil jsem. "Základní pravidlo vojáka."
Další ticho.
"Měl jste nějakou specializaci? U vojska?"
"Napřed všeobecné povinnosti. Takový je systém. Pak jsem pět let působil v ochraně tajných informací. Posledních šest let jsem dělal něco jiného."
Nechal jsem ho, aby se zeptal.
"Co to bylo?"
"Vyšetřování vražd."
Finlay se opřel dozadu. Vydal neurčitý zvuk. Opět sepjal konečky prstů. Zahleděl se na mne a vydechl. Posadil se zpříma a namířil na mě prst.
"Fajn," pravil. "Já si vás prověřím. Máme vaše otisky. Ty by měly být v armádním rejstříku. Dostaneme vaše služební hodnocení. Všechno. Všechny podrobnosti. Zkontaktujeme autobusovou společnost. Ověříme si vaši jízdenku. Najdeme řidiče, najdeme cestující. Jestli to, co
říkáte, je pravda, dozvíme se to velmi brzy. A jestli všechno bude sedět, tak vás možná necháme jít. Samozřejmě, určité detaily načasování a provedení činu budou rozhodující. Tyto detaily zatím nebyly vyjasněny."
Odmlčel se a znovu vydechl. Pak pohlédl zpříma na mě.
"No a do té doby… Jsem obezřetný člověk," pokračoval. "Na první pohled to s vámi nevypadá dobře. Fluktuant. Tulák. Člověk bez adresy a bez historie. Vaše vyprávění může být vylhané. Třeba jste na útěku. Třeba jste vraždil napravo nalevo v tuctu států. Já prostě nevím. Nemůžete ode mě očekávat, že kvůli pochybnostem rozhodnu ve váš prospěch. Proč bych v této chvíli vůbec měl pochybovat? Zůstanete za mřížemi, dokud nebudeme mít jistotu, O. K.?"
Přesně to jsem očekával. Přesně to bych byl řekl já. Ale jen jsem se na něj podíval a zavrtěl hlavou.
"Obezřetný člověk?" opáčil jsem. "To tedy zatraceně jste."
Vrhl na mě pohled. "Jestli se mýlím, tak vás v pondělí pozvu na oběd," řekl. "K Enovi, abych vám vynahradil ten dnešek."
Opět jsem zavrtěl hlavou. "Nepřišel jsem si sem dělat kamarády."
Finlay jen pokrčil rameny. Zastavil magnetofon. Převinul kazetu, vyndal ji a něco na ni napsal. Stiskl bzučák domácího telefonu na psacím stole. Požádal Bakera, aby přišel. Čekal jsem. Bylo pořád chladno, ale už jsem konečně uschnul. Déšť z georgijské oblohy, jímž jsem nasákl, ze mě
opět vysál suchý vzduch klimatizace. Odvlhčovač ze mě odpařil vodu a potrubím ji odvedl pryč.
Baker zaklepal a vstoupil. Finlay mu řekl, aby mne odvedl k celám. Pak na mě kývl. Znamenalo to: jestliže se ukáže, že nejsi ten, koho hledáme, pak měj na paměti, že jsem pouze konal svou práci. Oplatil jsem mu kývnutí. Moje znamenalo: zatímco ty sis kryl záda, někde venku ti běhá vrah.
*****
Oddělení cel byl ve skutečnosti jen široký přístěnek vestavěný do otevřené hlavní služební místnosti. Svislými mřížemi v něm byly vytvořeny tři oddělené cely. Přední stěna se skládala pouze z mříží. Do každé cely byla zavěšena vstupní sekce. Mříže se blyštily impozantním matným leskem. Vypadaly jako z titania. V každé cele byl koberec, ale jinak zely prázdnotou. Žádný nábytek nebo výstupek pro lůžko. Jen nákladnější verze starodávných pryčen, které bylo kdysi často vidět.
"K přenocování tu nejste vybaveni?" zeptal jsem se Bakera.
"Kdepak," odpověděl. "Později budete převezen do státního zařízení. Autobus přijíždí v šest. V pondělí vás zase přiveze zpátky."
Zabouchl bránu a otočil klíčem. Slyšel jsem, jak kolem celého okraje zajely západky. Elektrické. Vyjmul jsem z
kapsy noviny. Sundal jsem si kabát a svinul ho. Lehl jsem si na podlahu a nacpal si kabát pod hlavu.
Teď jsem byl doopravdy naštvaný. Na víkend jsem putoval do vězení. Nenechali mě v domácí cele stanice. Ne že bych snad měl jiné plány, ale věděl jsem, jak vypadají civilní věznice. Spousta vojenských zběhů končí, z těch či oněch důvodů, v civilních věznicích. Ty pak uvědomí armádu a vojenská policie si pro ně přijede. Takže jsem tato zařízení znal. Nenaplňovala mě zrovna nadšením. Ležel jsem a vztekle naslouchal ruchu služební místnosti. Zvonily telefony, cvakaly klávesnice. Tempo se zvyšovalo a zase opadalo. Policisté se pohybovali po místnosti a polohlasně hovořili.
Pak jsem se snažil dočíst nalezené noviny. Byly plné keců o prezidentovi a jeho kampani na znovuzvolení. Staroch byl zrovna v Pensacole na pobřeží Zálivu. Usiloval o vyrovnání rozpočtu ještě předtím, než jeho vnoučatům zbělejí vlasy. Roztínal problémy jako chlap, co si v džungli prosekává cestu mačetou. V Pensacole to hrál na Pobřežní hlídku. Ta už dvanáct měsíců provozovala Akci aktivní ochrany. Její čluny byly den co den rozestavěny na stráži jako zahnutý štít podél floridského pobřeží, zastavovaly a prohledávaly každé námořní plavidlo, které se jim nezdálo. Akce byla zahájena s halasným vytrubováním a měla úspěch nad všechna očekávání. Byl zabaven nejrozličnější kontraband. Většinou drogy, ale také zbraně a nelegální migranti z Haiti a Kuby. Aktivní ochrana pomohla snížit
zločinnost v celých Spojených státech na celé měsíce, v okruhu tisíců mil. Obrovský úspěch.
Takže ji zrušili. Byla totiž velice nákladná. Rozpočet Pobřežní hlídky byl v hlubokém deficitu. Prezident prohlásil, že ho nemůže zvýšit. Musí ho dokonce ještě omezit. Hospodářství je ve špatném stavu, nelze udělat nic jiného. Takže Akce aktivní ochrany měla být během sedmi dnů zrušena. Prezident se snažil působit státnicky. Vysocí představitelé výkonné moci měli zlost, protože zastávali názor, že prevence je lepší než náprava. Úředníci z Washingtonu měli radost, jelikož padesát centů vynaložených na pochůzkáře bylo vidět víc než dva dolary poslané někam na moře, dva tisíce mil od voličů. Argumenty létaly tam a zpátky. A prezident na nezřetelných fotografiích se jen státnicky usmíval a prohlašoval, že nemůže nic dělat. Přestal jsem číst, protože jsem dostával jen větší zlost.
Abych se uklidnil, začal jsem si v duchu přehrávat hudbu. Refrén skladby "Blesk nad lokomotivou". Ve verzi Howling Wolfa je na konci první řádky nádherný přiškrcený výkřik. Říká se, že abyste pochopili travelling blues, musíte chvíli jezdit po kolejích. Není to pravda. Abyste pochopili travelling blues, musíte být někde zavřeni. V cele. Nebo v armádě. Tam, kde vás dají do klece. Tam, kde blesk nad lokomotivou vypadá jako vzdálené světlo vytoužené svobody. Ležel jsem tam s kabátem místo polštáře a
naslouchal jsem hudbě ve své hlavě. Na konci třetího refrénu jsem usnul.
*****
Opět jsem se vzbudil, když Baker začal kopat do mříží. Vydávaly zastřený kovový zvuk. Jako pohřební zvony. Baker tam stál spolu s Finlayem. Dívali se na mě. Zůstal jsem na podlaze. Cítil jsem se tam pohodlně.
"Kde jste říkal, že jste byl včera o půlnoci?" zeptal se Finlay.
"Nastupoval jsem do autobusu v Tampě," řekl jsem.
"Máme nového svědka," řekl Finlay. "Tvrdí, že vás viděl v prostoru velkoskladu. Prý jste se tam včera večer motal. O půlnoci."
"Naprostá blbost, Finlayi," prohlásil jsem. "Nesmysl. Kdo je, ksakru, ten váš nový svědek?"
"Náčelník Morrison," odvětil Finlay. "Policejní šéf. Říká, že si byl jistý, že už vás předtím viděl. Teď si vzpomněl kde."

Jatka k.1

11. ledna 2018 v 12:37 | Lee Child
Bistro bylo malé, ale světlé a čisté. Bylo zbrusu nové, postavené tak, aby připomínalo železniční jídelní vůz. Úzké, na jedné straně s dlouhým jídelním pultem a kuchyní zastrčenou vzadu; protější stěnu lemovaly boxy, na místě prostředního byl vchod.
Já jsem seděl v boxu u okna a četl v něčích odložených novinách o kampani prezidenta, kterého jsem nevolil posledně a nehodlal volit ani tentokrát. Déšť venku už ustal, ale sklo bylo stále poseté zářivými kapkami. Spatřil jsem policejní hlídkové vozy, jak zahýbají ze silnice směrem sem. Rychle vjely na štěrkované parkoviště a s chroupáním zastavily. Střešní majáky blikaly a pulzovaly. Červená a modrá světla v kapkách deště na mém okně. Dveře se rozletěly, když z aut vyskákali policisté. Z každého dva, se zbraněmi v rukou. Dva revolvery, dvě brokovnice. To nebyla legrace. Jeden revolver a jedna brokovnice běžely dozadu. Zbývající se vrhly ke dveřím.
Jen jsem seděl a pozoroval je. Věděl jsem, kdo se v bistru nachází. Vzadu kuchař. Dvě servírky. Dva staříci. A
já. Tahle operace se týkala mne. Byl jsem tady ve městě ani ne půl hodiny. Těch zbylých pět tu pravděpodobně strávilo celý život. Kdyby kdokoli z nich měl nějaký problém, tak by se přišoural rozpačitý seržant. Zabručel by něco omluvného a pak by je požádal, aby se dostavili na stanici. Takže těžké zbraně a spěch nebyly určeny jim, ale mně. Nacpal jsem si do pusy vajíčko a talířkem zatěžkal pětidolarovku. Složil jsem odložené noviny do čtverečku a vsunul je do kapsy kabátu. Obě ruce jsem nechal umístěné nad stolem. Vyprázdnil jsem šálek.
Chlap s revolverem se postavil do dveří. Přikrčil se a namířil obouruč zbraň. Na mou hlavu. Ten s brokovnicí přikročil ke mně. Byli to štíhlí, zdatní chlapci. Upravení a vymydlení. Postupovali jako z učebnice. Revolver u dveří kryl s poměrnou přesností celou místnost. Brokovnice zblízka by mě rozprskla po celém okně. Naopak by to byla chyba. Revolver v boji zblízka by mohl minout a výstřel z brokovnice na dálku od dveří by zabil spolu se mnou i zatýkajícího policistu a staříka v zadním boxu. Až dosud dělali všechno správně. O tom nebylo pochyb. Byli ve výhodě. O tom rovněž nebylo pochyb. V úzkém boxu jsem byl jako v pasti. Byl jsem příliš stísněný na to, abych mohl něco udělat. Natáhl jsem ruce po stole. Policista s brokovnicí přikročil ke mně.
"Ani hnout! Policie!" vykřikl.
Zařval, jak nejhlasitěji mohl. Uvolnil se tak z napětí a pokusil se mě zastrašit. Učebnicový postup. Spousta řevu a
rámusu, aby oběť změkla. Zdvihl jsem ruce. Ten s revolverem se pohnul od dveří. Chlap s brokovnicí přistoupil ještě blíž. Moc blízko. Jejich první chyba. Kdybych byl nucen, mohl jsem se vrhnout po hlavni brokovnice a vyrazit ji vzhůru. Možná výstřel do stropu, pak loktem jemu do obličeje a brokovnice mohla být moje. Ten s revolverem si zúžil úhel a nemohl riskovat, že postřelí partnera. Mohlo to pro ně skončit špatně. Ale já jsem tam jen seděl se zdviženýma rukama. Chlap s brokovnicí řval a vyváděl dál.
"Lehnout na podlahu!" zahulákal.
Pomalu jsem se vysunul z boxu a nastavil zápěstí k policistovi s revolverem. Nehodlal jsem si lehnout na podlahu. Ne před těmito venkovskými hochy. Ani kdyby si přivedli celé policejní oddělení s houfnicemi.
Ten s revolverem byl seržant. Byl poměrně klidný. Brokovnice mě pokrývala, když si zasunul revolver do pouzdra, odepjal pouta z opasku a zacvakl mi je na zápěstí. Záložní tým přišel kuchyní. Obešli jídelní pult a zaujali postavení za mnou. Prohledali mě. Velmi důkladně. Viděl jsem, jak seržant vyčkává, dokud nezavrtěli hlavou. Žádná zbraň.
Hoši z podpůrného týmu mě vzali každý za loket. Stále mě kryla brokovnice. Seržant přistoupil ke mně. Byl to podsaditý, atletický běloch. Štíhlý, opálený. Mého věku. Na plastikové jmenovce nad kapsou u košile měl napsáno Baker. Podíval se na mě.
"Jste zatčen pro podezření z vraždy," řekl. "Máte právo mlčet. Cokoli řeknete, může být použito proti vám. Máte právo být zastupován advokátem. Kdybyste si nemohl dovolit advokáta, bude vám zdarma přidělen státem Georgia. Rozumíte svým právům?"
Své povinnosti se zhostil skvěle. Mluvil zřetelně. Nečetl z papíru. Zdálo se, že ví, co toto seznámení s právy znamená a proč je důležité. Pro něho i pro mne. Neodpověděl jsem.
"Rozumíte svým právům?" opakoval.
Opět jsem neodpověděl. Dlouhá zkušenost mě naučila, že naprosté mlčení je to nejlepší. Vy něco řeknete, a oni uslyší něco jiného, špatně to pochopí, mylně si to vyloží. Může vám to vynést vězení. Může vám to přivodit i smrt. Mlčení zatýkaného vyvádí policisty z míry. Musejí vám oznámit, že máte právo mlčet, ale nesnášejí, když to právo uplatníte. Byl jsem zatčen pro vraždu. Ale neřekl jsem nic.
"Rozumíte svým právům?" zeptal se mě opět muž jménem Baker. "Mluvíte anglicky?"
Mluvil nevzrušeným hlasem. Neřekl jsem nic. Zůstal nevzrušený. Měl v sobě klid muže, pro nějž chvíle nebezpečí pominula. On mě jen doveze na stanici a tam se stanu problémem někoho jiného. Podíval se po svých třech kolezích.
"O. K., pamatujte si, že neřekl nic," zabručel. "Jedeme."
Vedli mě směrem k východu. Ve dveřích jsme utvořili zástup. Napřed Baker. Pak chlap s brokovnicí, kráčející pozpátku, velkou černou hlaveň stále namířenou na mne. Na
jeho jmenovce stálo Stevenson. Také on byl běloch střední postavy, v dobré kondici. Jeho zbraň vypadala jako odvodňovací trubka, co mi mířila na břicho. Za mnou byli hoši ze záložního týmu. Plochou dlaní na zádech jsem byl prostrčen dveřmi.
Venku na štěrkovaném parkovišti bylo horko. Muselo pršet celou noc a většinu dopoledne. Teď pražilo slunce a ze země stoupala pára. Normálně by tu bylo teplo a prašno. Dnes bylo parno a ve vzduchu bylo nádherné opojné aroma promáčeného chodníku v horkém poledním slunci. Vystavil jsem se tváří slunci a nabíral do plic vzduch, mezitím co se policisté přeskupovali. Jeden u každého lokte ke krátké chůzi k hlídkovým vozům. Stevenson stále zručně odvodňoval. U prvního auta uskočil nazpět, když Baker otevřel zadní dvířka. Vstrčili mi dovnitř hlavu a pak jsem tam byl zatlačen celý, jemným bočním postrkováním levého záložníka. Dobrá technika. V takovémto městysi, odevšud vzdáleném, to byl jistě spíše výsledek dlouhého tréninku než dlouhé praxe.
Seděl jsem sám na zadním sedadle. Prostor byl rozdělen tlustou skleněnou přepážkou. Přední dveře byly stále otevřené. Dovnitř nasedli Baker a Stevenson. Baker řídil a Stevenson byl pootočený dozadu, aby mne měl na očích. Nikdo nemluvil. Doprovodné auto jelo za námi. Obě auta byla nová. Jela tiše a hladce. Uvnitř bylo čisto a chládek. Žádné stopy po zoufalcích a ubožácích, které by v nich převáželi na stejné místo jako mě.
Podíval jsem se z okénka. Georgia. Viděl jsem úrodnou půdu. Těžkou vlhkou červenou zem. Velmi dlouhé, rovné řady nízkých keřů v polích. Možná burské oříšky. Obyčejná plodina, ale pro pěstitele výnosná. Nebo pro vlastníka. Vlastnili zde půdu místní usedlíci? Nebo nějaké obří korporace? Nevěděl jsem.
Cesta do města byla krátká. Auto syčelo po hladkém, vodou nasáklém asfaltu. Přibližně po půl míli jsem spatřil dvě úhledné budovy, obě nové, kolem dokola s upraveným trávníkem. Policejní a hasičská stanice. Stály tam osamělé, na severním okraji města, za širokým pruhem trávníku, v němž byla umístěna socha. Atraktivní venkovská architektura postavená ze štědrého rozpočtu. Silnice byly z dokonale hladkého asfaltu, chodníky z červených tvárnic Asi tři sta metrů na jih bylo za malým shlukem domů vidět oslnivě bílou věž kostela. Rozeznal jsem stožáry na vlajky, plátěné vysunovací rolety, čerstvý nátěr domů, zelené trávníky. Všechno svěží po silném dešti, který se teď v prudkém slunečním žáru vypařoval. Vzkvétající město. Vybudované, hádal jsem, z příjmu prosperujících farem a z vysokých daní těch, co dojížděli za prací do Atlanty.
Stevenson na mě zíral ještě ve chvíli, když auto zpomalilo, aby zabočilo k budově stanice. Široký polokruh příjezdové cesty. Nízko na omítce byl umístěn nápis Margravská policejní stanice - ústředí. Pomyslel jsem si: mám se znepokojovat? Byl jsem zatčen. Ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyl. Zjevně pro vraždu. Ale já jsem věděl
dvě věci. Zaprvé, nemohli dokázat, že se něco stalo, když se to nestalo. A zadruhé, nikoho jsem nezabil.
V každém případě ne v jejich městě a ne v současné době.